BabaJaga11 komentáře u knih

Knížka, která vás vrátí do dětství. Nevadí, že to vaše bylo jiné, asi méně krušné, bohatší... jde o takovou tu poezii mladých let, která se později vytratí. O všechny bláznivé věci, které jste dělali a které vás později děsí - anebo vyvolávají úsměv. Hlavní hrdina žijící ve francouzském městečku neměl lehké dětství. Po smrti matky žil dva roky u tety a strýce, moc lásky se mu nedostalo a jídlo stačilo jen tak tak. S kamarády si snaží přivydělat různým bizarním způsobem - sbírá broskvové pecky pro obchodníky se semeny, pytlačí ryby, je ministrantem v kostele. Některé pasáže mohou vzbuzovat odpor, vše je popsáno až příliš výstižně. Ale přesto se mi tahle lehce zasněná knížka líbila, ráda jsem si ji přečetla a pošlu ji "do oběhu" prostřednictvím nějaké nádražní knihovny :-).

33 30.11.2018

Tato knížka si na mě počkala až do dospělosti. Získala jsem ji v dobročinném bazaru, kde ji nikdo nechtěl – a co s ní jiného, než přečíst a posunout dál, třeba do nádražní knihovny? Líbila se mi moc, je v ní dobrodružství a napětí, morální otázky (šestnáctiletý hlavní hrdina Jaroslav i další mladí lidé, s nimiž se seznámil, přitom jednají často až překvapivě dospěle - alespoň na dnešní poměry), mezigenerační vztahy, líčení polského venkova někdy v 60. letech 20. století... a samozřejmě i rodící se láska dvou mladých lidí.

35 22.11.2018

Knížka se mi celkem líbila, i když nemůžu říct, že bych ji "zhltla na posezení". Jenže totéž u mě platí i pro ostatní svérázné cestopisy Zdeňka Šmída. Zdaleka mě "netáhnou" tak, jako většinu čtenářů - a vlastně vůbec nevím, proč to tak je. Trochu mám pocit, že to může být kvůli hlavním postavám, které se mi pokaždé popletou, nevím, koho spárovat s kým (přestože celkem jich bylo v této knize 6 včetně autora-vypravěče a myslím, že v ostatních knihách je to podobně), a tak na mě pak knížka působí chaoticky. Každopádně, z výše uvedených důvodů jsem zatím přečetla z celé řádky těchto knih jen dvě další – "Za písní severu" a "Expedice k Čechožroutům" a nebýt toho, že se mi "Tanec lovců lebek" zrovna hodil do čtenářské výzvy (poslední kniha již nežijícího autora), asi bych se k ní vůbec nedostala. To by ale přece jen byla škoda, protože vedle specifického humoru (ne moc často, ale občas přece jsem při čtení vyprskla smíchy) mi připadají cenná i fakta o uvedených zemích, cestováním po nich, jídlem a pitím počínaje, přes zákony (většinou velmi přísné), společenské zvyklosti a ochranu přírody až po informace o domorodých národech, historii apod. Samozřejmě, od doby vydání knihy uplynulo již 7 let, od doby popsané cesty asi ještě o něco málo více, takže ledacos se mohlo mezitím změnit, ale i tak si myslím, že někomu, kdo se do těchto končin chystá, může knížka aspoň trochu napovědět. A že kniha není napsána s lehkostí, jako knihy předchozí? Mám tak trochu pocit, že autor snad už v době psaní pociťoval tušení blízkého konce... na posledních stránkách najdeme úvahy o tom, že s přáteli sice neviděli z navštívených zemí vše, co vidět chtěli, ale že se tam již nevrátí. Samozřejmě, že člověk tak může uvažovat už kvůli vyššímu věku. V době, kdy vyšla tato knížka, bylo Z. Šmídovi 74 let, tedy ne úplně ideální věk na cesty do náročných tropických podmínek. Ovšem věk přece jen asi na mysli neměl, když zemřel při potápění na Seychelách, tedy při aktivitě, na niž by si většina lidí jeho věku netroufla. Každopádně, i mně je líto, že žádná nová knížka Z. Šmída už nevyjde. Ač, jak už jsem řekla, tyto specifické cestopisy nebyly pro mě úplně to pravé, opak můžu říct o jeho knižních putováních po řekách (vydána tři - Mže/Berounka, Otava a Lužnice), která schraňuji jako poklad nejcennější.

35 17.11.2018

Nemůžu uvěřit, že tuto knížku četlo tak málo lidí a zatím ji zde nikdo nehodnotil! Hezká a hluboce lidská knížka, kterou vřele doporučuji každému, kdo už má mládí za sebou, potýká se s problémy středního věku, možná stojí na rozcestí. Někdy se bereme až příliš vážně, někdy máme pocit, že ostatní kolem nás se mají mnohem líp - vždyť vypadají spokojeně a jsou stále veselí. Ale zdání někdy klame - a jak! O tom - a ještě o mnohém dalším - je tato knížka. Děj je přitom velmi prostý - několik mužů různého věku se sejde na jednom nemocničním pokoji. Jejich společný čas je vyplněn vzpomínkami na mládí a dětství, na jejich lásky, vyprávěním, vtipkováním... jeden z nich v závěru knihy nečekaně umírá na embolii a ostatní až teprve v té chvíli vidí, jak moc jim jejich spolubydlící chybí jako kamarád. Ten, který se tvářil vždy bezstarostně, žertoval se sestřičkami a vymýšlel blbinky, udělal pro ostatní víc, než v té chvíli tušili. Hlavní hrdina knížky, rozvedený pětatřicátník, díky kamarádovi ze "šestnáctky" najde novou lásku, založí rodinu a jeho život získá nový smysl. Je zvláštní číst to všechno dnes, v internetovém věku. Obávám se, že přátelství, která kdysi na nemocničních pokojích vznikala, jsou dnes nahrazena elektronickou komunikací s širým světem, jen ten pokoj do ní nějak nezapadá...

38 03.11.2018

Zajímavá knížka, která je vedena v literatuře pro mládež, ale podle mého názoru jsou hlavně některé povídky už pro "hodně starou" mládež či spíše pro dospělé. Například povídka, která se odehrává v baru - převážnou část sice zabírají dvě "pohádky" ze života, které vypráví jedna z návštěvnic baru svým přátelům, ale osobně si nedovedu moc představit, že by mě taková povídka zaujala, když mi bylo řekněme patnáct. První z povídek, pojednávající o strace odchované v rodině, která jednoho dne ulétne a vypravěč příběhu ji honí ulicemi města a díky tomu zažije mnohá dobrodružství, včetně svatební hostiny, ovšem pobaví mládež i dříve narozené. No a jelikož místy se připomínají doby minulé a s nimi třeba pionýrské oddíly (v povídce Babi vede pionýry), bude přece jen podpora starších čtenářů potřeba. Tak jestli někdo s dětmi pojedete vlakem z Českých Budějovic někam dál, zkuste se podívat do tamní nádražní knihovny - přečtený výtisk jsem v ní nechala, tak si jej třeba můžete číst spolu :-).

36 30.10.2018

Nenáročná oddechová četba s kriminální zápletkou, vhodná třeba do vlaku (já ji přečetla asi za 3 hodiny a zanechala v nádražní knihovně v Č. Budějovicích). Sjednocujícím prvkem několika paralelních dějových linek je jeden pražský podnik vysílající své pracovníky na zahraniční montáže, konkrétně v tomto příběhu jde o skupinu pracovníků, kteří budují elektrické vedení v odlehlé oblasti Sýrie. Značná část děje, jež je zasazen do 70. let 20. století, se točí kolem života zaměstnanců firmy, a to jak v syrské poušti, tak i na pracovišti v Praze i v rodinách některých zaměstnanců. O napětí se postará nejen písečná bouře Chamsin, kvůli níž se projeví nejen vážná porucha do Sýrie dodaného zařízení, ale navíc přitom dojde k vážnému zranění jednoho ze zaměstnanců. Rodina jednoho z pracovníků v Praze se stane terčem výhružných telefonátů - neznámý muž vyhrožuje, že ublíží jejich malé dceři. A pro zpestření drobná epizoda z jiné rodiny - manželka jednoho z pracovníků, momentálně "odveleného" do Sýrie si začne mimomanželský poměr, ovšem jak záhy zjistí, nikoli s gentlemenem "na úrovni", ale obyčejným podvodníkem, který ji připraví o tuzexové bony a na tehdejší dobu značnou sumu peněz. Rozuzlení jednotlivých příběhů v závěru knihy je místy trochu překvapivé (např. vydírání po telefonu zorganizovala tchyně jednoho ze zaměstnanců podniku), ale na druhé straně, nedá se mu upřít jistá originalita. I když pro někoho bude kniha poplatná své době (tak jako ostatně každá kniha té době, v níž vznikla :-)), je zajímavá nejen dobovými reáliemi (specifika zahraničních montáží), ale i tím, co se nemění a s čím se setkáváme stále. Mám na mysli například střet lidí prosazujících bezduché plnění plánu (dnes si za to dosaďte třeba plnění různých zakázek, grantů apod.) či podávání přehršle zlepšovacích návrhů (opět paralela s dnešní honbou za granty, patenty apod.) s těmi, kdo se snaží odvádět kvalitní práci, i za cenu toho, že v kvantitativních ukazatelích zůstávají pozadu. Stejně tak i síla přátelství a rodiny jsou hodnoty, bez nichž se nelze obejít v žádné době - i o nich je tato kniha, byť všechny tyto vztahy líčí neokázala, jen tak jaksi mimochodem...

34 30.10.2018

Dost překvapivá kniha, a to hned z několika důvodů. Kriminální zápletka je na první pohled jednoduchá, děj zezačátku až nudný, ale rozuzlení je poměrně nečekané (i když už asi od poloviny knihy je lze vytušit, ale pořád jsem se zdráhala uvěřit). Kniha potvrzuje známé úsloví "cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly". Zde jde o velké ideály, směřující k nastolení nového světového řádu - a velké peníze požadované skupinou únosců jako výkupné, s odůvodněním, že tyto peníze budou použity pro zlepšení života lidí v chudých oblastech světa. I když i postavy, které s únosci bojují, případně jsou v roli obětí, se zamýšlejí nad tím, do jaké míry je tato myšlenka správná, vždyť šlo o peníze velmi bohaté rodiny, pro niž nebyl problém dát výkupné dohromady a která jich zřejmě nenabyla vlastní poctivou prací, vyznění knihy je jednoznačné - světového míru a odstranění chudoby nelze dosáhnout teroristickými akcemi či násilím obecně. O to víc mě překvapuje, že kniha u nás před rokem 1989 mohla vůbec vyjít. Další věc, která stojí za zamyšlení - dopadlo to jinak, než si skupina idealistů vysnila. To, co se zde ukazuje v malém měřítku a pouze v románu, ve skutečnosti a ve velkém měřítku platí o to víc - revoluce obvykle dopadají jinak, než si jejich iniciátoři vysní...

35 28.10.2018

Hezká knížka, třeba na čtení do vlaku. Země, o nichž se v knize píše - Velká Británie, Nizozemsko a Belgie, zčásti i Francie - už sice pro nás zdaleka nejsou tak exotické jako kdysi, ale někdy možná při všech dalekých cestách zapomínáme vychutnávat a uvědomovat si to, co je pro každou zemi typické. Tento cestopis mi trochu připomíná cestopisy Jana Buriana - i zde jsou zajímavé postřehy nejen o přírodě a památkách, ale třeba i o osobnostech, které v navštívených městech a vesnicích kdysi žily. V porovnání s Burianem je zde trochu víc líčení prostředí, počasí apod., což někdy může malinko nudit, i když na druhé straně si můžete vytvořit lepší představu o tom, kam se zrovna chystáte.

34 28.10.2018

(SPOILER) Z knihy jsem trochu rozpačitá, nutno ovšem říct, že věku dívčích románů už jsem dávno odrostla. Jako spoustu jiných knih získaných zdarma nebo za pár korun jsem ji přečetla cestou do nádražní knihovny, kde jsem si ji pak vyměnila za jinou knihu. Ale zpět k ději této knížky :-). Začíná úplně obyčejně - obyčejná devátá třída ZDŠ v malém městečku, v níž jsou premianti i špatní žáci, dívky krásné i průměrné, chlapci mírní a poslušní i raubíři. Vše vyprávěno jazykem čtrnáctileté dívky Zuzany, tedy pro mě žádné velké terno, ale číst se to dá, říkala jsem si. Děj začíná získávat spád ve chvíli, kdy časopis pro mladé lidi v anketě o tom, proč máme rádi svoji školu, otiskne příspěvek Zuzany. Ten se však od ostatních dopisů diametrálně liší - upozorňuje na některé nešvary ve škole, především na učitele, který brutálně zbil a zkopal žáka. Omylem redakce byl dopis zveřejněn nikoli s pouhými iniciálami autorky, ale s jménem, iniciálou příjmení a městem. Na malém městě nebylo těžké zjistit totožnost pisatelky. A hon na čarodějnice začíná! Nejenže popsané jednání popřel dotyčný učitel, ale ze strachu lžou všichni - zbitý žák, kamarádka Jana, která byla svědkem učitelova jednání spolu se Zuzanou, ostatní učitelé i ředitel, byť o "výchovných" metodách kolegy dávno vědí. Oporu Zuzana nenajde ani v rodičích, kteří jí předhazují, že se nedostane na střední školu a že by se měla omluvit. Zastání najde pouze u dědečka a zdánlivě také u redaktora z časopisu, který článek otiskl - do doby, než se nechá přesvědčit učitelským sborem, že dívka lže. Nakonec již Zuzana nemá sílu vzdorovat. Nepřizná se ke lži - není k čemu - ale již neodporuje a nekomunikuje. V závěru knihy se snaží znovu navázat přátelství s Janou, ale jak to dopadlo, si už čtenář musí domyslet sám. A to byl ten moment, kdy jsem z knihy začala být velmi rozpačitá. Jistě, se spolužáky by se člověk smířit měl, i když se mu zdá, že se nezachovali správně. Ale všechno si lze vyříkat a doufat, že příště projeví víc odvahy. Také s rodiči musí nezletilá dívka nějak vyjít. Ovšem závěr je napsán tak, jakoby měl ukázat, že odvaha, kterou Zuzana projevila, byla vlastně něco špatného. Chtěl snad autor čtenáři vzkázat: " je jedno, že máš pravdu, ale oni jsou silnější, vzdej to!" Bohužel tak nějak na mě působila i anotace na konci knihy - jestli Zuzana chce, aby na ni byli ostatní hodní, musí začít u sebe. Je ovšem rozdíl, zda pubertální dívka odporuje rodičům, když po ní chtějí umýt nádobí, a když odporuje, jestliže ji nutí lhát... Anebo chtěl autor zdokumentovat to, co se dělo ve "svobodné" společnosti po listopadu 1989? Kniha byla totiž napsána a vyšla na začátku 90. let a sklánět se před autoritami, které ve skutečnosti žádnou autoritou nebyly, bylo vyžadováno zrovna tak jako v minulosti, jen ty autority změnila stranickou legitimaci. Knížka jde tak za hranici obyčejného dívčího románu - na příkladu učitele Buňaty, kterého se bojí žáci i ostatní učitelé včetně ředitele ukazuje, kam až to může dospět, když zlo není po zásluze potrestáno hned na začátku, když se nechá "vyrůst". Bohužel podobných příkladů lidí s ostrými lokty, kteří se prosadili na úkor jiných a ostatním celý život jen škodí, by se i reálně našla spousta. A přitom by bylo bývalo kdysi stačilo říct těmto lidem jasné a rezolutní "ne".

38 19.10.2018

Knihu jsem získala zdarma jako vyřazenou z knihovního fondu a jelikož jsem zjistila, že autorka pochází z mého rodného kraje, usoudila jsem, že než ji odvezu do některé nádražní knihovny, mohla bych si ji přečíst. Na začátku jsem měla trochu problém se začíst, je tam až příliš mnoho popisů vnitřních prožitků a úvah mladého geologa Vítězslava Marka, který je jedním z hlavních hrdinů příběhu. Avšak jak jsem se knihou postupně prokousávala, byla mi čím dál sympatičtější tím, jak jsou její hrdinové obyčejní a jejich starosti asi občas řeší každý z nás. Jak skloubit práci a soukromý život? Co když vysněné pracovní místo nakonec nesplňuje naše očekávání a je zdrojem zbytečného stresu? Jak přijmout jiný názor a jak přiznat, že jsme udělali chybu? Máme vždy hájit vlastní názor, i když nám to přináší nepříjemnosti, anebo raději splynout s davem? Máme se zachovat správně, i když nám to přinese nepohodlí a posměch okolí? To jsou otázky, s nimiž si mnohdy nevědí rady učení profesoři. Dva mladí lidé, ale i jejich nejbližší jsou s těmito otázkami konfrontování a je zajímavé sledovat, jak se postupně odhaluje jejich pravá charakter. V knize se hodně píše o výzkumu nalezišť ropy (po moravsku "nafty", viz také název firmy Moravské naftové doly), geologii a pravěké i současné přírodě. Asi se mi líbila i proto, že moje povolání je dost příbuzné. Myslím, že může zaujmout i další přírodovědce, ale spíše ty narozené v 60. a 70. letech dvacátého století, protože děj knihy se odehrává právě v tomto období. Pro mladou generaci asi bude výzkum bez počítačů, internetu, GPS a dalších vymožeností znít velmi nepravděpodobně :-).

33 19.10.2018

Opravdu krásná knížka, kterou jsem v dětství nějak minula. I když možná, že tehdy by se mi zdaleka nelíbila tolik jako dnes. Je plná emocí a dostala mě hlavně svojí opravdovostí, která se projevuje v myšlenkách a jednání malého chlapce Sebastiána, jenž téměř deseti letech od svého narození poznává svého otce. Jeho život se tak rázem změní - ovšem zpočátku nikoli k lepšímu. Síla ryzího přátelství a lásky, ale i pořádná dávka tvrdohlavosti, která se projevuje u většiny postav však přispěje k tomu, že příběh navzdory rozmanitým katastrofám končí dobře. Ano, možná je to tak trochu červená knihovna - ale hezká :-). Člověk potřebuje nějaký pozitivní vzor, věřit v naději i ze zdánlivě bezvýchodné situace. A je jedno, zda je dítětem, či dospělým. Svůj výtisk, který jsem získala jako vyřazený z fondu obecní knihovny, jsem dnes odložila do nádražní knihovny v Č. Budějovicích. Doufám, že někomu udělá radost! :-)

39 19.10.2018

Napínavé od začátku až do konce! Krásné popisy divoké dálněvýchodní přírody, čtení jsem si užila. Jediné, co mi trochu vadilo, byly sny členů geologické expedice, jak na místech lesů vyrostou města a továrny. Naštěstí nezabíraly velkou část knížky. A chápu, že po mnoha týdnech v divočině člověk může toužit po civilizaci, zvláště když ani pořádně neví, co to obnáší, jak všemi opěvovaný pokrok přírodu snadno a rychle zdevastuje. Bohužel lidstvo se stále nepoučilo, byť taková místa, jaká se v knize popisují, dnes už na Zemi nejspíš nikde nejsou.

35 13.10.2018

Soubor několika povídek, sjednocujícím prvkem jsou mezilidské vztahy, obvykle velmi komplikované. Příběhy se odehrávají v různých obdobích, od 2. světové světové války po zhruba 80. léta 20. století. Některé z nich vyznívají tragicky, konec většiny je otevřený, i když nepříliš veselý, zároveň však obvykle skýtá zárodek naděje do budoucna. Většinou jsou to ženy - manželky, dcery, kolegyně, které se svoje životní útrapy snaží přetvořit v něco lepšího, navzdory nepochopení okolí. Zezačátku mě trochu rušil styl knihy - čtenář rovnýma nohama "skočí" do příběhu, takže zpočátku ničemu nerozumí, a teprve postupně autorka odkrývá pozadí příběhu. Navíc mnoho věcí je řečeno jen v náznaku - na můj vkus je těch náznaků možná až příliš. I když musím uznat, že v životě je to tak velmi často - vpadneme do nějakého příběhu a než se zorientujeme, nechápeme nic. Nové pracoviště, přátelé, partnerova rodina, stále začínáme od začátku... Někdy jsem se musela v četbě vracet. Jinak se ale kniha čte dobře, povídky jsou krátké, ideální třeba do vlaku (můj výtisk, získaný zdarma z knih vyřazených knihovnou jsem dnes zanechala v nádražní knihovně v Přerově, takže je k dispozici :-)).

36 11.10.2018

Tuto knihu bych asi nikdy nečetla, kdybych nepotřebovala do Čtenářské výzvy nějakou knihu vydanou v roce mého narození. Spousta knih, které mě zaujaly, byly vydány o rok či dva dříve, nebo naopak později. Když jsem konečně našla dvě knihy vydané v roce mého narození, začala jsem se obávat, že je nestihnu včas přečíst - obě byly obsáhlé a ne úplně napínavé. Proto jsem se zaradovala nad Godwulfským rukopisem, který sliboval napínavé čtení a navíc tenká brožovaná knížka je ideální na cestování vlakem. Po přečtení musím říct, že to s tou napínavostí nebylo až takové, jak bych čekala, knihou jsem se prokousávala týden a pořádný spád dostala až ve druhé polovině. Mnoho prostoru zabírá detailní popis osob a míst. Mám sice ráda, když autor čtenáři osoby a místa přiblíží, lze si tak vše mnohem lépe představit i vizuálně, ale tady toho bylo moc i na mě. Snad to měl být pokus přiblížit čtenáři vidění světa očima soukromého detektiva, který si potřebuje vše pro sebe popsat a zapamatovat, ale myslím, že čtenář detektivek čeká spíše to napětí. I když musím uznat, že kdyby někdo potřeboval vzor, jak napsat popis osoby, místa či věci, v knize jich najde mnoho. Můj celkový dojem z knihy není až tak špatný, druhá půlka měla celkem spád a případ se podařilo vyřešit, ale čekala jsem od knihy víc. Jde o výtisk vyřazený z obecní knihovny, který pošlu dál do světa přes knihovnu na nějakém vlakovém nádraží :-).

38 06.10.2018

Není to zrovna můj žánr, ale knížka se mi četla moc dobře. Nejen proto, že děj je napínavý, ale protože hlavní hrdina je typem kladného hrdiny, který se s opravdovým nasazením vlastního života snaží zachránit i ty, které ostatní už odepsali. Někomu to třeba může připadat přitažené za vlasy, ale podle mého názoru nejde ani tak o to, zda podobný člověk existoval, anebo je příběh nadporučíka Klosse ve skutečnosti příběhem několika lidí. Důležité je, že takový hrdina alespoň v knize či filmu existuje a může se stát inspirací pro ostatní.

36 01.10.2018

Pozoruhodná kniha - a jako spousta takových vyřazena z knižního fondu. Dokonalé vykreslení psychologie postav, všech pochybností, váhání, vášní, emocí. Většina knih, které jsem kdy četla o vztazích mezi mužem a ženou, mi připadala trapná nebo vylhaná. Tato knížka, ač napsaná začátkem 20. století, je nesmírně realistická a nadčasová. Každý se v ní může najít, pokud k sobě dokáže být upřímný. Ostatně schopnost být upřímný k sobě i k jiným je jedna z důležitých vlastností, která se prolíná celou knihou. A v závěru je to právě tato vlastnost, díky níž se vztahy mezi jednotlivými hrdiny příběhu, zdánlivě nenapravitelně pošramocené, mohou obnovit. Je to ve chvíli, kdy Torkild i Rosa, Doris, Aksel a další již cítí, že nemají co ztratit - tehdy dokáží být upřímní, pokorní a citliví. Knihu doporučuji všemi deseti :-). I když prvních zhruba 20 stránek nás do děje uvádí jen velmi zvolna, když se jimi prokoušete, zjistíte, že to stojí zato. Výtisk vyřazený z knihovny, který jsem získala zdarma, jsem včera nechala v nádražní knihovně v Ostravě-Svinově, tak ho tam nenechejte dlouho čekat :-).

36 27.09.2018

Drsně otevřená knížka popisující Londonovo mládí, doby dávno předtím, než začal o svých zážitcích psát. Popisuje autorovo cestování po Americe - vlakem, ale načerno. Na plošinách, na střeše, v nákladním prostoru... záležitost pro zdravé a silné jedince s dobrodružnou povahou. Knížku jsem četla poprvé, ale nevím proč, už od dětství se mi občas zdá sen, v němž naskočím do rozjetého náklaďáku a vlak jede a jede a unáší mě doneznáma... V reálu by mě nikdy nenapadlo to zkoušet :-). U Londona a dalších "hobos" v tom asi nebyla jen snaha svézt se zadarmo, ušetřit peníze, které neměli a museli by je vydělat prací, což se jim často nechtělo. Touha po svobodě a překonání sebe sama, i když ne zrovna poctivými prostředky. Jenže co bychom chtěli od Divokého západu, uhlazené jednání se tam jaksi nenosilo a navíc, uhlazenost není vždy zárukou toho, že je člověk v jádru čestný a nepáchá žádné špatnosti... Knížku doporučuji, může pomoct i k tomu, že se člověk zamyslí nad tím, jak by asi sám reagoval v různých krizových situacích.

41 23.09.2018

Žánr, který mě dosud nijak nepřitahoval, snad proto, že má tolik příznivců :-). Knihu jsem si původně zapsala jako novinku roku 2018 do čtenářské výzvy. Když jsem si ji opatřila, zjistila jsem však, že vydání z roku 2018 je již druhé. Navíc bichle o více než 500 stranách... dost jsem pochybovala, že dočtu do konce, ale chtěla jsem to aspoň zkusit, než ji pošlu dál. Nakonec jsem knížku doslova zhltala. A to i navzdory tomu, že knihy s množstvím historických událostí moc nemusím, nemám dar pamatovat si letopočty a množství postav, takže i tady jsem se musela chvílemi vracet zpět a připomínat si kdo je kdo a co se kdy mělo stát. Na konci mi sice připadalo, že ta jízda napříč kontinenty byla trochu divoká, ale proč ne... Sice mi trochu chybělo nějaké rozluštění, co ještě je historicky doloženým faktem a co už autorovou fantazií, ale nemůžu říct, že by mi to až tak vadilo. Ostatně, historie svá tajemství vydává postupně a kdoví, možná, že se někdy některá z fantazií ukáže jako pravdivá :-). Ještě dodám, že nakonec se mi kniha do čtenářské výzvy přece jen hodila - píše se tam o několika velkých a cenných knihovnách, mimo jiné o Kongresové knihovně ve Spojených státech.

34 22.09.2018

Musím přiznat, že toto je první kniha, kterou jsem od A. Christie přečetla. Detektivky v knižní podobě mě totiž nějak nepřitahují, raději je shlédnu ve filmové podobě. Kniha "Pověz mi, jak žijete" je zajímavou sondou do života lidí v Sýrii v 1. polovině 20. století. Pokud jde o mentalitu, asi se příliš nezměnila, takže i s pomocí této knihy můžeme ledacos pochopit... například, že život pro obyvatele Blízkého Východu mnoho neznamená. Ač obsahuje mnohá závažná poselství, kniha je psána s laskavým humorem. Určitě doporučuji k přečtení!

44 16.09.2018

Opravdu brilantně napsaná kniha založená na skutečném příběhu objevitelů inzulínu. Mohlo by se zdát, že kniha z vědeckého prostředí bude suchopárná, ale opak je pravdou! Je plná emocí, ať už obrovské touhy hlavní postavy, dr. Frederika Bantinga, pomoci pacientům nemocným cukrovkou, kteří dosud na tuto nemoc umírali či láskyplného vztahu badatelů k pokusným psům, které bohužel ve jménu hledání léku na smrtelnou nemoc museli obětovat (tato oběť ovšem přinesla záchranu nejen mnoha milionům lidí, ale v poslední době i psů, mezi nimiž se tato civilizační choroba také lavinovitě šíří). Kniha ukazuje i jeden z obrovských problémů vědy, jež přetrvává dodnes - autoři geniálních myšlenek musí bojovat s omezeností a hloupostí okolí (včetně svých nadřízených), ale pokud i navzdory tomu uspějí, najednou se na jejich úspěchu chce obohatit kde kdo. Nejinak i šéf laboratoře, v níž dr. Banting s asistentem medikem Herbertem Bestem na vývoji inzulínu pracovali. Věhlasný pan profesor sice zapůjčil laboratoř, ale po celou dobu pokusů se válel na dovolené u skotských jezer a i po návratu kladl badatelům do cesty další překážky. Ovšem při udělování Nobelovy ceny za objev inzulínu se na něj, na rozdíl od Herberta Besta, nezapomnělo. Určitě doporučuji k přečtení každému, kdo se zajímá o medicínu a vědu vůbec.

36 16.09.2018