Bassquiat komentáře u knih

Naprosto chaotická struktura, názvy kapitol a podkapitol vůbec nekorespondují s obsahy daných sekcí. Jsou to jakoby poslepované eseje, kde se konkrétní fakta neustále omílají. Je komické, jak se Ringen dušuje, že se nechce dívat na Čínu "západním" pohledem. Žel jeho kritika čínského systému rozdělení moci je po celou dobu vedena výhradně optikou liberální demokracie, se kterou navíc implicitně pracuje jako s nějakým ideálním, příkladu hodným modelem. Zklamán bude taktéž každý, kdo čeká investigativní text. Ringen vesměs využívá zdroje jako BBC, NY Times či oficiální čínské noviny. Nic extra objevného, ani žádná fascinující fakta (pokud tedy za fascinující fakt neberete informaci o tom, že jsou v Číně disidenti v domácím vězení či že se cenzuruje internet). Tohle se moc nepovedlo.

2 08.01.2022

Tak tohle je opravdu overrated. Z počátku to působí jako sociologická sonda do života černé menšiny, později se z toho vyvrbí pohádka o Honzovi, který šel hledat zlato, ale "našel sám sebe". Tematicky to připomíná něco jako Tajemství rodu na České, jen s tím rozdílem, že místo genealogických analýz je rodokmen hlavního hrdiny dolován pomocí všelijakých neověřených svědectví lidí ze čtvrtého kolena, čímž příběh dostává určitý mystický nádech. Já sám jsem však v textu nic extrovního nespatřil (ostatně asi ani sami recenzenti, kteří se nezmohli na nic víc než na tradiční vyzvednutí "morálních a humánních hodnot"). Jakože za tohle nobelovku?

2 24.06.2021

To, že zatím nemáme výklad, který by podal transparentní obraz tohoto románu, je vskutku potěšující - pokud totiž s jeho pochopením mají problémy literární vědci, co potom mají dělat obyčejní čtenáři. Velmi osobitá záležitost, v kontextu (nejenom) italské literatury asi zcela originální počin. Jedná se o dosti komplikovanou mystic telenovelu, kde ožívají mrtví a děti mají 300 let, umí létat a proměňují se ve zvířata. Velmi melancholická poetika, děj plynulý ale éterický, každá pravda nesčetněkrát popřená a přepsaná. Frustrující je i to, že krizí identity netrpí jen postavy, ale i hlavní vypravěčka, která - ačkoliv je vševědoucí - bývá často vývojem více překvapena než samotný čtenář. Náročné, literární zážitek však zaručen. Za zmínku stojí i zdařilý Pelánův doslov.

2 17.02.2021

Kniha sice dokáže o dějinách Mexika poskytnout nadprůměrné znalosti, v porovnání s Barešovými Dějinami Egypta či Klímovými Dějinami Brazílie však působí dost laciným dojmem. Zatímco předkolumboská doba je podána relativně detailně, další kapitoly jsou docela odfláknuté. Např. koloniální období a nejnovější dějiny jsou popsány zcela stručně až na úrovni encyklopedických hesel (některým partikularitám je naopak věnováno zbytečně velké množství, např. jen vyhnání jezuitů spolkne přes 15 stran). Shrnuto: samotný text není špatný; tak veliká země, jakou Mexiko je, by si však zasloužila alespoň 600 stránek čistého textu (tak jako v případě Egypta, Brazílie či Iráku). Každá dějinná epocha by tak byla popsána opravdu podrobně, a čtenář by o ní mohl získat vskutku komplexní představu.

2 14.01.2021

Takové to plácání o marxismu a autentickém bytí. Klasika československých šedesátek.

2 17.12.2020

Echenoz tradiční koncept detektivky (původní labyrint se pomalu rozmotává a čtenáři působí potěšení, když si postupně vyjasňuje příčiny, motivy a identitu viníků) zcela vědomě obrátil vzhůru nohama. Každá další kapitola totiž přináší stále nové postavy a vrství nové otazníky. Číst Cherokee je proto vskutku frustrující. Každou stránkou jsem se těšil, že se už konečně dozvím, o co tam vlastně běží. Na konci se čtenář ale dozví, že si s ním Echenoz jen pohrával. Na druhou stranu je třeba říci, že se opravdu jednalo o zajímavé až fascinující čtení - jen místo vyjasňování byl čtenář nemilosrdně obmotáván pavučinou událostí, kterým, ačkoliv vykazovaly jistou logiku, jaksi nestíhal porozumět. Kdo má rád Panoptikum Města pražského, Sherloka, Balzaca či soudkyni Barbaru, ať se raději takovým knihám vyhne.

2 10.12.2020

Korekce starého marxismu: člověk vymyslí nástroj, který zprostředkuje jeho vztah k přírodě. Stává se tak spolutvůrcem světa a není to již jen produkt přírodních sil. Čím je však nástroj složitější, tím více degeneruje lidský rozum. Stává se apatický, protože vše za něj jen dělají stroje. Not bad.

2 23.11.2020

Kromě Roreitnerova příspěvku naprostý diletantismus. "Hej, ty jsi už ve druháku? Nechceš napsat pár stránek o Lidském, příliš lidském? Napsal to Nietzsche, podklady najdeš na wikipedii či jinde na netu. Pak mně to pošli na mail. Grant už máme, takže pospěš."

Mikrokosmos barokní doby. Prvních a posledních 10 stránek moralistická nuda, zbylých 550 absolutní super jízda skrze tisíce metafor, paradoxů a vizuálních obrazů. Kritikon je všechno jenom ne román v tradičním slova smyslu. Není to detektivka, ale spíše komiks, atlas, aukční katalog, sociální sonda či kabinet kuriozit. Dokonce i Danteho Peklo působí v porovnání s Kritikonem jako odpočinková četba. Jedna z nejméně doceněných knih v českém prostředí (na rozdíl od západní Evropy, kde byla vždy bestsellerem).

2 30.04.2020

Stylisticky opravdu na úrovni, ve francouzštině to musí být prvotřídní. Plusem je i to, že se Echenoz zdržel přehnané psychologizace: krom hlavního Ferrera se postavy zjevují vždy jen v krátkém horizontu několika stran a nezanechají nic víc, než je potřeba. Autor se nepitvá v nějakých hlubokých idejích, spíše čtenáři předkládá tkanivo nejrůznějších postřehů - ne tak hlubokých jako u Kundery, přesto bezesporu zajímavých. Co se týče děje, není to špatné, mě samotného samo rozuzlení dost překvapilo. Kniha má svižný rytmus (lze přečíst za sobotu), víc zábava než literární zážitek (v dobrém slova smyslu). Souhrnně lze říct, že "Je m´en vais" je opakem těžkých a hutných románů 19. století. Spíše vinný střik než víno. Na 5 hvězd to zdaleka není, ale určitě doporučuji. Jedna z těch lepších Prix Goncourt.

2 19.03.2020

Skripta

1 11.12.2020

Evropa podstoupila mnoho dopravních revolucí. Jednou z posledních je jistě okamžik, kdy se v polovině 90. let podtunelovaly Alpy a údolí se protkla kilometrovými viadukty. Poprvé tak bylo možno projet za den třeba půl kontinentu, dostat se z Rakouska do Francie nově zabralo jen pár hodin. Pro nás věc přirozená, pro současníky jistě fascinující. Tento civilizační skok je v novele Za temné noci neustále přitomen, stále však spíše jen tak nějak v pozadí. Handkeho totiž zajímal jeho přesný antipod, tj. kontrární dobový trend týkající se rostoucí obliby pěších tůr. V době masových "poutí" do italských resortů Handke předložil něco ryze "staromilského", totiž snahu poznat Evropu mnohem subtilněji než jen z dálnic a benzinek. Pro současníky oslavující dálniční síť a dychtících po plážích v Rimini či hotelech Monte Carla musel Handkeho popis vesnických slavností či stepní flóry působit jistě nepatřičně. Na druhou stranu však Handke předložil i něco ryze moderního: dávno před oblibou všech cest do Compostely či pacifických a apalačských trailů ukázal - podle známého stereotypu - , že i "cesta může být cíl". Dnes vychází o transkontinentálních tůrách stovky knih, Handkeho novela je v tomto ohledu vskutku manifestační (jistě by stálo za to, srovnat ji s deníky, které si psal František Skála, když šel v roce 1993 pěšky do Benátek).

1 28.10.2020

Literatura level 100. Povinná četba pro všechny, kteří si myslí, že například takový Murakami je dobrý spisovatel.

1 27.04.2020

Tradiční evropská literatura: dojde-li k vraždě, zbytek knihy vyplní předem daný narativ (pártrání, dopadení, výslech, uvěznění, katarze, poprava). V Brankáři taktéž dojde k vraždě, při níž je notabene zamlčen motiv. Již jen tohle čtenáři stačí, aby se automaticky nastavil do role recipienta nějaké další detektivky. Za 118 stran se však dozví, že ho Handke prvotřídně vytrolil. Pro hlavního hrdinu totiž samotný akt vraždy měl asi stejný význam jako pojídání karbenátků. Tato novela je o něčem jiném.

1 02.02.2020

Ve své době prvotřídní texty, ještě po roce 2000 dost ceněné a stále překládané. Například Huizingův Podzim středověku se v porovnání Hockeho pracemi jeví jako sbírka pohádek. Pro každého, kdo se chce něco dozvědět o manýristickém pohledu na svět, ideální volba. Jako odbornou knihu ji ale dnes samozřejmě musíme brát již s rezervou.

1 20.01.2020

Exaktní psychologická a sociální analýza rakouského venkova pohledem jednoho z "divochů, který však již viděl bílé muže". Vskutku technický perfekcionismus: chirurgický popis, minimum emocí. Výsměch přecitlivělé a sentimentální próze 19. století, současně však i ostré vymezení vůči beatnické rozervanosti, absurditě či politicky angažované literatuře.

1 31.12.2019

Ve srovnání s Mýcením vlastně odpočinková četba. Znovu typicky bernhardovský motiv: hlavní hrdina solitér, finančně zaopatřený, nadprůměrně vzdělaný a hejtující vše a všechny okolo (nově ještě donekonečna prokrastinující). Pasáže odehrávající se v Rakousku jsou dost depresivní a "zatuchlé", pasáže z Baleárských ostrovů jsou naopak příjemně odlehčené. Je to dáno (kromě počasí) tím, že Bernhard se v "rakouské části" snaží o introspekci, ve "španělské" spíše o narativ. Nemá to takovou sílu a autenticitu jako Mýcení, přesto stále kvalitní text.

1 03.12.2019

Na této Handkeho novele lze dobře vidět, jak moc se za těch 20 let od vydání románu Na cestě proměnil vkus (evropského) publika. Tato novela totiž s Kerouacem sdílí snad už jen hlavní motiv (trip napříč USA). Tím podobnost končí. Handkeho hlavním hrdina je rozvážný a distingovaný mladý muž, který netouží po žádném velkém dobrodružství. Spíše by se dalo říci, že se neustále dobrodružství vyhýbá a nejlépe se cítí na pokoji nějakého (luxusního) hotelu či na palubě letadla, kde je mu k dispozici někdo z personálu. Na tomto textu nejvíce oceňuji, že nijak nereflektuje revoluční události z konce 60 let (ať už evropské či americké). Novela je totiž výslovně antirebelská. Handke se nesnažil být trendy (marxismus, rudé vlajky, kontra-kultura, demonstrace, hippies, protesty proti válce ve Vietnamu). Jedná se o civilní sondu do americké oficiální kultury začátku 70. let. Běžný život pohledem běžného Evropana. Právě okolnost, že Handke nechal módní vlny stranou, dělá dle mého tuto novelu "čtitelnou" i v roce 2019. Doporučuji.

1 21.11.2019

1) Autor je Burroughsem úplně oslněn. Kniha je zcela adorační, neobsahuje žádný střízlivý, kritický úsudek.
2) Jedná se o velmi neodbornou, naivní a chaotickou literární analýzu. Minimum obecných soudů. Hodnotné tak maximálně pro Burroughsův fanklub.
3) Mnoho zajímavých postřehů z jeho života, relativně kvalitní životopis, Burroughs ostatně představuje výživné téma

1 15.05.2019

Intelektuální pozérství. Bernhard a Paul Wittgenstein (nikoliv ten jednoruký pianista), dva géniové, oproti kterým jsou všichni naprostí diletanti. Toť poselství knihy. Stylově slušné, obsahově slabší.

1 19.04.2019