blackholesun32 komentáře u knih

Tak jsem zase jednou vzal na milost Hrabala. Já ho totiž moc nemusím, nějak se do něj neumím začíst. Ke všemu ještě, jsem ani tuhle knihu moc nechtěl, přišla omylem místo Vita nuova; nicméně - heuréka, mě to bavilo. A to dokonce hodně mě to bavilo. Hrabal je tu hodně upřímný (což asi ve všech svých knihách) zároveň mě baví jisto-jistě jistá část smýšlení, jeho schopnost vybrat apriori absurdní okamžik a vypíchnout jej, ještě více zabsurdničit. Zároveň je to hodně hořké, povídání starého muže, kterému toho moc už nezbylo; vyprávění starého spisovatele, který už ani neví, chce-li psát, pochybnosti jim zmítají do poslední chvíle, ale tu a tam vysvitne kousek radosti, happy endu - což mě vlastně potěšilo a sám pro sebe (pro své vlastí psaní) jsem si uvědomil, že ty happy endy jsou někdy důležité a patří i do tzv. vysoké literatury. A tak jsem ho vzal na milost a jsem zvědav, jestli to takhle bude i u ostatních knih, byl bych rád, protože mě svým způsobem vždycky přitahoval a odpuzoval zároveň. Tož tak uvidíme, ale Večerníčky pro Casssia - super, můžu doporučit.

1 11.09.2019

Po kmenech 90, jsem zhltnul i Kmeny O (Kmeny - tedy první díl, mě nezajímají). A opět to skvěle odsejpalo, napsáno poutavě, byť kvalita různých kmenů se dost odlišuje. Někdy bych rád četl víc a víc a náhle končí, jindy mě text zase nebavil a byl rozvláčný až běda. Rozhovory - mno, asi bych se ptal na něco jiného....Přijde mi, že se otázky stále opakovaly, ale chápu, že při takovém objemu se snažili o nějaký ucelený pohled. Legrační mi ovšem přišlo, jak každý druhý kmen svým konáním vlastně rozpeltával komunismus - metaláci, vlajkonoši (ti mě hodně bavili - když padesátiletý chlapi hovořej o tom, že "mlatit se přestali před rokem", tak jsem se vážně musel smát), veksláci (ntvl!!! sic! - na druhou stranu, mě jejich kapitola bavila), etc. Kvalitnější texty mi přijdou v první polovině knihy, underground, disent, alt. hudba (ta asi nejsympatičtejší),...
Mno - mohlo by se zdát, že jsem rozčarován, nicméně tak to není; kmeny 90 se mi asi líbili o něco více, snad i tím, že jsou mi bližší, bo jsem v těch letech vyrůstal. Ale jinak Kmeny 0, kloubouk před nimi, nota bene, sami nezastírají, že nemohou obsáhnout všechna témata v jejich náležitém rozsahu, a proto se jisté schématizaci nelze vyhnout. Jinak nelze, než palec nahoru a Vladimir 518 je mi opět o chlup sympatičtější, vskutku ve svém konání renesanční člověk a to žádnej jeho fanoušek nejsem.

12.01.2019

Tak zdá se, že toto je poslední kniha, kterou tento rok stihnu dočíst. A také se mi zdá, že jedná se nejlepšího Celina. Skutečně, jako, kdyby knihu nepsal první, ale spíše poslední; natolik vyzrálou se jeví. Vše o čem psal dále, je již v první knize obsaženo, samozřejmě nesmí chybět i výrazně černě, absurdní humor, který mám u Celina tolik rád a též i Celinovo lidství. Mnohé myšlenky, které v knize jsou, o kterých Celine píše, nad nimi mnohokrát uvažoval jsem i já, ba i o nich psal. Celine je přímočarý ve svém poměrně jasném popisu hnusu lidích, které dnes a denně potkáváme na ulicích, s kterými sdílíme své životy, jimiž jsme, zároveň však nezapomíná na to, že i ty nejtrapnější motivy, ty nejhloupější rozhodnutí a k smíchuřečené nesmyslnosti, pocházejí vždy z lidství, někdy právě směšného, někdy dojemného, jindy hloupého, podruhé zase vulgárního. Pod mnohé bych se s radostí podepsal a jak se mi do knihy obtížně vstupovala, prvních cca 50 stran, poté již nemohl jsem vystoupit. Inu cesta na konec cesty - z ní snad ani vystoupit nelze, každý z nás ji činí.

2 27.12.2018

Musím říci, že mě kniha dost překvapila. Vlastně poprvé jsem se setkal s psaným slovem od Záviše Kalandry a teda tak poutavě psané a čtivé dílo jsem rozhodně nečekal. Byť první díl týkající se kritiky Kristiánovi legendy, mě tolik nebavil, druhá část bez výhrad ano. Minimálně ironické šlehy mířící směrem k našim historikům, etymologům etc., uplynulého 20. století, si zasloužili téměř vždy můj pobavený výraz; Kalandra se s tím moc nesral.
Co dále však - byť se kniha může zdát poněkud kontroverzní, pro mě přinesla mnoho nového a podnětného. Souhlasím rozhodně s tím, že křesťanství, které se v Čechách prosadilo v desátém stoleté, je přesto naroubované na pohanském základu, který přetrval v lidových pověrách a zvycích až do první poloviny 20. století. Je prostě nedílnou součástí našeho křesťanství, jeho základem (jak praví páně Cílek) a dodává mu jakýsi mysticko-prastarý rozměr, který mě nikdy nepřestane překvapovat, udivovat; to jak nezapomínáme, i když jsme dávno zapomněli. Prostě a jednoduše fascinující a byť jde jistě v mnohém v případě Kalandrově knize polemizovat, tak tento neochvějný pocit, jistého přesahu, myslím-li na svatého Jiří, na svatou Ludmilu, svatého Václava, etc., pevně, zakořeněné v mně zůstává.

3 26.11.2018

Asi se mi více líbila Krajina vnější a vnitřní...respektive, asi jsem od Makomu očekával přímé pokračování a to jsem úplně nedostal. Makom má větší rozptyl - některé eseje, hlavně krapet ekonomického charakteru mě moc nebavili, i když do knihy, konceptu jisto jistě patřili, na druhou stranu, mi kniha přijde asi více přemýšlivější a méně přímočará, takže vlastně ještě upe nevím, jestli nezměním hodnocení a nedám hvězdiček pět - uvidí se. Vícekrát jsem se přistihl nadšen a jindy zase znuděn - více kolísavá. Každopádně u této knihy mi došlo, co je na páně Cílkovi obdivuhodné a to je to, jak učí, umět se dívat. Za každým šutrem, kamenným zábradlím pískovcového mostu, lze vytušit, najít příběh, jež vine se námi a my se stáváme jeho součástí; někdy jej pouze tušíme, jindy jej doslovně známe, ale to nevadí, je tu a nezmizí zcela.

4 02.09.2018

Tak k tomu ještě něco málo připíšu. Kniha je výborná... tedy, skutečně první polovina mě zcela nadchla a byl jsem nadšen, pan Cílek umí nabudit, že by člověk vyrazil hnedle do přírody a hledal krásné krajiné kouty svatých míst-ch; bo dokonce i upravoval kouty své znejmilejší, do čehož jsem se pustil a nyní čekám až mi úříznou v kamenolomu krásný pískovcový sloupek, jímž si označím starou cestičku u nás na chalupě Via Sancti Adalbertus. Nicméně druhá polovina, byť samozřejmě taktéž velice dobře napsaná (a člověk může žasnout nad šíří páně Cílkova vědění, i když je jenom sem tam 10 - 15%), je skutečně až moc mystická. Ne - já proti tomu nemám až tak moc vážnějších námitek, bo sakrální a profánní se stéká denodenně v každém našem kroku, ale přeci jen taková ta keltsko-druidsko-germánská mystika je mi krapítek cizá (to už spíš ta přepjatá a leckdy hysterická mystika křesťanská - byť jedno nelze oddělit od druhého); prostě a jednoduše v krásném postaveném kameni vidím spíše perfektní doladění krajiny, místo, kde se mohu zamyslet, odpočinout, pokochat se, než se rozplývat nad tím jedná-li se o menhyr, který vysílá do svého okolí magickou sílu celého vesmíru, teď trochu zlehčuji, ale jak psal jsem výše, toto nazírání (a vlastně tak trochu prvotně Jungovské) světa je mi vzdáleno. Ovšem jinak - klobouk dolů, kniha skvělá a inspirativní.

11 23.08.2018

Po mnoha letech přečetl jsem podruhé (nebo potřetí? - už úplně nevím); a je to skutečně výjimečná kniha. Není to lehce stravitelné čtení, ale když se člověk dostane dovnitř tak je vlastně kniha psaná velice čitelně a okouzlujícně. Pro mojí slabost - dlouhé, rozvětvené věty, myšlenky na pokraji pfilozofie, bezelstně naivní vyprávěč a Adrian samotný, jakožto prototyp osamoceného, úzkostného umění. Samotné popisy děl, v člověku vyvolávají chuť si jeho hudbu pustit - což, žel, nejde. A část s malým Nepomukem, mě téměř donutila k slzám. Přesto, i nadále (a byť na mě teprva druhé čtení čeká) je pro mě nejlepší Mannovou knihou - Kouzelný vrch.

Tak jsem to konečně po roce přečetl - uf, tedy tak s desetiměsíční přestávkou pravda. Dočítal jsem to teď na dovolené v Egyptě, což mělo svojí atmosféru (byť samozřejmě se kniha geograficky odehrává jinde, ale tak pro navození). Co k tomu dodat? Fascinuje mě komplexnost těch příběhů, jejich vzájemné provázání, jejich narativní rámec (někdo něco někomu vypráví) - božstva úplně všeho (třebas právě proměn, nebo pověsti) a také značná brutalita, jež ovšem samozřejmě není samoúčelná, ale má zřejmě vypíchnout nadlidskou sílu hrdinů a reků. Verše samotné jsou enormně hutné, někdy obtížněji čitelné (respektive Vergilius se mi čte mnohem lépe), ale vzhledem k postavení takovéto knihy v kontextu evropských literárních dějin, je de facto nezbytné si ji přečíst a jsem tomu rád.

2 29.07.2018

Mno - uf! To sem si dal! Skvělá kniha, ale teda je jí kus a není to zrouna jedna z těch knížek, ke kterým sednete a na jeden zátah si je dáte. To fakt není! Leč - literárně latinská topoi Evropské literatury, to jsou dnes a denně slýchané příběhy zpráv, novin, knih, poudaček, historek, vtipů i pomluv a řečí (etc.). Ani si neuvědomujeme, jak moc jsme svázání se svojí kulturou; křesťanstvím, Římem, Řeckem, Hebrejci a přesto to na sebe dnes a denně prozrazujeme, minimálně formou svých narací, kterými obplétáme své životy.

1 01.07.2018

Mno uf...teda, kniha rozsahem malá, ale nějak mi dala. Škvoreckého mám rád, ale tahle knížečka mě do půlky těžce nebavila, včera jsem to nakonec překonal a přelouskal ji a nebylo to tak špatné, ale myslím si, že jsem čekal trochu jiné sdělení, než, že nám ty zlý komunisti zakážou plesy. Ale pravda psané to bylo v roce padesátém, tudíž ještě asi nebylo úplně jasné co jsou zač.

11.02.2018

Baba - souhlas s Blue! Myslím si, že kniha především JUDr. Husáka představuje jako člověka. Což se vzhledem k prozatímním tendencím; tj. dočasným, jeví spíše jako ojedinělost. Výborně panu Macháčkovi. Díky za tuto vrcholně zajímavou, tak trochu tragickou postavu našich dějin.

5 04.02.2018

Já teda Sýse ne moc rád; každopádně bych si asi nedovolil úplně soudit dobu, ve které jsem nežil, bez příslušné erudice (tedy historické a jsem-li dobrý historik, zpravidla dobu nehodnotím). Mno pode mnou už to napsáno bylo a tak nějak s tím souhlasím, snad jen, že občas na mne vyskočila z těch textů i jakási smířlivost, pouze ovšem a jen letmo, letmá. Nejradši bych dal hodnocení 2,5 - fotografie jsou pěkné.

2 30.12.2017

Mňo - asi, kdybych tu knihu nepotřeboval číst z pracovních důvodů, tak bych ji asi nečetl, i když ve výsledku, ne že by nebyla zajímavá. Nicméně analýza mi chvílemi přišla poněkud vycucaná z prstu ( i když je to možná mojí ne takovou zběhlostí v písmu svatém), leckdy plochá. Celou dobu jsem se těšil na kabalistický, alchymický a tarotový výklad a hle po dočtení, nikde. Tak nevím kam se poděl. Respektive postrádám druhá díl. Ale špatné to nebylo, jsem zvědav na srovnání s dalšími výklady Zjevení.

29.12.2017

Já teda Klímu doopravdy nerad (hlavně teda pfilozofa), notabene jsem Utrpení knížete už kdysi četl, teď jsem se k němu vrátil z pracovních důvodů a ejhle! Vzal jsem jej trochu na milost, když pominu to, že se utrpení opravdu dobře čte, tj. odsejpá, tak mě především bavil Klímův humor, jímž je kniha napěchovaná od začátku do konce. Je to humor, jak vystřižený z Red meatu, který mám skutečně hodně rád; nu a samozřejmě mě zaujalo i pár myšlenek v knize vepsaných, nicméně to neznamená, že bych se teď na Klímu lačně vrhal, kupoval si nový díl sebraných spisů, etc.

5 21.12.2017

Rozhodně inspirující kniha. Mnohovrstevná, nutící k zamyšlení, obdivuhodná z hlediska autorovi erudice (i když si leckdy upravoval informace dle potřeby) a také, tak jak to u podobných knih bývá, lehce kontroverzní. Mnohé, autorem popisované, předpovídané (?sic!) zdá se, jakoby kolem nás již bylo, až člověk skutečně může nabít dojmu, že zánik západu je za dveřmi a možná, že je. Nicméně samozřejmě jako každé umělecké dílo, i Zánik západu je pouze a jen čísi zachycený stav myšlení (ostatně jak o tom sám autor píše), který nemůžeme za a) zachytit zcela, za b) ani nechceme, protože sami do něho vkládáme své vlastní myšlení. A proto, bych se vlastně vrátil, již k řečenému, Spenglerova kniha, zdá se mi především jako umělecké dílo, které svojí objemností, rozsahem, skutečně rozvíjí přemýšlení. Ba co, rozvíjí k přemýšlení určitým směrem, způsobem. A za to, si jistě zaslouží náš obdiv.

4 03.12.2017

Buď jsem Kunderu dlouho nečetl (a to jsem dlouho nečetl) a nebo je tento jeho román jeden z nejlepších co napsal. Pravda je zřejmě někde mezi (a co si budeme povídat čtivej byl vždycky). Každopádně Kniha smíchu a zapomnění mě skutečně bavila a přečetl jsem knihu za dva dny během večerů. Zdá se mi, že zde pfilozofování vygradované především v Nesmrtelnosti, nedosahuje až tolika zbytečně planých výšin; humor je skutečně přítomen (a ne pouze deklarován) a hodně mě bavila i zde přítomná Kunderova imaginace, přišlo mi, že z pozdějších románů čímsi nezatížena, svobodnější. Nu, kdo ví, ale bavilo mě to mnoho a v tento moment bych ze všech Kunderových románu hodnotil nejvýše.
A ještě jsem zapomněl - vlastně jsem měl pocit, jako, kdyby si Kundera sám vracel touto knihou zpátky do Čech; když ne fyzicky, tak ideově určitě, i samotným výběrem vydání jako poslední, byť pro něho byla jistě hraniční - jak jedno z téma napovídá. Hezky si s tim hraje.
Ale ještě takovej malej dodatek - krapet mě rozčiluje Kundera s tím, jak svoje knížky přepisuje, respektive škrtá, já vím, že na to má právo, sou jeho a blablabla - mnohokrát to obhajuje ve svých esejích (a zdá se mi, že kolikrát právě pouze z toho úhlu pohledu, aby mohl, a že může), jenže mi tím pak připomíná a právě v této knize tolika zmiňované, zapomínání; to co sám kritizuje, přepisování historie. Mno to jen tak, abych se doplnil.

4 25.11.2017

Výborná kniha. Člověk získá poněkud jiná náhled na středověký svět v dnešní době tolikrát zneevažovaný, vysmívaný, etc. Těžko třebas si představit, že by se takto macešsky člověk choval ke svým vlastním osobním dějinám a jenom proto, že teď chodí se vysmíval tomu, že kdysi lezl po čtyřech; nota bene s uvědoměním toho, že jednou chodit už zase nebude moci. Asi to není úplně správný příměř, ale co si budeme nalhávat, každá metafora pokulhává. Nicméně, domnívám se, že středověkému světu, respektive vědě, můžeme závidět opravdovou sevřenost a existenci jasných východisek. Samozřejmě leckdy se s tím skutečně tehdejší učenci příliš nemazali, ale ani to není přílišného důvodu nad nimi ohrnovat nos. Ostatně sami, leckdy, jak sám autor dodáva, poměrně silně věříme v předkládaná fakta, aniž bychom ověřovali jestli skutečně takové jsou a nebo ne. Apropo, autorovo mírně ironické glosování současnosti, skrzeva středověké poznatky, je vyloženě bezvadné a nejednou jsem se musel skutečně pousmát.

17.09.2017

Tož pěkná kniha to je...leč...nicméně - ehrm... postava Pierota - tedy Kašpara - vlastně obou, přišla mi lehce, ale opravdu lehce jednorozměrná; stále trpí, ale odpouští, všem nastavuje druhou tvář, dobrák od kosti; nu proč ne, ale ke konci mě to vlastně už trochu rozčilovalo, byť samozřejmě kniha se četla výborně (až na přepisy dějů her - to byla fakt nuda), ale asi bych ji úplně nepovažoval za nejzásadnější knihu mého života.

4 25.08.2017

Dal bych spíš tři a půl, ale to tu není. Každopádně rozjed knihy je parádní. Sem tam krapet patetickej, ale to asi k tomu patří, alespoň je v tom znát to utrpení, které je teda popsáno nebývale krutě a realisticky. Nebyla to žádná sranda. Jak vidno s každou revolucí dopadne především na nejchudší lid a ždíme se a ždíme jej. Tempo je hodně strhující a vlastně se pořád něco děje, i když postupně z toho člověk začíná být unavenej. Zajímalo by mě jak by autor pokračoval dál, ale na jednu stranu kniha končí tak akorát.
Co se týče Dauphiňáckého vydání - no to bych se poblil! Nějak mě poslední dobou Dauphin vytáčí. Vydávají sice zajímavé knihy, ale mají strašná prodlení (na eseje Roberta Musila čekám už asi tři roky), komunikace je s nimi zoufalá a když už knížku vydají je plná chyb, překlepů a hovadin. Prostě hnus. Což se nakonec možná i na chudáku Rusi krví umyté podepsalo ve výsledném mém hodnocení.

1 12.07.2017

Hezky do toho tepal. Takřka souběžně četl jsem s podruhé čtenou Lodí bláznů a je vlastně neuvěřitelné jak se od těch dob, co obé psáno, nic nezměnilo. Ba-ba, lidé jsou stále stejní. To jenom každá nová generace má nutně pocit, že je lepší/horší než ta předcházející a že tehdy a tehdy bylo lépe/hůře. Ne-ne to je pouze doklad vlastního egoismu nás všech a zapomínání, které je vlastně tak milosrdné, bo co by jsme dělali, kdybychom měli zjistit jak zoufale stejní jsme s lidmi co tu žili před pěti sty lety. Co je ovšem až soucitně krásné, jsou pak závěrečná slova Lodi bláznů: "Nic bez příčiny". Byť neomlouvá, mnohé vysvětluje.

09.07.2017