Bránolog komentáře u knih
Úžasná, napínavá i smutná knížka o osudech jednoho učitele z Pelhřimovska. Shodou okolností mám ve Vyskytné kamaráda z vojny a ze sousední vesnice (Sázava) pocházeli moji prarodiče z tátovy strany, takže ten kraj dost dobře znám. Ale co dokázali lidem bolševici a jejich přisluhovači, nad tím teda zůstává rozum stát.
Skvělé! Je tady vidět, jak jde kastelologie vpřed - polemizuje se tu s dogmaty (Karlshaus u Purkarce nezaložil Karel IV., Přimdu nepostavili Němci jako "černou stavbu", ale možná kníže Soběslav, atd. ...). Snad se za polemiky nebudou nahoře kastelologičtí guruové minulé doby (Sedláček, Menclová, Durdík) zlobit...
Tohle byla teda super knížka. Normálně mě knížky typu rozhovorů až tak neberou (s výjimkou šumavských samotářů a dalších knih Aleše Palána), ale tohle byla jedna z těch, kdy člověku vadí, že dočetl na konec. Když pomineme příjemnou formu rozhovoru, tak se člověk doví hodně o fungování různých částí záchranného systému - a v druhém plánu i o tom, se s vámi bude dít, pokud - nedej pánbu - budete tyhle "služby" potřebovat. Super knížka ještě jednou!!!
Další z vimperských opusů pana Sichingera. Tentokrát jde o jednoduchý příběh, kterému nepřekombinovanost některých jiných knih MS fakt sluší. Parta kamarádů ze základky prožívá svá dětská dramata v totáčovém pohraničí. Ovšem mimořádně mě bavila postava Ampéra. A sice se tam o mém milovaném městě nepíše jenom hezky, ale protentokrát to autorovi odpouštím.
Váhám, mezi 2 - 3. Nakonec jsem to dočetl, i když trochu se sebezapřením. Takže 2. SPOILER: Myslel jsem, že bude nějak rozebráno to vazačství, ale ono to celkem rychle skončilo, tahle dějová linie. Místo toho se to svezlo na vlně všemi a všem vnucované chapecko - chlapecké lásky. Nic proti tomu, ale holt to k tomu tématu ujelo od něčeho, co by mě bavilo mnohem víc...
Tak jako všechny knihy od této paní - strhující, napínavé, znepokojující a (alespoň pro mne) znovu udivující, že tyto věci se děly ne za Hitlera, ne někde v Rovníkové Guinei, ale v době, kdy už jsem byl dospělej člověk - a v Evropě. Ten režim byl fakt esencí zrůdnosti a Ceausescu s tou jeho hvězdou Elenou jinam než ke zdi nepatřili...
Mám slabost pro Sichingera i pro Vimperk, takže to beru jako historický exkurz do období v životě tohoto města, o němž jsem toho dosud moc nevěděl. Příběh je sice místy trochu přitažený za vlasy, ale zase jsem si vimperské reálie docela užil. Takže ne zcela objektivní 4 hlavně z lásky k Vimperku.
Jo, jako malej jsem bez toho neusnul. Zejména nejdelší kapitolou (Polárka a Dezi) jsem mučil matičku mou nebohou. A stejná jména jsem dal "postelovým" maňáskům. Akorát Dezi nebyla pes, ale vopice.
Jasně, že za 5, protože je to o hradech, a to nejen o těch typu Karlštejn. Navíc autorovy webovky sleduji a jsou pro mne vynikající pomůckou k tomu, abych našel hrady, k nimž nevedou značky a mnohdy ani pořádné cesty. Čímž neříkám, že mé expedice jsou vždy úspěšné hned na první dobrou...
Vyznání kreslíře, trempa a muzikanta. Podle mne je občas v soudech trochu nekompromisní, ale v jeho věku a s tím, co dokázal, na to má - alespoň podle mě - nárok. Přeju hodně zdraví a ještě mnoho dalších let...
Tak toto se fakt nepovedlo. První část hodnotit nebudu, protože se v tom nevyznám a nedokážu posoudit vliv měsíce, šutrů a stromů na lidské zdraví. Ale ta část jako "místopisná", to je tak něco chaotického, povrchního a plné věcných nesmyslů (Krajčířové z Krajku - to má být jako co, proboha?). Semleté všechno - děti, psi, houbaři, strašidýlka - takhle se fakt knížky dělat nedají. Kdyby třeba aspoň v tom místopisu byla nějaká návaznost na tu esoterickou část, tak by se to dalo pochopit, ale takhle teda ne...
Ono na tu vojnu stejně člověk vzpomíná rád, i když to byly (v mém případě) dva roky ztraceného života, ale zase, pár kamarádů zbyde na celej život. Moje vojna u spojařů byla v letech 1987 - 89 (Brezno, Mariánské Lázně) a díky této knize ožily vzpomínky - dobré i nedobré.
Samozřejmě o té paní leccos vím, ale rád jsem jí, prostřednictvím této knihy, poznal blíže. Líbil se mi věcný styl vyprávění, a to, že se - podobně jako Kosatíkův Masaryk - nesnažila dr. Horákovou nějak glorifikovat a dělat z ní svatou. Co mne zaujalo na konci, byl dopis tchánům, z něhož bylo poznat, že jejich vztah nebyl bez třecích ploch...
Přečteno téměř celé za cestu vlakem Praha - Sobotka a zpět. Jedna z knížek, kde mi bylo líto, že je konec. Strhující rodinné drama, kde holocaust je takovým katalyzátorem dějů na pozadí, přišlo mi. První dvě části jedním dechem, ta třetí mi malinko drhla, ale opravdu jen malinko.
Jednoduše, výstižně napsáno, věřím, že právě takto to mohlo v Sudetech chodit. Postavy jednaly tak, jak se od nich čekalo, žádné historické ani logické nonsensy jsem tam nenašel. Popravdě jsem je ani nehledal. Moc mě to bavilo.
Havrana v Nezvalově překladu jsem se kdysi na gymplu učil (a kupodivu naučil) nazpaměť, takže vlastnictví této knihy byla nostalgická povinnost. A doteď ji občas docela rád otevřu a porovnávám...
Na to jak to bylo tlustý jsem to přečetl překvapivě rychle, fakt to odsejpalo. A zaujala mne famózní znalost námořnické terminologie. Teď čtu pokračování...
No tak jo, no - asi každýmu za války veselo nebylo. Tahle knížka mne ale v mnohém otravovala, jednak skoky mezi časovými liniemi, zejména pak do zblbnutí omílané "ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš", na to už jsem měl tak od půlky knížky dost silnou alergii. Takže přečteno - a čau, šťastnou cestu do zapomnění.
Vimperk, Vimperk v době mého dospívání. Často zmiňovanou hospodu Na Koreji mohu doporučit, chodím tam dodnes, má svou atmosféru, dle mého příliš nezměněnou od roku 1987. Příběh je dle mého trochu překombinovaný, ale na to jsem si u autora již tak nějak zvykl. Co mne trochu míchalo jsou věcné chybky: že Špinarová byla Věra a ne Eva se dá odpustit, ale v roce 1987 se Pasovská jmenovala Pohraniční stráže (předtím Rooseveltova). Vím to, protože tam babička bydlela. Pasovská to byla až po revoluci a autor jako Vimperák si měl toto pohlídat. Jinak ale pěkné počtení...
No...četl jsem bezprostředně po dočtení Metra 2033 a to byla asi chyba. Nemůžu říct, že by to bylo blbý, ale donekonečna se opakující "kulil oči" a zejména otravné "Huh" v každé druhé přímé řeči mě fakt značně iritovalo.