broskev28 komentáře u knih

Jsem na tom podobně jako Ivka14 - očekávání nebyla, vzala jsem si knihu jen jako "vycpávku" při čekání, nenáročnou, oddechovou jednohubku. A ona skvěle zafungovala, já se nestresovala čekáním a ještě jsem se něco dozvěděla. Chvilky z výletů, pláží a pikniků se střídaly s rodinnými sešlostmi. "Pevná rodina ale nepouští nic ven."
Nevím, jestli se z jedné knihy dá zevšeobecnit katalánský pohled na rodinu a na úlohu manželky, ale i když soudím, že ne, tak to bylo velmi poučné - feministka někde ve mně se tuze bouřila:
Vychovávej dítě, pracuj a vydělávej, vyvařuj, veď a udržuj domácnost i sebe, a ještě bys mohla ve chvilkách volna studovat manuál "jak býti Lvovi postelovou lvicí". Zapomeň na knihy, koncerty, muzea a své zájmy obecně. Jo, a jen pro pořádek: každý za své!
Ne, že by se takový Lev nevyskytoval i v českých luzích a hájích, jen je asi méně pravděpodobné, že by ho Tereza v domácím prostředí neprohlédla . . .

21 24.07.2023

Den jako tenhle je pro mě první kniha tohoto typu, na tohle téma, a pro mě překvapivě čtivá. Přidávám se k některým komentářům: začátek mě strhnul a nadchnul, konec nepřekvapil a nevybočil z řady předvídatelných. Překlad mi občas trochu nesedl (zvláště molekula vzduchu), ale soudím, že našim čtenářkám by se kniha mohla zamlouvat. A mně se zamlouvaly závěrečné otázky a témata k diskuzi, jen u té předposlední mě překvapilo, že oslovuje pouze ženy.

"Kuřátka pochází z oplodněného vajíčka. Oplodněného. Obyčejné vejce z obchodu je prostě jen vejce. Žádný tatínek. Žádné miminko."

15 23.07.2023

Těžký kus, soudím já.
Na rozdíl od předešlých knih autorky, tohle není veselé čtení. Běh času, Špulka a koneckonců ani Rusovláska určitě nejsou knihy humorné, ale nemyslím si, že by byly vyloženě neveselé až depresivní. Tady na mě místy padala de(p)ka při představě, že bych vyrůstala s matkou jako Pearl. Jak jinak vnímaly tu či onu konkrétní situaci po letech její děti, to taky o něčem vypovídá.
Není dnes a určitě nebylo nikdy jednoduché pro matku/samoživitelku vychovávat tři děti. Při čtení téhle knihy mě napadla zajímavá myšlenka: jak by ji hodnotila třeba Veronika Hurdová, která se ocitla v téže situaci? Sociální systémy jsou odlišné, rodinná zázemí, charaktery a vzdělání se také liší, navíc žijeme v jiném století, ale podstata přece zůstává. Pochopila by Pearl? Odsoudila by ji?
Teprve babičku Pearl bych vzala na milost, ale těžko říct, jestli bych to dokázala, být její potomek . . .

"Nebyla žádný filosof, ale cestou domů se dívala na pošmournou baltimorskou krajinu a přemýšlela o dobru a zlu: o teoretické ctnosti, která platí ve vzduchoprázdnu; o tom, jestli má vůbec nějaké opodstatnění."

14 22.07.2023

"První román je vždycky dílem šprta.
Jen géniové dovedou lajdačit na první pokus."
Po Erotickém potenciálu jsem zhltla další Foenkinosovu knihu, abych zjistila, že je to zase něco úplně jiného. Knihy, spisovatelé a jejich rodiny, knihovny, nakladatelství - knižní prostředí se vším všudy. Ústřední nápad - knihovna odmítnutých literárních děl - je geniální; bylo by docela zajímavé, kdyby taková existovala, kolik svazků by se v ní ocitlo třeba jen v českém rybníčku? A proč?
Jak psali mnozí, i já jsem měla pocit jisté nevyváženosti: začátek mě nadchnul, prostředkem jsem se horko těžko prodírala a konec to zase zachraňoval. Ale pořád to bylo, aspoň pro nás knihomoly, zajímavé a neradiční čtení o tom, čemu holdujeme více než ti druzí: o knihách.
Jak řekla Madeleine: "S vámi to nemá co dělat. Podle mě je nutné mít se na pozoru před každým, kdo má rád knihy. To já s Henrim jsem byla v klidu."

15 20.07.2023

Přečetla jsem znovu, po 20 letech, a přikláním se ke komentáři verense - technické podrobnosti jsou lehce úsměvné, ale samotný "francisovský" příběh, kde jsou Dobro a Zlo jasně rozeznatelné, podobně jako v klasických westernech, se čte příjemně i s odstupem téměř čtvrtstoletí.
Překvapila mě jiná věc: při prvním čtení jsem vůbec nezaregistrovala, že i renomované nakladatelství, jakým Olympia kdysi bezesporu bylo, pustilo do světa knihu s hrubkami; je jich sice jen pár, ale jsou tam. Mám neodbytný pocit, že tento trend nabírá na obrátkách, škoda.

14 19.07.2023

Čekala jsem jen a pouze americkou romantiku, ale našla jsem něco jiného.
Možná je to divné, ale vzpomněla jsem si při čtení na knížku Moje milá smrti - smrt se dá vnímat i jinak než jen jako ztráta. Abby, Olivie a Liam, ale taky Laura, Nettie, Colton, zajímavé postavy zalidňující tenhle jinak klišoidní (fuj, to je hrozné slovo!) příběh, z něhož se nakonec vylouplo příjemné prázdninové čtení.
Děkuju za výstižný komentář Dámaskloboukem: úvodní citáty kapitol jsou skvělé, občasné hlášky hlavní hrdinky jakbysmet, přímořské prostředí kanadského venkova velmi lákavé, včetně sněhové nadílky. Takže až na již zmiňovanou záměnu kapitol 35 a 36 je to vlastně téměř dokonalá kniha. Našim čtenářkám - zejména obdivovatelkám Jojo Moyes - určitě doporučím.

"Celý život jsem si myslela, že mít děti člověka vysává, protože je potřeba je naučit, jak být dospělí, a přitom ve skutečnosti oni učí nás, jak správně žít. Olivie má v sobě moudrost, která člověka současně rozčiluje i okouzluje. Nastavuje mi zrcadlo, ve kterém při troše pozornosti můžu zahlédnout, kdo jsem.
. . .
Možná proto jsem nakonec celý život nechtěla mít děti. Protože moje chytřejší já vědělo, že nás nutí k sebereflexi a že je daleko snazší si svoje nedostatky nepřipouštět."

24 18.07.2023

Jak už tady napsali mnozí, není to snadné ani chytlavé čtení. Ale já jsem byla lapena od prvních řádků, podobně jako třeba Ronny.
Olive Kitteridge jsem nečetla, ale tohle se mi líbilo moc. Životní kotrmelce Astry a její rodiny mě občas fascinovaly; Raymond z první kapitoly přece vůbec nebyl Raymondem z poslední! Bylo mi líto Glorie, nesnášela jsem Clodagh a obdivovala Doma i Huga. Je neuvěřitelné, v jak odlišných světech vyrůstaly Kimmy a Astra! S každým dalším oddílem knihy jsem zažívala překvapení, díky příjemnému překladu a pečlivé redakční práci nerušené tiskovými ani jinými chybami; pochvala pro nakladatelství Jota!
Kniha nebude patřit k nezapomenutelným a strhujícím literárním dílům, ale určitě stojí za přečtení a jako prvotina slibuje mnohé. Mně osobně se navíc tuze zamlouvá obálka české provenience.

18 17.07.2023

Tohle je přesně ten typ knihy, který nevyhledávám.
Nechala jsem se zlákat hodnocením mých oblíbených uživatelů, přečetla jsem, byť se stále vzrůstající nechutí, a už nikdy knihu těchto autorů neotevřu; severské drsárny fakt nejsou můj šálek kávy.
Jediné, za co autorům děkuju, je uvození a posléze i ukončení příběhu novinovými úryvky. Pokud se zakládají na pravdě, pak je opravdu něco hodně shnilého a páchnoucího ve státě německém. A možná nejen tam?

"Vedoucí oddělení pašování a nucené prostituce nezastíral svůj odpor proti všemu a každému, kdo pocházel z bývalé NDR. Považoval za nestydatost, že musí pracovat v Treptowě, a nikdy dobrovolně nejel do bývalých východních čtvrtí Berlína. Osobně napsal ústavní stížnost proti příspěvku solidarity a znovusjednocení považoval za větší tragédii než Černobyl a Fukušimu dohromady."

Sviňucha je opravdu zvláštní kniha, zvláštní pro mě byla i její četba.
Asi nejblíže mám ke komentáři irca3468. Podobně jako Evaho73, při prvním čtení jsem se trápila a nevěřícně kroutila hlavou. Pak jsem udělala něco, co nikdy nedělám: vynechala jsem historické a literární reminiscence a dočetla jsem jen ten reálný, dnešní příběh do konce. Poté jsem knihu jsem zaklapla s tím, že je nad mé síly.
Asi po měsíci či dvou jsem ji znovu otevřela; možná proto, že jsem ji nezapsala sem na web a došlo mi, že ji ani zapsat nemůžu, vždyť jsem ji nepřečetla a nemám k ní co říct. Ale jelikož venku bylo jako v peci a mně se nechtělo do horka, znovu jsem tuhle knihu otevřela a znovu jsem ji četla - tentokrát poctivě, celou, bez přeskakování a vynechávání.
Našla jsem úplně jinou knihu, u níž jsem sice opět kroutila hlavou, ale nyní s pocitem, že autor je prostě génius a překladatel David Petrů mu nezůstal nic dlužen. Skvělé formulace, výborné historické, místy satirické ( téměř apokryfní?) odbočky a odkazy. Propletence příběhů a časů, zajímavé postavy (Chloe i Perikles, Dionýza, Emilie), scéna v katedrále v Southwarku mě dostala, podobně jako další vsuvky ze středověké Anglie.
Takže já velmi doporučuju, ale asi musíte mít na čtení téhle zvláštní knihy tu správnou náladu.

"Možná právě tohle je podstatou modlitby, když ji zbavíme všech obřadností a teologie: zadumaný klid, v němž člověk promlouvá ke svému nejlepšímu já."

16 15.07.2023

Kobra mi zase spravila chuť. Rozuzlení přicházelo průběžně a ne na poslední chvíli, Tyrone byl šikovný hrdina (strýček Solly by na něj byl určitě pyšný!), Kosťák a Žirafka skvělí policajti a nejvíce mě v tomhle dílu překvapila Mbali: "Klení je snaha neschopného mozku projevit se silou."
Je něco shnilého ve státě JAR, ale zdaleka ne pouze tam, a podle toho vypadá i vyšetřování. Tentokrát se dějové linie tolik nevětví, takže čtení je snazší, i když závěrečná honička ve vlaku mi taky dala zabrat. Slovníček na konci knihy není prost chyb, ale to by snad až tolik nevadilo. Mnohem víc mě zarazily poslední dvě věty na s.279 - první je podle mého názoru nepravdivá a tu druhou jsem nepochopila. Ale detektivní žánr není moje parketa, jsem si toho vědoma a nehádám se.
A naopak jako třešinka na dortu mi připadalo následující sdělení (ze slovníčku): JAR má jedenáct oficiálních jazyků, přičemž městský slang jich kombinuje všech jedenáct. Při vědomí téhle reality mi problémy našich školáků s češtinou připadají jako úplná prkotinka . . .

21 09.07.2023

Nevěděla jsem, co mě čeká - nečetla jsem ani rozhovory s autorkou, ani anotace, tím méně komentáře. Byla jsem nepopsaný list, na patře mi ale doposud zůstávala jakási pachuť z poslední knihy A.M. Listopád.
Les v domě určitě překryl onen dosavadní pocit nepříliš vydařeného příběhu v minulé knize, ale dal mi zabrat. Možná proto, že nejsem schopna pochopit situaci popsanou v knize? Že jsem se nikdy s něčím podobným (naštěstí) osobně nesetkala, ani neznám nikoho, kdo by zažil něco takového? Nevím, ale jedním jsem si jistá: při čtení knihy jsem byla střídavě smutná, vzteklá a nevěřící. Nedokázala jsem zůstat v klidu a vidět popsané události s nadhledem, protože některé se zcela vymykaly mému chápání. Takže soudím, že je autorka napsala dobře.
Je to zvláštní, ale při četbě se mi vybavovala kniha P. Braunové Evička lhářka, žhářka, ačkoli se samozřejmě věnuje jinému tématu. Podobně jako tady, ani tam jsem neviděla východisko, světlo na konci tunelu. U knihy pro dospělé je to sice deprimující, ale tak nějak pochopitelné. U dětské knihy mi to připadalo jako podraz na malé čtenáře.

36 09.07.2023

Tajemství na kůži je a není romantická kniha.
Indie po Gándhím, rok 1955. Britové sice odešli, ale mnoho věcí přetrvává, především kastovní systém a velká nerovnost obyvatel. Příběh tatérky Lakšmí ukazuje, že společenské problémy určitě nezmizely možná jsou jen odsunuty tam, kde na ně není tolik vidět. Postavy nejsou ustrnulé a procházejí vývojem, i když třeba v případě Hariho mám velký problém uvěřit jeho proměně.
Cizí slůvka, která se v textu objevuji velmi často, v mnoha případech nejsou nezbytná, fungují spíše jako exotický doplněk a četbu určitě brzdí. Já jsem používala při čtení tři záložky: postavy, právě čtená stránka, slovníček pojmů, což bylo docela náročné. Ale na druhou stranu připouštím, že slovník pojmů se hodí jako zdroj informací o kultuře země, která je pro Evropana zcela odlišná.
Každopádně kniha je čtivá i zajímavá a čtenářky, které rády touto cestou poznávají život a v tomto případě i historii vzdálených zemí, určitě potěší.

16 09.07.2023

Druhý díl mě malounko zklamal.
Nemám ráda americké filmy, v nichž hrdina někoho - nejčastěji vnadnou blondýnku - zachrání ne za pět minut dvanáct, ale za minutu dvanáct. Bennyho záchrana ovšem přišla ještě později, a to mě docela zklamalo: být američtější než Američani, to bych od Deona Meyera nečekala!
Ale jinak čtivé, zajímavé, občas docela náročné (pro mě především kvůli množství policejních příslušníků a střídání dějů) provedení, na němž nejvíc oceňuju (ne)alkoholickou linku a vůbec vývoj Bennyho soukromého života; perfektní byl třeba "kariérní" rozhovor se synem Fritzem. Takže určitě vyhledám pokračování Bennyho nyní již kapitánské policejní aktivity.

14 08.07.2023

Autorku vůbec neznám, ale hned bych si od ní ještě něco přečetla. Píše tak nějak jednoduše, napadá mě výraz učebnicově, ale to určitě není na škodu, vůbec to nemyslím hanlivě. Postavy nejsou dokonalé, rozhodně nešustí papírem, ale spíše mi připomínají někoho známého. Mě osobně nejvíce zaujala Edita a její život.
Takže za mě literatura pro ženy, která téma obvykle akcentované v romantických příbězích - tedy dokonalé duševní souznění a s ním (většinou) spojený dokonalý sex - nechává spíše v pozadí a všímá si rodinných vztahů. Výchova dětí, adopce, nevěra, skloubení rodiny a práce, finanční, resp. materiální základ rodinného života. To vše podává autorka čtivě, bez přehnaných reakcí a scén. Našim čtenářkám, které často sahají po Kelleové Vasilkové, Kubátové či Jakoubkové, určitě doporučím.

"Micinka přece taky na začátku nebyla naše. Pamatuješ si, jak jsme ji našli? Maličkou, hubenou, asi jí umřela maminka a ona byla sama na světě. A teď ji máme rádi a nikomu ji nedáme."

Bylo to krásné a bylo toho dost, pravil kdysi klasik. Parafrázovala bych spíše "bylo to zajímavé (alespoň zpočátku) a na mě toho bylo příliš".
Naomi Novikovou jsem poznala kdysi dávno jako autorku dračí pentalogie z dob napoleonských válek a podobně jako mí synové, příběhy Temeraira jsem milovala. Od té doby jsem její dílo nesledovala, takže Hvozd je pro mě šok.
Mám za sebou poměrně hodně knih tohoto typu, ale tady jsem byla zahlcena natolik, že má představivost nestíhala až kolabovala. Chyba je určitě ve mně, nejsem vůbec cílová skupina, přesto - nebo právě proto - si dovolím připojit se ke komentáři puczmeloun. Shodla bych se s ním téměř ve všem, včetně jazykové stránky příběhu; ta mi ovšem vadí nejméně, resp. ta mě (na rozdíl od ostatních připomínek) pouze překvapila.
Teď jsem ovšem tuze zvědavá, jak se s knihou popasují naši náctiletí čtenáři.
A sama za sebe doufám, že série Scholomancie, na kterou se chystám, bude pro mě uvěřitelnější a přijatelnější.

"Měla jsem pocit, že Přivolání se o samotě vlastně ani sesílat nemělo; jako by pravda nic neznamenala, pokud u sebe nemáte někoho, s kým ji můžete sdílet - pokud za vámi někdo nepřijde a nepopřeje vám sluchu, můžete křičením pravdy strávit klidně celý život."

Autorka mi už dvakrát přichystala zajímavé překvapení - nejprve mě posadil na zadek Strom naděje, potom šokoval Ivan je jen jeden. U téhle třetí knihy jsem navíc zaslechla i srovnávání s kočičím klanem E. Hunterové, takže jsem neodolala.
Ani potřetí jsem se neubránila větě, která mě při četbě knih K.A. vždy provází: tak tohle jsem opravdu nečekala! Fantazijní svět, v němž jsem prozatím našla jen velmi málo reálných (z reality vzatých) živých tvorů. Těmi pro vlastní příběh nejdůležitějšími jsou lidé, a právě ti jsou největší záporáci. Vedle nich existuje (?) pět dalších vládnoucích druhů: nautiti, bardálové, raptodonti, teramanti a dairnové. (No, a vobíci zase přišli zkrátka! Možná proto, že jsou tak zdvořilí? )
Překlad Petra Eliáše se mi zamlouval, i když to asi vůbec nebyla snadná práce. Třeba takoví netochmýři! Ovšem teď mě napadá, že v knize se objeví třeba koně, vrány, veverky, vakoveverky, pstruzi, takže ne vše bylo nutné nově stvořit a nazvat. Často je výstižné už jen jméno, například raptodont Burác Drtihlav.
Mně se to líbilo, a moc. Určitě bych našla drobné mouchy, a tím nemám na mysli občasné překlepy, ale nápad a provedení se mi líbí převelice. Kara, Renzo, Hráč, Toby, Vallino a Byx - velmi nesourodá šestice, která mezi sebou vytvořila pouta podobná rodinným. Čtivé, napínavé, překvapivé, takže (nejen) našim dětem určitě doporučím. ALE!!!
Jediná moje výhrada, tedy spíše obava, zní: dočkáme se dalších dílů, nebo to Albatros zase zabalí pro nízký prodej? Autorka už vydala tři díly, tak se nechme překvapit. Já jen doufám, že opět příjemně . . .

"Jako zajatkyně a únoskyně jsme se k sobě moc nehodily. Napadalo mě tisíc otázek a ona byla ochotná odpovědět sotva na jednu, a to ještě jen někdy.
Já mám ty tvoje otázky ráda, řekla mi kdysi máma. Tak se přece učíme.
Jenže některé otázky nemají odpovědi. A některé sice mají, ale neradi je slyšíme."

13 04.07.2023

Souhlasím, příběh je jednoduchý tak akorát právě kvůli věku čtenářů. Draci pořád "frčí", za mě rozhodně lépe číst knihy o dracích než o minecraftu. A u našich čtvrťáků to opravdu fungovalo - desetiletá čtenářka knížku zhltla a vyprosila si další dva díly; víc jich bohužel Albatros nevydal. Tak jen doufám, že i pokračování Quinnových dobrodružství se povedlo ke spokojenosti malých čtenářů a že Terezka nebude zklamaná.

11 03.07.2023

Konečně jsem se dočkala prvního dílu jihoafrické série a jsem moc ráda, že můj nepříliš nadšený komentář předkrmové jednohubky Žena v modrém plášti už je minulostí. Ďáblova hora byla zouplna jiný kafe - Benny Griessel tady figuruje jako výborný detektiv s téměř neomylným instinktem, takže případ samozvaného vykonavatele spravedlnosti jsem přečetla jedním dechem a jsem nadšená.
Soudím, že jsem narazila na další výbornou detektivní sérii, teď si to chci ověřit v dalších dílech. Jen se obávám, že pokračování série nebude mít - stejně jako první část - odpovědného korektora, takže se připravuju na nejhorší. Hanba nakladatelství MOBA, ještě že to autor nevidí!
Děkuju za pochvalné komentáře, především uživatelům Metla, trudoš, marlowe.

27 02.07.2023

Podtitul krimithriller pro dívky mě trochu odrazoval, ale nenechala jsem se zmást a v Levných knihách jsem knížku pro naši knihovnu koupila.
Nelituju - pátrání jako takové určitě není špatné a může z náctiletých vychovat budoucí čtenáře detektivních příběhů. Ale ještě víc se mi líbil popis dospívání - nadšení hlavní hrdinky pro knihy, její rodinné vazby (včetně tety Lydie a Bruna!). Odvaha racionálně probrat a řešit vztah na dálku, tím spíš, jedná-li se o první zamilování. Tak jen doufám, že naše náctileté čtenářky budou spokojeny alespoň tak jako já.

"Neteř je milá, chytrá a rozumná dívka, bohužel ne natolik rozumná, aby při jízdě na kole nosila helmu. Ale má-li být Lydie spravedlivá, ona si ji také před jízdou nenasazuje."

13 01.07.2023

"Nechceme to, co chceme, v tom je ta potíž."
Já hlupka jsem si na kratší cestu vlakem - navíc se skupinkou dětí, které mě určitě nenechají začíst - přibalila tenkou Pennacovu knížečku malého formátu. Teprve po návratu jsem zjistila, že jde o poslední díl volné série, ale abych řekla pravdu, vůbec jsem to nepoznala.
Skvělé, skvělé a skvělé do třetice! Tereza, jedna z mnoha sourozenců - potomků věčně zaláskované maminky, která si ovšem podtrhla vše podstatné v knize Praktické rady do manželství, vydané v Curychu (!!!) v roce 1934, je povoláním jasnovidka, která plánuje svatbu. Takto podáno je to nuda, šeď, ale ten ohňostroj, který kolem chystané a posléze i realizované svatby rozpoutá Terezin bratr Benjamin, to nelze popsat, to se musí přečíst.
A kdyby se vám to čirou náhodou popsat povedlo, tak byste to určitě nedokázali vypovědět tak úchvatně, jako právě Daniel Pennac. Jeho celostránková souvětí, trochu se podobající nekonečným větám B. Hrabala, soudržnost rodinného klanu (včetně všech přivdaných a přiženěných tet, strýčků a kmotrů, jakož i jejich rodinných příslušníků a přátel), geniální sarkasmy namířené tu na fungování státu, ondy na (ne)schopnost policie a především na finanční machinace jedné významné francouzské šlechtické rodiny, úžasné!
A zhruba totéž bych mohla napsat o přílepku nazvaném Křesťané a Mauři, o němž v názvu není řeč. Jazykové nuance podmiňovacího způsobu aneb jak se stalo, že Špunt je Benjaminův mladší bráška. To nevymyslíš!!!
Místy jsem měla pocit, jako bych četla francouzského Hiaasena, a to bych do D.P. nikdy neřekla; znám totiž pouze jeho práva čtenáře včleněná do víceméně výchovně suchopárné knihy Učení mučení. Tohle je docela jiné kafíčko, a já ho moc doporučuju těm, kdo mají rádi nadsázku a neuvěřitelná rozuzlení, navíc podaná vybroušenou češtinou: velké poděkování za překlad paní Vlasty Misařové.
P.S. Navíc se tam několikrát objeví český karavan, považte!

"Těžko zazlívat funebrákům, že si udělají krám naproti hřbitovu, to je obscénní stránka každé alegorie."

11 30.06.2023