BabaJaga11 komentáře u knih

Zachtělo se mi přečíst si nějaký válečný román, a tak jsem sáhla po románu Měděný knoflík. Už jsem nějak zapomněla, že jde o špionážní román, takže začátek mi moc nesedl (protože jsem vlastně chtěla číst něco jiného). Brzy jsem však byla vtažena do děje, který byl tak napínavý, že jsem knihu přečetla za několik dní během cestování MHD do práce a zpět. Netuším sice, do jaké míry se autor opíral o historická fakta, včetně toho, jak pracovaly tajné služby jednotlivých států během 2. světové války v Lotyšsku (a bohužel není jednoduché něco o tomto tématu zjistit), ale zcela jistě toho na dané téma věděl dost. A i když nemusíme souhlasit s tím, že kontrarozvědky západních států byly vždy vedeny hlavně touhou po moci a penězích, zatímco sovětské kontrarozvědce šlo především o zastavené Hitlera, z některých rozhovorů, které vedou hlavní postavy, až mrazí. Zejména pokud si uvědomíme, že to, co je líčeno jako románová fikce, je dnes nepopiratelnou pravdou. Např. vychloubání představitele jisté západní velmoci "My budeme vládnout světu" se (bohužel) naplňuje do puntíku. Stejně tak plánování nového rozdělení světa po skončení války v době, kdy na bojištích umíraly tisíce lidí. Kniha poprvé vyšla v roce 1958 (originál), tedy 13 let po válce, kdy samozřejmě již bylo mnoho věcí jasných, lecos se však začalo ve větší míře projevovat až mnohem později. Doporučuji k přečtení a hlavně zamyšlení.

31 14.04.2019

Pozoruhodná kniha o pozoruhodné ženě. O životě dr. Kálalové-di Lottiové ani o událostech na sklonku druhé světové války na Táborsku a Písecku, které do života této statečné lékařky velmi tragicky zasáhly, jsem dosud neměla tušení. O to víc mě potěšilo, když jsem zjistila, že Prácheňské muzeum v Písku loni připravilo literární pásmo, v němž byl připomenut život dr. Kálalové. Je vidět, že tato postavou drobná, ale vnitřně nesmírně silná žena skutečně pozitivně ovlivnila život mnoha lidí a že se na ni nezapomíná. Život dr. Kálalové, ač se nedožila nijak závratného věku, by vydal na několik životů, a může nás inspirovat i dnes. Jsem vděčná, že Ilona Borská sepsala knihu o jejím životě, ač sama se s dr. Kálalovou setkala jen kratičce. Dostala však k dispozici rozsáhlou korespondenci, kterou dr. Kálalová vedla se svojí rodinou a přáteli, mnoho lidí přispělo vzpomínkami, a tak vznikla kniha čtivá, povzbudivá (byť místy smutná, dokonce vemi smutná...) a přesto plná zajímavých faktografických údajů. Velice se mi líbilo, že autorka nezastírala ani slabé stránky povahy dr. Kálalové, protože zkrátka nikdo není dokonalý a s ženou, která byla velmi skromná až asketická, a ve svém konání perfekcionistická, nemuselo být pro její okolí vždy jednoduché vždy vyjít po dobrém. Stejně tak nerozhodnost a výčitky, jimiž se občas trápila a svěřovala je v dopisech svým nejbližším, autorka v knize zmiňuje, a činí tak hlavní postavu svojí knihy lidsky přístupnější co nejširšímu okruhu čtenářů.

64 14.04.2019

Jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Četla jsem ji tenkrát nejmíň 3x nebo 4x, spoustu částí jsme i s bratrem znali nazpaměť. Dnešní vědecké poznatky sice dokazují, že to s lovci mamutů bylo trochu jinak, byli na vyšší úrovni, než se v době prvního vydání tohoto historicko-dobrodružného románu soudilo (to je ostatně v doslovech k novějším vydáním i uvedeno), ale myslím, že ani tak knížka neztrácí nic ze svého kouzla. Přečetla jsem ji 2x i v dospělosti (dárek od kamaráda :-)) a nepřestala se mi líbit. Doporučuji každému s trochu dobrodružnou duší :-).

72 06.04.2019

Koupeno v Levných knihách, s tím, že knížka po přečtení poputuje do nějakého dobročinného bazaru. Nakonec se s ní ale nedokážu rozloučit, přesto (anebo právě proto?), že Sahara není zrovna destinací, kterou bych toužila navštívit. Michael Palin je Pan Cestovatel - poznává cizí kultury i přírodu bystrým okem nezávislého pozorovatele. Snaží se žít přímo s lidmi velmi odlišných kultur, byť jen na pár dní, a dozvědět se co nejvíc nejen o věcech jako je jídlo, bydlení, místní zvyky a tradice, ale poznat i jejich názory na nejrůznější otázky. Není divu, že všude snadno nachází přátele. Neodsuzuje, nekritizuje - a když se mu něco nelíbí, vyjadřuje se s maximální zdvořilostí. A že těch věcí, které by Evropana na cestě Saharou mohly zaskočit, není zrovna málo. Na knize je ale zřejmě nejcennější světectví o Sahaře a jejích národech v letech 2001 a 2002. Dnes již je vše hodně jinak. Již v době Palinovy návštěvy se začínala pomaličku spouštět migrační vlna z Afriky do Evropy, a to i přes zvýšená bezpečnostní opatření po 11. září 2001 a teroristických útocích v různých severoafrických zemích. Asi by tehdy nikoho nenapadlo, jak bude vše vypadat ca o 15 let později - i když kompetentní osoby to napadnout mělo. V knize se dozvíte o spoustě různých problémů saharské a subsaharské Afriky, od vojenských převratů a terorismu až po vliv klimatických změn. A právě sucha a rozšiřování pouští již kolem roku 2000 vyháněly z domovů tisíce lidí, kteří se nejprve usazovali v blízkých městech... Přemýšlím, jak to dopadlo s různými původními kmeny, které v době Palinovy návštěvy ještě žily tradičním způsobem života, leckdy bez jakýchkoli moderních technologií, ale přesto jejich příslušníci vypadali šťastně. Kdoví, zda tahle doba definitivně neskončila a zda také jednou z "důležitých" starostí těchto lidí není, zda se večer budou moci připojit k internetu...

34 03.04.2019

Pěkná knížka na odpočinkové čtení - dostatek napětí, což je ostatně jedna z charakteristik knih z edice 13, ale i poučení o mořských organismech, výzkumu moří (pravda, někdy v 60. letech 20. století, tedy žádné počítače a podobné vymoženosti, ale o to víc můžeme obdivovat, že se lidé do náročného výzkumu pouštěli) a kultuře rybářů v Ghaně. Proloženo vzpomínkami na život na Kamčatce, kde vypravěč několik let žil a pracoval. Zpočátku je příběh velmi dramatický, líčí uvíznutí posádky výzkumného člunu v oceánu, daleko od pevniny, bez spojení s mateřskou lodí a bez dostatečných zásob. Poté, co všichni zjistí, že neutrpěli žádná vážná zranění, to chvílemi vypadá, že ztroskotání berou jen jako menší potíž, kterou brzy překonají. I když je fakt, že šlo o zkušené námořníky, navíc Rusy (kamarád, který do Ruska pracovně jezdívá, vždy říká, že si nikdo z nás nedovede představit, co vydrží ruský člověk :-)), takže i pocity z této situace se asi liší od situace, kdy ztroskotá "civilista". I když občas mají hrdinové knížky i neveselé myšlenky, většinou si nepřipouštějí, že by se už nedostali domů. Skutečně po různých strastech jejich cesta šťastně končí. Jeden jako druhý si slibují, že se na moře už nevrátí a zůstanou doma s ženami, dětmi... jak myslíte, že to dopadlo? Přečtěte si to! :-) Bonusem jsou krásné ilustrace Theodora Pištěka - jemné a zvláštním způsobem zasněné.

31 03.04.2019

Milá, i když trochu smutná knížka. Na začátku se malý chlapec Jiří stěhuje spolu s rodiči z jihomoravského městečka na jižní Slovensko. Stěhování je nedobrovolné - otec v době hospodářské krize přišel o práci zahradníka a nové zaměstnání se mu naskytlo až několik stovek kilometrů daleko. Nové živobytí je těžké a rodiče obtížně přivykají novému domovu, ale jak už to bývá, děti to tak nevnímají. Jiří se brzy spřátelí s dětmi z ostatních, povětšinou Maďarsky mluvících rodin ve Švestkovém dvoře a prožívá s nimi svoje malá dobrodružství - koupání v řece, pasení dobytka, chytání ryb a nejrůznější hry, ke kterým stačí to, co se najde doma nebo venku. Namísto školy, která v místě není, musí pracovat jako všichni tzv. deputátníci ve dvoře. Přesto je z knihy cítit štěstí dítěte, které vnímá a raduje se z prostých krás a běhu ročních období. Možná i díky tomu, že spoustu věcí prostě ještě nechápe - třeba nespravedlnost, kvůli níž umírá jeho kamarádka, protože není nikoho, kdo by k ní přivedl a zaplatil doktora. Pak přichází 2. světová válka a po ní změna společenských poměrů směrem k socialismu (čemuž se, vzhledem k bídě, v jaké obyčejní lidé ve Švestkovém dvoře i jinde v Maďarsku žili, vlastně nelze vůbec divit). Rodina se krátce poté stěhuje zpět na jižní Moravu - rodiče radostně, Jiří, z kterého je mezitím mladík prožívající jednu ze svých prvních lásek, se loučí těžce - ale život už je zkrátka takový...

28 30.03.2019

Nemocniční prostředí je vděčné téma. Nabízí pohledy na základní otázky lidského žití a nežití, zdraví a nemoci, ale i viny a mezilidských vztahů. Poslední operace je příběhem starého muže a mladého chirurga, kteří se jako pacienti sejdou na jednom nemocničním pokoji. Obyčejný příběh obyčejných životů, dalo by se říct – jenže i ten nejobyčejnější život se někdy dovede pěkně zamotat. Mohlo být něco jinak, kdyby... ? Tuto otázku kladou oba hrdinové nejen sobě navzájem, ale hlavně se jí oba obírají ve svém nitru. Asi si ji někdy položil každý z nás. Stejně jako otázky po tom, kdy má život ještě smysl, stojíme-li tváří v tvář těžké nemoci. Zda můžeme odpustit sobě, druhým – a oni nám – zklamání, zradu, nebo prostě jenom chybu. Poslední operace stojí za přečtení i kvůli realistickým detailům z lékařského prostředí (autor je lékař), byť se vztahují k úrovni chirurgie před více než 30 lety a dnes již je vše trochu jinak.

29 29.03.2019

Nemůžu říct, že by mě kniha chytla a nepustila, až dokud jsem ji nedočetla. Naopak jsem v průběhu čtení stihla proložit ještě dalšími dvěma knihami :-). Místy byla tato kniha jazykově trochu moc vyumělkovaná, alespoň na můj vkus. Myslím, že autor ještě musí dozrát k poznání, že jednoduchý až syrový jazyk ke sdělení zásadních otázek lidského života nejen dostačuje, ale často je i vhodnější. Snáze se pak taková kniha rozvíjí vlastními prožitky a myšlenkami čtenáře. Navdory výtkám, za které jsem strhla jednu hvězdu, si myslím, že jde o zajímavé a originální dílko, které lze doporučit každému, kdo se u četby nemusí pokaždé skvěle bavit, ale nebojí se přemýšlet. A zde to přemýšlení spolu s postavami příběhu může zejména čtenáře středního a staršího věku i trochu bolet - plynutí času, přemýšlení o tom, kým jsme byli kdysi, kým jsme teď, kým (snad) budeme za pár let a kým už se - možná bohužel - nikdy nestaneme...

30 26.03.2019

Knížku jsem si obstarala kvůli letošní Čtenářské výzvě (kniha poprvé vydaná v roce 2019). Četla se dobře a rychle. Co oceňuji, je celý příběh autorky Moniky Benešové a upřímnost, s jakou jej vypráví, včetně různých nepříjemností a životních selhání. Líbila se mi i závěrečná kapitola - Osobní přání - dokládající, že autorka během své dlouhé a v mnohém strastiplné (ale zároveň krásné a inspirativní pouti) přece jen vyspěla z ufňukánka v mladou, dostatečně sebevědomou ženu. Ti, kdo by se o podobnou cestu chtěli pokusit, jistě ocení seznamy zastávek na cestě, kde bylo možné opatřit jídlo či jiné základní potřeby, osprchovat se apod. Stejně tak i seznam věcí, které se osvědčily - ten může posloužit i při cestě do jiných zapadlých končin.

Co mě zklamalo, je literární hodnota knížky. Chápu, že autorka není spisovatelka, jak v úvodu sama předesílá, ale vystudovala žurnalistiku a jako novinářka se několik let živila. Čekala bych tudíž, že text bude kvalitnější. Dost mě rozčilovaly spousty různých hovorových a expresivních výrazů. Pokud se vyskytnou v přímé řeči, případně v popisech momentálních myšlenkových pochodů autorky, je to příjemné oživení, ale ve vyprávění to vadí. Kniha pak působí, jako kdyby ji psal nějaký teenager, kterému je spisovný jazyk úplně fuk. Také několikeré opakování vět ve stylu "už nejsem ta rozmazlená holčička" není příliš přesvědčivé (totiž ve chvíli, kdy už nečím nebo někým nejste, o tom obvykle přestanete přemýšlet), byť jak už jsem uvedla výše, závěr mě přece jen přesvědčil, že Monika prošla velkou vnitřní změnou :-).

V knize toho najdete spoustu o lidech, městech, silnicích, cestách stopem, kempech, zkrátka o civilizaci, ale mnohem méně o divočině, až má člověk občas pocit, že Pacifická hřebenovka musí být docela zalidněná a v pohodě. Chápu, že setkání s lidmi, zvláště když byli ochotni pomoci, byla krásným zážitkem, ale relativně málo zážitků z divočiny (a nemusí jít přitom o setkání s pumou nebo jiným nebezpečným zvířetem - všude jsou rostliny, ptáci, hmyz, anebo aspoň skály různých barev...) celé putování dost zkresluje. Nemůžu dát víc než tři hvězdy, škoda.

Každopádně autorka má můj obdiv - teoreticky mohla trávit život léčbou svých neduhů pod dohledem lékařských kapacit, ale navzdory jejich doporučením se vydala na cestu, která ji nakonec zachránila, a ještě o té cestě napsala knížku (ať už je kvalita jakákoli, napsat knížku není legrace a stejně jako vydat se na obtížnou cestu chce i psaní a vydání knihy dostatek odvahy a pevné vůle). Jen mě trochu mrzí, že autorka po návratu neřekla lékařům, že právě její CESTA jí pomohla, a nikoli jejich léky. Vím z vlastní zkušenosti, že oni by si s tím sice nevěděli rady a nejspíš by si to ani nenapsali do dokumentace, ale dokud se lidé budou bát vydávat podobná svědectví, budou lékaři pacientům stále doporučovat takovou léčbu chronických nemocí, která je nejen neúčinná, ale často i zbytečně zatěžuje dosud zdravé orgány.

35 24.03.2019

Asi nejdelší kniha, co jsem kdy přečetla, můj obvyklý rozsah knih je tak 3x-5x kratší. Vlastně vědět dopředu, jak je dlouhá, asi bych si ji nikdy neobstarala :-). Teď vidím, že by to byla škoda. Obdivuji znalosti autora z biologie i mnoha jiných oborů, že dokázal něco takového napsat. Ano, jde o fikci, ale důmyslně vycházející z mnoha ověřitelných fakt. Přes velké množství informací se mi kniha četla moc dobře. Dokonce jsem se ani neztrácela v množství postav, spíše v názvech různých zainteresovaných organizací. Děj byl pro mě tak napínavý, že jsem neváhala tahat s sebou knihu neustále v batohu, abych si ji mohla číst cestou do a z práce - při čtení v MHD jsem občas přejela o zastávku dál :-). Mimochodem, kniha je sice velmi objemná, ale celkem lehká, což přece jen dost usnadňuje čtení v "šalině", třeba i "na stojáka". Jen se musím přiznat, že mě z knihy dost mrazilo. Ani ne tak z toho, že většina postav se nedožila konce knihy - a já měla vztek na jiné postavy, které na tom měly podíl - ale hlavně z toho, kolik pravdy v knize je. Ať už holých fakt o ničení světových oceánů - ale i jiných ekosystémů - námi lidmi, tak i poselství o vztazích mezi národy, touze po moci a slávě, lidské obětavosti i sobectví, inteligenci i omezenosti, hrdinství i zbabělosti a vypočítavosti. Popis toho, jak funguje lidská společnost, co se děje v případě ohrožení, to má bohužel také do fikce daleko. Snad nám zbývá ještě naděje, stejně jako několika hrdinům příběhu.

43 21.03.2019

Toto knížku jsem teď přečetla asi potřetí. V prvních dvou kolech jsem volila kapitoly na přeskáčku, buď podle momentální nálady, anebo otevřením na náhodné stránce. A ty krátké kapitoly pro mě byly nezapomenutelným zážitkem. Proto jsem si knihu zapsala i do Čtenářské výzvy a tentokrát četla popořádku, aby mi náhodou nějaká kapitola neunikla. Pokud máte rádi život a obyčejné věci, tohle se Vám skutečně neomrzí. Ač autoři leckde zmiňují, že knížka vznikla vlastně pro lenochy, není to tak docela pravda. Naopak, je to návod pro přepracované lidi, jak alespoň na chvíli vypnout, a že i ta malá chvilka má smysl. Hlavně se za "nicnedělání" nesmíte stydět. Záměrně dávám do uvozovek, protože v takovém rozpoložení mozek obvykle přijde na ty nejlepší nápady - tak jaké potom nicnedělání?!? Některé z věcí popsaných v knize, třeba házení žabek, dělám odjakživa, ale na některé mě kniha navedla, třeba takové čtení poezie. I když i tato knížka je z těch, které můžete vzít do kapsy, a přečíst si kousek třeba při čekání ve frontě na cokoli.

30 14.03.2019

Ke knížce jsem se dostala díky Čtenářské výzvě - a rozhodně je to jedna z knih, na které budu dlouho vzpomínat! Líbila se mi jako celek.

Úvodní kapitoly o životě chlapce Piscina (který si říká Pí) a jeho rodiny v Indii, vyprávění o škole, rodině, jejich zoologické zahradě i náboženství líčí vcelku šťastné dětství hlavního hrdiny. Zvláště mě zaujala debata představených tří náboženství - hinduismu, křesťanství a islámu - jež se Pí rozhodl vyznávat všechna najednou, protože miluje Boha. Žádný problém pro Boha, ale velký problém pro církve - divoká argumentace, proč to nejde, ani u těch náboženství, která tvrdí, že Bůh je jen jeden.

Plavba po moři a ztroskotání - dramatické chvíle, ztráta všech a všeho, kromě trochy vybavení v záchranném člunu a kapky naděje. Plavba se čtyřmi zvířaty ze ZOO na palubě, kde nakonec vítězí ten nejsilnější - tygr - přičemž ostatní zvířata poslouží jako potrava, není zrovna idyla, kterou by si člověk přál zažít. Když se ale v závěru knihy dočtete, že to mohlo být i jinak, s lidskými hrdiny namísto těch zvířecích, asi by každý zvolil raději příběh se zvířaty. U zvířat tak nějak předpokládáme, že predátor se zařídí podle své přirozenosti. Krutost a násilí u příslušníků našeho druhu, jež vyústí až v kanibalismus, jsou však příliš děsivé.

Největší část knihy zahrnuje líčení každodenního života na moři očima Pí Patela. Co dělat, aby se člověk udržel při životě. Úspěchy po mnoha neúspěších - v chytání ryb a želv, získávání vody, výcviku tygra Richarda Parkera. Co dělat, abyste se nezbláznili... Zdá se to nudné, ale zhltala jsem to. A v noci se mi zdálo, že se plavím ve člunu nebo na voru...

Ač příběh je fikcí, jak je v závěru naznačeno, nemyslím si, že by byl tak nedůvěryhodný, jak naznačuje v doslovu překladatel a jak tvrdí vyšetřovatelé z námořní společnosti vlastnící potopenou loď. Život totiž přináší nejneuvěřitelnější zážitky a situace. A i když masožravý ostrov asi Tichém ani jiném oceáně nenajdete, světové oceány jsou jistě plné ještě mnohem tajemnějších forem života - aspoň zatím, dokud jsme je nezvládli všechny vyhubit.

42 02.03.2019

Knížka se mi moc líbila. Samozřejmě těžko soudit, jak to bylo doopravdy, zda například přesvědčování Čukčů, aby posílali děti do škol a nechávali se ošetřit v nemocnici, probíhalo tak nenásilně, jak autor popisuje. A i kdyby to byla pravda, stejně se najde dost lidí, kteří budou tvrdit opak. O tom, že staré Čukče jejich dospělé děti uškrtily, aby je nemusely dále živit, jsem četla ve více knihách. A identita neidentita, nepřipadá mi to jako něco, co by se mělo dít ve 20. století, tím méně pak ve století 21. Samozřejmě, existuje vždy možnost nechat původní národnosti být, nepřibližovat se k nim, aby si zachovaly původní kulturu i se vším, co k tomu patří. Jenže Čukčové nebyli "netknutí" civilizací, již dávno prodávali bílým osadníkům cenné kožešiny a dostávali za ně zaplacenu směšnou cenu. Nemyslím si tudíž, že by mezi ně negativní jevy jako alkoholismus přinesli teprve šiřitelé socialismu. Mimochodem, asi nejvíce propagandistická je na celé knize výše uvedená anotace. Jinak kniha popisuje jednak boj za zlepšení životních podmínek Čukčů, jednak jejich zvyky a obrovskou lásku rodičů a jejich dětí, malých školáků v internátní škole. Bohužel to je v ostrém kontrastu s pozdější brutální euthanasií starých rodičů.

35 24.02.2019

Knížka je ke čtení obtížná, alespoň pro mě byla, ale obsahuje spoustu faktografických údajů, pro které byste jinak museli do archivů. Historie kláštera a města Žďáru nad Sázavou byla velice pohnutá - v době založení odlehlý kraj, těžké živobytí kvůli drsným přírodním podmínkách, okolní hluboké lesy, v nichž nacházeli úkryt váleční zběhové, lupiči a lapkové... Klášter přispěl k rozvoji města, ale i ten byl nejednou vypleněn a mnichové rozprášeni. A když se zrovna kraji vyhnuly války a podobné pohromy, přišla pohroma v podobě nařízení z olomouckého arcibiskupství - například to, že mniši dobře vycházeli s civilním obyvatelstvem, měli tendenci odpouštět chudým různé poplatky a další povinnosti bylo chápáno jako špatné plnění jejich povinností či dokonce odpor vůči vyšším instancím, a obvykle následovala výměna představeného kláštera, či dokonce přesun "vzpurných" mnichů do Vyššího Brodu v jižních Čechách (a díky tomu mniši proslulého cisterciáckého řádu osídlili i vyšší polohy krajiny jižně od Českých Budějovic a podobně jako v okolí Žďáru nad Sázavou, i ve svém novém působišti vystavěli řadu rybníků). Knihu doporučuji všem milovníkům historie, krásného kraje Vysočina i těm, kdo se zajímají o dějiny rybničního hospodaření. Je sice trochu nepřehledná, doporučuji proto při čtení kvůli informacím mít po ruce záložky nebo lepící papírky a příslušná místa si zakládat, ale informace v ní obsažené jsou neocenitelné.

29 24.02.2019

Kreslené vtipy známého jihomoravského autora, které se věnují vinařství - tj. nejen pití vína, ale celému procesu jeho výroby, od vysadby a ochrany vinic (proti mrazu, nemocem, škůdcům - zejména často zde vystupují špačci, zlodějům i zlovolným úřadům) až po sklizeň a výrobu vinného moku. Vtipy jsou to jadrné, jak je zvykem na jižní Moravě, a zejména pro kavárenské intelektuály možná nepochopitelné nebo nechutné, ale to jim nic neubírá na půvabu. I toto je jižní Morava, přátelé, v celé své až děsivé upřímnosti :-).

27 24.02.2019

Krásná knížka o nezdolnosti mladého cyklisty, který se rozhodl objet na kole celý bývalý Sovětský svaz, přičemž nevynechal ani arktické oblasti. Naopak, v porovnání s jižními oblastmi země, se zónou polopouští a stepí, kde bojoval s vedrem a žízní, se na cestu severními oblastmi mnohem více těšil a užíval si ji, i přesto, že musel vzdorovat úsekům ledových ker, ledovému vichru a dalším extrémům arktického počasí. V takových místech je obtížné pohybovat se i pěšky a na kole je to pro nás nepředstavitelné. Přestože kolo bylo vyrobeno na zakázku, speciálně pro tak extrémní cestu, vybavení Gleba Travina bylo v porovnání s vybavením dnešních expedic více než skromné. Jeho cesta proběhla v letech 1928-1931, tedy v době, kdy mnohé dnes samozřejmé součástky výbavy jako GPS navigace, speciální hi-tech materiály a další vymoženosti ještě neexistovaly. Dlouhé úseky musel Gleb kolo nést nebo vléct. Utrpěl těžké omrzliny, přišel o několik prstů na nohou, ale přesto se nevzdal a s podporou okolí, díky notné dávce štěstí, ale hlavně svojí nezdolné vůli šťastně dorazil do cíle.

32 24.02.2019

Útlá, ale krásná a užitečná knížka. Koupila jsem si ji před lety během svého lázeňského pobytu v Luhačovicích. Nejsem zrovna lázeňský typ a tak jsem do lázní (na doporučení lékařů) jela dost nerada. Abych se mezi lázeňskými procedurami nenudila, nebo se jen neválela na pokoji, vyrážela jsem objevovat krásy Luhačovic i blízkého okolí. Kniha mi byla věrným průvodcem - rozhodla jsem se navštívit postupně všechny luhačovické vily v knize uvedené. Stála jsem pak vždy před vilou, četla si o ní v knize, hledala na budově příslušné architektonické prvky a přemýšlela, jak se tam asi kdysi, v dávnějších dobách žilo a jaké je to tam dnes. Nejednou pod deštníkem, protože můj lázeňský pobyt se odehrál v listopadu a počasí bylo hodně nevyzpytatelné. Až na jedinou vilu, kterou jsem kvůli mému špatnému orientačnímu smyslu v poslední den před odjezdem nenašla, jsem skutečně navštívila všechny vily a moc ráda na to vzpomínám. Myslím, že ty procházky přispěly k mému zotavení stejně významnou měrou jako procedury :-).

34 24.02.2019

Silný, i když velmi smutný příběh. Viděla jsem film, ještě jako dítě, a to minimálně dvakrát, nedalo se na závěr nebrečet. Knihu jsem četla poprvé na prahu dospělosti, i tehdy mně vlhly oči – a nejinak i teď. Přesto, kniha v sobě skrývá i naději - ne všichni lidé, s nimiž se Bim setkal, byli zlí a krutí. Bohužel, ti zlí tentokrát zvítězili a věrný Bim za to zaplatil životem. Láska k Bimovi však propojila několik lidských osudů - starý muž Ivan Ivanyč získal mladé přátele, dva hochy, kteří Bima poznali v době, kdy Bimův pán musel do nemocnice. Ivan Ivanyč nezatrpkne a pořídí si nové štěně. Život jde dál, musí jít, ale na starého přítele nikdy nezapomene... Já tuto knihu doporučuji všem, i dětem. Plakat je lidské. Není slabost truchlit pro přítele, byť by to byl "jen" pes. Není slabost vynaložit všemožné úsilí pro to, abychom ztraceného přítele - ať psího nebo lidského - našli. Statečnost pak je postavit se zlu, byť by tím zlem bylo "jen" týrání zvířete. Děti by měly být připravené na realitu každodenního života a světa, který není ideální a nikdy nebude. A k tomu patří i vědět, že krutosti páchané na zvířatech se dějí - i tady a teď - a že jim můžeme zabránit, pokud nebudeme lhostejní. Příběhy, jako je tento, z nás pomáhají vychovat citlivé lidské bytosti - a myslím, že především o to autorovi šlo.

36 24.02.2019

Tuhle knížku jsem si opatřila kvůli Čtenářské výzvě. Říkala jsem si, že to bude zase trochu něco jiného, než "seriózní literatura", kterou obvykle čtu. Bude to zábava! Knihu jsem získala přes DK bazar a když jsem v ní zalistovala, spadla mi čelist. Každá stránka plná obhroublých výrazů, podivné obrázky... to mám fakt číst? Najdu si pro výzvu něco jiného! Našla jsem, jenže jak přejíždím z místa na místo, stalo se, že tu druhou knihu jsem měla v bodě A, kdežto já jsem se nacházela v bodě B a se mnou tam byly i Zápisky z lochu. Tak co třeba to zkusit? Nakonec nelituju. Nemůžu říct, že by to bylo nějaké super čtení, což ale z velké části souvisí s tématem - líčení deliktů autora i jeho spoluvězňů, každodenní život ve vězení a poté i v nápravném pracovním táboře kdesi v divočině. Je to něco jiného, než když čtete třeba příběh z koncentračního tábora, kde uvěznění "spáchali" pouze to, že se narodili jako příslušníci určitého, pro nacisty nepohodlného národa. V Zápiscích z lochu víte, že všichni jsou vězněni po právu, byť někdy se může zdát trest neadekvátně vysoký, ale rozhodni ti muži nejsou žádní beránci. Nevíte, zda jim máte držet palce, protože jejich cílem samozřejmě není se napravit, ale nějak tím vším proplout, ti, co sedí za přechovávání drog, i ti, co sedí za něco jiného, ale s drogami mají zkušenost (skoro všichni), vynakládají značné úsilí na to, aby se k "něčemu" dostali. Jsou 60. léta, nikdo ještě neví o AIDS, pár "krystalů" a "nádobíčko" stačí ke štěstí... na chvíli. Nakonec zjistíte, že všichni ti muži se zas od nás "počestných" občanů na svobodě zase tolik neliší. I oni touží být se svými rodinami. Je pro ně důležité pravé přátelství a nesnášejí podrazy. Chtějí dělat něco užitečného, potřebují pracovat, ne se nudit. Nejsou svatí - to my taky ne... A Keseyův deník a "divné obrázky"? Mrzí mě dvě věci - některé notesy, do nichž si psal poznámky a kreslil obrázky, v podstatě takové komiksy z vězení, mu byly zabaveny a nikdy je nedostal zpět. A ta druhá věc - chtělo to ještě větší formát knihy a ještě víc obrázky zvětšit. Teď je písmo v originálních ilustracích mnohde příliš malé a špatně čitelné. Každopádně má to něco do sebe, hlavně, když se dočtete, jak bylo obtížné uhájit si pro sebe pár barevných tužek a kus papíru či notesy (dozorci ty věci Keseymu opakovaně zabavovali). Bez ohledu na to, zda jednotlivá výtvarná dílka vznikala pod momentálním vlivem drog, nebo jen autorovy bujné fantazie, mnohá z nich jsou nesmírně propracovaná a nápaditá - a nebýt vězení, nikdy by nevznikla.

27 24.02.2019

Knížka předčila moje očekávání. Úvod mi připadal neuspořádaný a chaotický, ale uvážíme-li, že se v něm popisuje začátek války Japonska proti Číně, není vůbec divu. Čím déle jsem četla, tím více se mi kniha líbila, a to i přesto, že v ní byla líčena válečná utrpení. Hlavní dějová linie sleduje životní osudy dívky Skořicové od jejích pěti do třinácti let, tedy po celou dobu války. Ona a její rodina se nejdříve po Dlouhé řeče přesunou stovky kilometrů do zdánlivého bezpečí Horského města, kde naleznou nový domov. Život je i tak nesmírně těžký - neustálé bombardování, nedostatek peněz a jídla, stísněné podmínky a navíc po většinu let faktická absence otce v rodině, který dává přednost životu s konkubínou. Přesto Skořicová a její rodina dokáží prožívat každodenní drobné radosti a vděk za nejobyčejnější věci - špatné počasí (nedá se bombardovat), střechu nad hlavou, něco dobrého k snědku, výhled z pavláčky, vůni zralých mandarínek, chuť čisté vody... Dokáží držet pospolu za každé situace, starají se jeden o druhého, byť někdy přitom riskují i život - a snad i proto se celé rodině daří válku přežít. Následuje loučení s Horským městem a návrat domů - co je tam čeká? To už se čtenář nedozví a možná je to tak dobře. Jen z náznaků vidíme, že návrat domů pod taktovkou otce rodiny nemusí být zdaleka tak šťastný jako roky strávené v Horském městě. Nejvíc se mi na knížce líbila schopnost autorů vystihnout atmosféru míst, kde se děj odehrával. Detaily o městech a krajině vůbec, o lidech a zvycích, to vše viděné očima Skořicové mě vtáhly do děje tak, že jsem měla ke konci pocit, že jsem někdy i já chodila po schodech Horského města a že mi bude chybět. A další věc byla ta obrovská soudržnost rodiny (otce v to nepočítám) a krásné, čisté emoce.

39 21.02.2019