bukiet komentáře u knih

Tevisův Zpěv drozda je dystopická kniha, která je hodně smutná s ohledem na dobu, ve které žijeme, s přihlédnutím na roky, které už máme za sebou a s možným výhledem do budoucna, který si autor nějak vymyslel a naše štěstí je, že už se toho nedožijeme. Jenže všichni tu dystopickou budoucnost už dneska vytváříme. Ale nepropadejme depresím, zapněme si mobil, zamíchejme kratom, nebo slupněme gumídka s Hhc a budoucnost se hned prosvětlí. Anebo čtěme, čtěme ty příběhy, které se staly, mohly stát a doufejme, že některé nikdy nestanou. A pokud vás bolí oči, čtěte ouškama, protože tuto knihu skvěle načetli Martin Písařík, Tomáš Pavelka a Kateřina Winterová.

18 13.02.2024

Vážený pane Poirote,
dovolte mi, abych Vám poděkoval za krásné čtyři měsíce, které jsme spolu strávili u Vašich případů. Probrali jsme je spolu pěkně popořadě od případu ve Stylesu roku 1916 až po závěrečný ve Stylesu roku 1975 (1940) a bylo velmi zábavné vnímat odlišnosti chronologie literární od chronologie televizní, v níž Vás tak mistrně zastoupil pan David Suchet. Ani jednou jste mne nenudil, snad s výjimkou Velké čtyřky, ale chápu, že Vaše tvůrkyně Agatha měla tehdy slabou chvilku a jiné problémy. Tak tedy adieu a pozdravujte Hastingse, Ariadnu, Jappa, slečnu Lemonovou, George a Agathu.
Recevez, Monsieur , mes salutations.

16 16.01.2014

Pamatuji si, jak jsem, coby kluk asi desetiletý, byl překvapen kvalitou apokalyptické knihy českého klasika a říkal jsem si, že tahle kniha obstojí i ve světovém měřítku. A přitom je tak česká. Možná je právě její kvalita i v tom, že si nehraje na světovost, ale přináší do velkého tématu malý český pohled na věc. Tak konečně i my, Češi, jsme jednou způsobili zánik světa. Teda pan Povondra.
Kniha je samozřejmě obrovskou alegorií na kolonialismus, nacismus, komunismus a další ismy a ač dějově zasazena do třicátých let dvacátého století, kde ji to opravdu sluší a čtenář dobrodružných příběhů si pomyslí, jak by třeba dopadlo setkání mloků s King Kongem, má její příběh stále platnost. V poslední době zejména. Inu velikost spisovatele Karla Čapka může být zpochybňována, ale jeho práce s jazykem a různorodý výběr zpracovaných témat a samozřejmě kvalita psaní jej prostě z toho podstavce jednoho z největších českých spisovatelů jen tak sesadit neumožní.
Knihu úžasně načetl Lukáš Hlavica, ale přesto doporučuji si alespoň jednou knihu přečíst, protože příběh je často vyprávěn formou různých zápisků, novinových článků a při poslechu jste pak trochu ochuzeni o typografickou hravost knihy.

Jako většina románů, které nejsou napsány pod značkou série Temná věž, obstojí i tento jako dobrý samostatný román, ale až znalost faktu, že je příběh součástí většího cyklu, mu dodá na zajímavosti.
Navíc je Beznaděj román dvojenec. King zde teorii o dvojencích, známou z Talismanu, uvedl literárně do praxe tím, že k této knize přidal pod Bachmanovým jménem i zrcadlový román Strážci zákona. A aby každý pochopil, že je to vlastně jedno dílo, nechal tyto dva romány, od dvou „rozličných" autorů, vydávat společně. I proto obě knihy v mém seznamu figurují pod jedním číslem a komentář bude u obou stejný.
Čtenáři se namnoze přou, který z románů začít číst první. Myslím, že to není tak důležité jako to, přečíst si je oba. Osobně vycházím z faktu, že Beznaděj vydal King pod svým jménem a Strážce zákona pod pseudonymem. Už to je vodítko. Navíc si myslím, že Beznaděj přímo navazuje na děj v předešlém románu Rose Madder, odkud zavítala Cynthia Smithová a události z minulého románu v cyklu připomíná. Tím je dáno, že Rose Madder a Beznaděj se odehrávají ve stejné realitě. Oproti tomu Strážci zákona jsou příkladem slavné věty: „Jsou i jiné světy“.
Není to ovšem jen fakt existence různých realit, který tento dvojromán spojuje s Velkým cyklem Temná věž. (To už by tam koneckonců patřilo skoro všechno, co King napsal a svým způsobem to tak logicky i je!)
Hlavní záporák v Beznaději je evidentně bytost sídlící v Todesovském prostoru, která přes jakýsi průsak mezi realitami ovlivňuje svět Beznaděje.
Z románů Temné věže už víme, že existuje ušlechtilá řeč, jazyk kterým se mluvilo v Gileadu a tady se setkáváme s úplným opakem, s jazykem mrtvých, nezformovaných, kterým mluví zvířata ovlivněná přítomností Tekovy mysli, ken-toi, jako první a primitivní zobrazení spojení člověka a zvířete, jež v dokonalejší formě ještě potkáme v dalších románech.
Objevují se zde totemy malých bohů ken-tehy a mluví se o velkých bozích ken-tek. Zdá se, že tyto amulety jsou zlou obdobou dobrých amuletů a dobrých velkých bohů, jako je želva Maturin. S amuletem, či totemem želvy se také ještě setkáme.
A dostáváme se k největšímu čtenářskému problému, k bohu. Nebo k Bohu, jak chcete. Spoustě čtenářů náboženský aspekt Beznaděje vadí. Nevím jestli to platí obecně, nebo je to jen důsledek naší české „ateistické“ společnosti. Je třeba si ale uvědomit, že celý cyklus s principem Boha operuje, i když většinou vkusněji než tomu bylo v románu Svědectví, tam to bylo i podle mne přes míru. V Beznaději se Bůh ukazuje jako velký hráč proti antagonistovi Tekovi, velkému bohu z Todesovského prostoru. A je to stále ten základní boj, dobro proti zlu, bílá proti černé. A Bílá síla je Kingovským vyjádřením sil dobra, tedy i Boha. Za touto silou putuje Roland k Temné věži, aby díky ní obnovil svět, který se hnul.
King ale víru v Boha podrobuje, nikoliv poprvé, drsné kritice, svým způsobem kritizuje přímo Boha. Je Bůh krutý? Je Bůh láska? Odpověď je na každém z nás.
Osobně mi tento aspekt knihy tentokrát nevadil, jediné co mě štvalo je fakt, že spoustu důležitých informací jsme se dozvěděli právě od Boha, aniž bychom je čtenářsky zažili. Ale o tom je vlastně celá víra.
Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
4. Temná věž II: Tři vyvolení
5. Svědectví
6. Talisman
7. Temná věž III: Pustiny
8. Nezbytné věci
9. Temná věž IV: Čaroděj a sklo
10. Prokletí Jeruzalémské – povídka (Noční směna)
11. Prokletí Salemu
12. Na dobrou noc – povídka (Noční směna)
13. Mlha – povídka (Mlha)
14. To
15. Nespavost
16. Rose Madder
17. Beznaděj a Strážci zákona
18. Všechno je definitivní – povídka (Všechno je definitivní) 

15 11.01.2019

Ze všech tří amerických Velmistrů žánru sci-fi mám nejraději Heinleina a může za to právě tato kniha. Dveře do léta je nesmírně poetický příběh o cestování časem a o pomstě, ale také o lásce, přátelství a o kocourovi. V době kdy jsem se s knihou potkal poprvé, jsem ani náznakem netušil, že mi chlupaté stvoření rodu Felis catus někdy zkříží životní cestu, přesto jsem už z úvodní pasáže románu, kdy hrdina hojně probírá svůj vztah k mňoukajícímu příteli, cítil, že takové přátelství je velmi vážná a seriózní záležitost. Teď, po letech strávených ve společnosti mnoha šelmiček, které mi zpříjemňovaly a zpříjemňují život, jsem nadšený z toho, jak přesně Heinlein vztah dvou rovnoprávných entit popsal. Bez kocoura by to prostě nebylo ono, i přesto, že po většinu románu je Pete mimo děj. Román sice patří ještě do prvního spisovatelova období, kdy střídavě psal romány pro mládež a romány pro dospělé, ale dle mého názoru se jedná o jeho nejlepší práci vůbec. Lehkost, nadhled, humor, ale i napětí, to vše bravurně spojeno do příběhu o návratu k milovanému kocourovi ( Já vím, že to tak úplně není hlavní téma, ale jsem kontrolován při psaní tohoto komentáře čtyřmi kocoury, kteří si hlídají, co kde napíšu o kočkách). V audio podobě se načtení románu skvěle zhostil Otakar Brousek mladší.

14 29.10.2024

Po mnoha a mnoha letech jsem si zopakoval tento nedostižný postkatastrofický román, tentokráte v audio verzi. Hodnocení není ani po letech třeba měnit.

14 31.10.2019

Pro mnohé kontroverzní kniha pouze dokazuje, jak důležité je vyvíjet se, neustrnout na místě. To se Kingovi rozhodně v jeho kariéře spisovatele daří. Mnozí čtenáři mají se Srdci v Atlantidě problémy. Nedivím se jim. Mají Kinga zafixovaného jako „Mistra hororu“, což je stejně hloupé označení, jako bývalo u Hitchcocka, který točil především thrillery, ale ne horory. King s horory začínal, povznesl je na mainstreamovou úroveň, ale začal koketovat s fantasy, thrillerem i detektivkou. No a Srdce v Atlantidě je titul, který se nejvíce vymyká jeho tvorbě, protože to není žánrová kniha. Tedy aspoň to není kniha v žánru pro Kinga typickém. Vzpomínkový společenský román v povídkách. Žádné strašení z nadpřirozena (válka ve Vietnamu ale asi Američany straší víc než tušíme a stejně si nedají pokoj), jen lehké dotknutí se cyklu Temné věže. Nic víc a pak jen příběh, příběh ztracené generace. Pro mne osobně je absence kingovských žánrů v této knize obrovským plus, neboť King opět dokazuje, že je především výborný spisovatel a vypravěč. Ta kniha je čistá, nezaplevelená mísením žánrů (viz Rose Madder a Pytel kostí). Ale milovníci Řbitova zviřátek si asi budou při četbě zoufat. Ale opravdu bychom chtěli číst šedesáté pokračování Prokletí Salemu?
Co je ovšem jisté stejně jako to, že jde o vynikající román, je skutečnost, že kniha jednoznačně patří do Velkého cyklu Temné věže. V první polovině knihy, již tvoří malý román Ničemní muži ve žlutých pláštích se seznámíme nejen s hlavními hrdiny, které pak budeme sledovat v různých etapách jejich života i v dalších povídkách, ale hlavně se zde objevuje klíčová postava, která se vrátí v sedmém díle série Temná věž. A poprvé se zde mluví o Bořitelích. Je pravdou, že některé Bořitele už známe z povídky Všechno je definitivní a románu Nespavost, ale samotný termín je použit poprvé až zde.
Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
4. Temná věž II: Tři vyvolení
5. Svědectví
6. Talisman
7. Temná věž III: Pustiny
8. Nezbytné věci
9. Temná věž IV: Čaroděj a sklo
10. Prokletí Jeruzalémské – povídka (Noční směna)
11. Prokletí Salemu
12. Na dobrou noc – povídka (Noční směna)
13. Mlha – povídka (Mlha)
14. To
15. Nespavost
16. Rose Madder
17. Beznaděj a Strážci zákona
18. Všechno je definitivní – povídka (Všechno je definitivní)
19. Pytel kostí
20. Sestřičky z Elurie – povídka (Všechno je definitivní)
21. Temná věž IV ½: Závan klíčovou dírkou
22. Srdce Atlantidy
23. O psaní 

14 20.02.2019

Kdo by v dětství nemiloval Tři mušketýry, kteří byli čtyři? Kdo by nemiloval, tedy z těch, kdož vůbec v dětství četli, i všechna další pokračování hrdinných francouzských šlechticů? Všechny tyto knihy jsem přečetl tolikrát a stále mám chuť se k nim vracet. A kdo by nechtěl trpět s Edmondem čtrnáct let ve vězení pevnosti na ostrově If? No nevím, jestli bych chtěl trpět, ale ač jsem Dantesův příběh pomsty viděl v mnoha filmových podobách a poslouchal ve spoustě dramatizací, čas na přečtení celého šestidílného díla jsem si tak nějak neudělal. A to byla chyba! Naštěstí se objevila možnost si celého Hraběte Monte Crista poslechnout v interpretaci Vladislava Beneše. A když píšu celého, tak myslím opravdu vskutku celého. Protože pokud příběh znáte, tak jako donedávna já, jen z dramatizací, tak znáte jen hrubou kostru příběhu, protože zpravidla se do filmu vejde první a poslední kniha a nějaké výňatky z prostředních čtyř. Spoustu postav nepoznáte, spousta věcí vám bude utajena a nevysvětlena. A tak jsem si konečně smáznul jeden literární dluh.

13 28.09.2022

Často používám čtení do ucha jako návratu k dávno prožitým příběhům. A u Waltariho Sinuheta tomu nebylo jinak. Jak opojné to bylo čtení před čtyřiceti lety, kdy sloužilo jako únik z normalizační šedi okolního světa a zároveň bylo skvělou učebnicí historie, etiky, politiky, vojenství a v neposlední řadě i lékařství. Waltariho román totiž ukazuje jak se vlastně stále nic nemění, jen kulisy a rekvizity. Děje se opakují, příběhy se znovuprožívají. Tento hutný román patří po zásluze k nejoblíbenějším a nejčtenějším románům dvacátého století a díky skvělému podání Lukáše Hlavici jsem se na čtyřicet hodin i já opět mohl vrátit do země Kemet, ale i do Babylónu a na Krétu.

Oficiální životopisy bývají neupřímně nažehlené, předem domluvené výtvory, v nichž nejpravdivější informací je datum narození a úmrtí popisované osoby. Takže když má kniha přímo na titulu uvedeno, že jde o oficiální životopis, zbystřím a jsem opatrný. Rob Wilkins, jako člověk, který prožil s Pratchettem podstatný čas při tvorbě nejen románů ze Zeměplochy, mi ovšem připadá jako člověk upřímný, snažící se svého exšéfa popsat pravdivě, ale také uctivě. Nezastírá, že Pratchett byl pravděpodobně dost svérázný typ, který svému okolí občas dával zabrat, ale má pro jeho osobité chování pochopení, které se časem prohlubovalo. Koneckonců je dohromady spojovala láska k pájce, počítačům a knihám. Wilkins píše odlehčeně s humorným podtónem, jako by mu svůj vlastní životopis diktoval sám tvůrce Zeměplochy. O to více kontrastně pak vyzní známé skutečnosti z posledních let autora, kdy bojoval jednak proti zákeřné nemoci, ale i proti zažitému pohledu společnosti na lidi trpící demencí. Kniha, kterou jsem poslouchal v excelentním provedení Jana Vondráčka, ve mně vybudila chuť na změnu čtecího plánu, a tak místo životopisu Agathy Christie jsem už přelouskal první dvě knihy Zeměplochy a dávám se do Čaroprávnosti.

12 21.10.2023

Velmistr řádu Robert Anson Heinlein je můj nejoblíbenější autor ze Zlatého věku Sci-Fi. Pro zajímavost, po něm následuje Asimov a až nakonec se řadí Clark. Tedy v mých očích. Všichni tři mají místo v mém srdci.
Měsíc je drsná milenka patří mezi Heinleinovy dospělé práce a je považován za jeho nejlepší román. Patří do jeho vrcholného období, kdy po debaklu a nepochopení Vesmírné pěchoty přestal psát pro mládež a věnoval se jen tvorbě pro dospělé.
Je vždy ošemetné vracet se ke starým láskám. Po třiceti letech. Jak jsem obstál ve vztahu k tomuto románu? Kdysi jsem jím byl nadšen, neb jsem byl mlád a revolucionářem každým coulem. Při audionávratu jsem zprvu tápal a nechápal, v čem že se mi tato kniha jevila tak vynikající.
Hm, sebeuvědomovující se počítač, trestanecká kolonie, politika? Co na tom může být zajímavého? Všechno. Protože Heinlen. Nečekejte supervýstřelky z budoucnosti. Vždyť váš mobil je chytřejší než Mike. Ale Heinlein vás nechce oblbnout sci-fi pozlátkem, on vám chce něco sdělit a na analogii s americkou válkou o nezávislost se mu to také daří. Nutí vás přemýšlet, co je v politice správné a co už je za hranou. A že v románu jsem musel souhlasit se spoustou věcí, které jsou za hranou. To je ten rozdíl mezi mládím a konzervativním stářím.
Návrat se v audio podobě s vynikajícím Lubošem Ondráčkem vydařil. Heinlein byl odjakživa kontroverzní autor. Neměl problém se politicky přepólovat, neměl problém provokovat.
A proto, i když knihu poslouchám na zařízení, které je chytřejší než hlavní hrdina příběhu, nemám pocit, že by příběh zestaral a ztratil něco na sdělnosti.

12 16.09.2021

Pamatuji, jak jsem Osvícení četl poprvé v roce 1993 ve svém prvním bytě, kde o podivné zvuky, díky stáří domu, nebyla nouze. V jedenáct večer jsem knihu zavřel, protože už jsem to nedával. Být sám v bytě plném tajemných zvuků a číst si popis strašidelného Overlooku, nebyl ten nejšťastnější nápad. Moudře jsem se rozhodl nechat si pokračování četby na druhý den při cestě tramvají. Viděl jsem obě filmová zpracování a ani jedno na mne příliš velký dojem neudělalo. A rozumím tomu, proč King nemá Kubrickovu verzi rád.
Osvícení je Kingova třetí vydaná kniha, čtvrtá, pokud počítáme i Bachmanovu knihu Vztek, kterou ovšem King/Bachman nadále odmítá znovu vydat. Je vidět, že autor se stále hledal, protože kniha nepůsobí tak sevřeně jako předešlý Salem's Lot. A, což je známá věc, hlavně v té době dost chlastal. Je proto s podivem jak jeho verze příběhu o strašidelném domě, nakonec výborně dopadla. A to přesto, že se v ní bijí dva důležité motivy, příběh strašidelného domu, který ovlivňuje psychicky labilního otce a příběh malého chlapce obdařeného magickým „vyzařováním“. Myslím, že když se o tomhle příběhu mluví, většině vytane na mysli strašidelný hotel a otec alkoholik, a na mentálně nadaného syna už si vzpomene jen málokdo. Uvidíme, jak příběh Osvícení bude pokračovat v další knize o Dannym Torranceovi.
Čteno ušima v podobě audio knihy skvěle namluvené Petrem Jeništou.

12 02.08.2020

Po dvaceti letech a šestnácti knihách se vracíme k hlavnímu hrdinovi knihy Talisman, Jackovi Sawyerovi. Dvaatřicetiletý penzionovaný elitní policista se zapojuje do pátrání po nebezpečném kanibalovi a vrahovi dětí, aniž tuší že tento případ ho donutí otevřít komnatu zasutých vzpomínek na Teritoria, která navštívil ve věku dvanácti let. Jestliže spojení Talismanu s Velkým cyklem Temné věže bylo jen lehce naznačeno a mohli jsme o něm i pochybovat, jeho pokračování Černý dům je jednoznačně součástí Velkého cyklu a stává se dokonce velmi důležitým dílkem v příběhové skládačce. Je nám konečně vysvětleno, co jsou zač Bořitelé a proč jsou pro Karmínového krále tak důležití. Ted Brautigan z románu Srdce v Atlantidě je zmíněn jako Hlavní bořitel. Zjistíme, že Karmínový král má i jiné sluhy, nejen Randalla Flagga. Dozvíme se, jak se Karmínový král nazývá v řeči mrtvých. Opět se setkáme s nějakými dvojenci a potvrdíme si, že Teritoria sousedí se světem Rolanda Deschaina. Navštívíme nemocniční zařízení malých sestřiček a uslyšíme zmínku nejen o Blaineovi, ale především o Pistolníkovi a jeho ka-tet. Ne nadarmo se o této knize říká, že je to příběh Temné věže bez Rolanda. Začínáme tušit, že plány Karmínového krále se uskutečňují i v našem světě a už jen jedna kniha nás dělí od vyvrcholení série Temná věž.
Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
4. Temná věž II: Tři vyvolení
5. Svědectví
6. Talisman
7. Temná věž III: Pustiny
8. Nezbytné věci
9. Temná věž IV: Čaroděj a sklo
10. Prokletí Jeruzalémské – povídka (Noční směna)
11. Prokletí Salemu
12. Na dobrou noc – povídka (Noční směna)
13. Mlha – povídka (Mlha)
14. To
15. Nespavost
16. Rose Madder
17. Beznaděj a Strážci zákona
18. Všechno je definitivní – povídka (Všechno je definitivní)
19. Pytel kostí
20. Sestřičky z Elurie – povídka (Všechno je definitivní)
21. Temná věž IV ½: Závan klíčovou dírkou
22. Srdce Atlantidy
23. O psaní
24. Černý dům
25. Z Buicku 8

12 09.03.2019

Když u nás vycházela Zeměplocha poprvé, začalo se tradovat, že kvalita textů je kolísavá. Mělo se za to, že prvních deset knih je skvělých. To je ta správná Zeměplocha. Druhá desítka šla hodně dolů, ubylo humoru. Třetí desítka se zase zvedla a čtvrtá desítka už vlastně nebyla o Zeměploše, protože ta se v průběhu času docela zakulatila. Je jisto, že udržet stejně vysokou úroveň u čtyřiceti knih je složité. Čtenář chce vlastně pořád to samé, aby mohl nakonec nadávat, že je to furt to samé. Autor, není-li idiot, se chce vyvíjet a posunovat své dílo dál. Takže vždy až čas odhalí, zda kvalita byla zachována, či nikoliv. Maškaráda si přízeň čtenářů zajistila i svou jevištní adaptací. Příběhu o divadle to prostě na divadle sluší. Umně převyprávěný Lerouxův Fantóm opery, plný sžíravých kousanců a postřehů z divadelního zákulisí patří asi k nejlepším příběhům zeměplošských čarodějek. Pro mne osobně je to pak kniha důležitá, protože celý profesní život jsem strávil právě v zákulisí opery. Pokud se vám nechce číst, je jistě skvělou volbou audiokniha v podání vždy skvělé Zuzany Slavíkové.

Přiznávám, že A.C. Clarke není můj oblíbený sci-fi autor. Tím Je Asimov a Heinlein. Přesto jej ctím coby skvělého povídkáře. Bohužel psal i romány. A ty se bezesporu spoustě lidí líbí. Zejména těm, co mají rádi spíše sci než fi. A to já nejsem. Mám rád příběhy, silné příběhy. A v případě pana Clarkea je tím silným příběhem právě román a film (siamská dvojčata) 2001: Vesmírná odysea. A opravdu si nemyslím, že ústřední myšlenkou příběhu je Halova vzpoura. Pro mne je to příběh o tajemství zrodu lidství a neznámé cizí kultuře z hlubokého vesmíru, která nám dopomohla na cestě k inteligenci a civilizaci. Baví mne to napětí mezi jednotlivými segmenty děje, které nakonec vyústí v těžko pochopitelný přerod člověka Bowmana v kosmické dítě. A baví mne zejména to, že je tento příběh neukončen, protože dobré příběhy konce nemají.
Proto mne vůbec neoslovují další pokračování, protože všechno to vysvětlování a ozřejmování zcela vyhubilo mystiku původního příběhu. Prostě stejný problém jako Pohl a jeho záhadná civilizace Heechee, nebo další díly Matrixu.

11 03.07.2023

Rozhlédneme-li se po krajině Zeměplochy, pak patnáctý díl série, který je zároveň druhým dílem podsérie o Noční hlídce, ční na obzoru nepodoben hoře, jež nemůže být zastíněna. Vskutku v tomto příběhu funguje vše, od skvělého původního týmu sympatických postav, přes zdárné doplnění o nové opět zdařilé postavy, nerušící napojení na další díly zeměplošské série až po samotný výborný detektivní příběh. Muži ve zbrani patří bezesporu k vrcholům Pratchettovy tvorby. Sérii Noční hlídky si vzal do úst výborný Jan Zadražil.

10 02.12.2023

Stephen King rozdělil ve své knize Danse Macabre prvotní horory na příběhy o Příšeře beze jména, o Vlkodlakovi a o Upírovi a samozřejmě ke každému z těchto typů uvedl základní literární dílo. A když se řekne upír, má každý jasno, protože všichni ví, že ten nejslavnější literární krvesaj pochází z Transylvánie a jmenuje se Tepes, tedy Dracula. Sice nebyl Stokerův netvor první, ale jeho autor nastavil na dlouhá léta pravidla upírství, stejně jako Curt Siodmak vymyslel pravidla pro vlkodlaky. A pak se všichni potkali ve Stmívání. A přitom dlouhá staletí byli vlkodlaci chápáni jako jeden z aspektů upírství. Pavel Soukup dokazuje své mistrovství při četbě mistrovského hororu Brama Stokera.

10 14.09.2023

Vánoční četba Mooreovy bichle Providence (Omnibus) ve mně podnítila touhu znovu a opět se ponořit do podivného světa páně Lovecraftova. Nu a není lepší volba než četba sebraných spisů, že? Tak tedy první díl, Hrobka, který zahrnuje chronologicky seřazené povídky z počátků autorova veřejného působení. Je jen škoda, že kniha nezahrnuje i juvenilie, tedy věci napsané před autorovou literární dospělostí, ale to už by někteří místní fanoušci asi nerozdýchali. První svazek spisů nám představuje dílka, která patří zejména do tzv. Snového cyklu a také věci ovlivněné tvorbou lorda Dunsanyho. Ale v některých případech se již rodí někde na pozadí slavný Mýtus Cthulhu, takže pozorný čtenář se baví při prvních zmínkách o známých jménech ať už osobních, či geografických, jež budou hrát důležitou roli v pozdějších příbězích. Neznalý čtenář se ovšem u této knihy může i trochu nudit, protože přece jen první svazek neobsahuje to nejlepší z autorovy tvorby. Důležité je také uvědomění si, jak se proměnil v čase pojem hororu. Nemluvě o tom, že Lovecraftovský horor je kapitolou samou o sobě. Kosmický horor, v němž není místa pro krev a šok. Zato si užijete budování hutné atmosféry a popisů podivných krajin v příbězích zdánlivě bez děje. Zkrátka je to podivno. Excelentní Podivno.

10 06.01.2023

Jsou knihy, které umí pohladit a pobavit. James Herriot měl výjimečný dar vyprávět poutavě, vesele i smutně o své práci veterináře, o svém životě na anglickém venkově, o své rodině a přátelích. A především o zvířatech. Napsal o tom všem deset knih a věřte, že pokud se do nich začtete, budete se k nim vracet.

Příjemné detektivní čtení o „mindhunterovi“ z konce devatenáctého století. Šokující vraždy malých prostitutů dají dohromady tři nezávislé vyšetřovatele: novináře, policejní úřednici a psychiatra. K ruce jsou jim pak dva bratři detektivové. Šokující není na šokujících vraždách prostituujících chlapců samo zavraždění, ale hlavně fakt, že ještě na sklonku devatenáctého století, bylo v Americe pohlíženo na dítě jako na dospělého, který si musí být vědom důsledků svých činů. Pomalý rozjezd pátrání po neznámém pachateli, (poznávání jeho pohnutek a minulosti, aniž známe konkrétní osobu), byl velmi zajímavý. Celý obraz New Yorku konce století byl nesmírně plastický, se spoustou odkazů na dobovou politiku, či kulturu. Bavilo mne pomyšlení, že rok před dějem knihy, opustil Ameriku Antonín Dvořák, takže během prvních vražd byl v USA ještě přítomen. Také odkaz na Vernův skoro detektivní román Bratři Kipové mne pobavil, vzhledem k tomu, že jsem jej nedávno četl. Interpretace Martina Písaříka se mi líbila a doufám, že se dočkáme i načtení druhé autorovy knihy.

10 18.11.2021