BabaJaga11 komentáře u knih
Žánr, který mě dosud nijak nepřitahoval, snad proto, že má tolik příznivců :-). Knihu jsem si původně zapsala jako novinku roku 2018 do čtenářské výzvy. Když jsem si ji opatřila, zjistila jsem však, že vydání z roku 2018 je již druhé. Navíc bichle o více než 500 stranách... dost jsem pochybovala, že dočtu do konce, ale chtěla jsem to aspoň zkusit, než ji pošlu dál. Nakonec jsem knížku doslova zhltala. A to i navzdory tomu, že knihy s množstvím historických událostí moc nemusím, nemám dar pamatovat si letopočty a množství postav, takže i tady jsem se musela chvílemi vracet zpět a připomínat si kdo je kdo a co se kdy mělo stát. Na konci mi sice připadalo, že ta jízda napříč kontinenty byla trochu divoká, ale proč ne... Sice mi trochu chybělo nějaké rozluštění, co ještě je historicky doloženým faktem a co už autorovou fantazií, ale nemůžu říct, že by mi to až tak vadilo. Ostatně, historie svá tajemství vydává postupně a kdoví, možná, že se někdy některá z fantazií ukáže jako pravdivá :-). Ještě dodám, že nakonec se mi kniha do čtenářské výzvy přece jen hodila - píše se tam o několika velkých a cenných knihovnách, mimo jiné o Kongresové knihovně ve Spojených státech.
Musím přiznat, že toto je první kniha, kterou jsem od A. Christie přečetla. Detektivky v knižní podobě mě totiž nějak nepřitahují, raději je shlédnu ve filmové podobě. Kniha "Pověz mi, jak žijete" je zajímavou sondou do života lidí v Sýrii v 1. polovině 20. století. Pokud jde o mentalitu, asi se příliš nezměnila, takže i s pomocí této knihy můžeme ledacos pochopit... například, že život pro obyvatele Blízkého Východu mnoho neznamená. Ač obsahuje mnohá závažná poselství, kniha je psána s laskavým humorem. Určitě doporučuji k přečtení!
Opravdu brilantně napsaná kniha založená na skutečném příběhu objevitelů inzulínu. Mohlo by se zdát, že kniha z vědeckého prostředí bude suchopárná, ale opak je pravdou! Je plná emocí, ať už obrovské touhy hlavní postavy, dr. Frederika Bantinga, pomoci pacientům nemocným cukrovkou, kteří dosud na tuto nemoc umírali či láskyplného vztahu badatelů k pokusným psům, které bohužel ve jménu hledání léku na smrtelnou nemoc museli obětovat (tato oběť ovšem přinesla záchranu nejen mnoha milionům lidí, ale v poslední době i psů, mezi nimiž se tato civilizační choroba také lavinovitě šíří). Kniha ukazuje i jeden z obrovských problémů vědy, jež přetrvává dodnes - autoři geniálních myšlenek musí bojovat s omezeností a hloupostí okolí (včetně svých nadřízených), ale pokud i navzdory tomu uspějí, najednou se na jejich úspěchu chce obohatit kde kdo. Nejinak i šéf laboratoře, v níž dr. Banting s asistentem medikem Herbertem Bestem na vývoji inzulínu pracovali. Věhlasný pan profesor sice zapůjčil laboratoř, ale po celou dobu pokusů se válel na dovolené u skotských jezer a i po návratu kladl badatelům do cesty další překážky. Ovšem při udělování Nobelovy ceny za objev inzulínu se na něj, na rozdíl od Herberta Besta, nezapomnělo. Určitě doporučuji k přečtení každému, kdo se zajímá o medicínu a vědu vůbec.
Knihu jsem se rozhodla přečíst hlavně kvůli Čtenářské výzvě - autorka se totiž jmenuje jako já a knihu jsem získala zdarma jako vyřazenou z knihovního fondu. Jelikož šestnáct, ba ani dvacet mi už dávno není, byla pro mě spíše příjemným vzpomínáním na dobu mého mládí dílkem, s jehož hrdiny bych se mohla ztotožnit. Jsem sice generace o něco mladší než hlavní hrdinka a její přátelé, za mých gymnaziálních let jsme už začínali s počítačem (pravda, z dnešního pohledu to bylo velmi předpotopní zařízení!), ale neměli jsme mobily ani internet, do školy jsme jezdili vlakem, autobusem, na kole nebo pěšky, protože auto tehdy zdaleka nebylo v každé rodině, četli jsme si, chodili na výlety, hráli hry... kdepak nějaké sociální sítě :-). Proto si myslím, že dnešní mladou generaci knížka možná až tolik neosloví, starší generace se tam ale možná najde. Na knize mě příliš nenadchl závěr, připadal mi neslaný nemastný, k hlavní hrdince příliš se nehodící. A co mě poněkud vytočilo, bylo líčení večeře, kde byl hlavním chodem pečený "králík", z něhož se posléze vyklubal kocour hostitelské rodiny, který nebyl dost "hodný" (lovil domácí králíky) a proto dopadl jak dopadl. Autor celou záležitost vylíčil jako samozřejmost, nad kterou se nepozastavily ani přítomné dívky. I v 70. letech 20. století na vesnici je málo pravděpodobné, že by nikdo neprotestoval. Vždy byli lidé, kteří měli ke zvířatům hezký vztah. Připadá mi, že touto drobnou příhodou si autor ventiloval svůj osobní negativní vztah ke kočkám.
Kniha je zajímavá hlavně svým tématem - cestovatelů do exotických zemí je dnes spousta, ale aby se někdo pokoušel na svých cestách kontaktovat majitele smaragdových dolů, producenty drog či protidrogové vojenské jednotky, to se často nevidí. Vždyť cesty do vzdálených zemí s sebou i tak často nesou mnohá nebezpečí. Knihu proto hodnotím kladně hlavně pokud jde o různé zajímavé informace, které jsem se z ní dozvěděla. Bohužel zasloužila by podle mě trochu lepší zpracování. Je tam řada fotografií, na nichž buď není vidět skoro nic, anebo popisek je dost "mimo" v porovnání s tím, co je na fotografii. Je mi jasné, že fotografovat v náročných podmínkám nutně vede k tomu, že se mnoho fotek nepovede, ale podle mě je lepší dát fotek méně, těch nejlepších, než zařazovat fotky nekvalitní, které pak kazí celkový dojem. Stejně tak i text by mohl být trochu lépe promyšlený a propracovaný. Tak, jak je, sic působí více bezprostředně, podobně jako deníkové záznamy, jenže nikde není žádné datování, což by člověk celkem uvítal, mimo jiné i proto, že některé zážitky pocházejí z další cesty (nebo cest?). Další věc - autoři textu a fotografií jsou dva, někde je však text psán v první osobě čísla jednotného, přičemž nevíte, kdo ze dvou autorů jej napsal. Osobně mám raději, když jsou jednotlivé části textu autorizovány. Navzdory výtkám musím říct, že kniha za přečtení stojí a všem dobrodruhům, milovníkům exotiky i cizích jazyků ji lze jen doporučit.
Knížka v dnešní době u nás možná více aktuální než v době svého prvního českého vydání v roce 1980. Představuje svět bohatých podnikatelů, tak bohatých, že pro ně není problém koupit si díla významných světových malířů, vlastnit soukromý ostrov, vilu uprostřed lesa... a přece nejsou šťastni. Tvrdý, ale úspěšný Lars, dědeček hlavního hrdiny Bernda, zřejmě neměl vůbec žádné přátele. Bernd má tři krásné děti, které však vídá jen vzácně, protože tráví veškerý čas v kanceláři a domů se vrací, až když děti už spí. Manželka mu připadá nudná, a tak hledá útěchu v mimomanželském svazku. Knihou se jako červená nit táhne dávná rodinná tragédie opředená tajemstvím - smrt Berndovy matky. Na začátku a na konci se objeví postava francouzského spisovatele, který ve švédském městě Kiruna přednáší pro své čtenáře. Osud spisovatele se na krátkou chvíli prolne s osudem Bernda, který ve svém nitru volá o pomoc. Ta však přichází pozdě... Hrdinové touží po něčem, co by vyplnilo prázdnotu v jejich nitrech. Touží po lásce a štěstí, ale svým jednáním se od obojího spíše vzdalují. Nemusíte vlastnit obrovské jmění, abyste zjistili, že se takový problém může týkat i vás. Na začátku mi kniha připadala trochu nudná a chtěla jsem ji nechat nepřečtenou v nádražní knihovně. Pak jsem se přemohla a jsem ráda. Doporučuji, knížka vás donutí k zamyšlení.
Dost úděsná kniha, nemyslím tím, že by byla špatně napsaná, ale to, co nám sděluje, je hodně smutné a nakonec tragické. Na rozdíl od některých lidí, včetně autora české anotace a doslovu, v ní v podstatě nejsem schopna najít nic vtipného. Ano, hrdinové byli evidentně hloupí – a to je velmi slušně řečeno – ale lze se tomu vůbec smát? Nejsou to přitroublí, ale přitom v podstatě hodní prosťáčci, s jakými se setkáváme v české literatuře. Tihle lidé jsou vůči ostatním bezcitní, chápou i členy své rodiny jen jako prostředek k dosažení nějakých výhod (peníze, jídlo, sex, auto...) a nic víc je nezajímá. Rodiče mají 17 dětí, z nichž většina se jim rozutekla po světě, nevědí ani, zda všechny děti ještě žijí, natož kde bydlí a co dělají, dokonce si ani nepamatují jména všech dětí, ale to jim nebrání v úvahách, že by jim děti mohly posílat nějaké peníze. Děti, které se odstěhovaly, nepřišly své rodiče už nikdy navštívit. Tchán okrade zetě o pytel vodnice, který zeť koupil a nese ho svojí ženě, tedy dceři zloděje. Pokud se tchán nějak dostane k penězům, projí je nebo jinak utratí, aniž by pomyslel na to, že jíst potřebuje i jeho žena či jedna z dcer, která dosud bydlí doma. Na starou matku, která živoří, ač s rodinou bydlí pod jednou střechou, nebere ohledy nikdo. Ze společného jídla nedostává takřka nic a chodí si sbírat kořínky. Když babičku nejmladší syn přejede autem, které koupila jeho o 25 let starší žena za peníze z pozůstalosti po manželovi a které za týden zvládli úplně zničit, nikdo se ani nejde podívat, co se babičce stalo, zda by jí nebylo možno pomoct. Celou dobu čekali, až zemře - a teď se konečně dočkali a nechali ji umřít v bolestech na dvoře, ležící v prachu. Je snad chudoba omluvou pro takové jednání? Rozhodně není. Spíše mě napadá, že je-li někdo takový, asi si nic jiného než chudobu nezaslouží. Otec rodiny neustále plánuje, co udělá, aby rodině pomohl z největší bídy, ale zároveň není ochoten provést žádnou změnu ve svém životě a ani z vážně míněných plánů obvykle nezůstane nic. Nakonec zůstane u toho, že se co chvíli modlí a spoléhá na to, že mu Bůh pošle semena bavlny a guáno a mulu, aby mohl obdělat a oset pole, anebo prostě rovnou peníze. Že Bůh člověku nadělil ruce, nohy a mozek, aby se o sebe mohl postarat, to už takovému člověku nedocvakne. Bohužel podobně natvrdlých lidí je dost a dost i v dnešní americké společnosti. Modlí se, aby za ně Bůh vyřešil znečištění životního prostředí odpadem, globální oteplování a podobné problémy, ale jsou líní používat hlavu a ruce, aby aspoň trochu přispěli k nápravě. Bohužel se zdá, že epidemií blbosti a lenosti už jsou zasaženy všechny národy. Proto knihu doporučuji k přečtení, protože vede k zamyšlení. Nenajdeme se v některé z postav, například tím, jak stále plánujeme důležité okamžiky svého života, na které nakonec nikdy nedojde?
Kniha "ukořistěná" v nádražní knihovně v Č. Budějovicích, vydání z roku 1970 s ilustracemi V. Plocka. Upoutal mě na obálce obrázek šmele okoličnatého (mokřadní rostlina s krásnými růžovými květy), a tak jsem si knihu vzala na přečtení, i když děj povídek se odehrává převážně v Praze na Vltavě i jinde ve středních Čechách, tedy ne v mých milovaných vodách jihočeských (byť i o nich se kniha místy zmiňuje). Jsou to příběhy vlastně úplně obyčejné, ale právě tím pohladí po duši. Lidé v nich mohou leckomu připadat jako blázni - ano, ale krásní! Dnes je o rybářích a rybaření záplava nových knih, které líčí daleké cesty, lovy na všechny možné ryby, ale líčení prostých přírodních krás se leckdy příliš prostoru nevěnuje. Tady je to naopak. Dopuručuji pro rybáře - ale nejen pro ně - jako návrat ke kořenům, do dob bez technických vymožeností, kdy se k řece chodilo pěšky a s obyčejným bambusovým prutem.
Kniha patří k žánru, který běžně nečtu. Koupila jsem ji za pár korun v antikvariátě, s tím, že ji dám do nádražní knihovny nebo do nějakého dobročinného bazaru. Nakonec jsem v ní zalistovala a řekla si, že si ji nejdřív zkusím přečíst – a byla jsem příjemně překvapena. I když je děj zasazen do doby vzdálené několik desítek let, mnoho problémů, o nichž se v knize pojednává, je stále aktuálních, dalo by se říct věčných. Například profesní čest, schopnost přiznat chybu, poznat, kdy dát prostor mladším kolegům a kdy odejít do penze. Anebo smíření se a život s hendikepem či se smrtí dítěte. Doporučuji k přečtení!
Nemůžu říct, že by mě kniha extra bavila, nedat si ji do Čtenářské výzvy jako knihu od slovenského autora, asi bych nedočetla. Jistě to zčásti bude tím, že k fascinaci dálnicemi, kterou autor popisuje u sebe a v extrémní podobě i u jednoho člověka, s nímž se setkal v dálničním bistru, mám skutečně daleko. Ovšem to neznamená, že by mi knížka nic nedala. Dlouhé, jakoby uspěchané věty evokují rychlost a nekonečnou cestu po dálnici. Musím říct, že mi chvílemi bylo z toho čtení fyzicky špatně, asi jako ze skutečné jízdy po dálnici, je to napsáno neobyčejně sugestivně. Zajímavé jsou i myšlenky - byť probleskují jen sem tam - zda je cestování po dálnici (a vůbec existence takových vymožeností jako jsou dálnice a rychlá auta) symbolem svobody, anebo je tomu naopak. Zda pak člověk není chycen do pasti vydělávání peněz na nová, ještě lepší auta, zda je svobodou stát v mnohakilometrové koloně. A kam to všechno povede, až přestanou existující dálnice stačit. V tomto smyslu je knížka víc než aktuální. Dříve narození čtenáři si pak mohou zavzpomínat, jak to bylo dříve a porovnat s tím, jak je to dnes. Na otázku, co je svoboda, si ovšem musí každý odpovědět sám.
Vlastně mě ta kniha až tak nepřekvapila. Spoustu věcí jsem tušila dávno, případně jsem na ně narazila i v další literatuře. Nejhorší je, že většina lékařů o těchto věcech buď vůbec neví, nepřemýšlí, anebo je ignorují. A farmaceutický průmysl nám vyloženě lže. Proč asi? Protože je to pro ně obrovský a výnosný byznys, proto! Pak se "marně" bádá nad tím, proč ztřeba v posledních letech tak prudce přibylo případů rakoviny prsu, a to i u mladých žen. Nejdůležitější je nenechat se oblbnout a o věcech přemýšlet. Pohodlné a jednoduché řešení se za pár let může projevit jako obrovský omyl a cesta návratu není. Rozhodně doporučuji k přečtení. Každý má jiné možnosti, ale každý může něco změnit, když opravdu chce!
První díl, v němž autor putuje po rodném Blatensku, dále po Horažďovicku, Klatovsku, Strakonicku a příslušných částech Pošumaví, jsem dočetla tento týden. Jsem nadšená a brzy se pustím do dalšího dílu. Je neuvěřitelné, kolik rozmanitých informací dokázal autor do knihy vtěsnat - o krajině, lidech slovutných jmen (spisovatelé, básníci, malíři, stavitelé, vědci,...) i "obyčejní" mlynáři, faráři, učitelé, dělníci a mnozí další. Vesnice s jejich kostelíky, hřbitůvky a lipami na návsích. Hladiny rybníků s rozmanitým rostlinstvem a živočišstvem. Pradávná historie mytických míst, báje a pověsti, příslušníci šlechtických rodů, jejich sídla a role v běhu našich dějin. A mnoho a mnoho dalšího. Ze všeho pak vyzařuje láska autora k rodnému kraji, který prochodil pěšky. To mu tak trochu závidím - dnes není čas a není ani kudy chodit, kdenevedou turistické cesty, tam se pěšky chodí špatně, polňačky jsou rozorané, na silnici vás ohrožují auta. Není to jednoduchá četba a už vůbec ne odpočinková - musíte se soustředit, abyste z ní něco měli. Ovšem odvděčí se vám. Zjistíte třeba, kolik existuje zajímavých, ale málo známých knih od regionálních autorů a zatoužíte třeba si je také přečíst. A navíc, splníte tím jeden z úkolů Čtenářské výzvy - kniha, která byla zmíněna v jiné knize :-).
Kniha patří k žánru, který jsem dosud zcela opomíjela. Zaujala mě v anotaci avizovaná volba mezi dvěma špatnými možnostmi, k níž je nucen hlavní hrdina, a tak jsem si knihu přečetla. Rozhodně nelituji, i když musím říct, že místy jsem se trochu ztrácela v množství postav, dějové osnově, v níž se střídá přítomnost, vzpomínky na minulost, sny a přání do budoucna. Také od konce příběhu jsem čekala trochu víc, vyzněl tak nějak do ztracena, ale možná, že v tomto žánru dobrý konec ani čekat nelze.
Překvapující kniha, ke které jsem se dostala až teď, v dospělosti. Ostatně, připadá mi, že pro dětského čtenáře by to byla i poměrně obtížná četba. Kniha obsahuje řadu historických reálií (ověřovala jsem i v jiných zdrojích, nakolik přesně je autor uvádí - ale zjevně vycházel z ověřených historických faktů) a popisuje komplikované vztahy mezi veliteli expedice na Aljašku, Vitusem Beringem a Alexejem Čirikovem. Zatímco první jméno je známo každému školákovi, druhé je neprávem opomíjeno. A to i přesto, že Bering zdaleka nebyl tak skvělý mořeplavec, jak by se na první pohled mohlo zdát. Naopak, při plavbě lodi sv. Petr udělal až příliš mnoho začátečnických chyb, za které ke konci plavby zaplatil životem.
Útlá knížka, ale na delší cestování vlakem ideální. Je tam napětí a dobrodružství i milostná zápletka, budete cestovat po moři i vzduchem a dokonce i pod vodou. Ačkoli příběh sám je smyšlený, alespoň dle tvrzení autora, popisované historické události (potopení lodi s Rommelovým pokladem, pokusy o jeho vyzvednutí) jsou pravdivé. Kniha končí šťastně, i když jste napínáni až do poslední chvíle, zda hlavní hrdina, vdovec a otec tří dětí, vůbec přežije. Řekněme, že někde je to až trochu moc přitažené za vlasy, proto dávám čtyři hvězdičky, ale kniha se mi celkově líbila. Dala jsem ji do nádražní knihovny v Českých Budějovicích, takže budete-li mít štěstí, můžete si ji tam půjčit :-).
Když jsem tu knížku v českobudějovické nádražní knihovně vzala do ruky, připadalo mi to spíše jako něco pro teenagery. Ale cestovala jsem jen kousek a tahle kniha se zdála na to zrovna vhodná, navíc v batohu moc nevážila. Překvapilo mě, kam až mě příběh zavedl, jak skončil. Přitom možná stačilo málo a vše by bylo jinak. Podobné životní situaci, jaká je v závěru popsána, jsem totiž před lety čelila jak já, tak (o několik let dříve) má matka. A myslím, že kdyby se naše komunikace odehrávala pomocí vzkazů na lednici, ani jedna z nás by tu dnes nebyla. Jestli v některých rodinách vztahy skutečně fungují takto, je to bohužel důkaz, jak je současná společnost zvrhlá a že je opravdu na čase vzít rozum do hrsti, přestat umlčovat svá srdce a vydat se trochu jiným směrem.
Po knize jsem sáhla v nádražní knihovně, protože byla útlá a zdálo se, že ji zvládnu přečíst během delší cesty vlakem. To se mi i povedlo a celkově jsem za knihu vděčná, i když musím říct, že mě trochu rozčilovalo přeskakování mezi dějem v přítomnosti, kdy autor vypráví o svém příteli, starci Jakubovi ze Šumavy, a událostmi v minulosti, kdy Jakub svému příteli z města vypráví své osudy během druhé světové války a krátce po ní. V mnoha knihách mi tento způsob nevadí, ale tady to bylo trochu násilné v tom, že autor během dějů v přítomnosti hodnotí i to, jak ochotně či neochotně mu Jakub o svém někdejším životě vypravoval a co říkal na to, když mu P. Pavlík předčítal to, co napsal. Autor se totiž Jakubovi se záměrem napsat knihu svěřil. Je to sice originální, ale na druhou stranu to dost nabourává obě dějové linie a vytváří to linii třetí, v níž se autor snaží nějak prezentovat sám sebe, jenže to mně osobně připadalo nejméně zajímavé.
Opravdu krásná kniha, jako ostatně většina knih, které nacházím v nádražních knihovnách. Příběh končí smutně, ale jako každý takový příběh obsahuje i naději. Slonice Sinuata zahyne, ale zůstává po ní slůně, sameček Nanuk. Přátelství lidí, kteří chtěli slonici zachránit, trvá dále, a dá se říct, že zlo bylo po zásluze potrestáno, i když si asi nikdo nepředstavoval, že se to stane zrovna takto.
Knihu jsem získala zdarma, byla vyřazena z obecní knihovny. Jedna z těch, kterou jsem po prolistování podcenila. Vzala jsem si ji na cestu vlakem na služební cestu, s tím, že ji pak nechám v nějaké nádražní knihovně. Dovezla jsem ji ale zpět. Příběhy Eskymáků, zejména popis jejich myšlení, hodnoty, které vyznávali, jejich láska k rodné krajině – to vše mě vzalo za srdce. Tím spíš, že většina příběhů končí smutně. Prolíná se v nich již vliv bílých lidí, bohužel velmi destruktivní. Mowat byl jedním z těch mála bělochů, kdo Eskymáky považovali za sobě rovné.
Jedna z nejlepších knih, co jsem poslední dobou našla v jedné z nádražních knihoven. Je to něco, co by na sklonku života mohl napsat každý z nás. Jakési živé dějiny, promítané v osudech obyčejných lidí. Děj knihy se odehrává od období před 1. světovou válkou až do 70. let 20. století ve Francii. Ústředními postavami jsou členové rodiny Humbertů, uzenářů z města Montferrand. Jejich životy poznamenají dvě světové války i poválečná politika Francie, směřovaná nejprve k udržení zámořských kolonií, později k bouřlivému rozvoji země, v němž pro drobné živnostníky, jako jsou Humbertovi, přestává být místo. Je až neuvěřitelné, jak se mnohé omyly v dějinách různých států opakují. Mnohé z toho, čím si Francie prošla na přelomu 60. a 70. let, čekalo na nás v letech 90. - obrovský rozvoj automobilové dopravy, stavby supermarketů a s tím spojený zánik menších obchodů, nerovné pracovní podmínky živnostníků a zaměstnanců (trvají dodnes). Kniha je z tohoto pohledu nejen příběhem jedné rodiny, ale i sociologickou studií, která mimo jiné vypovídá o tom, jak rozhodnutí několika málo lidí (politiků) může tragicky poznamenat život milionů těch, kdo jim důvěřují.