Bingos komentáře u knih

Alan Moore je mistr formy. Ať už v ní figurují obrázky nebo ne. Jeho první, do češtiny převedenou prózu jsem vyhlížel s velkým očekáváním a pak i nadšeně konstatoval suverenitu a samozřejmost, s jakou se zařadil mezi Gaimana, Bradburyho, P.K. Dicka a další giganty povídkového formátu.
Jeho technický perfekcionismus snoubený s neustálým formálním experimentem a chutná práce s jazykem (čímž vzdávám hold každému jednomu z devíti překladatelů) dělá ze všech statí unikátní zážitek.

Sbírka je čirá demonstrace postmoderny. Skrz na skrz lidská témata a uhrančivé pointy halí Moore do transcendentního (někdy až halucinogeního) hávu, zápletky, které by snad mohly působit přímočaře protkává společensko-filozofickým, kousavým komentářem, přičemž buduje atmosféru s architektonickou přesností a hlavně přes to všechno nepřestává být emocionálně silný, nepřestává být Básník.

Knize vévodí novela "Co vlastně víme o Thundermanovi". Jednak rozsahem převyšuje všechny zbylé části dohromady, druhak tématicky rozpitvává téma, které je s Moorem neodmyslitelně spjato. Ve zkratce se jedná o nevybíravou až žlučovitou obžalobu průmyslu mainstreamového komiksu, který zároveň funguje jako zástupný symbol pro celou popkulturu, respektive obecnou hrozbu závislosti na pocitu nostalgie (což je i ústřední motiv titulní povídky Iluminace: "Možná že fašismus nikdy nebyl nic jiného, než nostalgie použitá jako zbraň."). Jde poznat jak osobní problematika to pro autora je, od věrohodně vylíčeného nevinného opojení superhrdinským étosem, přes interní vhled do cynické evoluce řemesla i až po drasticky groteskní osobní příběhy jednotlivých aktérů. Bonusem je plejáda odkazů, ve které obeznámený čtenář rozklíčuje desítky parafrázovaných fiktivních i skutečných postav a reálií komiksové scény a která zároveň zrcadlí Moorovo katarzní rozžehnání se s tímto světem.

Za úplný vrchol antologie považuju ovšem až následující povídku "Americké světlo: vzdání holdu" - ultimátní sumář, zúčtování, poctu i dekonstrukci fenoménu Beat generation. Jedná se o jeden z mých nejintenzivnějších, nejnáročnější a nejvíce obohacujících čtenářských zážitků vůbec. Záplavu reálií a historických faktů - musím jen fascinovaně smeknout před mírou znalostí a informovanosti s jakou se Alan Moore opět vykasal, protože tato dalece přesahuje možnosti příčetného smrtelníka - dokořeňuje neodolatelná a hromsky atraktivní fabulační příměs. Jejich kombinace pak vytváří jakousi intertextuální detektivku, nemilosrdně vypointovanou skutečně až do posledního slova. K tomu bych ještě rád vyzdvihl překlad Boba Hýska, který zdobí rovněž velká zasvěcenost v tématu (kdo je povolanější, než člověk, který se osobně setkal s Allen Ginsbergem) a některé lahodné neologismy.

Jako celek je Iluminace nepopiratelný důkaz autorovy vypravěčské geniality, neopakovatelný výlet napříč galaxiemi a neodolatelný příslib jeho plnohodnotného vykročení na beletristické hřiště.

7 11.12.2023

Když jsem poprvé vkročil do puchu a bláta kočičíh hlav Silver street a rozprostřelo se přede mnou mnohorozměrné, detailní panorama, provázel to silně povědomý pocit spojený s exkurzí do stejné éry a obdobných poměrů z pera Alana Moora a štětce Eddieho Campbella. Však zatím co Z pekla jde až závratně hluboko do reálií i snad až metafizické (popřípadě mystické) nástavby, Faberova optika je spíš náhled z ptačí perspektivy a jeho komentář je především sociální. Z celkem malého množství postav (alespoň na tak obsáhlý román) je každá do detailu vycelizovaná, neprvoplánově stylizovaná (zpětně jsem se musel pousmát na tím, kolik z nich mělo nějakého druhu literární ambice) a její úhel pohledu je svým způsobem klíčový pro ty zbylé. O to chmurněji vyznívá, jak fatálně se všechny figury po celou dobu míjejí a zůstavají ve svých údělech žalostně osamoceny.
Dějově kniha ani tak neplyne, jako spíš poskakuje kupředu. Vždy rozehrává podrobný živý obraz konrétního výseku v čase, který beze spěchu i prostřednictvím určité, pomalu gradující repetice čtenáře vtáhne a zároveň nekompromisně sune, aby byla připravena pevná půda pro výjev další. Evokovalo mi to jakousi sekvenci, kde i nevyřčené sdělení disponuje výpovědní hodnotou.
Příběh jsem sledoval se zatajeným dechem. Vřící polévka ambicí, chtíče, slabosti, sobeckosti, ignorance a soucitu měla díky současnému jazyku o to ostřejší hrany. Určitá surovost, bezobalost i vulgárnost (která v soudobé literatuře už tolik nešokuje, naopak je plnohodnotným vyjadřovacím prostředkem) jen prospívá hmatatelnosti kontur. Když šlápnete do nechutného mazlavého sajratu, který smrdí, až slzí oči, není to lejno, natož exkrement. Je to prostě sračka a tečka. Stejně současná je nutně i perspektiva, kterou autor při svém líčení zaujímá. Místy se proto vynáří sžíravý satirický komentář nad konáním a chováním postav či nad názorovými trendy doby, kterému by bylo snad i zbytečné se bránit.
Délka románu je nejpatrnější fyzickými rozměry a váhou knihy, protože mimo to se stránky otáčí takřka samy a jen těžko se od nich odpoutává. O co rychleji jsem ale tento neoviktoriánský špalek přelouskal o to déle ho v myšlenkách vstřebávám a určitě ještě budu.

14 17.09.2023

První kroky po síních labyrintu Domu mi evokovaly Gormenghastský hrad, který byl rovněž obýván osamělýma figurkama uprostřed surreálných kulis a zákonitostí fascinujícího světa.
Autorčin styl jsem si oblíbil už u její prvotiny a i deníkové zápisky Piranesiho v této knize jsou psány podobně odlehčeným a velmi čtivým jazykem. Příběh samotný ovšem pomalu nabývá temnějších tónů, jak se dosud vyobrazené kontury začínají drolit a neuchopitelné odkazy a nesourodé poznámky se postupně slévají v celek, k čemuž úměrně roste i tempo příběhu. Text pak tedy bez přehmatu spěje k ústřední pointě, která odhrne i poslední kusy závoje halícího působivou fresku, která by jen těžko snesla nějaké konkrétní žánrové zařazení.
Knížka je krásná. Od obálky a grafické úpravy až po poslední řádky textu. Studie izolované, poeticky a duchovně smýšlející, přesto vědecky založené mysli tohoto zvláštního Robinsona se mísí s impozantními obrazy antické architektury a tisíců soch omývanými dešťovou i mořskou vodou a přechází v jakousi až lehce hororovou, okultní detektivku. To celé na rozsahu útlé knížky, kterou jsem zhltnul za víkend.
Mám pocit, že se k ní budu vracet.

7 26.04.2022

Lahodně barvitým jazykem a živoucí detailností vyobrazená mozaika charakterů a poměrů napříč škálou palety generační, stavovské nebo rasové.
Někomu nemusí sednout jakási roztříštěnost mnoha dějových linek, ale Prapory v prachu jsou spíš než román, trojrozměrná olejomalba konkrétního času a místa a jako taková mě prostoupila krásnou nostalgií a osudovostí.

2 20.02.2019

Mám rád groteskní a temné literární obrazy, mám rád prostředí amerického jihu a mám rád konfrontaci pokřivených lidských charakterů s určitou bezvýchodností či krutostí vlastních životů. Ale nějak jsem nebyl s to identifikovat se s drtivým a nesoucitným fatalismem jednotlivých point a nejspíš i s dost patrným moralistickým nádechem. Na otázky víry a etiky nahlížím z trochu jiných úhlů.
Kniha má řadu silných momentů a některé myšlenky se mi vryly, ale názorově bych si s autorkou asi příliš nesedl.

3 07.11.2018

Dějová kostra byla strhující. Postavy mi taky učarovaly. Je až s podivem nakolik feminní perspektivu dokázal Larsson zaujmout. Oběma díly se táhne jasná linka problematiky zneužívání a násilí páchaného na ženách, ale v tomhle bylo krásně načrtnuto i hledisko ženského postavení v západoevropské společnosti, jejich sexuality apod. Občas mi však přišlo, že se tam určité informace několikrát opakovaly - trochu mi to skřípalo a i děj tím krapet stagnoval. To, co mě vyloženě vadilo, bylo až do posrání nadužívané sloveso konstatovat. Nevím, jestli je to originálem nebo překladem, na druhou stranu je to ale furt celkem maličkost. Pár momentů a zvratů mi zcela vzalo dech. Dobrá detektivka.
Až si někdy udělám čas na třetí díl, je mi jasné, že se do něj začtu se stejnou chutí.

4 17.05.2018

Titus vláčející stín Gormenghastu, výčitky svědomí a horkou krev vlastního mládí spoznáva, že svět nekončí za zdmi jeho domoviny. Čelí krizím identity, nesrozumitelnosti cizích rituálů a poměrů a v neposlední řadě potřebě milostného života se slepou rozverností i vážnou zádumčivostí básníka.
Jistě, nedostává se pestré palety prazvláštních zjevů, jaké obývají hrad, ale výjimečná postava Kušnivoje, coby takřka druhého hlavního protagonisty, je jedna z mála, které mi v panteonu trilogie byly skutečně blízké. Titův jediný přítel.
Vážně nemůžu konstatovat, že by poslední díl byl až tak nekonzistentní k předchozím či viditelně slabší. Jeho hlavní minus vidím spíš v tom, jak je krátký. Vyprávění je kusé, jazyk o něco méně povlává a víc sune děj, který mnohem rychleji ubíhá (ba skáče). A přitom jednotlivé figurky či kulisy přímo vybízejí po dalším rozvedení (ona démonická továrna).
Opravdu smutná ztráta tak podivuhodné mysli, zatemněné a zadušené zhoubnou chorobou, protože Titovy osudy by si zasloužily více prostoru (viz nedokončený román Titus Awakes), stejně jako snad i více pozornosti v našich končinách.

3 20.04.2018

Asi jako většinu čtenářů mě nalákal jistý seriál z produkce HBO. A ač Galveston není mohutný osmihodinový opus, nýbrž dvousetstránková jednohubka na jeden, maximálně na pár večerů a je ochuzen o hutnou audiovizuální stránku, rozhodně je dílem hodným Pizzolattova umu.
Děvky, vrazi, zloději, drogově závislí, ztroskotanci a neutichající dialog přehodnocování vlastních činů, rozhodnutí, vlastního života. Postavy jsou úžasné, na tak krátkém rozsahu neskutečně hmatatelné a uvěřitelné, jejich motivace blízké a hlavně mi přijde, že hrají prim. Když se zdá, že je potřeba scenáristické kličky, nějaké klasické zápletky či vypravěčské metody, berou postavy vždy věci do svých rukou a udělají něco nečekaného, nepodloženého, zoufalého nebo hloupého, ale velice pochopitelného a lidského.
Knížka sype, i když akce je v ní poskrovnu. Máchá čtenáře v existenciálních sračkách, aniž by vyznívala přehnaně temně nebo bezvýchodně. Několikrát mě při čtení napadlo srovnání se Sin City, prostého veškeré přestylizovanosti. A platí to i o závěru. Možná je to lepší přirovnání, než stavět román vedle True Detective (s kterým však neoddiskutovatelně má zástup styčných ploch).
Každopádně i když se na (potvrzenou!) třetí sérii Temného případu těším, Nic jako literát mě začal zajímat přinejmenším stejně.

Ten vyzdvihovaný konflikt magie a techniky mi nepřijde až tak převratný. Jednak jej už kanonicky rozpitval například takový Roger Zelazny, druhak jsou všelijaké nadpřirozené prvky úplně běžnou součástí scifíček, které nejsou vyloženě vystavěné na bazírování na vědeckých principech (jako u A. C. Clarcka apod.). Příběh znepřátelených ras a romeojuliovské ústřední dvojice taky není kdovíjak silný tahoun první knihy.
To co mě naopak dost bavilo byl nápady hýřící vesmír, zmítaný neustálým válečným konfliktem. Pornoplaneta nebo roboti s obrazovkama místo hlav si do ujetosti a zábavnosti nic nezadají s Transmetropolitanem a všechny vedlejší postavy jsou parádní příšerky. Potvrzuje to výrazná, centralizovaná jakoby plochá kresba (každý panel má jasně rozlišenou kulisu pozadí a hlavní fokus na akci a postavy v popředí, což táhne četbu do velmi svižného tempa). Stalo se mi u víc komixových sérií, že víc než ústřední dějová linka a osudy hlavních postav mě táhne univerzum a reálie. A pokud je to tak originální a vyšinutá space opera jako Sága, tak to vlastně úplně stačí.

1 11.10.2017

Nemůžu si pomoct, ale přímo z toho křičí Moorův Bažináč. Nemyslím jen Constantina, Etrigana aspol., ale i zadumanost a poetika celého díla mi přišla vcelku povědomá. To, že je to dílo úchvatné a to, co pro médium jako takové Gaiman udělal však oddiskutovat nechci. Jsem rád za reedici v barvě, díky níž jsem mohl do série naskočit.

3 27.08.2017

Estetika hnusu halící dva největši principy a sice utrpení a soucit. Jazykové tornádo a opus magnum Nicka Cavea. A rozhodně jeden z nejpozoruhodnějších výletů, které mi literatura umožnila...

3 20.04.2013

Osobní apokalipsa ukončená jak jinak než anální penetrací ďáblem, ránou bleskem a pak teprv až milosrdným, osvobozujícím skonem. Ale v nadprůměru to udržují hlavně barvité vedlejší postavy v čele s úžasným Zajďulkou...

2 23.03.2013

Silně znepokojivé čtení, které mě jako první střetnutí s autorem (nepočítám-li filmový Fight club) donutilo okamžitě si Palahniuka zamilovat. Nádherně cynický román o sebedestrukci nevyhnutelně vedoucí ke konečnému roztříštění všech perspektivu lámajících a zastiňujících hradeb, které ať už nám z rozličných motivací vystavilo okolí, nebo jsme si z pudu sebezáchovy vystavěli sami.
Mírný Spoiler: A na scénu z policejní stanice, kdy se konečně všechny zadržované sračky vyvalí na povrch (doslova) budu vzpomínat hodně dlouho.
Zkrátka "Geniální" není to slovo, ale napadne vás jako první...

2 11.03.2013

Tohle ve mně probudilo teprve ten pravý zájem o poezii...

7 07.11.2011

O něco čtivější a o něco víc své, než díl předchozí (inspirace klasikou už není tak zřetelná), ale furt to není až kdovíjaké veledílo. Jasně, že na to, že to napsal klučina, kterému sotva nalili v hospodě je to veliký nadstandart, ale to ještě z Paoliniho nedělá spisovatele...

1 07.11.2011