Blue
komentáře u knih
Černý obelisk
Erich Maria Remarque (p)
Možná trochu moc upovídané a remarqueovsky sladkobolné, ale i přesto výborné čtení. Nečekal jsem tolik legrace, to bylo milé překvapení.
První partyzánská skupina Zelený kádr
Josef Přikryl
Josef Přikryl byl velmi pečlivý historik, škoda, že toho nestačil napsat víc. Publikace o Zeleném kádru je stručná, ale zároveň hutná, hlavně však velmi zajímavá. Že je poznamenaná dobově povinným zdůrazňováním úlohy komunistické strany v protinacistickém odboji, to je věc, se kterou se čtenář snadno vyrovná.
Partyzánské povídky o dětech-dětem
Jana Eliášová
Tato publikace má tak nízkou úroveň, že ji lze doporučit opravdu jen literárním masochistům. Ti u toho budou možná i mlaskat. Viz drobná ukázka z povídky Kominíček: "Pan parašutista byl nemocný. I když se rána na čele a na ruce rychle hojila, dostal vysoké horečky a často dýchal tak těžce, že měl Pepa o něho strach. Ale stařenka a Pepa měli o něj ještě jiný strach. Němci ho totiž hledali. Prý nějaký partyzán chtěl v noci vyhodit školu do povětří. Pronásledovali ho a určitě asi i postřelili. Buďto zahynul v lese, nebo se někde skrývá. Musíme ho hledat, říkali Němci. A tak hledali po chalupách. Pepa a stařenka byli smutní. Kam jen dáme pana parašutistu?"
Sbohem živote
Čingiz Ajtmatov
Kniha zajímavě rezonuje s podobnými díly, které ve stejné době a na stejné téma vycházely u nás. Možná je to všeobecně známé, že i v SSSR vznikala takováto literatura, já se s tím setkávám poprvé a jsem příjemně překvapen. Hlavně tedy kvalitou knihy.
Zelené obzory
Jan Procházka
Procházka se dobře čte a nejinak je to i u tohoto námětově na první pohled ne zrovna atraktivního díla. S jistým uspokojením jsem přijal i skutečnost, že jsme se tu vlastně obešli bez ideologie.
Kříž u potoka
Karolina Světlá (p)
Světoví klasičtí autoři jsou oproti našim v jisté výhodě, protože jsou nám podávání prostřednictvím moderního překladu. Kdo chce číst Karolínu Světlou, musí se prokousávat dobovou češtinou. A to už mnohého odradí. Ti, kdo se odradit nenechají, jsou odměněni zajímavým příběhem a někteří si i pošmáknou právě na té dobové češtině. Zkuste to také.
Beskydská melodie
Petr Luka
Nenáročná jednohubka. Zaujmout může asi jen milovníky kýčovitých pamětnických filmů a červené knihovny. Anebo také také přátele Beskyd, obzvláště pak Gruně a "zatopené" obce Staré Hamry. Proto přidávám hvězdičku.
Poselství zapomenutých
Bohumír Četyna (p)
Místy jsem měl pocit, jako by autor příliš spěchal, jako by se jenalo jen o stručný nástin děje, který by bylo záhodno ještě poněkud rozšířit. Na druhou stranu ale kniha tímto přístupem získala větší spád. každopádně se jedná o poutavé vyprávění, které lze doporučit nejen zájemcům o tento typ historické prózy, ale také všem čtenářům z Palkovic, nebo širšího Místecka. Kniha má vždy takový zvláštní šmak, když se odehrává v místech, která důvěrně známe.
My z hor
František Horečka
Nikterak převratná knížka, ale její četba potěší. Zejména pak čtenáře z Beskyd a Pobeskydí. Autor své postavy kreslí velmi zručně a takříkajíc s láskou a pochopením. Však se k nim hrdě hlásí názvem knížky. Ačkoliv tento název je trochu zavádějící, protože dvě povídky s horaly vlastně nemají nic společného. Je to milé čtení.
Husitská revoluce: Stručná historie
Petr Čornej
Myslím, že byla chyba pouze sebrat novinové články a vydat je v této podobě. V novinách je přesně vymezený prostor, autor kroutí věty tak, aby do tohoto prostoru vešly. Tak se stane, že ne vše se podaří vyjádřit tak přesně nebo výstižně, jak by bylo záhodno. V knize už ten prostor omezený není. Tady byla možnost některé informace doplnit, některé formulace upřesnit, některé myšlenky rozvést. Stačilo by málo, pořád by to byla stručná historie. Deset stránek navíc nic neznamená. Ale text by byl hutnější a kompaktnější.
Zkáza Jezerní kotliny
Petr Hugo Šlik
Rovnou řeknu, že se jedná o mimořádně zdařilé pokračování. Nejen, že autor dobře trefil Foglarův styl, ale podařilo se mu naroubovat pokračování tak, že to vůbec nevypadá jako nějaká uměle nastavovaná dvojka. V původní Foglarově Jezerní kotlině vyhmátl Šlik jeden moment, z nějž vyšel. Pouze přidal další záhadu Jezerní kotliny, která se sama nabízela, a vlastně původní příběh dál přirozeně rozvinul. Podrobněji se nechci rozepisovat, protože bych zbytečně vyzrazoval děj. Myslím, že jako návnada to stačí. Někdo řekne, že tu slyší nějaké tóny, které by u Foglara nezazněly. To je dle mého zcela irelevantní, protože tuto knihu nepsal Foglar, ale Šlik. Foglarův styl vystihl dokonale a mírně jej posunul vstříc dnešnímu dětskému čtenáři, což je dobře. Skalní možná budou prskat, ale nedá se nic dělat, Foglar je dnes už poněkud muzeální. Děti jsou jiné, píše se jinak. S čím jsem se úplně nevyrovnal, jsou ilustrace. Mně zkrátka nesedly. Kniha sama o sobě asi není na plný počet hvězd, ale za ten nápad a bravurní zpracování rád mírně přisadím.
Chata v Jezerní kotlině
Jaroslav Foglar
Foglar chce už dnes poněkud vstřícného čtenáře. Takového, který je ochoten přijmout jeho příběhy, nechá se jimi unášet a nebude moc uvažovat. Představa, že kousek za městem je kraj, který není probádaný a nalézá se v něm jezerní kotlina, o níž nikdo neví, ačkoliv se po ní již dlouho pátrá, je prostě neúnosná. Kdo chce číst Foglara, ten chce snít, prožívat klukovská dobrodružství, která jsou dosažitelná a zároveň voní dálkami a někde za nimi je ještě nějaké tajemství. Pro tyto čtenáře je Chata v Jezerní kotlině.
Bretaňské poměry
Jean-Luc Bannalec (p)
Toto je klasická, v podstatě staromódní detektivka. To je plus pro ty čtenáře, kteří dávají přednost právě této variantě detektivky. Další plus je zasazení do zajímavého prostředí. Jistým mínusem pak je, že autor popisuje Bretaň tak lákavě, že by se tam člověk zajel hned podívat. Což už ale není tak jednoduché.
Můj světový šach
David Navara
Vedle interesantních partií oceňuju zejména autorův smysl pro humor.
Lodivod dunajský
Jules Verne
Nejdříve jsem si přečetl původní text Julese Verna vydaný u nás pod názvem Na krásném žlutém Dunaji a pak Lodivoda dunajského, který je dílem Michela Verna. Zatímco první text je velmi slabý, druhá kniha je už skutečná verneovka a já bych si v tomto případě vůbec nestěžoval, že syn zasahoval do otcova textu. Dobře, že zasáhl. Schválně si zkuste přečíst ty dva texty ve správném pořadí hned po sobě. Lodivod dunajský má své mouchy, místy je to poněkud chaotické, samozřejmě i naivní, ale v porovnání s původním textem je to velmi dobré čtení.
Na krásném žlutém Dunaji
Jules Verne
S těžkým srdcem konstatuji, že tato kniha neměla nikdy vyjít. Je to hodně slabé dílo, námět na román nestačí a samotné zpracování je velmi utahané a nezajímavé. Závěrečné rozuzlení pak už je spíše jen úsměvné, neb od začátku očekávané.
S Radhoštěm v erbu
Libor Knězek
Pěkně napsaná biografie o významném regionálním spisovateli, malíři a kulturním pracovníkovi. Ačkoliv ji hodnotím velmi příznivě, mám pocit, že mohla být ještě lepší, kdyby autor v některých pasážích přidal více informací. Podrobněji by to chtělo například pojednat o jednotlivých knihách. I tak ale je to záslužné a povedené dílko.
Za Řekou ryb
Josef Berczuk
Nenápadné a polozapomenuté knihy mnohdy představují velké čtenářské zážitky. Toto je jeden z nich. Krásně napsané a velmi poutavé vyprávění o indiánech z doby, kterou popisoval J. F. Cooper. Neváhejte a čtěte.
Ten, který obelstil Vránu
James Welch
Pokud někdo v dětství rád četl příběhy o indiánech a stále ho to drží, má ale pocit, že by vypadal nepatřičně, kdyby se dnes někde ukázal s mayovkou v ruce, nechť bez váhání sáhne po této knize. Jamesi Welchovi se podařilo napsat indiánku pro dospělé, dokonalý mix dobrodružné a umělecké literatury. Je to kniha, nad níž se všichni sejdeme. Bývalí kluci i současní ctitelé kvalitní četby. Jsem šestý v pořadí, kdo uděluje hvězdičky a dávám stejně jako mí předchůdci plný počet. Jsem zvědavý, kdo první poruší tuto tradici a vystaví se tak hněvu Slunečního náčelníka. Bude potřebovat hodně silnou medicínu.
Válka vzpomínek
Guillaume Musso
Je to jízda. Od poloviny už je nutné dočíst knihu v jednom zátahu, protože ty dějové zvraty jsou tak turbulentní, že četbu nelze přerušit bez rizika ztracení se v příběhu. Musso je skutečně velmi zručný, trochu tam ale vadí jistá vykonstruovanost jeho zápletek. To samozřejmě pouze v případě, že to chceme nějak rozebírat, což není nutné. Nejlepší je nechat se pouze bavit. V tomto směru jsou Mussoovy knihy ideální.