Bolkonská
komentáře u knih
Slnečný kúpeľ a iné poviedky
Janko Jesenský
Mladších čitateľov a čitateľky môže odrádzať pre nás už zastaraný slovník a zastarané reálie. Poniektoré poviedky aj mne šli ťažko. Ale nejedna je stále svieža, Jesenského vtip a irónia neujdú ani dnešnému publiku, a karikovanie niektorých osobnostných typov nestratilo na aktuálnosti vôbec nič - pobaví.
Hviezdoveda alebo Životopis Krutohlava
Gustáv Reuss
\"Smutný to stav musí byť na Mesiaci, keď tam ani potôčika nieto, a čo keď na Mesiaci nebude ani studničky, ani mora?\"
Takmer zabudnutá kniha, nie? Pritom je úplne super. Hrdina sa volá Krutohlav - pretože krúti hlavou, keď sa díva na nebo. Krutohlav s kamarátmi mudruje niekde na slovenských holiach, stavia prapodivné plavidlá (nezabudne sa pri tom zásobovať nejakými klobáskami a ďalšou trvanlivou domácou stravou) a lieta do vesmíru, aby sa pozrel zblízka, ako to tam vyzerá. Reuss pochádzal zo skvelej rodiny, mal obdivuhodný rozhľad, kniha je populárno-náučná, doslova - aj fun, aj facts. (Aj keď niektoré tie fakty prešli medzičasom revíziou, jasná vec.)
Přirozené osvícení
Paramahamsa Nithyananda
Správna cesta nie je revolúcia, píše autor, ale evolúcia. Treba nazrieť do vlastného vnútra. To samo osebe nie je nič nové a čitateľ, ktorý nemá vzťah k spirituálnej literatúre, to určite dlho nevydrží. Mňa to napodiv chytilo, prečítala som knihu za necelých sedem dní. Pekné postrehy o láske, o vzťahoch, o pocitoch viny. O tom, ako si mýlime hromadenie vedomostí s poznaním.
Čo mi najväčšmi utkvelo - v jednej chvíli píše, dobre, zvykli sme si na predstavu, že svet nemá zmysel, žijeme s ňou mnoho rokov, niektorí z nás celý život. Čo keby sme tri dni skúsili žiť, ako keby veci, čo sa nám dejú, zmysel mali? Tri dni, za to nič nedáme. Len sa zamyslieť nad tým, čo nás cez deň stretne, a prijať to ako drobnosť, ktorá nám pomáha rásť. To môže urobiť aj skeptik, nikoho to nezabije, pozrieť sa na svet inými očami.
Cesta za umením
Dobroslav Chrobák
\"Myslím, že básnik je len vtedy básnikom, keď za všetko, čo napíše, môže sa postaviť celou svojou osobnosťou.\"
Sú tu Chrobákove články, často krátke a energické, plné mladíckej drzosti, chcelo by sa povedať, možno dokonca požadovačné - Chrobák má svoju predstavu o umení a stojí si za ňou. Je tu jeho korešpondencia, tiež ešte z dávnych čias, keď odišiel od rodiny na štúdiá, a potom z neskorších dôb rozhovory. Pekné sú jeho postrehy k Vámošovi, k Vajanskému. Kniha rozhodne stojí za prečítanie, málokto vedel či vie tak živo písať o knihách.
Dialogy
Giordano Bruno
Chce to čas, ale stojí to za prečítanie. Dialóg bol svojho času ako útvar bežný, takto sa dala veľmi jasne predostrieť myšlienka - jednoducho každá postava prichádza so svojím názorom a vymieňajú si argumenty. Niektoré postavy sú pritom občas hrubé, občas uštipačné, to patrí k veci a aspoň je čítanie veselšie; nejde o podlosť autora, ako si vyvodzujú niektorí čitatelia...
Bruno je nesmierne zaujímavá postava, provokatívny, ale zároveň ohromne vášnivý. Sú to vedecké debaty, alebo povedzme vedecko-mystické, ale je v tom srdce. Samozrejme, ako väčšina učencov jeho doby, Bruno sa orientoval v alchýmii, bola mu dobre známa hermetická tradícia; očakávať od jeho spisov hard-core vedu nášho storočia by bolo naivné.
Od včerajška k dnešku
Alexander Matuška
\"Povedzme v tejto súvislosti, že niektoré romány, hoci im mnohé a mnohé chýba, sú oveľa lepšie ako tie, ktorým nechýba nič.\"
Skvelá kniha. Matuška chvíľami takmer sarkastický, chvíľami nečakane láskavý. Výborné poznámky k Hečkovi, k Tatarkovi. Po kapitolách rozoberá zvlášť niektoré otázky písania (napríklad kompozíciu či modelovanie postáv), to by určite mohlo zaujímať nádejných autorov, ale aj čitateľov, ktorí by sa chceli naučiť lepšie oceniť čítané texty.
Timrava
Dana Podracká
Podracká nevie, o čom hovorí. Kochá sa vo svojej latine, ktorá miestami ani len nedáva zmysel, potom zmontuje niekoľko prekrútených citátov z Timravy. Celé to zaklincuje doslovom, z ktorého je úplne jasné, že si ani len poriadne nepamätá dej Timraviných próz, ktoré tu údajne tvorivo spracúva. Tunel, táto knižka, alebo fakt neviem, ako to mohlo vyjsť.
Všetky jeho svety
Juraj Kováčik
Písať sa autor ešte nenaučil, hlavne protagonistu naháňa z jednej situácie do druhej, dialógy sú chvíľami kŕč (keď sa nám snaží podsunúť nejaký antropologický alebo iný vedecký poznatok), chvíľami melodráma (všetky výmeny medzi protagonistom a jeho ženou), slovom, ako literatúra je to školácke. Ale dočítala som to, je to v pohode. Lepšia oddychová literatúra.
Telo a Sny
Arnold Mindell
Je to super. Ochutnávka: "Stáročia sme rozmýšľali o svete, akoby sme boli jeho stredobodom. Je to príliš egocentrický spôsob nazerania, ktorý v budúcnosti nebude fungovať. Od toho, či budeme schopní zmeniť naše nahliadania na seba ako centrum sveta a vidieť sa len ako čiastky rozsiahlej osobnosti, bude závisieť, či budeme pokračovať vo svetových vojnách, deštruktívnej ambicióznosti a ničivosti."
Do slovenčiny prekladal Anton Heretik a to vydanie je odfláknuté, akoby sa veľmi, preveľmi ponáhľali, ale informatívne stačí. Kto má rád napr. Josepha Campbella, Mindell sa mu bude páčiť. Tu je všeobecnejší než vo svojej knihe o kóme, ale aj tu uvádza príbehy z praxe; číta sa to výborne; je zrozumiteľný a sympaticky nástojčivý.
Radiojournal v ko(s)mickém věku
Jan Lopatka
Útla kniha, do ktorej sa veľa vošlo. Lopatka analyzuje súdobý rozhlasový brak a vrhá pritom svetlo na rôzne problémy prozaickej aj dramatickej tvorby všeobecne. Výborné sú jeho poznámky k problematike gýču. Zo začiatku som váhala, napokon som bola veľmi šťastná, že som knihu neodložila - oplatí sa dočítať.
Mikrogramy
Robert Walser
"Jinak si na sebe pokaždé nejdřív navléknu prozaický plášť, tedy cosi jako spisovatelský kabátec..." Rozkošné krátke texty, chvíľami nevidno logický oblúk od prvej k poslednej vete, ale to vôbec neruší, je to Walser ako vždy, vnímavý, nenásilne, akoby mimochodom vtipný a čímsi melancholický (alebo si tam tú melanchóliu primýšľam sama?).
Básne na telo
Rudolf Sloboda
Nádherné - básne aj ilustrácie. Niektoré drzé, niektoré nežné - čo som len prelistovala a prečítala prvých pár, úplne ma rozlámalo.
Nahý chleba
Muhammad Šukrí
Že by mě to šokovalo, to se rozhodně nedá říct. Neblaze na mě při čtení doléhalo hlavně vědomí, že lidem, kteří v této citlivé době mají vůči migrantům obecně a vůči islámským zemím značné předsudky, to jen poskytne další argumenty. Lidská hloupost nezná mezí.
Jako literatura je to výborné; jako skutečný příběh velmi bolestné.
Něco mě na tom nebavilo, ba ze začátku až obtěžovalo, ale to bych připsala odlišné vyprávěcí tradici či prostě stylu, který mně osobně jednoduše není blízký.
Konec jedné ságy
Péter Nádas
Opravdu není nikterak jednoduchý, neznamená to ovšem, že by se těžko četl. Naopak, do děje vás to vtáhne okamžitě, okouzlí vás momenty z dětství, jaké jste sami už dávno zapomněli (a kde to Nádas bere, že se tak působivě dokáže ponořit do dětského způsobu uvažování), a konečně autor také proplétá v příběhu něco biblických dějin (což mě bavilo ze všeho nejméně, ale bavilo pořád). Mám pocit, že to píšu jako dement, ale není tady ještě žádný komentář, přitom je to skvělá kniha, kterou prostě chci doporučit.
Velký, nepochopitelný hlad
Thomas Bernhard
Velmi překvapivé. Bernhard s nevídanou vlídností popisuje všechno, na co pak v pozdější tvorbě hází bláto. Kniha OK, tak vlažně OK, je to něco jako ten úplně realistický pecen chleba z Dalího rané tvorby - jsem ráda, že vím, že kdysi namaloval i něco takového, ale nevracela bych se k tomu.
Nejvíc zaujala povídka Kulterer.
Rozhovory s Josifem Brodským
Solomon Volkov
Vynikající kniha, průvodce Petrohradem, ale taky nečekaně dojemný a osobní vhled do života a tvorby velkých ruských osobností - Cvetajeva mi nic moc neříkala, dokud mi ji pánové nepřiblížili. Smutnou stránkou jinak překrásné publikace je zanedbaná redakční stránka. Hlavně čárky jsou ach úplně na smyčku.
Říše znaků
Roland Barthes
Barthes mi byl dlouho krajně nesympatický a dodnes s ním mám problém. Trochu pozér, ne? Ovšem Říše znaků mě naprosto okouzlila. Nedovedu si představit lepší seznámení s japonskou kulturou, ale nejde jenom o ni - také Barthesův způsob uvažování lze zde pozorovat velmi zřetelně, a přijde mi přístupnější než v jeho jiných textech. (Vyjádřila jsem se jasně? napadlo mě najednou. Egal. Skvělé, doporučuji.)
Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
Štítek japonská literatura podle mě naopak sedí. A to taky vysvětluje tu údajnou "rozvleklost". Má to jednoduše jiné tempo. Taky podrobné ohlížení se do minulosti má jasný smysl vzhledem k otázkám, které pak autor nastolí v závěru.
Mě se to jaksi téměř nedotklo. Zajímalo mě to a je to bezesporu výborně napsané, ale vnitřně mě to nechalo úplně chladnou.
Pozoruhodná mi přijde absence popisů vzhledu postav, nebo tedy dárců (vychovatelé naproti tomu popsáni zběžně jsou), a taky jejich v podstatě omezené emoce (každý je nějaký, má své vlastnosti a řekněme jednu převládající, nějak se projevují, ale krom Tommyho vzteku mi chvílemi přišlo, jako by neměli zas tak hluboký citový život).
To samozřejmě není chyba autora, naopak, je to skvělé vzhledem k těm úvahám v závěru. Nabízí to ještě další podněty k zamyšlení a taky možnost trochu jiné interpretace tohoto Ishigurova románu.
Starý král ve vyhnanství
Arno Geiger
Ano, tato kniha je o vztahu syna a otce, a taky je o Alzheimerově nemoci, nicméně vypovídá taky hodně, a to opravdu hodně, o světě, jaký byl ještě nedávno a jaký je nyní, co jsme měli a ztratili, a co se ani nesnažíme nalézt - a především tento přesah z toho pro mě dělá vynikající dílo na světové úrovni. Nemluvě o tom, jak je to výborně napsané.
Povídky jamrtálské
Milena Slavická
Bydlím v Nuslích, tak mě vyprávění bavilo o to víc. Irelevantní, já vím. Kniha je jinak psaná lehkým, přístupným stylem, chvílemi nenásilně poetická, a díky skromnějšímu rozsahu nestihne začít nudit.
