bleekemolen komentáře u knih
Námět, zasazení i samotná alternativní historie (mytologie je poměrně slušně promyšlená, viz posledních několik stran popisujících události a dějiny jednotlivých národů). To vše mě mělo při čtení nadchnout a kniha měla být pokořena během pár nadšených seancí. Realita však byla jiná, nenudila mě snad jen dějová linka s Bergem. Vše ostatní, hlavně ruský pohled, mě vyloženě obtěžovalo svojí jednotvárností. Množství zbytečných jmen a postav, které na nás autor chrlí, je až šokující. V půlce knihy bude pozorný čtenář znát jménem polovinu světového námořnictva. (nebyl jsem pozorný čtenář). Autor má pravděpodobně hodně kamarádu a každému slíbil, že se jeho jméno v knize objeví.
Styl psaní je velmi, velmi jednoduchý, rozhodně ani vzdáleně nečekejte rozpolcení Raskolnikovského typu. Pokud postava cítí splýn, autor napíše "postava je smutná, protože má spálenou půlku ksichtu a jiná postava s ní nechce kopulovat"
Ke čtení jsem se musel hodně přemlouvat a další díly (pravděpodobně i ostatní knihy p. Kotouče) už číst nebudu.
Po excelentním Julianovi mi bylo jasné, že Vidal je bravurním spisovatelem. Při čtení Burra jsem byl vystřelen do stratosféry blaženosti. Donedávna pro mne neznámá a naprosto nerelevantní historická postava mi byla autorem hluboce vtisknuta do srdce. Pohnutý osud pošetilého plukovníka nechť je vřele doporučen každému čtenáři, čekajícímu hlubší zážitek ze čtení.
Velice, velice poutavá kniha a takový vtipný spin off Assassin's Creed.
Jednotlivé situace v knize mipřišly takové okoukané a již dříve viděné. Kniha je souborem epizodních minipříběhů - některých poměrně zbytečných - viz teenager během večerní seance příjde na to, jak lépe a úsporněji protahovat dráty - udřený drátenický mistr téměř v pohřebním rubáši na to za celý život samozřejmě ani nepomyslel. Celým dějem se vine, kromě profesinonálního života h.h. (hlavního hrdiny), detektivní linka, začinajíci vraždou významné osobnosti. Pak na ni autor v přílišném rozletu pozapomněl a čtenář se nedozví, proč a jak výše uvedený neslavně zakrákoral.
Autor používá jednoduché a úsporné výrazové prostředky, kapitoly mají jen pár stránek, pěkně pracuje s reáliemi a ukazatel čtivost se tak vyšplhá téměř k omezovači. Jen těch bohů ze stroje by tam nemuselo být několik na každé druhé stránce..
Dále už asi dva dny usilovně přemýšlím nad obratem "..zaklepal na dveře 3x krátce a poté 1x dlouze..". Nejbližší dveře už nesou krvavé stopy od mých prstních kloubů a stále se mi nedaři klepat 1x dlouze..
Naprosto pohlcující, jako ta ústa odporné lebky na obálce prvního vydání. První Dragostaniho výslech jsem četl s papírovým sáčkem u úst a toho dne jsem rozhodně nevečeřel. První kapitoly s Keoghem mě docela nudily, ovšem, jak jsem později plně pochopil, jednalo se o nutné zlo.
Ať přemýšlím sebevíce, nevzpomínám si, že bych kdy četl lepší horror/thriller.
Nejedná se o vrcholné dílo světové literatury. Chování postav je zmatečné, logika příběhu pokulhává. To, že p. Polách není primářně (pokus o vtip) spisovatel, se lze dobrat už na první stránce. Korektor naopak chyběl, když se na ZŠ vyučovala přivlastňovací zájmena.
Ale nakonec o to vůbec nejde a já jsem se při čtení královsky bavil. Atmosféra baněk plných bublajících lektvarů byla tak hutná, až mě z toho sirného zápachu pálily oči. A navíc, Voynichův rukopis mě vždy fascinoval, proto dávám 4 hvězdy (a věřím, že mi to jen nenašeptal sám Mefisto).
U románu oceňuji především promyšlenost a originalitu. A dostal jsem obojího přehršel. Líbil se mi svět, jen jemně políbený motýlím křídlem, aby se přilis nelišil od našeho. Velmi se mi líbily střípky mikropříběhů, skvěle a nenásilně doplňující hlavní linky. Zbožňoval jsem některé rozhovory, například náboženskou disputaci mezi smutnícím králem a knězem považuji za vrchol knihy. A naprosto skvěle nedokonalé charaktery by si zasloužily vystoupat na piedestal (to by se ovšem při výstupu nesměly vzájemně pobít).
Prosím, paní překladatelko (nebo korektorko), naučte se správně používat zájmena můj x svůj.
Tímto děkuji za komentáře ostatním uživatelům, díky nimž jsem ságu otevřel právě tímto dílem (a dobře jsem udělal). O mytologii WC mám určitou představu z hraní WC1 a WC3. Tyto joystickové (no kidding!) seance ovšem probíhaly někdy hluboko v minulém století, drobné osvěžení tak neuškodilo.
Od samotného autora jsem moc vysoké očekávání neměl. Předchozí zážitky z dobrodružství unijních vojáků na cizí planetě mne úplně nepřesvědčily o jeho zručnosti. O to větší překvapení jsem však zažíval se svými druhy ve zbrani v kožených pilotních bundách se zaschlými olejovými skvrnami, při popíjení exotických nápojů, vyrobených z alkoholických koncentrátů v zapadlých pašeráckých doupatech, při svištících přestřelkách vesmírných stíhaček plných plamenů a výbuchů (co na tom, že ve vesmíru není nahoře a dole - autor popisuje, jak pilot zápasí s ovládáním při prudkém letu vzhůru [zvuky a oheň ani neřeším, ty jsou pro lepší efekt]).
Příběh samotný, hlavní i vedlejší postavy nevyjímaje, je vlastně ohrané klišé, jakých už jsme četli, viděli a hráli mraky. Nevadí mi to, přepadl jsem přes horizont události atmosféry knihy s velkou chutí.
Utopené v omastku a extrémně přesolené. V knize je všechno. A vše je dovedené ad absurdum a vrcholně neuvěřitelné. Postavy se na ploše Atlantiku naprosto náhodně potkávají, unikají na poslední okamžik z hořících lodí, poučují královny a vysmívají se inkvizici. Autorova bujná fantazie však došla v okamžiku vymýšlení jména hlavního hrdiny. Tak si našel na wikipedii informaci, z jakého města pocházel Francis Drake a voila. (Sir FD se v románu taky vyskytuje, ale proti našemu hlavnímu hrdinovi je to takový divizní břídil).
Až mě zase popadne touha po slaných dálavách, moc a moc rád se vrátím k dalšímu Aubreymu.
Návrat k průměrnosti, autor už svoji fantazii pravděpodobně vyčerpal. Ze třikrát vylouhovaného čaje už výborný nápoj připravit nelze.
Tuhle knihu jsem četl zhruba 10 záplav zpět. Bylo to naprosto utrpení, zanechávající ve mě rovnici W. Smith = kecálek. Rovnici tak výraznou, že jsem od té doby žádný další pamflet od tohoto pána nevzal do ruky.
Hlavní hrdina Taito měl za vzor Imhotepa, ovšem autor ho rovnou nadopoval oblíbenou drogou brouka Pytlíka "vímvšechnoaumímvšechnoAconevímtovynaleznu". Stal se tak vlastně jediným hybatelem civilizace a pokud by se dožil invaze mořských národů, pravděpodobně by ji celou zastavil pomocí bleskové hůlky. (i když.. vlastně jsem další díly nečetl, tak možna pozor, spoiler alert)
Celý román byl protknut jakousi otravnou romantickou linkou plnou nekonečné lásky, chvějících se rtů a lesknoucích se očí.
Pamatuju si hype, provázející tuto sérii v early 2000's. Tehdy jsem veškeré skandinavské detektivní romány považoval za otravnou nudu pro maminky na mateřské. Po uklidnění situace jsem si však tento díl pořídil na doporučení kamaráda. Bohužel se mi dostal do spárů okamžitě po dočtení jednoho z nesmrtelných děl mistra mistrů, Emila Zoly.
Ten obyčejný jazyk, plochá atmosféra, genericky nudné charaktery doplněné o naprosto nelogické zakončení (!!!!) Mám chuť chování pachatele roznést na čertím kopýtku, ovšem raději nebudu spoilovat. Pachatele jsem, bez chlubení, odhadl v okamžiku jeho nástupu na scénu. HH (což je akronym pro Hlavního Hrdinu) je takový zmateně smutny noirový panáček. V konverzaci nudný, v pití zdatný, tedy typický zástupce skandinávské fauny. Atmosféra podsvětí a alternativních kultur, na kterou jsem se především těšil, byla naprosto odfláknutá. Popisné schopnosti autora bych přirovnal k regionálnímu novináři, píšícím o úbytku včelstev na Karvinsku.
Po dočtení jsem zůstal naprosto neobohacen. Na další pokračování se nechystám. Mám ve frontě množství knih od rozhodně zdatnějších spisovatelů.
ps k překladu: proč se používá obrat "sednul si na bobek"? v lepším případě si můj mozek vybaví scénku, ve který si Hlavní Hrdina osedlá známého country zpěváka.
Ze zabláceného provinčního městečka se přesouváme rovnou mezi pařížskou smetánku. A nutno podotknout, že se jedná rovnou o opravdu parádně zakysanou smetanu.
Bavily mě mistrovské machinace Aristida (má to v krvi!) a nudila mě linie s pseudoobětí Renatou - znuděnou a rozmazlenou dámičkou.
Ovšem styl mistra Zoly zůstává naprosto excelentní.
ne a ne a ne.. nechtěl jsem tu knížku mít rád
Náhodně jsem ji pořídil ve výprodeji za 49,- Kč, později dokoupil a přečetl první díl. Ten mě rozhodně nenadchnul a nebýt mého prokletého smyslu pro povinnost bych býval Místodržícího už ani nevzal do ruky.
Przechrzta (radši přes ctrl+c z vedlejšího okýnka) se pravděpodobně naučil symbolu "napisz ku*wa dobrą książkę" a na výsledku je to zatraceně znát. Postavy uz nejsou ta zmatená trdla, naopak se naucily logice a konečně dává jejich chování smysl. Děj krásně odsýpá a čtenáři se hlavou míhají majestátní vzducholodě vystřídané obrněnými vlaky a do toho se bizarní nadpřirozené postavičky chtějí kamarádit s naším panem Alchymistou. I vztah Rudnicki - Samarin se postupně vyvíjí a stává se jakýmsi odrazem politické situace.
Przechrzta překvapil a našim severním bratrům možná roste další legenda.
třiapůl minus.
Autorovi lze vyčítat kdeco, čtivost však ne. V románu se vyskytuje 118 hlavních postav, z nichž kdo ještě nesfouknul 80 svíček z narozeninové hostie, je považován takřka za mladíka. A urbs e orbus div se, ono je to zábavné.
Ne, určitě nečekejte od p. Harrise podobný výkon, který předvedl v Ciceronovské trilogii. Dostanete solidní chicken big tasty s jahodovým shakem (moje oblíbená kombinace).
*)edit
prolistoval jsem pár dalších stránek a objevil na nich magická jména jako Seleukos, Ptolemaios, Antigonos Jednooký atp.. Usadil jsem se proto do dokonalé pozice (je pohodlnější, než pozice lotosového květu) a knihu dočetl za odříkávání magické slabiky Óm. Upravuji hodnocení na 3*.
---------------------
Pamatujete si učebnici prvouky s pestrými obrázky? Měli jsme za úkol popsat, co na nich vidíme. Vlevo vidím rozkvetlý strom a pod ním sněhuláka. Tak mistr Pludek tohle umění povýšil na úplně nový level. Nejprve se dozvíme košatém mangovníku hustě porostlém liánami a obletovaným rojem bzučích včel opilých nektarem a obtěžkaných pylem pod kterým starci hrají hry na desce s černo-bíle se střídajícími poli za živelného a hlučného pobíhání polodivokých psů. Následují další klíčové informace o 2-3 jiných stromech (chýších, chrámech, polích, rozkvetlých loukách, do oblak se tyčících vrcholcích hor utápějících se v posledních oslnivě rudých paprscích zapadajícího slunce obletovaných hejnem splašených tučňáků za recitálů hlubokomyslných veršů nesmrtelné internacionály deroucích se z hrdel brahmánských mladíků s divokým výrazem v očích... eeh nechal jsem se unést). Po povinném popisu pojí Rádhagupta rýži z dřevěné misky v pozici lotosového květu a promluví se svým mistrem. Vlastní děj má asi třetinový rozsah oproti megalomanským popisným scénam a je poměrně zajímavý.
Tak někdy příště.. ale spíš ne.
Bartolomějská noc z předchozího dílu pozůstává doposud nepřekonáná. Petr už si celou knihou vykračuje pavím krokem dvorského šviháka a čtenář se nestačí divit, jak se z vesnického neotesance stal naprosto sebejistým, elegantním a obratným diplomatem, neobávajícím se vyjednávání na nejvyšších místech.
Procestujeme tak společně značnou část západní evropy a zopakujeme si, jak zbytečné je náboženství. Pokud si však za jeho rádobyvznešeným hávem nechceme proklestit cestu k moci, případně zbavit se libovolného množství person non grata.
Lituji vyvrcholení knihy, bylo moc krátké!
Velice solidní 4*
Kniha je určená pro dětského čtenáře a styl tomu odpovídá - Čukovskij píše následovně "Postava A šla na místo X, tam vykonala činnost YY." Navíc si můžete být jisti, že při zakotvení u každého obydleného ostrova se vzápětí objeví čluny s domorodci plně naložené banány, kokosy a v ideálním případě vepři. Po směnění za zrcátka, korálky a v nejhorším případě za ocelové sekerky se uspořádá společná hostina na oslavu věčného míru. Poté se něco zvrtne, postřílí se pár místních a pluje se dál. Vše se opakuje dokud zbývá posádka v dostatečném počtu. V opačném případě končí část věnovaná danému objeviteli.
Jo, abych nezapomněl, hrozně moc mě to bavilo.
Béčko jako vyšité levou rukou Mievilla nití půjčenou od Lukjaněnka v hodně nepříznivých světelných podmínkách.
Prvních pár kapitol jsem měl pocit četby téměř až amaterského díla nějakého nadšence. Nejasné popisy jednotlivých postav a jejich vzájemné vztahy, měnící se co kapitola, do temnot zapomnění upadající dějové linky (důvod, souvislosti rituální vraždy, co se stalo s pachatelem??). Zajímavé prostředí a atmosféra mé oblíbené východní evropy mě však drželo se zaťatými zuby ve hře.
Zhruba v půlce knihy se však, zdá se, autor trochu vzpamatoval a začalo se mi číst lépe. Kvalitativně se celý dojem posunul výše a autorovi jsem tedy na oltář času obětoval celé dnešní nedělní upršené odpoledne (chabá obětina) a zbylou polovinu s úspěchem pokořil.
V komentářích jsem četl, že se v knize vyskytuje větší množství postav.. Těch důležitých bude odhadem do 10 a to ještě cara počítám za dva.
Útlá knížečka sotva dorostla 300 stran prosáklá vesnickými chytráky, ztroskotanci, blázny a manipulanty. Zola exceluje v popisném vyprávění, naprosto mě pak ale při čtení překvapilo, jak moderně je román vystavěn. Několik paralelních rovin se průběžně setkává až k osudovému rozuzlení. Masterplan pana Pierra Rougona byl naprosto úchvatný.
Už jsem si vytapetoval stěnu ložnice rodokmenem Rougon-Macquartů a dokupuji 19 zbývajících dílů.
U minulého dílu jsem v komentáři zmínil, jak moc se mi zamlouvají závěrečné bitvy v autorově podání.
V Rytmu války začíná závěrečná bitva už asi v půlce knihy. S každou další stránkou se intenzita zuřivým tempem násobí. Poslední desítky stránek jsem přečetl rychlostí letícího větroborce. Po uklidňující meditaci pak přečetl ještě jednou a v klidu, abych celou genialitu dokázal plně docenit