blackholesun32 komentáře u knih
Docela jsem se na to tesil a precetl ted pres vikend. Cte se to dobre, o tom zadna, samotna zapletka take neni spatna, ba co, uhlavni myslenka s lekarskou distopii take ne, ale prijde mi to tak na pul. Respektive vlastne docela plytke. Bo, kdyz to srovnam, trebas s dnes jiz lehce osoupanym 1984, jezto se stala bibli, kazdeho teoretika spiknuti, tak to Metoda jednoznacne prohrava. Me tam proste chybi podrobnosti o Metode! Nejake alternativni dejiny, popis zrizeni, fungovani etc. A toho je v knize skutecne velmi poskvrnu. Prakticky se cela soustredi na proces a nic vic navic a pro me je to malo. A tak se mi uplne ze vseho nejvic, nakonec libi predevsim obalka! A nejake asociace ku dnesku? ty ja tam rozhodne nevidim, i kdyz chapu, ze spousta lidi je tam chce a tim padem muze videt.
Taková velice milá prostá knížečka. Teda zas tak prostá není. Přenesení narození Ježíška do Flander okolo první světové války je vskutku geniální nápad - tedy, alespoň mě se tak zdá. Byť tedy samozřejmě není páně Timmermans první, ostatně vyřezávané Betlémy napříč naší republikou by o tom mohli vyprávět anebo Lada. Nicméně ty Flandry tomu přidávají takovou tu estetiku Pietra Brueghla, kterou jsem měl pořád před očima (teda taky díky Putnovi) a vzhledem k tomu, že já Brueghla moc rád, tak se mi to líbilo moc.
Zajímavé, že je to vystavěno jako idyla - to jsou pořád samé tvářičky, vlásky, ručičky, nožičky etc., nicméně to co se v knížce odehrává, žádná idyla rozhodně není; nu však ten příběh všichni známe a naturální vraždění neviňátek je vskutku podáno až do absurdity (že jsem si skorem vzpomněl na Celina).
Ale nechžť, líbilo se mi to moc.
Asi nechci vidět svět jako Kundera. Eh! jinak, asi nechci vidět svět, tak jak nám jej překládá Kundera ve svých knihách.
Vše, jen vše, veškeré lidské snažení, motivy, vztahy, prostě vše, je determinováno a motivováno subjektivizovanou, egomaniackou představou o sobě sama. Vše, jen vše, je hra na hru, a my lidé jsme jejími herci. A Kundera to všechno pozoruje a ironicky se tomu směje, vysmívá a paroduje.
No, netřeba si nic nalhávat, v mnoha případech tomu tak skutečně je. A možná vícerokrát, než chtěl bych si připustit, ostatně sám se také kolikrát přistihnu při této hře, ovšem zároveň, jsem přesvědčen, že tomu tak není. Že mnohé naše jednání není motivováno viz výše řečeným, ale třebas láskou k druhému, touze pomoci, být s někým, jenom protože s ním chci být.
Anebo je to také, jenom otázka náhledu. A tisícekráte vyřčené situace a situace, které Kundera ve svých knihách vypravuje, mohou být vnímané v rozličných odstínech.
No - původně, tak cca v půli knihy jsem byl radikálnější a chtěl jsem dát za tří a být mnohem více nesmlouvavý, ale ke konci knihy se to ve mně více rozleželo a třebas popis, byť kratičký, rozhovoru mezi N. a Josefem, mě naplnil optimismem.
A na konci knihy, zůstal především smutek. Vlastně se to docela Kunderovi povedlo, dosáhl toho, o čem celou dobu vyprávěl. A tedy, proč ne.
Jen snad - zarazilo mne, že hlavní hrdinka zhruba v půli knihy telefonuje mobilem. Pokud nedošlo k nějakému výraznému časovému posunu v knize a mám dojem, že ne. Tak na konci osmdesátých a začátku devadesátých let - rozhodně ještě žádné mobily nebyly. Zajímalo by mne, jestli je to chyba, chyba v překladu anebo v originále.
A ještě závěrem - o proměně Kunderova stylu po Nesmrtelnosti - no nevím, ale mám pocit, že využívá pořád těch samých postupů, témat, smíchu i zapomnění.
Já teda nejsem žádnej Rudišův fanda - to, aby bylo jasno.
Nicméně tahle kniha se mi... něco, něco, něco. Vlastně nevím co. Protože napsat, že se mi líbila, úplně přesně nevyjadřuje to, co se mnou ta kniha vlastně dělala. Protože někdy se mi líbila a jindy se mi ukrutně nelíbila. Někdy jsa nadšen, jindy otráven. Ba co hůř! Kolikrát to bylo v ty samé momenty! A to je teda setsakra už brajgl v hlavě. Winterberg a jeho chrlení historie! Mnohokrát jsem si vzpomněl na mého oblíbeného Švejka (aji na Bělehrad došlo; a taky na Hrabala - to zas díky opakujícím se refrénům). Ale zatímco Švejk bojuje proti velkým dějinám chrlením banalit z života, Winterbeg bojuje proti životu, chrlením historie. Vše je lepší mít obaleno dějinami, než si připustit svůj vlastní život (Sic!?), anebo ne? Vytěsnit život, vytěsnit traumata, dějiny jsou jenom střípky čehosi, jako naše osobní dějiny. To bylo za druhé, co na mne mocně zapůsobilo - to jak se stářím potrhané životy zaklesnou již jen do pár drobků, střípků čehosi, kdesi, kdysi... až z toho na mne padá melancholie.
A co průvodce? Za třetí, aby bylo jasno. Kraus! Zvláštní postava. Vyčerpaná, vlekoucí se, odkudsi kamsi. Smutný člověk, se smutným osudem. Ovšem bavilo mne, jak si zhruba od poloviny knihy začali pánové vyměňovat role. Průvodce, už najednou nebyl průvodce, ale provázeným a naopak. Sám pomalu začal zabředávat do historie, vidět, ji skrze, skrze, chtít ji vidět skrze život. Dokonáno jest. Vzájemně vzájemný vztah, byl naplněn.
A ten stesk! Kniha plná stesku. Po dávno zašlém, zapomenutém světě. Po dávno prožitých životech. Kde učinili jsme chyb? Až se člověku, vždy dere na jazyk, ta tisíckrát opakovaná, vlezlá myšlenka, při pomyšlení těchto ztracených světu; existoval vůbec kdy? Existoval vůbec?
Jak uz bylo receno nize, prislib dobry, dotazeno to uplne neni. Kniha by mohla byt jednou tolik tlusta, aby bylo vse receno. Na pocatku jsem byl zklamanej dost, postupne, jak jsem cetl dal, se pribehy vice a vice propojovali, az jsem byl nakonec docela spokojen. Zajimave a nosne mi prisla myslenka vztahu deti a otcu, kteri jsou de facto zrudy, to tam hazi takovej feeling viny a trestu, takovej ten oblibenej narativ dozorci z Osvetimy. Ostatne na konci o necem podobnem debatuji postavy. Taktez se mi libilo, ze lesni vila byla pouzita "jen" jako genius loci, ktery svoji vnitrni logikou pritahuje rozlicne udalosti. Nicmene jak bylo receno vyse a nize, chtelo by to vic, alespon pro me, rozpracovat. Jo a otazka nahody; knihu jsem docetl, respektive pasaz s postrelenym hercem, noc, pred tim nez jsem se rano dozvedel, ze Alec Boldwin zastrelil pri nataceni kameramanku.
Skvela kniha! Obdivuji se Putnove rozhledu, erudici a analytickemu mysleni, ktere, ba co, v posledku smeruje do syntezy! Jako vse, ostatne. Inspiracni proud napric umenami (socharstvi, malirstvi, literatura ovsemze) a presah do dnesnich dob (sic!)! Tedy i analyza mnohych jevu neochvejne se drzicich na spicich zajmu napric staletimi - antisemitismus, very i povery aka fakenews etc. Proste jsem nadsen a nastesti dal Nejvyssi a tedy tesim se i na druhy, respektive treti dil!
No panejo! Ta mi dala tahle kniha! Rozečetl jsem ji kdysi a nedočetl... a pak ji rozečtl znova...vloni a nakonec jsem ji teda dal! Ale uf! A přitom. Kdybych já si blbec neřekl, že je to důležitý metatext k mé vlastní knize a že ji tedy musím přečíst stůj co stůj. A taky! Kdybych tu knihu nedostal od svého dědy i s věnováním. Prostě, je to pro mě důležitá kniha a sám nevím, nemám-li ji vůbec hodnotit, či dát za pět. Přitom je to těžce postmoderní de facto. O velrybím lovu se dozvíte zcela vše i s mega kulturním přesahem. Z knihy sála symbolika, biblické motivy - ostatně jsem měl i obdobný pocit, jako, když jsem četl Starý zákon. Při parafrázi pořadu Hřmění - mě napadá, že celou dobu se čeká na příchod hlavního hrdiny a ten se nedostavuje a posledních cca 30 je jenom o něm. Nicméně, neztotožňuji se úplně s tím, že by kniha pro dnešního čtenáře vůbec nebyla a že by to bylo zbytečné ji číst. Jen je to krapet obtížné. Na druhou stranu, to lov velryb jistě také a jestli celá kniha měla být metafora tohoto úsilí, které může končit všelijak, tak se jí to povedlo zcela na jedničku.
Velice dobře se to čte! Tak jak zde někdo psal přede mnou - taktéž jsem čekal více výkladů. Leckdy je to "jen" převyprávený mýtus a nazdar. Ovšem velice dobře. Nicméně s přibývajícími stránkami jsou výklady častější. Leckdy jsou vlastně velice jednoduché a jasné, až si člověk řekne - no jo, že mě to dřív nenapadlo - jindy jsou těžší, ne se všemi souhlasím. Především kapitola o Oidipovi, respektive autorův exkurz do psychoanalýzy je dle mého vedle jak ta jedle. Domnívám se, že Freud nikdy nemluvil o Oidipovi jako psychoanalýzou vyloženém, ale spíše, že tento mýtus použil jako metaforu ke své vlastní teorii. Ta se samozřejmě každému líbit nemusí a nemusí s ní ani souhlasit, ale přijde mi, že zde spíše autor nepochopil účelnost mýtu pro psychoanalýzu. Což ovšem nic nemění nic na tom, že jeho výklad je v pravdě též zajímavý. Takže ne vždy jsem souhlasil, některé části mě trochu iritovali (především nadužívání hybris), ale jako celek si myslím, že velice dobrá kniha. A když nic jiného, je to až s úžasem, jak propracovaný svět mytologie Řekové měli!
No...no, no, no. Tak uz nejsem tak nadsen jako u prvnich oprasku (jmenovite f koztce). A vono to asi ani jinak nejde, udrzet po celou dobu tu kvalitu. Vsak! Byste si nemysleli, porad jsou skvele, jen mam pocit, ze ty prvni vic staveli na konkretnich historickych udalostech, kdezto nyni jde uz spise o absurdity, historii inspirovanou. Dal bych tri a pul, ale to nejde a z nostalgie, teda ctyri, ale spis slaby ctyri.
Takovej klasickej Deml, chtelo by se rici. Zacatek skorem az zvlastni. Necekane uvahy, pak se ovsem vraci do svych tradicnich koleji. Zaver velice dobry, podnetne myslenky, umocnene tim, ze o podobnych tematech jsem se vcera bavil se svymi prateli. Lec! Se zde jiz objevuji antisemitske reci a to me sere, v nekterych nazorech mi vadi az prilisna umanutost a povysenost (casto ji pozoruji u nekterych krestanu) a tak vubec a pak nahle objevi se obraz, myslenka jak z jineho sveta: Posuzujeme velikost lasky jen podle toho, kolika utrpeni nas usetri. Dal bych 3,5, ale neni tu, tak tri.
Je to takové.... strohé. A k tomu příběhu se to perfektně hodí. Mansové asi moc okecávky nepěstují - ostatně to je vidět i z těch několika málo mýtů, které v knize zazní (a co si budeme povídat ona většina mýtů ve své základní podobě je taková). Příběh je to drsný, smutný, plný smrti. Je zajímavé, zamyslet se nad tím, jak národy odsouzené k smrti ji jdou vstříc. Alespoň mi to tak připadá. Mansové v knize už jen přežívají. A hlavní hrdina jejich cestu následuje. No není to kniha, která by mi změnila život, ale četlo se to dobře a líbí se mi na tom dvě věci. Za prvé - to, že autor těm několika lidem, které znal a poznal, s nimiž sdílel část svého života, vytesal pomník. A za druhé - zaujetí pro věc - na tom mě neustále nepřestává fascinovat zaujetí lidí, člověka; v tomto případku autora pro danou věc. Vášeň, jež mnohdy určuje tok našich životů a zavede nás.... no bůh ví kam?
Nejdřív se mi to četlo trochu hůře...nějak mě rozčiloval ten patos, anebo jakási naivita pro mne z toho psaní čišící - prostě to pro mě nejdříve nebylo uvěřitelné. Ale postupně jsem se do příběhu vtahoval a vtahoval, no nakonec jsem to po dni přečetl. Je to jiné než Kolem Jakuba, ne lepší, ne horší, ale jiné. Co však páně spisovateli nelze upřít je, že umí psát poutavě a napínavě. Hezky se to celé poskládalo! A i grafická stránka knihy je moc pěkná! Ostatně to bývá u Arga standard! Tak se těším, až pan spisovatel napíše něco rozsáhlejšího. U mě dobrý!
Asi jsem čekal vícero slov; i když ta jsou asi někdy zbytečná. S čím lze jednoznačně souhlasit je premisa o čekání. Asi neexistuje nic jiného, než čekat, když ztratíme duši. Nelze ji najít, když ji nemáme v sobě. Můžeme jenom počkat až se navrátí. Kniha je moc hezky graficky vyvedena a to jsou zjevně ta slova, která nebyla napsána, i přestože mám radši jiný grafický styl, tak se mi to celé vlastně líbí. Jen doufám, že za tohle autorka nedostala Nobelovu cenu. 3 - 4.
Až jsem tomu chtěl chvíli dát "jenom" za tři hvězdo. Začátek mě bavil, pak jsem se nějak zasekl a nemohl to dočíst. Paradoxně pak u fotbalových povídek (ač mě fotbal vůbec nezajímá) mě to zase začalo bavit, až poslední tři, čtyři povídky to už zase jelo! A poslední! Vesnický román - tak ta se mi v posledku líbila ze všeho nejvíc. Nicméně, řekl bych, že Hajíček je lepší ve svých románech - na dostatečném prostoru, kde se může rozepsat a splést všechny linky v jeden proud. Takže, jakože dam čtyři hvězdičky, ale v tomto případě, to budou čtyři hvězdičky povídkový - což bych přirovnal ke třem hvězdičkám románovým - haha.
Deml! Co k tomu dodat. Skvělá kniha! Plná, plného Demla. Ze všech doposud vydaných knih souborného díla J. Demla, jsem si v této zatrhal nejvíce pasáží. Navíc se mi hrozně líbí toto Academia-cké vydání a péče, jež je celému Demlovu dílu, poskytnuta. O to víc mě mrzí, že v této první knize jsem nalezl několik chyb - především v poznámkovém aparátu. Ale jinak - především díky tomuto soubornému dílu, jsem propadl doslova v vášeň ku Jakubu Demlovi.
Normálně se nerozepisuji o jednotlivých knihách, když je čtu v rámci sebraných spisů (a ježiš, ať je hlavně seberou fakt celý a vydaj!!!), ale tady mi to nedalo.
Tak takhle ta kniha, je jedna z nejkrásnějších od Jakuba Demla. Což o to, už dlouho ho stavím na špici mých nejoblíbenějších spisovatelů, ale tohle... jenom těch citátů, které jsem si do knihy zaškrtal, tolik hlubokého (ač toho slova nemám rád, protože se často používá i u děl naprosto plytkých - zdravím Paula Coelha), něžného a opravdového citu se jen tak nečte. Jakub Deml byl obdařen od boha, protože to co člověk čte, není "pouze" to co psal, on to ovšem i žil (což samozřejmě vyplývá i z toho, že jsou to poskládané dopisy, deníky, recenze etc.), což teda zní taky jako hrozný klišé, leč. Leč v případě Jakuba Demla je to prostě fakt. Když miluje tak miluje a tryská to z jeho slov, když je zaujat, je zcela ponořen, snad až fanaticky, když nenávidí, tak nenávidí se vším hnusným co k tomu patří.
A především Sestra! To co z ní si učinil - ten symbol lásky, vztahu, vztahování se k lidem co má rád, s tou vírou a nadějí. A přesto, má člověk pocit, že se pod tím vším nánosem mysticismu, symboliky, idealizace, erotična, neztratila jako člověk.
Bože je-li třeba, učiň ji šťastnou i proti mně.
Co k tomu psat? Formalne dokonale, obsahove jakbysmet. Utla knizka, ale nemuze se cist rychle. Tak max. 1 elegie denne. Zlom u me nastal u ctvrte elegie. Tato me oslovila nejvice. Hloubka a ma oblibena temata, smrti, zivota, vzpominek, ba lidskeho udelu. Rilkeho jsem objevil diky Demlovi, udelal nekolik prekladu (tyto se mi libi nejvice), ovsem preklad Jiriho Grusi je take skvely. Docela by me zajimalo, jak by Elegie prelozil Deml. Za me tedy jasnych 5*.
Z hlediska toho, ze i ja se mohu hrde hlasit mezi ty basniky, jezto nejsou mimozemstane a tedy jsem svoji troskou prispel do teto antologie, tak bych asi nemel hodnotit. Lec! Budu! Anzto chcu, aby se povedomi o severske basnicke skvadre rozneslo do dalav cele Ceske republiky! A tedy, nejen, ze kniha je velice zdarile graficky zpracovana, ona je dokonce nabusena velice hodnotnym obsahem, samozrejme v cele s mojimi basneni. A tak mi prosim odpustte mou sebestrednou chvilku a plny pocet hvezduch v nastalem opojeni sebe sama a tu knizku si kupte a pote sudte! Ale ne kamenem.
Oj, joj, to je moc hezká kniha. Především tedy jazyk! Se mi neskonale líbil. Až jsem si sám sebe říkal - žes ale toho Drdu opomíjel, jenom kvůli tomu, že byl tak trochu fanatickej komunista (jakože šel po mojim oblíbeným Demlovi, třebas). Nicméně, jak říká Kundera - život a dílo autora jsou dvě odlišné věci a neměli by se vzájemně posuzovat. A já musím s Kunderou protentokráte souhlasit a tedy neposuzuji. A proto se mi Městečko na dlani moc líbilo, nejen ovšem svým bezvadným stylem, ale pointami jednotlivých povídek. Někde jsem četl, že to Drda napsal, jako idylu, když potřeboval vzpruhu. Mno nevím jak moc se mu to povedlo, mě to jako idyla rozhodně nepřipadá - když nebudu brát na zřetel - idylický jazyk; a kupříkladu příběh o bláznivém Jankovi, jeho vyústění je dost kruté, ovšem, jako za každých dob, však se toho příliš nezměnilo, i když ta ironie v tom, že průvod jde za bláznem a směje se mu, vlastně sama sobě a svým strachům, tak ta mě pobavila nesmírně a proto nezbývá než smeknout, před detailem Jana Drdy.
Co naplat, když se člověk tak trochu cítí jako hlavní hrdina, tak se mu prostě ta kniha nemůže nelíbit. Je to o vášni a je to taky o vzdání se těchto vášní. Vlastně se celá kniha končí skorem až kynicky. Především však smířlivě. Na to sám stále čekám, ale věřím, že stejně jako Pavel, to jednou přijde. Také mi přišlo sympatické, že Pavel si dost stojí za svým a že si svojí usilovnou prací (na hranici zákona), dokáže vybudovat renomé, o které ve výsledku až zas tolik nestojí. Nu inu Hájíčka mám rád tak, tak.