BabaJaga11 komentáře u knih

Knihu bych doporučila zejména znalcům a milovníkům Šumavy. Já se do těch končin bohužel dostanu jen zřídka, za znalkyni se rozhodně považovat nemůžu, a tak pro mě bylo čtení trochu náročné, protože mnoho míst v knize popisovaných jsem prostě znát nemohla. To by mi ale tolik nevadilo. Trochu zavádějící je název - asi největší prostor je věnován dávnější a hlavně nedávné historii a jejím památkám, zejména drobným sakrálním stavbám. Naopak příhod o pacientech a přátelích se mnoho nedozvíte.

Autor se netají svojí křesťanskou vírou a kritizuje, jak minulý režim nechal zchátrat, anebo přímo zničil kapličky, kostelíky, křížové cesty i celé obce. To je jistě něco, co nemůže nikdo schvalovat, ale vzhledem k tomu, že kniha vznikala až po roce 2000, mě zaráží určitá naivita pana doktora, podle něhož se vše v dobré obrátilo. Přehlíží, že nyní se sice některým památkám věnuje větší péče, ale na druhé straně byly jiné zničeny, že pokračuje devastace krajiny, že některé části Šumavy, ale i jiných pohraničních oblastí, doslova úpí pod náporem turistů...

Přiznávám, možná jsem od knížky čekala příliš mnoho – je to především osobní vyznání autora, a k jako takové je k ní nutno přistupovat. Přestože text mě až tolik nenadchnul a zvažovala jsem, že knížku pošlu dál, nádherné fotografie zadumané Šumavy mě přesvědčily, abych si ji ponechala :-).

41 10.08.2019

Opět jeden neuvěřitelný úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. O mořích a mořeplavcích jsem s oblibou čítala už v dětství. Ale Martin Behaim? Kdo to je? Že by si ho autor vymyslel? To vše se mi honilo hlavou, když jsem knihou listovala.

Ne, Martin Behaim není smyšlená postava. Dle některých názorů se dokonce narodil v Čechách, dle jiných, jichž se přidržel i autor knihy, byl jeho rodištěm Norimberk, avšak rod Behaimů pocházel z Čech.

V mládí bystrý a nadaný mladík, výborný matematik, prvorozený syn obchodníka suknem, který měl převzít rodinný podnik. Ale po několika letech, které strávil na zkušené v různých koutech Evropy, se chopil příležitosti, která neměla nic společného se suknem. Měl vstoupit do služeb portugalského krále a pracovat na technických vylepšením pro jeho námořní flotilu. I tehdy, v době, kdy neexistoval internet, ale ani telefon či telegraf, pouze osobní či poštovní spojení, se totiž o Behaimových schopnostech dozvěděli vlivní muži v různých koutech Evropy. Musel být tedy skutečně geniální, jestli ho dal k sobě povolat samotný král.

Zanedlouho se Martin zúčastnil i první, velmi náročné plavby do střední a jižní Afriky. A láska k životu na moři a volnosti u něj přetrvala po celý život – byla silnější než láska k matce a sourozencům, láska k manželce a dítěti či k pohodlnému životu bez zbytečných útrap. Martin se nedal nikým a ničím zastavit. Ani novým králem, který jej z portugalského královského dvora vyhostil. Behaim si opatřil vlastní loď a pokračoval v plavbách. Tak dlouho, dokud mu nedošly peníze a neselhalo už tak podlomené zdraví. Umírá daleko od rodiny, v chudobě, obklopen jen svým přítelem, někdejším lékařem Jana II., a mnichem z útulku pro chudé.

Dobrodružství, exotiku, historická fakta – ale i otázky lidské rovnosti a smyslu lidského konání, vášně a touhy jednotlivých postav, silná přátelství, to vše najdete v této knize, která se zdá být stejně zapomenutá, jako její hlavní hrdina. Je to škoda, protože Martin Behaim učinil řadu významných objevů, sestrojil na svou dobu výjimečný a až dosud zachovalý globus a zapsal se i do dějin dalších oborů.

36 10.08.2019

Bunin mě naprosto dostal! Chtěla jsem dát původně čtyři hvězdičky, ale poslední, autobiografická povídka, líčící zmatky mládí a velké, ale ne úplně šťastné lásky, mě donutila dát plný počet.

Ano, povídky jsou melancholické, často až děsivé, s mírně fantaskními prvky (např. Bílý kůň), či s tragickým koncem (např. Hezký život, Bratři), který je navíc někdy zcela absurdní (Jarní večer). Povídky, které mají konec neutrální, anebo alespoň skýtají nějakou naději, jsou v menšině (např. Čangovy sny). Navíc, názvy povídek většinou ani v nejmenším nenapovídají, co se bude dít...

Takové je Rusko, ruský člověk, ruská duše – tak nějak samozřejmě žije se všemi možnými tragédiemi, které by jiné národy dávno zahubily... Ještě teď projíždím spolu s autorem a hrdiny jeho povídek na koni po blátivých cestách, prašných polích i krajem jarního lesa, kde kvetou "bleďounce modré jaterníky, nejkouzelnější a nejmilejší kvítky na světě". Jedu ve vlacích tisíce verst a na nádražích si kupuju pirohy. Mrznu za krutých zim a obdarovávám žebráka kůrkou chleba. Hledím do širých stepí, které spaluje slunce, a pak zase na hladiny řek a rybníků (ano, i ty tam mají!) a do jasně zelených březových hájků. Vystihnutí atmosféry zkrátka nemělo chybu, bylo tak sugestivní, že jsem sama sebe viděla na těch místech...

Bavilo mě dokonalé vykreslení postav. Nevím, čím to, leckdy mě v knihách až moc popisných detailů rozčiluje. Tady to bylo jiné. Nevím, možná proto, že autor zvládl mistrně popsat všechny nedokonalosti (s výjimkou mladých, krásných žen, které obvykle popsal jako dokonalé bytosti :-)), a také popis zevnějšku propojit s tím, co se dělo v nitru člověka. Asi v polovině knihy mě napadlo, jak by asi popsal mě, kdyby ještě žil a měl možnost mě potkat – a musela jsem se svému bláznivému nápadu smát.

Knížku jsem získala v dobročinném bazaru, přesvědčena, že po přečtení ji pošlu dál. Tak tedy tentokrát ne, rozhodla jsem nakonec :-). Nutno podotknout, že vedle Ivana Bunina za to trochu může i skvělá překladatelka Zdeňka Psůtková.

37 05.08.2019

Konečně přečteno. První půlka knihy se mi četla moc dobře – informace pro mě byly nové a vzrušující až děsivé. Jenže v druhé polovině knihy se řada z nich donekonečna opakuje. Ač mám ráda podrobné vysvětlení a když se něco objeví v knize 2x, tak mi to nevadí, pokud je to napsáno jinak a zdůrazní se obtížněji zapamatovatelné skutečnosti, tady už mě to vytáčelo. A jsem přesvědčena, že právě kvůli tomu kniha tady na DK bohužel propadla.

Je to velká škoda, protože jde o nesmírně důležité téma. V knize se dozvíte, co všechno jsou jednotlivci, firmy i politici schopni udělat pro peníze. Ano, hádáte správně - naprosto cokoli, bohužel. A to i za cenu nevratného poškození zdraví lidí, zvířat a celého globálního ekosystému Země. Nejenže ve vztahu ke geneticky modifikovaným organismům bývá jejich škodlivost často zamlčována (jakým způsobem mohou být škodlivé, se dočtete v této knize), ale navíc je legislativa mnohých států pro testování potenciálně škodlivých účinků velmi benevolentní, takže firmy si mohou dělat, co chtějí. Jinými slovy, i když se o škodlivosti např. geneticky modifikované sóji či kukuřice ví, prohlásí se za bezpečnou na základě zastaralých poznatků, zmanipulované či chybné testovací metodiky apod.

Možná si myslíte, že je to všechno jeden velký humbuk. Vědci přece vědí, co dělají... Nenechte se mýlit. Pracuji ve vědě, takže vím, jak nekvalitní výzkum se někteří badatelé snaží publikovat a získat si za něj uznání. Pracuji v oboru, kde nelze zbohatnout, takže nikoho nepodezírám, že tak činí vyloženě ze zištných úmyslů, prostě jsou mnohé práce jen hrozně odfláknuté a obsahují zcela mylné závěry. Dovedu si dost dobře představit, jak to vypadá v oborech, kde se točí velké peníze.

V EU je zakázáno přidávat GMO do potravin, ale není zakázáno krmit jimi zvířata, pěstovat je na zkušebních polích ani dovážet technické produkty s GMO (to může být třeba stelivo pro domácí mazlíčky vyrobené z geneticky modifikované kukuřice - pokud pochází z USA či Kanady, je velká pravděpodobnost, že obsahuje GMO - a třeba i obyčejný prach z takového steliva může vyvolat alergickou reakci, kterou by nevyvolal prach bez GMO).

Knížku bohužel nelze doporučit úplně každému. Chce to minimálně dobrou znalost biologie na gymnaziální úrovni, u starších ročníků pak spíše na úrovni VŠ, vzhledem k tomu, že např. na přelomu 80. a 90. let 20. století se o struktuře DNA, genech, regulaci transkripce, tvorbě bílkovin apod. vědělo tak málo, že např. na gymnáziích se učilo jen absolutní minimum. Anebo si přečíst nějakou učebnici genetiky nebo knihu, kde je vše vysvětleno od začátku. V anotaci se sice píše, že první část je pro "méně zasvěcené čtenáře", ale pokud víte pouze to, že existuje DNA, a tím vaše znalosti genetiky končí, asi nemáte šanci textu porozumět.

I když se třeba nebudete na tuto knihu cítit, doporučuji pátrat po dalších. Já se určitě poohlédnu, protože přece jen už uběhllo pár let od vydání, zejména pak originálu, a ledacos se mohlo změnit. Proč by nás to mělo zajímat? Třeba proto, že až nám zase bude někdo vnucovat transatlantickou dohodu o volném obchodu mezi EU a USA, měli bychom mimo jiné vědět, že tím patrně padne zákaz GMO v EU a že se pak zcela legálně, za naše peníze necháme trávit kukuřicí či bramborami, které nepotřebují postřik, protože geny v nich zabudované si se škůdci poradí samy. Ovšem jak známo, hmyz a další škůdci kulturních plodin jsou obvykle mnohem odolnější než savci včetně člověka – a to se potvrdilo jak v testech některých plodin na zvířatech (jejichž závěry byly nezřídka skartovány a příslušní vědci propuštěni ze zaměstnání) i v reakcích lidí (např. farmářů).

38 05.08.2019

Na knížku jsem narazila v nádražní knihovně, svým rozsahem se totiž skvěle hodí na cesty. Měla jsem trochu jinou představu, totiž, že větší část knihy bude zaujímat líčení Alžírské revoluce v 50. letech 20. století. Mnohem více než popisem revolučních dějů se však autor zabývá nitrem svých postav. Některé z nich trápí obavy o syny či jiné blízké příbuzné, kteří uprchli do hor k povstalcům. Jiné se zabývají problémy zdánlivě všednodenními, i když je znát, že úzkost, která do jejich životů probleskuje, má něco společného i s tím, co se ve společnosti dalo do pohybu.

Překvapilo mě, kam až se některé postavy ve svých úvahách dostávají. Často jde o filozofické rozmluvy s jinými, obvykle staršími a váženými lidmi, jež představují zastánce tradičních hodnot, anebo se hrdinové obracejí k Bohu, přírodě, sami k sobě. Místy jsem při čtení knihy prožívala podobné pocity jako u Exupéryho Citadely. Nevím, zda na to nemělo vliv i prostředí, v jakém se obě knihy odehrávají, ale dost možná, že aby člověk dospěl k podobným úvahám jako autoři obou knih prostřednictvím svých postav, musí se octnout na poušti nebo alespoň v krajině, která je jí podobná.

Každopádně z určité zasněnosti a místy až otupělosti (jak dokonale vylíčené alžírské vedro (!) - když k tomu připočtu vedro posledních dní u nás, udělalo se mi z vedra nakonec zle) následuje v některých kapitolách tvrdé probuzení. To tam, kde přijdou ke slovu zbraně, které se nevyhnou ani těm nejnevinnějším z nevinných...

35 30.07.2019

Kniha předčila moje očekávání. V těchto horkých letních dnech se moc dobře četlo o ledu, sněhu a teplotách hluboko pod -35°C :-). Stejně tak popisy přírody – světa rostlin a zvířat se mi moc líbily, protože evidentně vycházely z autorovy zkušenosti a dobré znalosti severské přírody.

Lidské příběhy a postavy pak působí hodně realisticky. Jistě, autor se příliš nezaobírá vývojem jednotlivých postav, tedy tím, proč asi jsou takové, jaké jsou, je to převážně "tady a teď". Jenže drtivou většinu lidí, s nimiž se denně setkáváme na ulici, také neznáme – a přesto si mnohokrát uděláme velmi rychle úsudek, kdo jaký asi je, stačí pohled, gesto... Typy lidí, které autor vykreslil, se najdou v každé době a v každé zemi.

Setkala jsem se během svého života s rozmazlenými a nafoukanými Natašami (a měla jsem co dělat, abych sem tam některé nedala pár facek, aby se probrala :-)) i mírnými, ale radostnými Galjami (kéž by těch druhých bylo víc). Nechyběl Saša (hned v několika vydáních), muž na první pohled dokonalý "borec", který ale při bližším zkoumání tak dokonalý není, naopak, je to muž, který nikdy nedospěje, sobec, který potřebuje, aby mu pořád někdo foukal na bolístku nebo mu říkal, jak je dokonalý, ale svému ženskému protějšku dává jen to, co sám uzná za vhodné a co ho hlavně nestojí moc úsilí, co jeho žena doopravdy chce, co jak prožívá, jaký má názor, ho nezajímá. A Máša - utrmácená životem, od něhož čekala něco jiného. Pak se ale přece jen rozhodne vše změnit, škoda jen, že už se o ní v posledním vyprávění nic nedozvíme. Pak je tu vzácný a obětavý Voloďa – ano, taky se mým životem nějaký mihl, bohužel jenom mihl :-).

Zajímavé je propojení příběhů, vyústění dvou prvních v tom posledním. Trochu mě rozčilovalo, že je v nich poměrně dost protivných postav, i když kdoví, kdyby je člověk lépe poznal, třeba by se s nimi dalo vyjít (ale s Natašou asi ani náhodou :-) ). Je ale fakt, že tím, že lidí, kteří jsou nám doopravdy sympatičtí a k nimž máme dlouhodobě vřelý vztah, za život zas tak moc nepoznáme, takže knížka je vlastně odrazem skutečnosti.

36 30.07.2019

Knížka místy je úsměvná, a to dost neotřelým způsobem, autorka je prostě originál :-), místy smutná, prostě taková, jaký je život. Skvěle popisuje, jak do autorčina mládí zasáhla okupace sovětskými vojsky v roce 1968, ale jak už to bývá, více než tato skutečnost (které v té době dost dobře nerozumněla a ani nemohla - vždyť tenkrát věděl, co se vlastně děje?) ji trápily osobní problémy - trable s první láskou, odchod otce z rodiny, nenávist okolí. Prostě ať se děje cokoli, prožíváme své malé radosti i starosti... a vlastně je to dobře.

Líbily se mi momenty, v nichž autorka popisuje spojení s čímsi, co nás přesahuje, co najednou odplaví veškerý smutek. Myslím, že každý se s tím někdy setkal – je to jeden z nejúžasnějších darů, jaké přicházejí zcela nečekaně. Milý je i závěr knihy, který se také nese v duchu nečekaných "náhod".

Trochu mi jen k sobě neseděl styl začátku knihy (líčení historie rodiny a raného dětství), který je normální, plus minus spisovný a přesto vtipný, a styl z období dospívání, plný hovorových prvků a působící, jakoby text psala právě teď dospívají dívka. Jenže obě ta období jsou už autorčiny dávné vzpomínky a možná to chtělo lépe promyslet a vyladit. Čtení to ale je i tak hezké a střídání stylů nejspíš do určité míry odráží autorčinu živelnost :-).

40 25.07.2019

Poetická, napínavá, místy humorně laděná, ale místy i smutná – taková je knížka Lampa malého plavčíka. O období druhé světové války bylo napsáno nepřeberné množství knih, ale tato je unikátní tím, že líčí život rodiny lodníků na vlečném člunu na Dunaji. Ten sám o sobě nebyl jednoduchý ani v mírových dobách – život ve stísněných prostorách lodi, rozmary počasí, lodní neštěstí... válka ovšem z plavby po Dunaji, který v té době vesměs ovládali Němci, udělala ještě mnohem nebezpečnější podnik. Rodiny se však nezřídka rozhodly raději pro společnou plavbu po Dunaji, než pro návrat "na souš", kde mužům hrozilo odvelení na frontu.

Autor při psaní knihy využil své vlastní vzpomínky z dětství a příběh vypráví z pohledu malého chlapce Marka. Ten ještě spoustě věcí nerozumí, byť leckdy není ušetřen děsivých událostí, které by otřásly i dospělým. K tomu četné neshody s dětmi ve škole, které, jak už to bývá, odlišnost svého nového spolužáka chápaly jako vhodný důvod k šikaně (tehdy se to tak ovšem nenazývalo).

Hezké je Markovo dětské rozumování o tom, co si myslet o partyzánech, Němcích, Rusech... kdo je zlý, kdo dobrý, komu věřit, co se stane po válce... vlastně jde o otázky, na které ani dospělí neznali odpověď, anebo se odpovědi báli. Úvahy o tom, jak mnozí lidé po válce ze dne na den převlékli kabát, jsou ovšem až příliš dospělácké. I když kdoví, možná, že děti takové věci viděly a vnímaly zřetelněji než dospělí, pro něž bylo těžké uvěřit tomu, jaký je ve skutečnosti jejich soused...

37 24.07.2019

Ač je kniha určena mládeži, podle mého názoru zaujme i starší čtenáře. Jde o napínavé líčení záchrany trosečníků ze vzducholodi Italia v roce 1928. Autor byl jedním z nich, přesto se však snaží o nezaujatý pohled (nejspíš i proto není kniha psána v ich formě, jak by člověk tak nějak čekal). Na záchranu trosečníků byla vynaložena velká spousta energie i peněz a podílely se na ní záchranné týmy několika států. Povedlo se zachránit většinu přeživších, ale za cenu dalších obětí. Při čtení se neubráníte dojmu, že zejména italská strana postupovala velmi chaoticky a že vše mohlo dopadnout možná i lépe. V knize je hezky vykreslena psychologie jednotlivých postav, jednání člověka v extrémních podmínkách a že ani na straně záchranářů nešlo vždy jen o ušlechtilé cíle.

56 21.07.2019

Moc pěkná kniha o dětství a jinošských letech Jana Amose Komenského. Autorka k ní poznamenává, že jí vždy připadalo, že ač je Komenský uznáván jako velká osobnost, není někým, koho bychom měli skutečně rádi, tak, jako některé jiné velikány. Knížkou se to rozhodla změnit – a podle mého názoru se jí to povedlo skvěle. Každý asi ví, že dospělá léta Komenského nebyla snadná, ale málokdo z nás asi přemýšlel o jeho dětství. Z knihy se zpočátku zdá, že je takřka idylické, ale to bohužel příiš brzy končí. Ztráta několika milovaných členů rodiny, války a nemoci, to vše na mladého Jana těžce doléhá, ale zároveň to formuje jeho budoucí profesní dráhu. Autorka přiznává, že ověřených informací o mladých letech Komenského je velmi málo, ale i to stačilo pro vytvoření kostry napínavého příběhu. Ano, mnoho z knihy je autorčina fantazie, ale opírá se o historická fakta a mnohé se mohlo udát tak, jak autorka popisuje.

36 21.07.2019

Zajímavá obálka, útlá knížka, akorát do vlaku, kratší prózy... to se bude dobře číst, myslela jsem si, když jsem si tuto knížku vybírala z nádražní knihovny v Českých Budějovicích. Protože jsem měla rozečtenou jinou knihu a na červnové cestě z Budějovic na "Zázraky" řada nedošla, vzala jsem si je na delší cestu vlakem minulý týden.

Dočetla jsem do půlky, proto neboduji. Na zpáteční cestě jsem knížku v nádražní knihovně v České Třebové vyměnila za jinou knihu – a nelituji. Měla jsem totiž představu, že "Zázraky" budou sbírkou próz laskavých a moudrých. Možná, že v druhé polovině knihy, v té, kterou jsem nepřečetla, takové povídky byly. V první polovině knížky se mi však líbila pouze povídka o cestě křesťana po smrti. Ty ostatní – ať šlo o jakoukoli dobu, v níž se odehrávaly – se točily hlavně kolem manželské nevěry. Řeknete si, že tak to už v životě chodí. Z příběhů však čiší jakási pachuť, neboť za nevěrou vesměs nestála láska, ale touha po pomstě, touha pobavit se a uniknout nudě nebo něco podobného. Samozřejmě za to mohou především ženy! Všechny jsou stejné, tak alespoň promlouvají mužští hrdinové příběhů, kteří vysedávají v hospodě, pokuřují, anebo jsou to naopak pěkní podpantofláci. Není mi jasné, nakolik autor pouze zachytil syrovou realitu a nakolik se s myšlením svých hrdinů ztotožnil. Čekala bych aspoň něco trochu pozitivního, nějakou naději, když má jít o pohled křesťana. Ale zázrak se nekonal, alespoň v první půlce knihy ne.

V příbězích jsem nenašla snad ani jednu postavu, která by mi byla sympatická. Příliš se mi nelíbil ani styl psaní – přímá řeč je fajn, ale pokud je jí tolik, že těžko identifikujete, komu které věty patří a musíte se kvůli tomu v textu vracet, není to ono. Každopádně ale bych to skousla, kdyby to byl jen jediný problém...

Jiří nenašel po maturitě práci a když se mu naskytla pracovní příležitost v zámoří, využil jí. To vypadá jako docela běžný příběh našich dnů, že? Ale nenechte se mýlit, stalo se před více než 100 lety, pár měsíců před začátkem 1. světové války.

Jiří pluje na Labrador mezi Eskymáky, kde bude mít na starosti obchodní stanici. Bez zkušeností se severskými končinami, bez pořádného vybavení a s omezenou možností komunikace se svojí rodinou v Čechách. Přesto si nestěžuje – bere vše tak, jak to přichází, a učí se všemu, co je potřeba. Nedělá ze sebe žádného borce, ale snaží se začlenit do života obchodních stanic, kam je vyslán, a být tam co nejvíc platný. Vychází dobře s bílými osadníky i s Eskymáky, na každé stanici najde řadu přátel.

Život na severu, daleko od válečných hrůz, plyne celkem poklidně, pokud nepočítáme nástrahy drsné severské přírody. I sem sice doléhají ozvěny války v podobě omezení v zásobování a dopravě pošty, ale osadníci si pomáhají lovem (v prvním případě) a trpělivostí (v druhém případě). Pohroma přichází na osady v závěru knihy... Krátce nato se Jiří, již po válce, musí vrátit domů.

Kniha si mě získala svou neokázalostí. Vyzařuje z ní notná dávka pokory, a to i přesto, že autor ji napsal o pěknou řádku let po návratu z Labradoru. Je vidět, že si na tu dobu uchoval hezké vzpomínky. Leckdo by na jeho místě by je prodal atraktivněji, jako "dobrodružství". A kniha vlastně líčí dobrodružství na každé stránce, ale autor nám to vše představuje jako všední život.

Je to nejspíš jediná kniha, kterou Jiří Jaeger napsal. Nepodařilo se mi zjistit, čím se zabýval po návratu, ale spisovatelem nebyl. Nečekejte tudíž žádný literární skvost, místy je styl malinko kostrbatý, ale knize to neubírá na čtivosti a dokumentární hodnotě. Všem milovníkům severských končin rozhodně doporučuji!

45 15.07.2019

Poté, co jsem od autora přečetla knihu Srážci úmluvy, měla jsem dost vysoká očekávání. Během čtení prvních stránek, na nichž se seznamujeme s Victorem (který mně byl v úvodu příběhu spíše nesympatický), jsem si říkala, že toto asi bude výrazně slabší. Rodinka vypadala jako dokonalá, až tedy na Victora. Rozčilovalo mě, že neustále listuju v rodokmenu a že jsou tam uvedena jen data narození jednotlivých členů rodiny, nikoli úmrtí. Jenže to všechno má svůj smysl. Postupně jsem se do knihy "zakousla" a nemohla přestat číst.

Nakonec musím říct, že se mi kniha moc líbila a i když znovu ji asi číst nebudu, že si ji budu dlouho pamatovat. Mimo jiné jsem přemýšlela, jak moc naše životy ovlivňuje lež, co by se možná nikdy nestalo, kdyby různé důležité, doslova určující informace nebyly vylhané. A bohužel lži se nevyhýbají ani ve skutečném životě nikomu, včetně nositelů různých ocenění. Záleží nakonec na tom, jak s tím vším naložíme. I nečekané a nepříjemné zjištění nám může otevřít dveře k něčemu krásnému. Mrzelo mě, že Victor žádnou z těchto příležitostí nevyužil... ale autora za to nekárám, protože tak, jak ten příběh skončil, mi připadal uvěřitelnější... bohužel... i proto nakonec dávám pět hvězd.

35 08.07.2019

Nesmírně silná kniha! Svým vyzněním se jednoznačně staví proti válce, což je něco, co je zapotřebí v každé době, a proto knihu doporučuji k přečtení každému. Jde zároveň o sondu do myšlení vojáků, mladých mužů, kteří, jak poznamenává jedna z hlavních postav, pokud by se chtěli oženit, potřebují vzhledem k nízkému věku povolení od rodičů, ale zabíjet je jim dovoleno bez omezení. Každý chce přežít - ale co jim zajistí přežití? A budou skutečně moct žít po válce, srovnat se se svým svědomím? Budou moct milovat a vychovávat děti?

Musím říct, že ač šlo ve vztahu k naší zemi o nepřátele, pár postavám jsem přála, aby se konce války dožily. Jenže válka je krutá a ve vteřině dovede zvrátit všechny naděje. Pamatujme na to, až se zas naše média budou ptát, zda bude válka, v podobném tónu, jako kdyby šlo o "katastrofu" typu zdražení benzínu nebo zimní mrazy. Nikdy už nedovolme, aby za nás někdo rozhodl, že se něco takového bude opakovat!

49 08.07.2019

Původně jsem si tuto knížku chtěla zařadit do letošní čtenářské výzvy, ale než se mi ji podařilo sehnat, měla jsem výzvu splněnou. Přesto jsem ráda, že jsem si Malou knihu o Islanďanech koupila. Před lety jsem četla Burianovu Ságu o cestě na Island a zůstal ve mě dojem, že Islanďané jsou hrdý a dost zvláštní národ (už jen ta jejich pravidla pro příjmení mužů a žen! :-) ). Ovšem Burian není Islanďan a ledacos mu zůstalo skryto. Knížka rozebírá národní povahu Islanďanů dost podrobně na to, abyste si rozmysleli, zda se na Island chcete vydat a s Islanďany se seznámit, anebo raději ne. Nejspíš si s nimi těžko bude rozumět jedinec otevřený, živelný a komunikativní. Ale pro zamlklé introverty může být život lidí na Islandu alespoň zajímavým námětem k pozorování.

Zevšeobecňovat se samozřejmě nemusí úplně vyplatit, na druhou stranu, dle této knihy jsou Islanďané tak rozporuplní (např. uzavřenost vůči okolí versus silné rodinné vazby spojené s častými nákladnými oslavami rodinných svátků), že nejlepší je připravit se úplně na vše. Přiznám se, že mě Island láká, v těchto letních vedrech pak dvojnásob :-).

40 01.07.2019

"To myslí vážně?!?", napadlo mě na adresu autora po přečtení prvních pár stránek. "Takovou slátaninu by přece napsal každý", už už jsem se chystala knihu odložit. A tipla bych si, že něco podobného napadne nejednoho čtenáře.

Pak mi začalo docházet, že kniha je přesným odrazem naší doby. A dokonce ani pár fantaskních prvků na tom nic nemění, protože není jisté, zda se popisované nepravděpodobné události neodehrály jen v myslích některých postav pod vlivem psychotropních látek. Přesně jako naše současnost je kniha plná absurdit, událostí, které se mohly stát, ale také by to mohly být "fake news" – záleží na tom, zda věříte oficiální vládní verzi, anebo tomu, co oficiální verze označuje za konspirační teorii.

Je plná lidí, kteří nevědí, odkud a kam jdou, chtěli by se – alespoň občas – postavit za správnou věc - ale nejsou si jisti, CO je správné, a ve chvíli, kdy to zjistí, vidí také, že boj za ideály může znamenat i námahu a velké nepříjemnosti, a do těch se jim vesměs nechce, protože plynout s proudem je mnohem bezpečnější. Je o generaci, pro kterou jsou drogy, sex s kýmkoli a kdekoli, vyhýbání se práci a žití z peněz rodičů něčím normálním a která si ani neuvědomuje, že by na tom mohlo být něco špatného. I přes zdánlivý blahobyt – ale možná právě kvůli němu – trpí hlavní postavy spoustou zdravotních problémů tělesných i duševních. Každý je v zajetí nějakých fobií. Ale možná za to může erupce na slunci nebo zvláštní kasta, která se snaží lidstvo zotročit... Čemu se vlastně dá ještě věřit? To trápí nejen hrdiny příběhu...

Je to šílená kniha – avšak o nic víc než dnešní svět a západní společnost. Přečtěte si ji!

33 28.06.2019

Další skvělý úlovek ze sbírky knih vyřazených z knihovny, protože je téměř nikdo nečetl (opět nějak nechápu, jak se stane, že takovou knihu čtenáři nečtou tak dlouho, dokud není vyřazena kvůli rozpadající se vazbě!). Napínavý děj historického románu se odehrává převážně v Čechách na zlatém dole Roudný a jeho okolí (Podblanicko). Nechybí v něm láska, odcizení, zločin (a ne jeden), intriky...

Ač mnohé postavy jsou zcela jistě smyšlené, historická fakta a osobnosti odpovídají skutečnosti, a tak jsem se díky knize dozvěděla i spoustu zajímavostí z naší a evropské historie na začátku 20. století. Mimo jiné mi to v mnohém osvětlilo, co všechno k 1. světové válce vedlo, že to nebyl náhlý impuls, jak to někdy vypadá, ale atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda dEste byl vlastně jen poslední kapkou, či spíše vítanou záminkou k válce.

A ještě jedna věc - i tato kniha mi potvrdila, že historie se opakuje a že nejsou "hodné" a "zlé" státy a národy. Každý se snaží ovlivnit situaci ve svůj prospěch, ať už na úrovni nejvyšší politiky, anebo nenápadně a pomalu pronikáním do médií, nezávaznými drobnými dárky... dělo se to, děje a dít se bude a dělají to tak všichni...

40 26.06.2019

Místy trochu moc postav (v každém příběhu jsou postavy jiné, pouze několik málo z nich - kapitána Klosse mezi ně nepočítám - se objevuje ve víc příbězích), takže jsem se občas musela vracet, abych si připomenula, kdo je kdo, ale jinak fajn. Ano, leckdo by řekl, že je to nereálné jako pohádka, ale i pohádky jsou potřeba :-). A hrdinové, kteří sice bojují na jedné straně barikády, ale snaží se nezabíjet zbytečně, byť by to ve válce bylo jakkoli ospravedlnitelné, jsou potřeba v každé době...

35 26.06.2019

Knih o hrůzách 2. světové války bylo napsáno hodně - o utrpení Židů a dalších vězňů v koncentrácích, o bídě porobených národů a vojácích bojujících na frontě. Nevím, kolik knih existuje o tom, jak prožívali 2. světovou válku obyvatelé Německa. Asi existují, ale celé generace nejspíš neměly chuť číst o tom, co prožíval národ, který za všechno to utrpení přece mohl... Alespoň něco podobného mě napadlo před lety během túry ve Schwarzwaldu, když jsem narazila na památník vojákům padlým ve 2. světové válce... cože, jaký památník? Vy, kdo jste začali válku, napadlo mě tenkrát. Ale vzápětí mi došlo, že všichni možná do války nechtěli, že se možná našli i matky a otcové, kteří nebyli hrdi na to, že jejich syn jde bojovat za tisíciletou říši... anebo alespoň později prozřeli a pochopili tu hrůzu, ten obrovský omyl, ten podvod, který nikdy nikdo nevezme zpět... a i kdyby takových moc nebylo, že si ten památník zaslouží, tak jako vojáci všech jiných národností.

Kniha Ruth Kraftové je přesně takovou knihou, kde si možná řeknete: proč by mě TOHLE mělo zajímat? Proč zrovna TOHLE mám číst? Asi se s tím počítalo, v době, kdy knížky vycházely ve statisícových nákladech, kniha Světlo bez majáku měla náklad pouhých 10 tis výtisků. Asi se počítalo s tím, že nepůjde na dračku... vlastně se divím, že u nás vůbec vyšla, sice 16 let po válce – ale co to je 16 let, zdaleka nebyly, nemohly být zahojeny všechny rány... Taky to, že knize dávám první hodnocení, tak trochu dokládá, že si kniha moc pozornosti u nás nezískala. A je to škoda.

Knihu jsem získala náhodou v jednom dobročinném bazaru. Nikdo jiný ji nechtěl a já se již předem rozhodla, že po přečtení ji pošlu dál. Z anotace jsem věděla, že hlavní hrdinkou je dvacetiletá dívka Eva, po matce Němka, po otci Židovka. Nebezpečná kombinace pro mladého člověka, který chce žít, studovat, milovat, bavit se... jak jen mohla ve válečném Německu přežít? Matčin nový manžel, Evin otčím, zařídí "uklizení" Evy na ostrov v Baltském moři, kde se vyvíjejí a testují Hitlerovy "zázračné" zbraně. A tak, podle hesla "pod svícnem je tma", Eva v relativním bezpečí tráví válečné dny pilnou prací v kanceláři, kde se přepočítávají a kreslí technické parametry nově vyvíjené zbraně A4. O její pravé identitě ví jen několik zasvěcených...

Musím říct, že asi tak první jedna třetina knihy mě příliš nenadchla. Velká spousta postav, o nichž jsem nevěděla, co si mám myslet, a které jsem si nedokázala zapamatovat, hodně technických informací o tajné základně pro vývoj zbraní. Postupně však, jak autorka vykresluje psychologii jednotlivých postav, jsem se nemohla od čtení odtrhnout. Ukázalo se, že na ostrově působí odbojová skupina, že někteří netouží po tom, aby Německo dobylo svět, anebo, po drtivé porážce u Stalingradu, již nevěří ve vítězství Německa a chtějí se vzdát dříve, než bude úplně pozdě. Masivní propaganda ovšem nepřipouští říkat takové myšlenky veřejně. Naopak, ti, kteří pochybují, si obvykle nechávají své pocity pro sebe, anebo se svěří jen nejbližším přátelům – aby pak pochybovali společně. Podobné je to i s Evou - teď už se nebojí jen o sebe, bojí se o o pár svých nejbližších, bojí se myšlenek, toho, co přijde... a ztrácí přátele ve válečné vřavě, na útěku před vězením, při plnění tajných úkolů... shledají se ještě? Pochyby lidí, kteří se jen ojediněle a tajně dostanou k pravdivým informacím, jsou pochopitelné. Čemu ještě mohou věřit, když to, co ještě včera byla pravda, je dnes bohapustá lež?

Evina totožnost se nakonec vyzradí, a tak je několikrát přesunuta na méně bezpečné pracovní pozice dále na východ. Málo se vídá i se svým milým, fyzikem Hansem, bojí se představovat si život po válce - bude nějaký život, jejich život? Rudá armáda postupuje na západ, mládež staví hliněný Pomořanský val, nevědouc, že už je vše zbytečné, že vysocí důstojníci Wehrmachtu jsou dávno na útěku a jenom bláhové a snadno zmanipulovatelné mládí se snaží zastavit příval, který se prodral skrze hradby z německých tanků a děl.
Ve dnech spojeneckých náletů na Drážďany Eva navždy v nich ztrácí nevlastní sestru, ostatní, jí drazí lidé mizí kdesi ve skupinách uprchlíků, jeden o druhém netuší, zda přežili. Peklo, které se na Drážďany sneslo, nelze pochopit ani na ně zapomenout. Přesto Eva musí jít dál... a tu se s ní loučíme... Zůstává víc otázek než odpovědí. Shledají se někdy s Hansem? S kamarádkou Valy, která zachránila Evina malého synovce Rainera? Uvidí se s Jürgenem Baerem, kterému kdysi dopomohla k útěku? S potěšením jsem zjistila, že existuje pokračování příběhu v knize Zlatá židle...

Jiné otázky ale už nezodpoví nikdo. Vyprávěla Ruth Kraft svůj osobní příběh? Byla ona sama Evou? Anebo hlavní hrdinku poskládala z několika osudů, včetně toho svého? Pracovala totiž na základně výroby zbraní, stejně jako románová Eva, a i v dalších ohledech zde najdeme mnoho podobností. O jejím případném pobytu v Drážďanech se však v dostupných zdrojích nepíše – nebyla tam, anebo by bylo bývalo lépe, kdyby tam nebyla a nepopsala všechnu tu hrůzu ve své knize? Historikové se dodnes dohadují, zda by spojenecké nálety na Drážďany, které zabily tisíce civilistů a z centra města učinily ohnivé peklo, z něhož nebylo úniku, neměly být považovány za válečný zločin (to byla první věc, která mě při čtení napadla). Zničeny byly nemocnice, kostel a další místa, kde se obyvatelé, vesměs ženy s dětmi a staří lidé (protože bojeschopní muži byli na frontě nebo už dávno v hrobě) ukrývali. Zničen byl park Velká zahrada, kde se řada lidí uchýlila po první vlně náletů a kde nehořelo - prý mířili do parku cíleně, mluvili mezi sebou, že z vysílání Londýna měli mít snad záruku bezpečí, ale opak byl pravdou... Německá Wikipedie se zmiňuje o některých "mýtech"- například shazování bomb s bílým fosforem a nálety hloubkových letců, kteří stříleli po prchajících. Prý ani jedno nebylo možné, vyhodnotili historikové několik desítek let po válce. Očití svědkové se v té vřavě jistě spletli..Těžko soudit, co je pravda...

41 17.06.2019

Krásná kniha o nelehké době. Nevím, do jaké míry odráží skutečný příběh konkrétní rodiny, ale minimálně je skutečnými událostmi inspirována. Líbil se mi nejen příběh samotný a psychologické vykreslení postav, ale i to, že hlavní postavy se snaží všechny rány osudu překonat láskou a porozumění. To, možná paradoxně, vyzařuje z celé knihy. Kniha je obhajobou lidství a lidské důstojnosti, bez ohledu na to, jak moc jsme se provinili. Ač se nezříká trestu, který následuje, současně vede čtenáře k odpuštění.

35 07.06.2019