broskev28 komentáře u knih
Přiznám se, že my jsme do knihovny druhý díl koupili jen na naléhání našich čtenářek - já osobně jsem po něm vůbec netoužila.
Ano, moc se mi líbí autorčino poetické vyjadřování a sympatická je mi také Teresa, výborná byla i nová dvojice Blanca a Smoky. Ale přesto mě tento díl ještě více než ten předešlý utvrdil v názoru, že použití mystična při řešení detektivní záhady mi nesedne pokaždé a už vůbec ne od každého autora. Adamsberg a jeho tým se často ocitají na hranici reality (možná ještě častěji až za ní), ale v podání Fred Vargas to zvládám bez obtíží. Ilaria Tuti mě nepřesvědčila.
Výhrady dialékařky naprosto chápu, já navíc nesouhlasím s příbuzenskými vztahy; jako denní účastnice výuky Hejného matematiky jsem velmi pečlivá v případě použití pojmů jako synovec, neteř, babička; tady jsem měla docela velký problém s nejednotnými rodinnými poměry. Chápu, možná jde spíš o překlad, ale pro mě to byl jen další důvod k nespokojenosti. Ovšem naše čtenářky si knihu moc pochvalují, takže chyba je zřejmě v mém osobním nastavení.
P.S. Děkuju za připomínku Arwen777; chyba na 1.řádku knihy opravdu neudělá dobrý dojem, zvlášť když není v knize jediná.
Už od okamžiku, kdy jsem si u nejnovější knihy Jojo Moyes přečetla komentář Mi--lada, jsem se na Knihovnice(i) chystala. A nedivím se těm, kteří J.M. obviňují z plagiátorství - těch podobných linek a postav je tam až příliš mnoho.
Ale při čtení Knihovnic(e) jsem neměla pocit, že čtu totéž; jediný zásadně společný prvek byla sama existence koňských knihoven, a v případě Junie - kterou lze považovat za jednu z důležitých postav - vlastně ani to neplatí. Ovšem musím přiznat, že kdybych knihy četla v opačném pořadí, určitě bych tuto hodnotila výš.
Od první kapitoly jsem hltala stránky, byla jsem nadšená mnoha postavami (Angelina, Henry a zprvu i šerif), a neméně silně znechucená průmyslovým rozvojem Ameriky 40.let 20.století, podobně jako ustrnule konzervativním rodinným uspořádáním. Úžasný byl fotografický doprovod a skvělá byla ona svíčka sloužící zvláštnímu účelu!
Ovšem úvodní motto T.S.Eliota mi vehnalo slzy do očí . . .
"Měla jsem radost, že knížky klíčí v jejich mladinkých myslích. Táta se pletl. Potřebovaly knížky víc než cokoli jiného jim toto místo mohlo nabídnout. Hladověly po vědomostech, po návodu, jak vyměnit tuto tvrdou zemi za nějakou měkčí."
Už jsem si zvykla, že když se mi dostane do ruky kniha označovaná jako thriller, může to být klidně psychologický román, nebo klasický detektivní příběh, anebo taky neuvěřitelná slátanina. Takže žánrové rozdělení ignoruju a vybírám si buď podle autora, nebo podle oblíbených komentářů tady na databázi.
U Mexické gotiky jsem byla zprvu na rozpacích. Obálka mě nadchla - nejen že byla nádherná na pohled, ale opět si přišly na své i hmatové receptory; taktéž typografické řešení mi připadá výborné. Kromě několikrát zmiňované mexické revoluce jsem tam zemi původu moc nepostřehla. Ale statečně jsem se pročítala dál a časem se mi příběh začal líbit. Možná to nebyl horor, ale místy byl docela odpudivý (když už ne strašidelný). Lehce rozmazlená Noemi si časem získala můj obdiv, když byla ochotná přiznat sama sobě své nedostatky. A její slovní šarvátky s Virgilem jsem si vychutnávala.
Takže ano, já budu Mexickou gotiku doporučovat i našim poměrně konzervativním čtenářkám. Myslím, že ji přijmou rozhodně snáz nežli upíry či zombie . . .
"Tmavé maso, pomyslela si. Nebyla nic víc než maso. Obdoba plátku hovězího, který si řezník prohlédne, než ho zabalí do voskového papíru. Exotická pochoutka, z níž se rozechvívají slabiny a v ústech se sbíhají sliny."
Pět hvězdiček dávám za výborný nápad, za skvělou "čtenářskou dílnu" - postup, jak pracovat s knížkami, co v nich hledat, proč je číst, jak si četbu užít a co z ní vytěžit. A také za návod, jak i nadále používat technické vymoženosti naší doby, ale nenechat se jimi ovládat, a hlavně nenechat jimi vytlačit četbu knih. Moc se mi líbí tatínkovo úvodní motto, paráda.
Ale mám dvě drobné výhrady. Ta první se týká "ručně" psaných textů Terezky: když vidím to neuvěřitelné z a ž, tvar, který používala moje devadesátiletá maminka, nechápu, jak se tam dostal. Vždyť ani já, a že už jsem také v babičkovském věku, jsem tohle písmeno nikdy tak divně nepsala!
A ta druhá je možná spíš pobídka pro šikovné učitele a knihovníky. Když si procházím závěrečný seznam knížek, které doporučuje Terezka, vidím tam nejméně deset knih, které dnešní šesťák (sedmák, osmák) přečte jen stěží, obzvlášť když nemá "výborné vysvědčení". Jednak kvůli rozsahu a jisté starobylosti textu (především Robinson, ale taky Guliverovy cesty, nebo knihy J. Verna, M. Twaina či R.L. Stevensona), a pak taky kvůli samotnému námětu.
V dnešní době ale přece vychází spousta výborných knih pro tuto věkovou kategorii (namátkou třeba www.bez-bot.cz, Každý má svou lajnu, Ztraceni v čase, Tajemství oblázkové hory; nesmíme zapomínat ani na skvělé válečné knihy jako Spočítej hvězdy nebo série M. Gleitzmana). Takže se přímo nabízí navázat na Terezčin příběh hledáním v jiných, dnešním náctiletým trochu přístupnějších, ale rovněž dobrých knihách. Tohle možná měla na mysli lucakuca, ale povedlo se jí to formulovat mnohem stručněji a pregnantněji, smekám!
Takže velké díky za inspiraci i za krásné zpracování téhle knížky. A jsem tuze zvědavá na názor páťačky, která se v naší knihovně po této knížce sama sháněla a vypůjčila si ji.
Tak já jsem si tohle vyšetřování užila méně než ta předešlá, ale pořád to bylo netypické a zajímavé čtení.
Dva naprosto odlišné případy, zcela výjimečný policejní tým, navíc důležitou roli tady sehraje i čerstvě nalezený komisařův syn, který se neuvěřitelně podobá svému otci, tedy alespoň svým chováním. Tohle prostě nejsou detektivky pro každého, ovšem těm osloveným přeju příjemnou četbu.
"Stačilo by přetnout jedno z těch vašich vzácných pozemských pout a vystoupal byste do oblak a splynul s nimi, ani byste nepotřeboval ideál. Jako balón. Dávajte si na to pozor, Adamsbergu, už jsem vám to říkal. Budiž, život je jen hromada hnoje, podlosti a průměrnosti, na tom se shodneme. Jenže my se tím musíme brodit, příteli. Prostě musíme."
Ano, bylo to příjemné a svižné čtení, hubatá Káča se ovšem zdaleka nevyrovnala předloze klasika. O to lépe autorka vystihla hrdinčinu neschopnost, nebo spíše neochotu pokračovat v zaběhnutých stereotypech společenských pravidel, s odkazem na její nespornou inteligenci.
Jenže právě proto pro mě závěrečná řeč novomanželky v této knize byla mnohem méně přesvědčivá. Možná to bylo dáno i tím, jak málo toho dvojice společně prožila, vlastně neměli vůbec šanci se lépe poznat. Ale jako čtivou a milou jednohubku - oddech po těžším kusu - určitě doporučím; já jsem s ní strávila příjemné odpoledne.
Po mnoha letech jsem ji zase otevřela a hned jsem se ocitla v úžasně vtipném a spravedlivém pohádkovém světě, stejně jako když jsem ji téměř před třiceti lety koupila, a poté četla s našimi dětmi.
Výborné, skoro až nepohádkové vyprávění, zajímavé ilustrace s přidanou hodnotou trefných komentářů, prostě paráda! Pro mě vede Březová Růženka, ale povedly se všechny, takže moc doporučuju. Ale jak upozorňuje haWranka: jsou poměrně dlouhé, takže možná doporučuju spíš předčítat zvědavým posluchačům.
Už delší čas jsem se na knihu chystala, ale teprve dnes se mi dostala do rukou a stálo to za to. Nevím, nakolik osloví převážně starší čtenáře naší knihovny, ale jsem rozhodnuta ji objednat - už jen proto, že rok 2029 tu bude co nevidět, tak abychom mohli porovnávat. Pak také kvůli oku lahodícímu překladu dvorní překladatelky D. de Vigan; skvělý zážitek. A už jsem zmiňovala výbornou redakční práci, zn. Odeon?
Souhlasím s názorem mnoha komentářů: ti, kteří by si tuhle knihu měli povinně přečíst, ji ani nezahlédnou. Zajímavý je také doslov a naprosto dokonalý je komentář charlizee, zvláště jeho první věta, ta mě moc pobavila, děkuju.
Za sebe doporučuju pozorně pročíst obzvláště celý první odstavec na s.151, takové malé školení, jak vnímat a dešifrovat televizní zpravodajství. Už mnohokrát jsem přemýšlela, kdo vlastně tvoří dramaturgii naší veřejnoprávní televize.
A znáte skvělý film T. Burtona Ospalá díra?
"Spolu s Clarou vymysleli takový skeč "Zvláštní zpravodaj z Ospalé díry" a nenechali si ujít žádnou příležitost, aby ho sehráli."
Není to vůbec špatná knížka, ale já jsem si při ní vzpomněla na Barevné pohádky Ilony Borské, které mě i mé děti, když byly malé, zaujaly určitě více.
I tady je spousta zajímavých nápadů (vedle planetky ulétlých nafukovacích balónků, která se objeví právě v Barevných pohádkách) a navíc tady najdete nádherné obrázky. Juraj Martiška si vyhrál především s knoflíky - já je miluju a tady jich najdete nepřeberné množství v celé kráse. Moc se povedl i portrét Zuzančina dědečka.
Takže já jsem určitě spokojená, ale knihu bych doporučila spíše rodičům pro předčítání nežli samotným malým čtenářům.
Překvapila mě chorvatská autorka, která píše o pražské židovské komunitě. A "dostala" mě hnedle první stranou své knihy, předmluvou, především její první a poslední větou.
Po mnoha knihách s válečnými tématy, které jsem v posledních letech přečetla, se mi do téhle vůbec nechtělo. Ale jsem ráda, že jsem se k ní odhodlala a určitě ji budu doporučovat všem, kteří se do doby druhé světové války vrací prostřednictvím románů. Právě fakt, který tady mnozí berou spíše jako minus téhle knihy, a sice její velký záběr a zdánlivé "klouzání po povrchu", totiž umožňuje vidět věci v širších souvislostech. Německá poválečná historie, komentáře k Eichmannovu procesu, chování Hedwig; možná (snad) to nebyla většinová reakce, ale určitě se takové objevily. Líbil se mi i postoj ke kibucům: pro introverty asi těžký kus . . .
Takže já jsem velmi spokojená se zajímavou a podle mého názoru dobře napsanou knihou.
"Několik let po válce uspořádali Američané soud s některými z nacistického Hlavního úřadu pro rasu a osídlování. Ti se také zabývali odebíráním dětí. Mezi obžalovanými bylo i pár funkcionářů z Lebensbornu. Všichni byli osvobozeni a ta organizace byla prakticky označena za sociální ústav. Prý se starali o sirotky."
Jo, líbilo - krásně a jednoduše napsáno, takže si určitě i malé dítko uvědomí, že kdybychom tenhle přístup vzali za svůj všichni, máme vystaráno, tedy hlavně naši potomci. Ovšem na druhou stranu souhlasím i s poslední větou komentáře mrabla: pokud jsem součástí nějaké rodiny, pak bych měla své názory a chování objasnit všem jejím členům, abych jim svým přístupem neubližovala.
A úplně vidím některé děti, jak vznášejí stejnou námitku jako právě mrabla, jak je jim líto babičky . . .
Nedokážu si dost dobře představit, že by tuhle knihu četlo nějaké dítě samo.
I pro mě jako dospěláka to bylo náročné čtení: jednak kvůli poměrně košatému vyjadřování (pro mě velké plus, ale pro čtenáře stále ještě pracujícího na zdokonalování techniky čtení těžká práce), a také kvůli "nedějovosti" vyprávění. A to jsem ještě nezmínila závažné téma, které Frantův příběh předkládá.
Takže pokud bych tuhle knihu dala dětem, určitě bych se četby účastnila spolu s nimi a určitě bych jim vysvětlila, proč autorka knihu napsala. Ilustrace příběh výborně doplňují, pro mě byly jakýmsi umocněním hrozivé situace.
Mám za sebou Příběh Biafry a Půl žlutého slunce, takže o Nigérii už něco málo vím. Ale kniha Abi Daré je jiná, mnohem naléhavější, a navzdory náročné češtině se pro dnešní mobilní, tak nějak zkratkovitou dobu hodí mnohem lépe, alespoň podle mne.
Přečtěte si příběh nigerijské dívky; fakta na úvod jednotlivých kapitol jsou velmi zajímavá, ale vlastní příběh Adunni vypoví mnohem více. Překlad Viktorie Hanišové byl pro mě uhrančivý; poznámka překladatelky mnohé vysvětluje, ale i bez ní pochopíme důležitost téhle jazykové odlišnosti a neobratnosti. Ovšem k pochopení nigerijské, možná obecněji africké reality mám já stále daleko . . .
P.S. Koneckonců kdo z nás po 17.únoru 2022 chápe evropskou realitu?
"Teď už vím, že dobrá angličtina není měřítko inteligentní mysli a zdravýho rozumu. Angličtina je jenom jazyk jako jorubština a igbo a hausa. Není na ní nic zvláštního, nic z toho nedá člověku rozum."
I druhý díl téhle nezvyklé trojčlenky (viz název série) se mi líbil a přečetla jsem ho s velkým zaujetím.
Souhlasím s komentářem soukroma, že název se moc nepovedl, ale v tomto případě to není vina překladu, v originále zní stejně, tedy stejně nelogicky. A rovněž souhlasím, že v této knize emancipační téma rezonuje ještě více, ale vzhledem k inteligenci hlavní hrdinky, k jejím cílům a hlavně k době, v níž se příběh odehrává, je to dost pochopitelné.
Milé pro mě bylo setkání s Archibaldem Banksem, po doktoru Simpsonovi další osvícený lékař a skvělý člověk. Dvojice Lasička a Gargantua se nám tady představí trochu jinak, pro mě překvapivě. Takže já určitě doporučuju: Sarah, Will a doktor Simpson ani podruhé nezklamali.
Mám ovšem neblahé tušení, že zklamání nám čtenářům chystá edice Vendeta: třetího dílu se hned tak nedočkáme . . .
"Pokud ti proto připadá, že není dost dobrý . . . řekl bych ti, ať nesoudíš člověka podle jeho chyb, ale podle toho, zda se z nich poučil."
Zajímavé, chytré, vtipné, ale taky docela náročné čtení, bohužel právě v té věkové kategorii, kdy naši žáci knihy odkládají (pokud je vůbec někdy četli), protože náruživý (vášnivý a nedejbože pravidelný) čtenář rozhodně nepatří mezi třídní elitu, ať už ji definujeme jakkoli.
A to je škoda, protože tahle knížka je fakt dost dobrá; říká se ještě vůbec hustá? Ororka Marf (průměrný Ororo je sedmtisíckrát inteligentnější než průměrný člověk) a Krik Ezger (na poměry Kriků hodně přátelský) jsou asi ti nejlepší průvodci na planetě Čúmm.
Teď jenom jak k ní ty naše náctileté přitáhnout - šikla by se nějaká fakt vymazlená knihovnická lekce. Možná ještě lepší by bylo použít knížku třeba pro páťáky/šesťáky jako celovečerní téma na Noc s Andersenem. Kdo by nechtěl zažít noc ve škole s ufony, navíc právě na apríla?
"Já nemám strach," řeknu. " 'Panuje jednomyslná shoda', že nemám vůbec strach, lidská matko mami."
Máma na mě mrkne. " 'Někteří z nás si myslí', že máš strach, lidské dítě Lani."
" 'Panuje jednomyslná shoda', že toto není pravda. Nevydávám pach strachu, mám jenom hrozné prdy."
Zařídila jsem se podle doporučení předešlého komentáře - vzala jsem si knihu na cestu vlakem - a bavila jsem se přenáramně.
Já mám prostě pro tohoto autora slabost a "zbaštím" mu cokoli; naštěstí u smradlavých goblinů a z jejich řad se vymykajícího Lišáka, hrdiny (nebo sýraře?) z Adheraku, oblačných panenek, stárnoucí Ned a dobrotivého Fradona to nedalo ani moc práce. Takže já určitě doporučím, protože to bylo milé, vtipné, čtivé a soudím, že také dobře přeložené. A jsem moc ráda, že máme všechny díly v naší knihovně.
"Nevypadá to ani jako naběračka, ani jako medový váček," stěžoval si Lišák.
"Souhvězdí nikdy nevypadají jako věci, po kterých jsou pojmenována," vysvětlil mu Henwyn. "Už jste někdy pozoroval Velkého lovce? Když spojíte hvězdy, kterými je tohle souhvězdí tvořeno, dostanete něco jako rozmáčklý piroh . . ."
Pro mě docela zklamání - Issa poněkud přehrávala už jako dospívající, a ani jako dospělé jsem jí to moc nevěřila. Prostě hned od prvních kapitol jsem byla tak nějak naježená a nedůvěřivá, i když pro to nemám žádný konkrétní důvod, ale bylo to tak. Komentář Sofonisba asi nejlépe vystihuje mé pocity při čtení.
Takže raději ani nehodnotím, nechci odradit případné zájemce a přeju jim jen ty nejlepší čtenářské zážitky.
Líbilo, a moc, ale malounké výhrady bych měla.
Pominu vousy (a to především od 8.kapitoly dál), o kterých už tu byla řeč, ale to beru jako návnadu pro hnidopichy - dobře nám tak! Já jsem měla problém spíš s tím, že kluk, který píše Ježíškovi, zná George Clooneyho a Dannyho parťáky, resp. že někdo tak "malý" je občas větší, než by tomu odpovídalo (a mluví o svém dědečkovi jako o staříkovi či staroušovi).
Ale jinak jsem spokojená převelice, Milada Rezková opět předvedla, že dokáže neuvěřitelným způsobem zpracovat zvolené téma. A opět, jako ve všech jejích knihách, je grafická stránka knihy minimálně rovnocenná té textové, což je úžasný zážitek. Ovšem pro mě největší překvápko byla jednoznačně řeč Ladislava Rotta z roku 1898. A podle následujícího odstavce soudím, že a) buď ještě zdaleka nejsem tak stará, b) nebo jsem prožila tuze smutný život.
"Děda věří, že takové fleky mají všichni staří lidé, kteří žili veselý život. Pokaždé, když se člověk zasměje, tak mu prý na ruce vyrazí jeden flek. V mládí jsou světlé, protože důvod k smíchu není žádná dřina. Ale čím je člověk starší, tím má sklony k smíchu menší, a tak ty skvrny mají za odměnu pořádný grády. Staříci hůř vidí, i proto musí být skvrny poctivé, až kapitální. Člověk se potřebuje podívat na ruce a hned vědět, že je to dobrý, že se v životě nařehtal jako kůň."
Určitě zajímavé a poutavé čtení, ale . . .
Jak už někteří zmínili, rodokmen je skvělá pomůcka, jenže i nechtěná nápověda v předstihu. Další drobný problém pro mě představovalo střídání časových rovin a jejich protagonistů; než jsem si definitivně ujasnila, která postava patří ke které době, dávala mi četba docela zabrat. A podobně jako bupilla mě překvapil český název knihy a také fotografie na obálce - vypadá skvěle a idylicky, ale Zimní vilka byla podle popisu úplně jiná: barevně i architektonicky.
Tyto mé výhrady ale nic nemění na mém hodnocení, podle mého názoru kniha patří mezi ta kvalitnější dílka romantické literatury, takže určitě doporučuju.
Nejsem malé dítě, a ještě netuším, co na tohle dračí leporelo nezvyklého formátu řeknou naši malí čtenáři, ale já jsem se pobavila.
Asi nejvíc se mi líbila oslava dračích narozenin a dračí škola (trénink vyhýbání se rytířům), zaujala mě i galerie slavných draků a skvělé bylo třeba vadné držení těla u draků. Dračí anatomie mě obecně velmi překvapila, ale snad nedojde k větším škodám, vzhledem k tomu, že se toto téma nevyskytuje v žádné z klasických učebnic biologie . . .