boxas komentáře u knih
Klasická verneovka. Podle mne jedna z nejlepších. Četla jsem ji kdysi a teď znovu. Líbí se mi pořád stejně. Akorát teď jsem nějak špatně nesla jídelníček na Nautilu, konkrétně třeba játra z delfína. Já vím, já vím, Verne žil v jiné době a nejen on klidně ve svých knihách "zabíjel" velryby i s mláďaty hrdinnými velrybáři nebo "lovil" rajky, jen si vzpomeňte třeba na Melvillovu Bílou velrybu nebo na Zelené pahorky africké, kde Hemingway střílí vzácná zvířata jen pro zábavu.
Doba se ale změnila, a tak ten jídelníček to byla pro mne jediná vada na kráse jinak skvělé knihy.
Verneovky jsem hltala jako malá holka. A teď jsem si dala za úkol přečíst si je znovu.
A Ocelové město mě bavilo číst stejně jako tehdy.
Napínavé, dobrodružné, za mě dobrý...
Některé naivní představy o oblastech kolem jižního pólu musíme Vernovi odpustit. Co také mohl o těch oblastech ve své době vědět?!
Poslouchala jsem jako rozhlasovou hru. Bylo z toho jedno velice příjemně strávené odpoledne.
Má noc tvář?
A pokud ano, čí tvář to je?
Jak vypadá smrt?
Má smrt skutečně jen oči , které nás pozorují?
Opravdu mohou člověka zachránit před smrtí banality, jako je rýma nebo smích?
Má člověk právo zabít jiného člověka?
A kdo vlastně zabíjí?
Kat, nebo politikové, náboženští vůdci a soudci, kteří takto rozhodli?
Tenká novela, ale je v ní spousta otázek, nad kterými budu asi velice dlouho přemýšlet.
Nějak jsem se v tom ztrácela. Poměrně rychle mě to přestalo bavit, nedočetla jsem.
Dunu už s nadšením přijaly tisíce čtenářů napříč kontinenty, bez ohledu na věk.
Je to kniha skvělá, přelomová, vizionářská. Frank Herbert v ní vytvořil něco, co vedle Tolkienova Pána prstenů patří ke stěžejním sloupům světové sci-fi a fantasy literatury. Chválit Dunu, říkat jak výborná ta kniha je, to je jako vozit písek na Arrakis. Myslím, že pro příznivce tohoto literárního žánru je stejně neuvěřitelné nevědět, co byli píseční červi, jako netušit, komu sloužil Jeden prsten.
A ještě dodatek po shlédnutí nového filmu Duna:
1) Takhle, přesně takto jsem si vždy představovala Paula Atreida!
2) Na film rozhodně běžte do kina! Žádná obrazovka vám nenahradí naprosté vizuální orgie velkého plátna!
Naslouchačem jsem byla nadšená, Faja se mi líbil a na 3. díl jsem se těšila jako děcko na Ježíška. Však nás taky Petra Stehlíková napínala hooooodně dlouho!
Prolog super! Ale pak přišlo mírné rozčarování. Děj se vlekl a ne a ne nějak nabrat tempo. Už mě začaly štvát nekonečné (a opakované) úvahy na téma kdo, kdy, proč a jak a kdo je a není parchant.
Kdybych neměla takovou slabost pro Ilan i pro Pětadvacítku, asi bych remcala ještě víc.
Vydržela jsem a dobře jsem udělala! Kniha nabrala tempo a děj se dostal do obrátek, které se točily čím dál rychleji jako ty kruhy na obloze.
Ilan dospívá, razí si svoji cestu a hledá svoje místo v Duvalském pohoří. A to je směr, kterého by se autorka měla držet!
Konec dobrý, všechno dobré! A já se už zase nemůžu dočkat pokračování. A zase se mi moc nechce odejít z Duvalského pohoří a čekat rok na to, co Ilan podnikne dál.
Oceňuji slovníček na konci knihy a navrhovala bych, aby byl v příštím díle podstatně rozšířen o hesla KDO JE KDO. Nebo se v tom my čtenáři po těch letech opravdu ztratíme!
SPOILER!!!
Jsem ráda, že Petra Stehlíková odolala pokušení (mnohokrát jí v komentářích na Databázi podstrkované) a "nerozjela" žádnou romantickou linku mezi kapitánem a Ilan, doufám, že ta zrzka má v knize opodstatnění a že se z ní vyklube třeba nějaká pěkná mrcha, co ji poslala Kozlowská na kapitána, jo a ne aby Ilan (a autorka) samotné Kozlowské odpustila! Naopak jí, čarodějnici staré, krvelačně přeji nějaký fakt ošklivý konec!
Doufám, že Ilan zůstane tou silnou, ale citlivou duší, jako byla doposud. A doufám, že rodina a přátelé budou pro ni pořád znamenat o trochu víc než sklenit! Bylo by škoda, kdyby se z ní kvůli sklenitu stalo monstrum.
A ještě jedna poznámka: taky mohl zemřít někdo jiný a ne zrovna Erno! Toho lituji jako skoro všechny ženské starší 15 let, co jich v Duvalském pohoří a v Nížinách žilo! Paní Stehlíková chce asi do 25 propašovat Armina, ale do prasečí řiti a u všech amarijských věží, to měla obětovat raději někoho jiného!
Dlouho jsem váhala, jestli dát čtyři nebo pět hvězdiček.
Upřímně řečeno, všechny povídky na pět nejsou. Ale na druhou stranu je kniha velice různorodá co se námětů týče, díky všem těm vyšetřovatelům pestrá, a proto čtivá, takže nakonec proč pět hvězdiček nedat, že ano?
Na můj vkus moc náhod, některé "nápovědy" byly až moc zřejmé, ale jinak standardně dobrá Agatha...
Já bohužel nesdílím obecné nadšení.
Kniha mně připadala příliš popisná, rozvleklá a přes zajímavý námět nudná.
Kdyby se byla autorka rozhodla ji seškrtat tak na dvě třetiny, měla by lepší spád a tempo. K některým tématům se autorka vrací opakovaně, jiná témata jen načrtne a odloží. Výsledkem je nastavovaná kaše, jako asi Barka dělala svým dětem.
Super! Až do konce jsem nevěděla, kdo a proč vraždil.
A mimochodem, milé dámy, zapamatujte si dobře oblíbenou větu slečny Emily Trefusisové:
"Je to báječný pocit, když má člověk někoho, na koho se opravdu může spolehnout."
Je to věta vět a určitě nejenom Emily s ní dokázala každého muže dostat přesně tam, kam chtěla!
Výborná kniha!
Mám Aghatu Christie ráda, a tak mě opravdu hodně štve, jakým svévolným způsobem jsou její příběhy překrouceny a násilně přepracovány v různých seriálových a filmových adaptacích! Zkouška neviny podobně jako třeba Schůzka se smrtí jsou toho důkazem. Kdo viděl např. poslední televizní adaptaci Zkoušky neviny (anglickou) a pak si přečte knihu, nemůže uvěřit tomu, že se jedná o tentýž příběh. Nechci prozrazovat nic z děje, jen musím konstatovat, že jsem zvlášť ke konci nestačila kroutit hlavou. Asi skutečně u ACH zůstanu jen u knih.
Patnáctiletý kapitán a Poklad na ostrově - dvě knížky, které jsem sice přečetla poprvé už někdy v patnácti letech, ale přání dostat se TAM, do těch krajů, kde se odehrává jejich děj, to mě neopustilo po celý život.
Tohle je moje srdeční záležitost. Adam a Charles, nůž a štěně, Aron a Caleb, peníze a láska... Je to krásné čtení, dokonalé. Člověk se nakonec snaží pochopit i tu mrchu Cathy...
Mně osobně se ovšem nejvíc líbila postava Samuela Hamiltona. Takového člověka bych skutečně chtěla někdy v životě potkat!
Na východ od ráje, to je jedna z 10 knih, kterých si nejvíc cením.
Její závěr můžu číst, kolikrát chci, a stejně mě vždy dojme. Vždyť i my jsme podle bible potomci ne toho slušného a dobrého Ábela, ale toho vzteklého a umíněného Kaina. A podobně jako on a jako Caleb i my toužíme po lásce, pochopení a uznání...
...a každý z nás někde na sobě nebo v sobě nosí Kainovo znamení...
Vzkaz pro pedobro: Na východ od ráje je i po dalších 20 letech pro mne tak úžasná kniha, jako byla v mých 20 i v mých 40 letech! Teď na prahu důchodového věku v ní objevuji zase jiné zajímavé myšlenky. Je to trvalý skvost v mojí knihovně.
Ano, Agatha Christie napsala asi detektivky s lepší zápletkou, ale tahle knížka se mi prostě líbí. Děj, zasazení do historického rámce, zajímavé postavy Reniseneb, Esy a Nofret...
Rozhodně stojí za přečtení!
A ještě poznámka - četla jsem výborný překlad Evy Hrubé, je to skvělé, když někdo zná nejen angličtinu, ale hlavně svůj rodný jazyk.
Začátek opravdu dobrý - záhadné poslání, žádné informace, podivínský "přítel", kterého slečna Marplová skoro nezná... Také se mi líbila představa té jemné a milé staré dámy jako nesmiřitelné, naprosto neústupné a spravedlivé bohyně Nemesis.
Co se mi moc nelíbilo, to byl poněkud rozvleklý konec knížky a zbytečné "dovysvětlení" toho kdo, co a proč.
Ničím mě to nezaujalo.
Nevěrohodné, překombinované, no a promyšlený psychologický thriller si představuji opravdu jinak. Tady stačí "číst mezi řádky" a je jasné, v čem bude asi zakopaný pes.
A tak na konci žádné Vau, to jsem tedy nečekala... Naopak, dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslela, že to dopadne.
Navíc mě dost štvala dějová linka se Stephanií Kingovou, která příliš zřetelně dávala najevo, že autorka má našlápnuto (Bohužel!) k mnoha dalším knížkám s touto hrdinkou. No, jak kdo, já si už určitě žádnou další knihu s touto hrdinkou nepřečtu.
A ještě poznámka k překladu.
Překladatel pan Milan Lžička má tak malou slovní zásobu a jeho překlad je tak ubohý, že si říkám, jestli nakonec Rachel Abbottové nekřivdím. ( Např. opakování slova furt, špatné slovesné vazby, gramatické chyby, použití středního rodu atd.).
Právě proto jsem nakonec ke dvěma hvězdám přidala ještě jednu navíc.
Mayday jsem četla teď podruhé, a i když jsem věděla, jak všechno dopadne, tak mě to znovu bavilo číst.
Uvědomila jsem si také, že když je knížka fakt dobrá, že není na škodu se k ní občas vrátit. Člověk si pak líp vychutná pasáže, které předtím vzal příliš hopem.