bob0795
komentáře u knih

Tak bohužel mne kniha hrozně zklamala. Šel jsem do toho naplno, věděl jsem, s čím můžu počítat, na co se připravit a jak ke knize přistupovat, ale tady je prostě všechno špatně. Způsob vyprávění je příšerně neosobní, od začátku se setkáváte s takovým množstvím postav, že prostě nemáte šanci si k nim vybudovat nějaký vztah a to je strašná chyba, obzvlášť u fantasy. Při čtení mi bylo úplně jedno, kdo se kde nachází a v jaké je situaci, jestli zemře nebo ne, prostě postav bylo moc, žádné se nedostal pořádný prostor a celé to na mě působilo strašně vágně a ploše. Například když autor popisuje nějakou postavu, dopíše, že působila třeba velmi unaveně ze svých povinností, bylo vidět, že jí daná situace trápí a má starost o své podřízené. A v podstatě na základě takového popisku se potom na postavu díváte, jako na starostlivého zodpovědného seržanta, protože tohle vám prostě na začátku autor dá a... nic, pak nastane konkrétní děj, postavy vás ničím nepřekvapí, to, co od nic očekáváte od prvního setkání pak šablonovitě na 100% splňují v průběhu celého příběhu, tečka. Navíc autorova patetická recyklace charakterů... jako by si přímo říkal o emoce a nadšení, ale na mne to mělo přesně opačný efekt. Jako: "je to drsná fantasy, postavy umírají jak na běžícím páse", nicméně každá trochu důležitá se pak objeví znovu, ehm. Opravdu nejsem takový maniak, abych čekal do třetího dílu, kdy má do sebe údajně víc věcí zapadnout a čtení se stát zábavnějším. To je prostě k smíchu, nebudu číst tisíce stran čehosi, co mě možná potom dovede konečně k zábavě, ne děkuji, mám lepší věci na práci.
Dle mého skromného laického názoru není umění vypustit do světa triliony stran textu a vychrlit na chudáka čtenáře kvanta zbytečných detailů, z kterých si stejně většinu nezapamatuje. Umění je nechat lidi zabřednout do příběhu a čtení co nejdřív, budovat atmosféru a hlavně charaktery. A to vůbec nemyslím tak, že by fanstasy měla být nějak přímočará a začít od první strany velkým příběhem, ale pokud se tak nestane ani po pětistech stranách, je něco špatně. Epický příběh o ničem. Omlouvám se, vážně jsem se snažil.


Uff... Co na tohle vlastně říct... Jsem velký fanda původních anime filmů a upřímně řečeno, čekal jsem od mangy větší podobnost ve stylu vyprávění.
V knize je spousta kýčovitých vtípků a kreseb, které se za každou cenu snaží čtenáře pobavit, ale Major má být v mých očích všechno, jen ne humorná postava. To vlastně platí i o celém GITS. Navíc ty všudypřítomné poznámky pod obrázky mě dost rušily a i když vysvětlovaly zpravidla nějaké technické či politické informace objevující se v příběhu, působilo to na mě extrémně nudně a zbytečně (hard sci-fi z budoucnosti dle mého názoru nepotřebuje odstavec textu, snažící se po technické stránce vysvětlit funkčnost zásobníku u fiktivní pistole...).
Dále jsem se jen těžko prolouskával prvními dvěma třetinami knihy, kde jsou prakticky vzato pouze samostatné, ne příliš zábavné povídky. Poslední část je o třídu lepší a dost tím všechno zachraňuje, ale stále mám dost rozporuplné pocity. Anime adaptace mi je obecně mnohem, mnohem bližší a uvidím, jestli si vůbec někdy přečtu pokračování.


Výborné, dalece přesahující samotný žánr. S přívlastkem 'fantasy komiks' rozhodně nesouhlasím, dle mého pohledu se spíš jedná o jakousi alegorii a fantaskní parafrázi poměrně běžných životních otázek a situací. Kniha může být obtížně stravitelná pro věřící, i když víru jako takovou přímo neshazuje, naopak s ní pracuje. To je zase pro ateistu trochu problém, protože pokud je pro vás jedna z hlavních premis, která pracuje s teorií stvoření a konvenčním pohledem na náboženství, neplatná, těžko plně oceníte následný rozkol a vcelku logickou argumentaci hlavního "záporáka" (schválně dávám do uvozovek).
I proto pro mě byly tím nejsilnějším z celé knihy vedlejší příběhy a vsuvky, z kterých mě chvílemi až mrazilo. Tak jako tak se jedná o vrcholné dílo, ke kterému se budu rád čas od času vracet a zamýšlet se nad ním.


Úžasná a zcela ojedinělá sonda do života v Koreji na počátku dvacátého století, náhled na původní mentalitu lidí, jejich úžasnou moudrost a sofistikovanost, stejně tak na počínající problémy této krásné, poněkud smutné země. Tak moc se toho do dnešních dnů změnilo, že se tomu dá jen stěží uvěřit. Jak na jih, tak na sever... Naprostá nutnost pro všechny, kteří se zajímají o korejskou problematiku. Kniha je sice poněkud rozvláčná, autor často zevrubně popisuje i ty nejmenší detaily ze svého dětství, až jsem se divil, že si to vůbec vše pamatuje, a proto se možná nečte jedním dechem, zato vám ale nabízí nejucelenější a nejzajímavější pohled do doby před událostmi moderní doby, které zemi rozbily a roztrhly na dvě poloviny a hlavně zcela znásilnily a zničily její původní intelektuální a duchovní principy.


Na knihu jsem si brousil zuby už delší čas, protože jednak miluju Burnse a jednak mě velmi zaujala samotná anotace na přebalu.
Komiks jsem poprvé četl v nepříliš dobrém rozpoložení, naplněn určitými osobními obavami a nejistotou, což se ve výsledku ukázalo jako naprosto perfektní podhoubí pro projekci celého, z velké části nevyřčeného, příběhu.
Vůbec nevím, kde vlastně začít. V zásadě je to klasický Burns, plný divných, až bizarních obrazů a příběhových kliček. Těžko uchopitelný a nejednoznačný, přesto velmi naléhavý a deprimující.
Občas mám u jeho věcí pocit, že mi něco velmi důležitého uniká, že se to naléhavě snažím rychle dohledat a že čtu ty stejné stránky třeba třikrát po sobě, koukám se do významných pohledů kreslených tváří a stejně se mi to nedaří plně pochopit. A taky moc dobře vím, že mi to ten starej lišák dělá naschvál a že přesně takhle se jeho komiksy čtou.
Myslím si, že téma mladého, ztraceného muže, žijícího někde na pomezí touhy a strachu je aktuálnější, než kdy dřív. Jasně, postava je v tomto směru vykreslena možná až příliš slabošsky. Doug není týpek, kterého budete mít rádi, ale dost možná ho budete chápat. Trochu. Do určité míry. Do určité míry vlastního pochopení celého příběhu. Ono vlastně ani nebude cílem, aby se s ním čtenář ztotožňoval, ale spíš pohlédl za určité hranice, kam se nikdo z nás nechce dostat.
Představivosti se meze nekladou a v tomto komiksu je takové množství různých metafor a nevyřčených myšlenek, že jsem se v něm nejednou ztratil. I proto jsem začal ihned po dočtení číst knihu znovu od začátku a - světe div se - i tohle byl autorův plán.
Na druhé čtení do sebe zapadne mnohem více dílů skládačky, byť zkompletovat si jí musí každý sám dle svého.
Miluju Burnse a děkuju Trysteru, že tu vůbec tyhle komiksy vydává. Navíc v tak kvalitním zpracování.
Byla to docela depka, ale krásná.


Tady je to už onen PKD v podobě, v které ho známe z jeho pozdějších děl. Příběh plný schizofrenie, kde si ani sám čtenář nemůže být jistý tím, co je skutečnost a co iluze. Tohle téma je jednoduše řečeno prostě Dickova doména. Na rozdíl od jeho pozdějších děl je Marsovský skluz v čase dobře stravitelný a čte se velmi lehce. Na druhou stranu stále ještě postrádá hloubku jeho (minimálně pro mě) vrcholných děl. Přesto, nebo možná právě proto, velmi zábavné a čtivé!


Tak nějak jsem od toho čekal trochu něco jiného, hlavně ale mnohem víc. Děj je dost tuctový, přímočará cesta za pomstou s trochou poezie na rtech. Ty retrospektivní, srdceryvné části mě moc nebraly, bylo to takové ploché, neznat autorův osud, skoro bych si i troufnul říct prvoplánové. Naopak cesta za vendetou zase tak špatná nebyla, ale popravdě, jakoby se autor nakonec vždy, když se jeho postava dostane k nejbližšímu padouchovi (a že jich tu je víc než dost), najednou zalekl a dal zpátečku. Žádná z vražd není skutečnou pomstou, spíš paradoxním vysvobozením pro ty "špatné", nikde neuvidíte víc násilí, než je nezbytně nutné, žádný pocit zadostiučinění přenesený do černobílých panelů zde nenaleznete. Některým nepřátelům tu dokonce hlavní hrdina vychází vstříc a soucítí s nimi, je to na můj vkus až přehnaně patetické. Možná něžnější pohlaví, toužící spíše po romantice, tohle ocení, já ne. Je to zvláštní, protože popis zvěrstev, kterých se na Vráně i jeho milé pomatení feťáci dopustili, je víc než drsný, takže Vás to na jednu stranu navnadí a trošku i na**re, obzvlášť když víte, že tohle se bohužel všude po světě děje dnes a denně, ale po dočtení se k srovnaným účtům prostě nedopočítáte... Aspoň tak mi to přišlo.
Kresba mi taky moc nesedla, obzvlášť v těch "něžnějších" pasážích je až přehnaně jemná a zženštilá, přitom ale ne moc dobrá a celé to na mě působilo dost lacině.
Nebýt to O'Barr a já nevědět co stálo za zrodem tohoto příběhu, tak.... bych si ho nikdy nepřečetl... Ne, ale vážně, v takovém případě bych dal solidní dvě hvězdy za nepříliš povedený kousek, který se ale čte docela dobře a vyloženě nenudí. Z úcty k autorovi a s přihlédnutím k tomu, že tohle dílo rozhodně nikdy nebylo zamýšleno jako komiks pro masy (vlastně pro nikoho) a že to byl určitým způsobem lék na jeho bolest, přidávám ještě jednu.


Oproti prvnímu dílu docela zklamání. Příběh je plytký a předvídatelný + šťastný a pěkně hloupý závěr. Navíc mě děsně rozčiluje, jak do toho Crew nacpalo reklamu na zcela nesouvisející knihy a rozhovor s tvůrci počítačové hry + její koncept arty sem podle mě taky nepatří. Aby toho nebylo málo, tak jako skoro vše, co od tohoto vydavatelství mám (v paperbacku), se i toto po jednom čtení začalo rozlepovat. Za ty prachy opravdu nevalný komiks.


Zhruba před rokem a půl jsem objevil svět Warhammeru 40.000 skrze modely, které mě doslova uchvátily a dostal se díky nim k příběhovému loru, který je svým neuvěřitelně maniakálním rozsahem v podstatě neuchopitelný, a tak jsem se rozhodl, že se k pozadí tohoto fenomenálního světa dostanu skrze knihy.
Pro začátečníky měla být podle různých doporučení nejlepší právě série Eisenhorn, takže jsem jí tedy začal a... a nic moc.
Ale snad abych se rozepsal trochu konkrétněji.
Asi chápu, proč se tato série doporučuje čtenářům světem W40k nepolíbeným. Plnohodnotně si jí totiž užijete i bez jakékoliv znalosti tohoto světa, děj navíc vypráví příběh (ne)obyčejného inkvizitora, kterých je ve vesmíru mraky. Jeho příběh ani nesouvisí s hlavní dějovou linkou, tvořící tvář celého světa, tj. s Primarchy, jejich frakcemi, představiteli Chaosu a hlavními Xenos, takže se nemusíte bát, že byste se hned na začátku v něčem ztratili.
Životní příběh inkvizitora Eisenhorna se odehrává kdesi na pozadí velkých věcí, kterých si celkem sympaticky příliš nevšímá a jde si svou vlastní cestou.
Bohužel ale ne příliš originálně, ani nijak zvlášť dobře.
Příběh jako takový je velmi tuctový a plný klasických klišé a nemít tato kniha na přebalu logo Warhammer 40.000, bude to opravdu jen průměrné sci-fi dílo, na které se rychle zapomene. Nicméně značka prodává, obzvlášť tahle - a vzhledem k tomu, že svět W40K velkými literárními eposy zrovna nepřekypuje, je tenhle snadno přístupný příběh tolik oblíbený.
Konečně bych se mohl dostat k jádru orka a být trochu konkrétnější... Příběh je v první řadě velmi špatně přeložen. Samotné překlady notoricky známých jmen a názvosloví jsou v tomto případě zvoleny mnohdy velmi nešťastně (dva nejčastější příklady za všechny - Spare Marines -> vesmírní pěšáci; Chaos Space Marines -> pěšáci chaosu) a v kontextu celých vět zní nepatřičně a zkrátka divně. Ovšem najdou se i mnohem větší perličky, jako názvy lodí a některých zbraní. Pokud ale o značce opravdu nevíte ani ťuk, nejspíš vám to bude fuk... Bohužel počeštělá jména jsou tou nejmenší skvrnou na kráse tohoto překladu, který navíc obsahuje takové množství gramatických chyb, jako průměrný diktát žáků na blbšulce. A samotná skladba vět je mnohdy na úrovni dnešních AI překladačů, spíš ale horší...
Ale on ani samotný autor není žádný Frank Herbert, to musí být všem jasné.
Nejvíce textu zabírají vágní popisy cestování vesmírem, popisy měst a jiných lokací a další, absolutně nezajímavým způsobem podané obecné informace. Když už dojde na nějaké ty rádoby drsné rozhovory, jsou všechny na jedno brdo. To popis akce je už zajímavější, ale bohužel ne o moc. Když k tomu přidáme to nejdůležitější, a to zcela průměrný příběh, který vůbec nepracoval s tak dobrým potenciálem (právě ti už zmínění mariňáci vs. chaos, xenos, kteří se mihnou až v závěru knihy, a další...) po dočtení jsem měl velmi smíšené pocity.
Nechápejte mě špatně, ona to rozhodně není blbá kniha. Autor vás nejspíš, stejně jako mě, naláká spoustou nevyřčeného k tomu, abyste hned po dočtení sáhli po druhém svazku, ale... Čekal jsem prostě po všech stránkách o trochu víc.
Přesto mě ten pacholek Abnett docela zaujal a já teď potřebuju vědět, kam to bude celé směřovat...


Tak tohle bylo vážně skvělý... Rozhodně jsem tolik nečekal od "parodie" na klasické superhrdiny zlaté a stříbrné éry... Tohle bude ještě velký..!


Jedna z nejčtivějších dickovek, se kterými jsem měl prozatím tu čest a zároveň žánrově asi nejvíc sci-fi. Zatímco ve většině jeho děl se nacházíme v jakési alternativní současnosti, kde je "něco" jinak, čímž si autor pomáhá vytvářet ideální prostředí pro svoje psychologické hry, zde se příběh přímo točí ohledně cesty kosmickou lodí z přelidněné Země na vzdálenou, sotva kolonizovanou planetu na druhém konci galaxie. Ovšem to neznamená, že právě tohle by bylo tím jediným, či dokonce hlavním tématem. Jako obvykle si autor hraje s konspiracemi vládních organizací ve světě, který není tak úplně tím, jak je prezentován běžným lidem prostřednictvím médií a vysoce postavenými lidmi s vlastními zájmy.
Snažím se všechna Dikova díla chápat jako metafory k hlubším tématům - a jako obvykle i v Neteleportovaném muži to tak funguje na jedničku. Budeme-li ale k příběhu přistupovat čistě technicky, je pravda, co tu napsali již někteří přede mnou: příběh je velmi krátký a bohužel končí ve chvíli, kdy se konečně začne lámat chleba. Dokonce ani děj točící se kolem hlavní postavy tu není nijak ukončený a celkově závěr působí, podobně jako například ve Sluneční loterii nebo v Oku na nebi, tak nějak odfláknutě a nedokončeně. I celý zvrat, který nastane v poslední čtvrtině knihy, je dost chabě vyřešený a vzhledem ke své jednoduchosti neuvěřitelný. V postmoderním světě plným navzájem soupeřících nadnárodních organizací není nikdo schopen dojít k zásadnímu a přitom tak snadno dosažitelnému zdroji informací, o kterých se tu točí celý příběh. No... čistě příběhově dvě hvězdy, třetí za dějový přesah a zajímavou první polovinu.


Rozhodl jsem se přečíst celou Dickovu bibliografii postupně tak, jak ji napsal a s Hráči z Titanu to pro mě konečně začíná! Zde se začíná projevovat autorův tolik typický a mnou tak moc milovaný styl vyprávění, plný prvky schizofrenie, drogových výjevů, spiknutí a celkové neschopnosti hrdiny určit, co je realita a co ne. Navíc stejně jako v Temném Obrazu a v některých dalších pozdějších Dickových dílech je hlavní hrdina sice inteligentní a schopný, na druhou stranu ale i psychicky nevyrovnaný, melancholický a v mnoha ohledech slabý. V předchozích dílech jsem měl pocit, že jsou všechny jeho postavy tak nějak nesympatické, obzvlášť ty hlavní. Působily silně a neohroženě, sami o sobě byly dost ploché a jejich konání občas jakoby nedávalo žádný smysl. Tady to je už konečně ten PKD, kterého jsem si před časem tolik zamiloval.
Pár šrámů na kráse to má, to ano. Ve výsledku kniha není tak kulervoucí, jako jeho pozdější díla. Přece jen Dick byl v této době pořád ještě začínající autor.


Kresba je opravdu povedená. Ano, není to supermanovská kresba, není to ani marvel, není to líbivá všední záležitost. Naopak. Je to propracované a skvěle to sedí k danému příběhu, době, i autorovi předlohy. A některé detaily, například krev, ty jsou vyvedeny opravdu perfektně.
Co se příběhu týká, není bůhvíjaký, jde o typickou žánrovku ze staré školy, což jde samozřejmě ruku v ruce s Howardem, to musí být všem jasné. Ale příběh sám o sobě je celkem pěkný a temný. Bohužel postavy jsou asi to nejslabší z celého díla, ani jedna se mi nijak zvlášť nelíbila, včetně hlavního hrdiny.


H.P. Lovecraftova sbírka úplně prvních povídek. Musím se přiznat, že jsem od ní ze začátku čekal víc, ale na druhou stranu máme díky této sérii unikátní možnost sledovat vývoj otce hororu, od jeho krkolomných počátků, až po fenomenální vrchol jeho kariéry. A 'Spisy I' to vše opravdu jen začíná...


Pokud by toto mělo být to nejlepší z československé sci-fi a fantasy, pak to raději nikdy nemělo vyjít. Několik málo věcí se ale opravdu povedlo - 'Turkobijce' od Juraje Červenáka je sázka na jistotu, výborný příběh, při jehož čtení si člověk přeje, aby to byla spíš knižní trilogie, než krátká povídka. Nebo třeba 'Kousek Leslie Wildové' je něco příjemně svěžího a neotřelého, ale zbytek je z větší části hodně průměrný, a to jen v tom lepším případě. Například 'Jantarová kapka' je asi to nejprostodušší a nejvágnější, na co se dá v žánru narazit... Ale aspoň je to krátké. Za to nejdelší povídka knihy, 'Bratislavská Bludička', je paradoxně ze všech nejhůř napsaná, navíc stylem, který by dokázaly ocenit asi jen čtenářky dnes již naštěstí zaniklého časopisu Bravo, kdyby to tam vycházelo na pokračování... Celkově velké zklamání, na jednu slušnou povídku tu připadá hned několik s prominutím pitomých a pár průměrných, které si po dočtení knihy už ani nebudete pamatovat. To nejlepší na celé kompilaci je asi naprosto parádně zpracovaná grafická obálka, která mě - upřímně řečeno - přesvědčila ke koupi.


Tuhle knihu jsem miloval. Stejně tak i film, který jsem viděl poprvé po několika letech po přečtení knihy a od té doby ještě minimálně dvacetkrát. Občas mi v překladu chybí typicky Dickovská údernost některých dialogů, ale i tak to pro mě byl začátek lásky k tomuto autorovi. Jedna z mých nejzásadnějších knih.


Oldschool komiks jak má být, který se navíc nebere vážně a dělá si srandu z popkultury své doby. Přesně tak by k němu měli čtenáři i přistupovat. Občasnou kýčovitost zde taky považuji spíše za plus, což se jinak moc nestává. Za mě výborná věc, v našich končinách nevídaná, nakonec čeština je první jazyk po originálu, v kterém komiks zatím vyšel. A na to, o jak ohromnou klasiku se jedná, je to až s podivem, nicméně o to víc můžeme být rádi za naše komiksové vydavatele. Snad se dožiji všech dílů, hehe.


Výborný komiks, přesně pasující do temného slovanského světa Zaklínače. Knihy jsem jako dítě miloval, seriál a hry už šly mimo mě, ale toto dílko se mi líbilo moc. Parádní kresba, samostatný příběh nesnažící se nutně doplňovat nebo rozvíjet původní děj a k tomu přiměřená dávka hororové atmosféry. Jen mě mrzelo, že to bylo tak krátké, nicméně to je problém více méně všech komiksů, že... Už se těším na další díl.


Komiks, ke kterému se čas od času vracím, byť třeba jen v myšlenkách. Velmi silný příběh, dalece přesahující tuto i tak výbornou sérii.
Je to typická depresivní “lemírovina, a to se mi asi nikdy neomrzí.
Vlastně už ani nevím, jakou hraje v universu Black Hammer Doktor Andromeda roli, ale jeho příběh si budu pamatovat hodně, hodně dlouho…


Magos se mi velmi líbil. Jedná se o sborník zdánlivě nesouvisejících povídek, které se v závěrečné novele víceméně protnou, ale především pro ní připraví to správné podhoubí.
Povídky jako takové mě bavily, bylo příjemnou změnou číst více kratších příběhů a hlavně byly povětšinou všechny zajímavé.
Novela Magos je spíš překlenovacím mostem pro další trilogii, než něčím definitivním, což mi také dává smysl. Konečně mě tady bavily i vedlejší postavy, dokonce mi začal být sympatický i samotný Eisenhorn, a to je už co říct.
Za mě super žánrovka, nicméně doporučuji ji číst až po předchozích dvou trilogiích, jinak si jí asi moc neužijete.
