BabaJaga11 komentáře u knih

Stejně jako první díl Země zamyšlené je i tento naprosto úžasným průvodcem po jihočeské krajině, městech i vesnicích, kostelících, hřbitůvcích, návsích s lipamy, rybnících a blatech... Má však daleko do současných strohých turistických průvodců. Stehlík je básník a proto je jeho líčení krajiny básnicky lyrické a vyzařuje z něj láska k rodnému kraji a jeho lidem. V knize zmiňuje desítky svých rodáků - malířů, sochařů, básníků, hudebníků, spisovatelů, učitelů, vynálezců, ale i sedláků, šlechticů a vojevůdců, i takových, jejichž jméno nám dnes mnoho neřekne. Vzpomíná na obrazy, sochařská díla, knihy a básně i lidová říkadla a písničky, mnohde uvádí i jejich ukázky. Země zamyšlená je pestrou směsicí všeho jihočeského. A ač je krásná, nečte se vůbec snadno - kupodivu nestačí mít otevřené srdce, ale je nutné i plné soustředění, protože informací je v knize tolik, že není jednoduché je vstřebat. Ale stojí to zato. Jen trochu závidím autorovi pěší chůzi jihočeskou krajinou v době, kdy žil. Dnes už je leckde putování po svých hazardem, protože polní cesty nahradily frekventované asfaltové silnice a turistické cesty jsou jen v nejaktraktivnějších oblastech. Ještě štěstí, že dosud existují i zapadlé kraje, kam se ani motoristé nehrnou - a v jižních Čechách se jich najde nemálo. Mým snem je vzít tu knihu a projít se aspoň po některých z těch cest, hezky v klidu, beze spěchu...

32 14.02.2019

Moc krásná knížka, ze které se dozvíte spoustu zajímavostí o životě Bedřicha Smetany a jeho širší rodiny, přátel a známých. Mimo jiné je zde uveden i rodokmen rodiny, takže z něj zjistíte, o jak početnou rodinu šlo; bohužel, mnozí členové zemřeli předčasně, často již v dětském věku, jak bylo v 19. století běžné.

Líbí se mi, jak je příběh rodiny zasazen do venkovského prostředí přelomu 19. a 20. století, popisují se práce na zahradě, lidové zvyky a svátky během roku, trávení času o prázdninách - který ale i pro děti byl z velké části vyplněn prací. Rodina si na nic nehraje, nedělají ze sebe nafoukané "celebrity" jako je tomu velmi často dnes u umělců, kteří několikrát vystoupí v televizi. Ač jsou Smetanovi-Schwartzovi hrdi na to, že jejich manžel, otec a dědeček je známý hudební skladatel, který směl dokonce jako jeden z vybraných synů českého národa poklepat na základní kámen Národního divadla v Praze, prožívají to všechno tak nějak soukromě, v kruhu nejbližších. Stejně, jako s B. Smetanou sdílejí jeho onemocnění - naprostou ztrátu sluchu a psychické potíže, čemuž předcházely profesní problémy a útoky jiných umělců na jeho osobu. Důležitým členem rodiny je klavír, který se do Jabkenic "přistěhoval" spolu s B. Smetanou a má dokonce jméno – Ullrich. Umělec na něj hrával, komponoval – a po něm i jeho dcery a vnoučata. Ač se jméno klavíru objeví jen na několika místech knihy, často se zmiňuje, kdo a co hrával a jak i děti měly velmi rády, když hrál dědeček nebo některá z tet. Myslím proto, že tahle knížka skvěle splňuje jeden z úkolů čtenářské výzvy 2019 - kniha, kde důležitou roli hraje hudební nástroj. Rozhodně stojí za přečtení, přestože literárně nejde o žádné veledílo - ale tento nedostatek je vyvážen laskavostí, kterou je kniha prodchnuta. Smetanova vnučka Běla Čapková napsala za celý život tuto knihu jako jedinou, a to ve svých 80 letech. Myslím, že už to zasluhuje obdiv!

37 02.02.2019

Tato knížka, získaná z nádražní knihovny, se rozhodně nečte snadno, alespoň pro mně byla dost těžká, ale rozhodla jsem se dočíst ze dvou důvodů. Jednak má lichý počet stran, tedy se mi hodila do čtenářské výzvy, jednak obsahuje velmi důležitá poselství. Tvoří ji tři novely. V novele Nefritový pás se mladá žena a její manžel smiřují s ženiným těžkým onemocněním ledvin. Každý bojuje sám, prožívá úzkost z možného konce - žena na nemocničním lůžku, muž doma, venku pod okny nemocnice, v práci... Žena navíc prožije duševní otřes, když jednoho dne najde jednu ze spolupacientek v nemocničním pokoji mrtvou. Konec novely je otevřený, ale skýtá naději, že i když vše nebude jako dřív – nemůže být! – život mladé ženy i manželství obou mladých lidí, procházející kvůli nemoci krizí, se podaří zachránit. Tato novela se četla celkem dobře, možná proto, že prostředí a postavy nám mohou být povědomé. Zbylé dvě novely se odehrávají v exotičtějších destinacích, dostaneme se díky nim do širých stepí, na pobřeží oceánu, do krajů s dlouhými a mrazivými zimami. I mentalita obyvatel je jiná, než na jakou jsme zvyklí. To ostatně dobře popisuje i druhá novela, Utopie herce Gurina, jež je příběhem muže středního věku, který se rozejde se svojí manželkou a chce začít nový život v krajině kdesi na Sibiři (alespoň dle popisu, oblast v knize zmiňovaná je prý vymyšlená). Rozjede se za přítelem, aby u něj získal práci a bydlení, ale dlouho v těch končinách nevydrží. Střetává se se světem drsných lidí, takových, jako sama příroda celé oblasti. Novelu vyplňují rozhovory a myšlenky obou hlavních hrdinů, v nichž se dotýkají takových témat, jako je život a životní štěstí, práce, která může být rutinou, způsobem obživy, ale také radostí, láska k ženě a bolest, která může pramenit z nerovného a nenaplněného vztahu stejně jako ze smrtelné nemoci, jíž je milovaná bytost vystavena. V novele se objevují i různé fantazie, jak ostatně napovídá už její název, stále ale lze dobře rozeznat, co se odehrává jen v hlavách hrdinů a co se skutečně dělo. Zcela jinak je tomu v poslední novele s názvem Lotos. Základní osnova příběhu je jednoduchá - syn, uznávaný malíř žijící v Moskvě, přijíždí na Sachalin po dlouhé době navštívit svoji matku, těžce nemocnou a umírající. V příběhu se mísí nekonečné hodiny, které syn prosedí u lůžka matky, pozoruje její dech a její prohlubující se agónii, s dávnými vzpomínkami matky na léta mládí, kdy ztratila prvního manžela a s malým synem na rukou prchala před postupující německou armádou daleko na východ. Se synem se setkáváme i v době, kdy je sám již starý a navštíví po dlouhé době matčin hrob. Zemřelá matka k němu v různých podobách promlouvá. Útržky jednotlivých dějových linií a fantazií se mezi sebou mísí, takže chvílemi jsem si skutečně nebyla jistá, kdo z postav a o čem zrovna mluví. Zvláště závěr knihy ukazuje, že šlo zřejmě, přinejmenším zčásti, o autorův vlastní životní příběh, ale jistotu v tom čtenář nemá. Každopádně to, jak autor popsal umírání, pocity syna - od viny a ošklivosti nad umírajícím starým tělem přes zármutek až po usmíření, uvolnění a krásné prosluněné vzpomínky, myšlenky dalších lidí - lékaře, zdravotní sestry, posledního matčina manžela je asi nejzávažnějším sdělením z celé knihy. Dnes jsme přivykli tomu, že se od smrti - a zejména od umírání - svých blízkých odřízneme zdmi nemocnic či hospiců. Možná, že se tím zčásti ochráníme před bolestí, ale náš život tím nejspíš ztrácí něco ze své plnosti. Vždyť bolest je příznak života... Kniha by si jistě zasloužila více čtenářů. Není to oddechovka ani zábavná četba, to opravdu ne. Ale pro někoho, kdo je na rozcestí a řeší závažné životní otázky je jako stvořená. Zjistíte díky ní třeba, že za sebebláznivější myšlenku se nemusíte stydět, že vše tu už v nějaké podobě bylo, tedy nejste nenormální, ani zbabělí, ani hloupí... někdy stačí vědět, že v tom nejste sami a můžete se posunout dál...

27 28.01.2019

Tuto knížku jsem kdysi našla v jedné nádražní knihovně – a zasáhla mě natolik, že jsem si ji ponechala a přinesla místo ní několik jiných knih. Příběh je jednoduchý, dalo by se říct každodenní – ale právě v tom tkví jeho kouzlo. Drobné události na nás mají často větší vliv, než si myslíme. A pokud do našeho života náhle vstoupí zvíře, zejména pak kočka, platí to dvojnásob. A co teprve když nás opustí... Manželé z našeho příběhu už nikdy nebudou takoví jako v době, než poznali Čibi...

38 27.01.2019

Až neuvěřitelný příběh malého židovského chlapce Leona Leysona a jeho rodiny z období holocaustu. Patřili k lidem, kteří za záchranu života vděčí Oskaru Schindlerovi, poněkud kontroverznímu nacistickému továrníkovi. Leonova nejužší rodina měla štěstí - kromě Leona se zachránili i rodiče a další dva sourozenci. Dva nejstarší bratři a členové širší rodiny však do jednoho zahynuli. Kniha, v níž L. Leyson vzpomíná na dětství prožité v letech nacistických hrůz, popisuje zoufalství, ztrátu naděje i jiskřičky informací o průběhu války, které přinášely naděje nové. Věděli však, že v okamžiku se vše může změnit. Že je třeba nejen štěstí, ale i obrovské opatrnosti, vynalézavosti a v jistých chvílích i odvahy. Malý Leon několikrát riskoval vše, když se v pracovním táboře snažil nalézt své blízké, od nichž byl oddělen, když přesvědčoval stráže, že měl při dalším přesunu přijít do skupiny, kde již byla jeho matka... po letech přiznával, že někdy bylo až nepochopitelné, že se mu podařilo proklouznout. Nejsmutnější na celé knize jsou myšlenky chlapce o tom, proč nežidovští polští občané, obyvatelé Krakova, jejichž život zdánlivě plynul ve starých kolejích jako před 2. světovou válkou nic neudělali proti vraždění Židů krakovském ghetu, proč byli k tomuto utrpení svých někdejších sousedů a přátel zcela lhostejní. Autor však nihoho nesoudí - jak příznačné pro lidi, kteří prožili ty největí hrůzy. Pro současného člověka je asi nejdůležitějším vzkazem právě autorův osobní příklad: nesuďme, ale nebuďme lhostejní. Važme si svého života, ale postavme se i za životy jiných lidí, když je to třeba.

Dojem z knihy mi poněkud kazil ne úplně dobrý překlad (místy chybné skloňování, kostrbaté věty i patrně chybným překladem vzniklé faktické chyby). Chápu, že když jde o bestseller, je snaha jej rychle přeložit a vydat i v jiných jazycích, ale zvláště takové téma by si zasloužilo trochu pečlivější práci. Také nechápu tak široké řádkování v knize (jako pro školáky) - pokud by byly mezery mezi řádky užší, kniha mohla být útlejší. Ne, že by to bylo až tak zásadní, na druhé straně mi plýtvání stránkami připadá přinejmenším podivné, v kontrastu s tím, co se dočítáme: lidé v ghetu a pracovních táborech trpěli hladem a nedostatkem všech základních potřeb.

34 20.01.2019

Na začátku jsem se na knihu nemohla pořádně naladit. Je taková zasněná a plná fantastických představ, popisuje pocity a myšlenky malé Klárky, jejích rodiče se rozvádějí a matka krátce poté předčasně umírá. Dívku vychovávají její prarodiče a babička, známá tvůrkyně obrázků z paličkované krajky, se snaží vnučce předat svoje řemeslo. Od té doby dívka vše, co prožívá a o čem přemýšlí, "chytá do vláken krajky". Dnes bychom řekli, že se nehodí pro praktický život. Když jsem přijala uvažování a snění hlavní postavy za vlastní, nemohla jsem se již od knihy odtrhnout. Kniha krásně odhaluje charakter jednotlivých postav, to, jak jsou ti, co vyčnívají z řady, tlačeni k tomu, aby byli "normální", i to, jak na to reaguje okolí. Příběh nakonec končí optimisticky, zdá se, že i bláznům bude dopřáno přežít, pokud mají kolem sebe dobré lidi. Zaujalo mě vnímání přírody očima hlavní hrdinky a překvapily podrobnosti o rostlinách a živočiších; to se v beletrii často nevidí. Ozřejmil mi to životopis autorky - vystudovala farmacii v Hradci Králové a žila v Podkrkonoší, tudíž se jí dotýkala i problematika ochrany přírody. Styl knihy mi tak trochu připomíná styl Bohumila Hrabala - byť hlavní hrdinky prochází těžkými zkouškami a ne každý ji chápe, spíše naopak, přesto o ostatních lidech mluví s laskavým porozuměním.

30 18.01.2019

Krásné příběhy, které si zamiluje každý, kdo má rád kočky. Doporučuji ale i těm, kdo ke kočkám zatím nenašli cestu - některé mohou být inspirací pro každého a přesvědčit, že život s kočkou sice nemusí být nuda, ale s kočkou získá zcela nový rozměr. Některé příběhy mají mystický až vyloženě pohádkový nádech, ale myslím, že to nevadí - vždyť kdo by se nechtěl na chvíli zasnít a vrátit se do dětství. V knize jsem našla o tochu víc překlepů, než je běžné, chtělo to asi lépe pročíst korekturu, ale i tak dávám 5 hvězdiček.

30 13.01.2019

Velice silné příběhy, celkem dvacet povídek, každá od jiné autorky. Všemi příběhy se silně prolínají mezilidské vztahy - rodiče a děti, muž a žena, mezigenerační problémy v rodinách. Tedy problémy staré snad jako lidstvo samo. Hrdinové některých povídek žijí své životy na pozadí dějinných událostí - 2. světová válka či osvobození - většina příběhů však není zasazena do konkrétního období, mohla by se tedy klidně udát i dnes. Některé mají nádech tajemna, jiné jsou z těch nejobyčejnějších... rozmanité jako samy autorky. Hodně se mi líbilo podrobné charakterové vykreslení postav v jednotlivých povídkách, včetně toho, jakým způsobem přemýšlely (jak často jsem se v některé hrdince nalezla!). Některé povídky mají velmi překvapivé rozuzlení. Doporučuji k přečtení nejen ženám, ale i mužům, kteří chtějí lépe porozumět ženské duši.

26 12.01.2019

Kniha se mi četla moc dobře a budu muset někde sehnat pokračování tohoto románu. Zvláště mě zaujaly detailní popisy řemeslných praktik provazníků – o této práci jsem dosud měla jen mlhavou představu a autor jistě musel vše pečlivě nastudovat. Knihou se prolínají některé dějinné události, zejména 1. světová válka, o níž se píše v závěru románu. Také se zmiňuje spousta lidových zvyků na vsi, hezky je vykreslená povaha jednotlivých postav, leckdy velmi zajímavých a rozporuplných. A tím vším se prolínají jakési záblesky tajemna a nadpřirozena – vzápětí ale krok zpět do reality, vždyť se nám to jenom zdálo... vlastně i dnes, v době internetu, můžeme zažít podobné momenty...

27 09.01.2019

Krásná knížka, která předčila moje očekávání. Jde totiž o historický román, což není zrovna můj oblíbený žánr. Tady mě zaujalo jak líčení přírody, zejména temné a (v té době) nebezpečné krásy lesů a jeskyň Moravského krasu, ale i dramatické osudy hlavních hrdinů. Zajímavé je také zasvěcené líčení technických parametrů mlýna na ponorné řece. Příběh končí dobře, ale není to žádný laciný happy end - prostě chvilka štěstí v životě lidském, kdy nikdy nevíme, zda se přes něj za pár dní nepřežene nějaká pohroma. Kniha vychází z historických skutečností, např. existence starých mlýnů na řece Punkvě či prvního sestupu na dno propasti Macocha v roce 1723. Bohužel jména osad jsou asi smyšlená, neboť se mi je nepodařilo dohledat ani v mapách, ani v seznamech zaniklých obcí a osad. Ale to knize neubírá nic na její autentičnosti, spíše dráždí čtenáře k tomu, aby pátral, jak se ta místa jmenují ve skutečnosti.

35 04.01.2019

Krásná knížka kratičkých povídek, postřehů z přírody. Dost dlouho mi knížky J. Tomečka připadaly nudné, alespoň ve srovnání s jinými autory píšícími o přírodě. Měla jsem pocit, že zde chybí vzruch, pohyb, dobrodružství, a to i přesto, že na toulkách přírodou se dovedu potěšit i maličkostmi. Jenže každý má trochu jiné vnímání skutečnosti a naladit se na stejnou "notu" s autorem nemusí být jednoduché. Konečně se mi to podařilo - právě u této knihy - a jsem tomu moc ráda.

29 02.01.2019

Není to žádná "velká" literatura, ale jako odpočinkové čtení celkem fajn. Člověk si nad knihou může zavzpomínat na vlastní dětství a mládí, na to, co ho formovalo, jak se mu leckdy lecos zdálo být nespravedlivé... jenže život není vždy spravedlivý a ne každý z nás se hned na začátku stane zdravě sebevědomým a šťastným jedincem. Dost často je to přesně naopak - třeba tak, jak to popisuje autorka v této knize. Sice to trvalo, ale v závěru knihy hlavní hrdinka myslí více na druhé než na sebe, účastní se charitativního projektu a i její otec, který pro ni plánoval kariéru sekretářky s mnohem vyšším platem, než měla ve zvoleném zaměstnání, uznal, že dcera dělá něco užitečného a je na ni hrdý.

28 02.01.2019

Po přečtení zhruba deseti stránek jsem myslela, že tuhle knihu nedočtu. Dostala jsem se k ní v jednom dobročinném bazaru a říkala jsem si, že ji raději odložím v nejbližší nádražní knihovně, než se s ní tahat dál. Vlastně jenom díky čtenářské výzvě jsem s tím odložením knihy ještě počkala a nakonec jsem byla ráda. Kniha stála za přečtení, byť jsem se musela trochu naladit na styl pana Hrabala (nějak jsem se k němu - alespoň v knižní podobě - dříve nedostala) a nečetla se mi úplně lehce. Tahle knížka je mimo jiné zkouškou umění nesoudit druhé. Já moc nemusím takové ty týpky, co vysedávají s cigárkem v hospodě, vedou tam hlubokomyslné úvahy, ale to je asi tak vše. Pan Hrabal si ale nehraje na celebritu, napíše, kdy, kde, jak a s kým se opil, přizná se i k tomu, co se stalo potom (třeba že pak na přednášce o svých knihách byl poněkud mimo, anebo že někomu lehce zdemoloval byt). Tahle až dětská upřímnost je na něm a na jeho knize sympatická. Stejně tak i to, že ve svém povídání nikoho neosočuje a neuráží. Přitom velká část knihy je o tom, jak se v listopadu roku 1989 "lámal" režim. Otevřeně přiznává, že on ani neemigroval, ani neprotestoval proti jeho režimu, protože mu záleželo na vydání jeho knihy. Popisuje věci tak, jak jsou (což je na celé knize snad nejcennější, je hodně zajímavé přečíst si, co koncem roku 1989 hlásali někteří politici), a nachází polehčující okolnosti pro každého. Můžete mít jasně vyhraněný názor a toho či onoho kritizovat, ale možná, že po přečtení této knihy se trochu zastydíte, že nedokážete být více shovívaví, velkorysí, schopní odpuštění. Alespoň já jsem se tak cítila a autorovi jsem odpustila i jeho okouzlení americkou společností.

34 01.01.2019

Úlovek z antikvariátu – akce 3 knihy za 10 Kč. Glazarová byla mezi nimi. Nemohla jsem se odtrhnout, ačkoli velkou část knihy zabíralo líčení různých podrobností – krajiny, domova a jeho vybavení, povahy služek v bytě… jenže to vše bylo proloženo příběhy lidí z okolí, případy z lékařské praxe Jarmilina manžela, úvahami právě panující hospodářské krizi. Jadrné ostravské nářečí k tomu. Úvahy o tom, jaké to je žít s mužem o mnoho starším a nalézání radosti v prostých věcech, v možnosti podpořit jej a i tak se podílet na zmírnění utrpení nemocných a zraněných. Je tu zkrátka všechno, i úvahy o politice, hospodářství a sociálních tématech. Mimo jiné je zde krásně ukázáno, že období První republiky nebyla taková idyla, jak si dnes leckdo myslí. Mnoho lidí těžce strádalo. Každá doba s sebou nese pozitiva a negativa a vždy jsou lidé, kteří pomáhají, a jiní, kteří vše obrátí jen ve svůj prospěch. Nejhorší ovšem je, když se později část pravdy – ať té příjemné nebo nepříjemné – raději zamlčí. Glazarová ve své knize nezamlčuje nic. Někdy je až děsivě otevřená. Svůj román napsala poté, co její muž předčasně zemřel a ona se snažila vyrovnat s jeho ztrátou. Původně ani nemělo jít o knihu, jen o její soukromé vzpomínky. Ač jde o autobiografický román, hlavní postavou v něm není sama autorka, ale její milovaný a obdivovaný manžel. Nejchudší pacienty ošetřuje zdarma. Vydává se za nimi v mrazech a vánicích i do odlehlých obcí. Do rodiny dochází dva chudí chlapci a jedna stará žena na jídlo, rodina podporuje i další potřebné alespoň o svátcích. Nemohlo mě nenapadnout, zda by se tak zachovali i dnešní lékaři, kdyby bylo třeba… moc jistá si tím nejsem.

44 01.01.2019

Tahle kniha rozhodně stojí za přečtení. Děj se odehrává v Austrálii krátce po válce ve Vietnamu prolnou se v ní tři smutné osudy – bývalého australského vojáka z Vietnamu Paula, který po těžkých zraněních a znetvoření znovu hledá smysl života, mladé ženy Brendy, která byla hanebně podvedena mužem, jehož milovala a jehož dítě počala, a malého domorodého chlapce Kemmyho, který, aniž by to v té chvíli tušil, navždy ztratil oba rodiče. Všichni tři hrdinové se vrací ve vzpomínkách k životu, jímž žili ještě nedávno, a snaží se vyrovnat s přítomností. Kupodivu nejvíc bojuje a nejmíň si stěžuje chlapec Kemmy – snaží se postarat nejen sám o sebe, ale i o psa, který je zrovna tak opuštěný a k chlapci se připojil v lese. Kemmy kromě šatů, které má na sobě, a psa nemá vůbec nic, a tak se snaží opatřit si jídlo drobnými pochůzkami. Nikdo netuší, že jídlo které dostává za odměnu, je pro něj a pro psa jediným jídlem dne, že jeho rodiče již nežijí a nemohou se o něj tudíž postarat. Ač dospělí poukazují na to, že Kemmyho rodiče jsou jistě líní povaleči, kteří se o chlapce nestarají, skutečnost zjistí teprve ve chvíli, kdy chlapec těžce onemocní a několik dní se neobjeví. Brenda a Paul, kteří se do té doby starali jen o svá traumata z minulosti, spojí síly, aby Kemmyho zachránili, ale jejich pomoc přichází příliš pozdě… Konec knihy je smutný, ale dává naději, že dva lidé, kteří by byli bývali ještě nedávno raději nežili, paradoxně zachrání tragédie chlapce, jemuž oni sami pomoct neuměli. V knize jsou krásně vylíčeny úvahy a prožitky tří hlavních postav. Paulem zmítají děsivé vzpomínky na válku ve Vietnamu, na zlo, na jehož páchání se i on sám podílel, a to ve jménu demokracie a svobody pro obyvatele Vietnamu. To, co mu ve válce připadalo samozřejmé a o čem nepřemýšlel, ho teď děsí ve snech a nejde mu z hlavy, najednou vidí, že pravdu měli “blázni” z jejich jednotky, kteří se ptali, za koho vlastně bojují, když střílí po každém, i po ženách a dětech, když vietnamským rolníkům ničí jejich pole herbicidy a džungli, která je jejich domovem, spalují napalmem a fosforem. Kemmy mnoho věcí ze světa bílých nechápe, snaží se rozpomenout na to, co ho učili rodiče, ale zejména dědeček. Zjišťuje, že dědečkovy dovednosti by mu byly k užitku více, než to, co se naučil ve škole pro bílé. Přesto chlapec neztrácí naději a upírá se k tomu, že rodiče, které naposledy viděl “spící” v havarované dodávce, pro něj jednoho dne přijdou. Chlapec i jeho rodiče, kteří po nehodě ještě žili, bohužel doplatili na rasismum, který v Austrálii panoval ještě ve 2. polovině 20. století – jeho rodiče nemocnice odmítla přijmout kvůli barvě pleti. Zemřeli v sanitce. U chlapce se proto lékař o převoz do nemocnice, která je “rasově čistá”, ani nepokusil. Brenda je zatrpklá a straní se lidí. Zpočátku se zdá, že je to jen rozmazlená mladá dáma – vždyť kdo se někdy nešťastně nezamilovat. Postupně ale autorka odkrývá celou příčinu Brendiny zatrpklosti. Muž, kterého milovala, se s ní “naoko” oženil, aby se s ní mohl oddávat milostným vášním, kdykoli bude chtít. Jednoho dne však vychází najevo, že je “vzorným” manželem jiné ženy a šťastným otcem tří dětí. Brendě se zhroutí svět. Dítěte, které čeká, se vzdává, podstoupí nelegální potrat. Ač tělesně se rychle zotaví, její duše je křehčí, než si připouští – často k nenarozenému synovi zabloudí v myšlenkách, co by bylo, kdyby… Když nad knihou přemýšlím, bohužel mám pocit, že se toho do dnešních dní mnoho nezměnilo. Ve jménu svobody a demokracie jsou po celém světě vražděni další civilisté. Vojákům se o pravém důvodu jejich misí lže, něco vyjde najevo, až některá z nesmyslných válek skončí, něco se na veřejnost nedostane nikdy. Lidé, kteří sebe považují za “něco víc” a mnoho jiných lidí považují za občany “druhé kategorie”, existuje stále dost. Jen někdy tolik nerozhoduje barva kůže, ale výše konta, značka auta a jiné podružnosti. I v tzv. demokratickém světě lidé stále umírají na nemoci, jež dávno umíme vyléčit, a to jen proto, že nemají dost peněz nebo dost vysokou pojistku. “Láska” ve stylu “využít a zahodit” se pro mnohé muže stala standardem a kdo má jiný názor, stává se leckdy terčem posměchu… Na začátku jsem netušila, jak moc mě tato knížka zasáhne. Ač poprvé vyšla před zhruba 50 lety, je stále velmi aktuální a doporučuji ji každému, kdo má odvahu podívat se hlouběji pod povrch oficiálně předkládaných “pravd”.

38 01.01.2019

Tuhle knížku jsem si v nádražní knihovně vybrala podle názvu – jsem totiž vodomil :-). A taky jsem s potěšením zjistila, že děj se odehrává v Ostravě – jupíí, takže knížka pro Čtenářskou výzvu 2019 je tu! Snad ji tedy zvládnu přečíst… No, zhltla jsem ji, což jsem nečekala. Když jsem jí listovala, vypadalo to na dlouhé schůze závodních funkcionářů… asi jsem ale nalistovala špatné stránky. Knížka je neobyčejně dramatická. Osm havířů je uvězněno v dole, kam začne vnikat voda. Boj o jejich záchranu začíná. Spojení skupiny s lidmi na povrchu veškeré žádné. Vyděšené manželky dvou horníků přijíždějí na podnik, není síla, která by je přiměla k návratu domů. Nakonec je skupina nalezena, ale pro tři horníky již přichází záchrana pozdě. I když příběh se odehrál někdy v 50. nebo 60. letech 20. století a vybavení dolů technikou a záchrannými prvky je od té doby asi nesrovnatelné, knížka ve mně vzbudila obdiv a úctu k havířům, kteří pracují hluboko pod zemí, často s nasazením života, jen proto, abychom měli ve svých domovech teplo či aby bylo možno vyrábět nejrůznější věci denní potřeby.

33 01.01.2019

Knížka se četla dobře a rychle, takové ideální čtení třeba do vlaku (výtisk, který jsem přečetla, jsem našla v nádražní knihovně). Má taky hezkou obálku, alespoň její přední stranu, se silnicí mizící kdesi v dálce. Samotná myšlenka knihy - cestovat bez peněz a bez zásob a zkoušet, zda to vůbec jde, je mi také sympatická. Ale to je asi tak všechno. Styl psaní mě příliš neoslnil. Jasně, snaží se tvářit jako deníkové záznamy, tedy bezprostřední zážitky (z tohoto pohledu mi trochu vadilo, že chybí datování), takže určitou malou propracovanost textu by člověk toleroval. Co mě ale vytáčelo, bylo každé kapitole několikrát opakovaná věta (v mírných obměnách) "Ale co na tom sejde", když už se autorovi nechtělo rozvíjet svoje úvahy. Taky mě pobavilo, jak se oba cestovatelé dle slov autora snaží neposuzovat druhé podle prvního dojmu a jednat i v jiných situacích v souladu s desaterem - a autor si nechá dát na zadní obálku text, v němž posuzuje dvě děti, které u silnice prodávají med, jablka a limonádu. Pasáž končí takto "Postávaly na chodníku a prodávaly. Učily se řemeslu. Učily se vžít do pocitů lokajů a kurev". Nad tím je fotka autora, který se snaží tvářit jako "velký borec". To celé mi připadá neskutečně trapné. Dost možná to řadu čtenářů odradilo od čtení, a proto byla kniha vyřazena z knihovního fondu a putovala do nádražní knihovny. Přesto jsem nechtěla hodnotit předčasně, navíc se mi kniha hodila do výzvy kvůli rozkazovacímu způsobu v názvu. Přečetla jsem ji celou a i když se uvnitř knihy doprovodný text snaží to celé poněkud "obalit" a zmírnit, autor mě prostě nepřesvědčil. Se svým společníkem si zakládali na tom, že jsou svobodní a putují jen tak. To by mohli skutečně být, pokud by byli schopni cestovat a živit se vlastními silami, tedy jít pěšky a jíst jen to, co najdou v přírodě. Ve skutečnosti byli závislí na ostatních asi jako bezdomovci, kteří se posmívají většinové společnosti, ale žijí přitom jen díky ní, díky tomu, co společnost vyhodí. Nejinak tomu bylo u našich dvou cestovatelů - přesunovali se převážně stopem. Pěšky téměř výhradně jen tehdy, pokud se jim nepodařilo nic stopnout. Byli tedy závislí na jiných lidech. Stejně tak jídlo. Občas někde něco ukradli (brambory a cibuli na poli) či si natrhali lesní plody nebo pláňata. Vybírali z odpadkových košů vratné lahve. Většinou se snažili najít nějakou práci na pár hodin denně, s tím, že budou pracovat za jídlo. Většinou moc úspěšní nebyli. Bylo to na začátku 90. let, mezi lidmi se rozmohla nedůvěra (není divu při všem, co se tehdy dělo), navíc byla vysoká nezaměstnanost. Málokdo byl ochoten a našel odvahu svěřit jim práci, byť jen za krajíc chleba s máslem. Přestože se snažili, přesvědčovali, žebrali... To nejsou zrovna atributy svobodného člověka. Byli závislí na ostatních. Když sehnali dost jídla a peníze na lahváče (na těch byl závislý hlavně autor knihy), bylo dobře. Když se jim nevedlo, bylo zle. Pravda, krásná rána dovedla vylepšit náladu, i když zrovna neměli skoro nic. Večery ale byly často upocené, upachtěné, někdy i rozhádané. Ano, je to normální, takový je život, a já bych to brala, kdyby si dovedl autor odpustit některá rádoby moudrá prohlášení, jako to na zadní obálce. Bohužel mě ani neláká přečíst si od něj cokoli dalšího.

32 01.01.2019

Válečná knížka z tak vzdálených končin, že jsem dosud o jejich roli ve 2. světové válce nevěděla vůbec nic. Získala jsem ji velmi levně v jednom dobročinném bazaru, v podstatě předem rozhodnuta, že až ji přečtu, pošlu ji dál. Zhruba prvních 20 stránek, které jsou věnovány popisu ostrova Fulakona a plánů Japonců na obsazení ostrova, o němž předem nevěděli, že se zde nachází misie věnovaná péči o malomocné, mě trochu nudily. Kniha si mě ale postupně získávala víc a víc tím, jak jsem se postupně seznamovala s hlavními postavami, ve své podstatě velmi rozporuplnými. Kněz a lékař v jedné osobě, který oplývá tak silným charismatem, že o mnohém přesvědčí i japonského (tj. nepřátelského) plukovníka. Plukovní Hakanato - krutý velitel, trestající sebemenší prohřešky smrtí. Postupně se však ukazují i pozitivní stránky jeho osobnosti a láska k domorodé ženě v něm cosi zlomí. Krásná domorodka Taluni, odvážná žena, která zachrání Hakanata před jistou smrtí. Příběh vlastně končí lépe, než bych u válečného románu čekala. Někteří z hlavních hrdinů se zachrání, ačkoli ostrov byl tvrdě ostřelován spojeneckými vojsky a mnoho obyvatel bylo zabito nebo zraněno. Jako tragédii vnímám spíše celkový přístup lidí k válce. Japonci měli plán na obsazení velkých území včetně severní Austrálie. Na dobytých územích se k zajatcům chovali velmi krutě a mnoho jich zabili. Etické otázky neřešili. Američané svrhli bombu na Hirošimu a běžní občané nad tím jásali. Stejně jako Japonci, ani oni neprojevili lítost nad osudem tisíců nevinných civilistů. Války nedělají ani tak vojáci, byť některé z nich, zvláště důstojníky, válčení baví. Válku dělají právě běžní občané svým všeobecným míněním, tím, koho si zvolí do politické reprezentace, i tím, jakou lhostejnost k okolnímu dění někdy projevují. Jinými slovy, těžko by mohly armády válčit, kdyby je v tom nepodpořil “hlas lidu”, anebo alespoň nedal souhlas k válečným krutostem svým zarytým mlčením.

38 21.12.2018

Kniha se mi četla moc dobře, možná i proto, že velká část děje se odehrává v Brně, které důvěrně znám. Zachycuje lidskou odvahu, statečnost a víru v lepší osud v nelehké době 2. světové války a v 50. a 60. letech 20. století. Příběh Renaty Laxové je i příběhem o štěstí - v Anglii se dostala do rodiny, která zůstala její druhou skutečnou rodinou i po válce, kdy se Renata vrátila do vlasti a šťastně se shledala se svými rodiči. Mnoho dětí, ač si samy život zachránily, takové štěstí nemělo - z jejich rodin leckdy vůbec nikdo další nepřežil, některé děti také namísto v milující rodině skončily v sirotčinci. Nepřekvapí proto, že z knihy vyzařuje optimismus a odhodlání změnit nepřízeň osudu, ať se to jeví jakkoli beznadějné. Paní Laxová, v době psaní knihy již babička, sepsala knihu původně pro svého vnuka - a tím, že knihu nakonec zveřejnila, dala cenný vklad do života nejen svému vnukovi. Kniha popisuje většinu událostí tak, jak byly, viděno ovšem očima autorky, zpočátku ještě dítěte, postupem času dospívající dívky, mladé ženy a posléze manželky a matky dvou dcer; spolu s nimi paní Laxová nakonec emigruje do USA. Existují věci, které lze vidět z různých úhlů. Například období před 2. světovou válkou bylo pro Renatu šťastné nejen proto, že byla se svou rodinou, ale i proto, že její rodina byla poměrně dobře situovaná. Že to období ale celkově nebyla žádná idyla a že spousta rodin v té době žila v chudobě (nezapomeňme, že šlo o období hospodářské krize a že ta mimo jiné velmi pomohla nástupu Hitlera k moci), se v knize příliš nezmiňuje. S tím nemám problém, pokud autorka líčí své vlastní zkušenosti. Stejně tak život v období socialismu, v němž jako výzkumná pracovnice ve zdravotnictví narážela na mnohá omezení, i když na druhé straně sama popisuje, že vše záleželo na konkrétních lidech, mnozí lidé jí vycházeli vstříc, protože si jí cenili jako dobré pracovnice a nezajímalo je, že nemá dělnický původ. Mrzí mě však, že při líčení období, kdy již s manželem a dětmi žila v emigraci a do Brna se dostala jen několikrát na návštěvu, sklouzává k zjednodušujícím tvrzením, jako například že různé rekonstrukce v Brně v období socialismu probíhaly pomalu, protože všichni kradli a z nakradeného stavebního materiálu si kolem Brna postavili rekreační chaty. Netvrdím, že takoví lidé nebyli, ale pokud by tomu bylo tak, jak autorka (a mnozí další) píše, po roce 1989 by již nebylo co ukrást. Stejně tak autorka (opět ovšem není jediná) poněkud idealizuje období po pádu komunistického režimu – přišla kýžená svoboda, všechno je krásné... jakobychom se najednou octli v pohádce. Opět, kdo tu dobu zažil, ví, že do pohádky měla daleko. Mimo jiné proto, že ti, co předtím kradli a páchali různé další zlo, nezmizeli z povrchu zemského ani se zázrakem nenapravili, ale leckdy jen změnili stranickou legitimaci. Zde bych proto ocenila, kdyby se autorka k některým událostem buď nevyjadřovala, když je nezažila, anebo byla ve svých závěrech opatrnější (někde totiž působí až naivně).

31 17.12.2018

Kniha je čtivě napsaná, přečetla jsem ji během několikahodinové jízdy vlakem. Někde mě trochu rušily neobratné formulace, které přičítám překladu, který vznikal ve spěchu. Také si myslím, že jméno "Lale" není v knize správně skloňováno. Proto ubírám jednu hvězdičku. Kniha nás samozřejmě zavádí do největších hrůz 20. století. Co potřebujete k přežití? Odvahu, lásku bližních - a samozřejmě taky trochu štěstí. Lale se rozhodl jít štěstí naproti, polepšit si, když to šlo. Může se to zdát trochu nefér. Ale těžko říct, co bychom dělali na jeho místě my, kdo jsme se v podobné situaci nikdy neocitli. Sympatické je, že se snaží pomáhat mnoha dalším lidem. Přesto jej i jeho lásku Gitu, se kterou se po válce vzali, až do konce života trápí výčitky. A to je myslím cosi velice realistického. Mít štěstí - a vidět tisíce jiných, kteří je neměli, je kruté.

48 12.12.2018