Bustedka
komentáře u knih
Smrtící bílá
Robert Galbraith (p)
Je mi jasné, že má J.K.Rowling zástup fanoušků, ale tohle byla slabota i na ní.
Ministr je vydíraný a najme si detektiva, aby našel něco na jeho protivníka s tím, že důvod, proč je vydíraný vlastně není důležitý. To vypovídá samo o sobě.
Ta kniha má 700 stran, kde se navíc zoufale dlouho nic neděje.
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
Tyhle knihy, které mě donutí si zjišťovat další a další informace, číst články, koukat na mapy a památky, mám nesmírně ráda.
Do Jablunkova jsem se přistěhovala neznalá poměrů. Jsou tu polské nápisy, školy, školky, oslavy i svátky. Po naszymu se mluví mezi sousedy, v obchodě, ale i na úřadě. Česko poslké spory tu jsou ale tak nějak cítit pořád.
ijmý kostel mě tak fascinoval od začátku. Kniha se čte sama. Je zde spousta osob i příběhl, ale vše do sebe lehce zapadá.
Sapiens: Úchvatný i úděsný příběh lidstva
Yuval Noah Harari
Jedna z mála knih, kde se celkový dojem z knihy zlepšuje každou stránkou.
V první části popisu pravěkého života jsem se trochu nudila, ostatně paleontologie nebyla v mém centru zájmu nikdy, ale postupně se můj zájem zvyšoval a zvyšoval. Ve chvíli, kdy se začalo řešit náboženství jsem začala hlhtat stránku za stránku až do samého konce.
Pokud vás nikdy dějiny nebavily, tak vás asi nebude bavit ani knížka, ale pokud budete chtít, každý si tam najde to své. Minimálně vám to ukáže pohled na svět zase z jiné strany. A nutno říct, že z dost zajímavé strany.
Některé myšlenky jsou super, jiné zase trochu zvláštní.S něčím se možná neztotožníte. Ale jak je v knize napsáno - důležité je klást si správné otázky.. A některé informace z knihy vám s tím můžou docela dost dobře pomoci
Rudý Zeman
Jaroslav Kmenta
Já prostě nemůžu jinak, než za 5 :-) Takhle, vzhledem k tomu, že jsem skalní fanynka Kmenty a krom Bárty už mám přečteno naprosto vše, tak opravdu nejsem objektivní.
Když jsem si tady pročítala recenze, měla jsem pocit, že některým vadil styl psaní. Ale je tady opravdu nutné si uvědomit, že se jedná o investigativní žurnalistiku. Nejsou to memoáry, ani zdramatizovaný příběh. Ne. Čistá novinařina. Jen je těch informací kolem prezidenta tolik, že to dá na knihu.
Druhá věc z recenzí, která je vytýkána je ta, že to vlastně není moc o Zemanovi, ale hlavně o jeho okolí. A ano. Je to tak. Ale opět budu bránit pana Kmentu zuby nehty :-D Politika nikdy není o jednom jediném člověku. Vždycky kolem sebe máte tým. A někdy je v týmu osoba, která vlastně vše řídí. I vás. A mám za to, že i když je vykreslená detailně jedna z nejbližších osob prezidenta, tak nám to obrázek udělá i o panu prezidentovi. Protože právě lidi, kterými se dobrovolně obklopujete, z vás taky dělá to, čím jste.
Mně se to líbilo. Moc. Dokonce tak moc, že jsem dostala chuť si přečíst Babiše. Znovu.
Tak snad to je poslední prezident, o kom je vydaná taková nelichotivá kniha :-)
Pí a jeho život
Yann Martel
Když mi ségra řekla, že si nutně o téhle knize potřebuje s někým promluvit, hned jsem se do toho pustila. A protože se moje sestra zaměřuje převážně na dětskou literaturu, předpokládala jsem, že bude Pí a jeho život něco na způsob Malého prince. Po pár stránkách mi bylo jasné, že tohle bude všechno. Jen ne knížka pro děti.
Každá ze 3 částí je jiná. A každá je dobrá.
V první oceňuju především náboženskou otázku, bylo mi pak docela líto, že se to úplně extra nerozvíjelo dál a nešlo to víc do hloubky.
Druhá byla možná trochu zdlouhavá, ale náboj to v sobě bezesporu mělo.
SPOILER - v třetí kapitole se mi nelíbila jedna jediná věc a to vysvětlení Japonců ohledně nápodoby osob z příběhu číslo 2 se zvířaty s příběhem číslo 1. Přišlo mi to tam jako taková vsuvka pro nechápající nebo nepozorné čtenáře. Bez toho jediného odstavce by kniha měla podle mě hned tajemnější ráz. No.. to už jsem ale hnidopich.
Dovětek, že nad touto knihou budete dva týdny přemýšlet, sedí. Já se v myšlenkách k Pí pořád vracím.
V knize mi nesedly jen 2 věci
1 - sáhodlouhé popisy všeho. Úplně všeho. Ale věřím, že pokud nikdo nehltá slova tak jako já a užívá si to, fantazíruje u toho, tak to může ocenit.
2 - od první chvíle mi nedávalo hlavu a patu rozložení člunu - kdo, kde je. Přišlo mi to absolutně nereálné.
Asi to není titul pro každého, ale určitě bych Pí zařadila mezi top knížky
Veselí
Radka Třeštíková
Veselí je takové nenáročné čtení. A myslím, že ti nenároční čtenáři to ocení. Těch je totiž pořád valná většina. Těch, co si knížku přečtou jednou za čas. Jen tak. A protože to bývají čtenáři, kteří sáhnou po knize hlavně z toho důvodu, aby si odpočinuly, tak chtějí něco, u čeho se občas zasmějí, občas dojmou, ukáže jim to život někoho odvedle a zároveň po dočtení posledních řádků, knihu jen zaklepnou, odloží a už se k ní nikdy nevrátí. A Veselí to splňuje.
- Když pominu tu nelogičnost začátku, kdy si PR pracovnice rozhodne v rodném městě jen tak otevřít obchod se zbožím, kterému nerozumí, aby dokázala, že marketing má v krvi, tak byla první část knihy taková milá. Hezká. Aj vtipná. Popisy tak akorát, člověk si vše dokázal jasně představit.
- Vzhledem k té promiskuitě asi nebude ale Eliška oblíbenkyní všech. Což taky může být kámen úrazu, protože když se vám protiví hlavní hrdina, tak co pak? Část životního příběhu ale máme podobnou, tak jsem ji to omlouvala.
- Nářečí za mě super. Díky němu to bylo mile odlehčené. Asi bych úplně nešťourala v tom, proč má stará bába stejné nářečí jako mladý jinoch. Reálie vem čert. Tady jde přece jen o mainstreamovou literaturu.
- popis tátova odchodu, klobouk dolů.
Taky jsem tu četla koment o tom, jak se v knize zas Pražáci dělají důležitější. To, tedy nevím, kde k tomu autorka přišla. To, že se na Pražáky dívají na Moravě tak nějak skrz prsty, to je skoro dogma. A platí to i naopak. Bydlela jsem v Praze, kde mi "nadávali" do Ostraváků a v Ostravě, kde bydlím teď, mi zas říkají Pražáku. A nikoho už nezajímá, že jsem z Pardubic :-)
67% mi přijde žalostně málo, takže dávám 5*, abych trochu ten průměr zlepšila. Jinak bych dala 4.
My proti vám
Fredrik Backman
"Naše spontánní reakce jsou často ty nejhloupější", a proto jsem s tou recenzí trochu počkala. Ale myslím si, že se můj názor na knihu nezměnil. Knihu My proti vám jsem začala číst hned po Medvědínu, který mě dostal. Ačkoliv se Medvědín u mnoha čtenářů řadí na vrchol, mně osobně tenhle díl zaujal trochu víc. Možné, že to bylo mým psychologickým rozpoložením, tím, že jsem na to čtení měla přece jenom víc času a mohla se soustředit. Ale taky to bylo možná díky k tomu, že tenhle díl řešil přece jenom trochu jiné téma.
Backman do svých knih píše různá moudra. A všechny ty chytré řeči sděluje čtenáři nenásilnou formou. Působí na emoce tak, jak to umí a zatím mu to vychází. A já tyhle knížky, které mají hlavu a patu a vypráví příběhy obyčejných lidí prostě miluju.
Backman je prostě moje krevní skupina a myslím si, že nebudu sama :-)
Kniha radosti
Douglas Carlton Abrams
Víte proč je důležité hledat radost? Nejen v nás samotných, ale i ve světě? Proč je důležité zastavit se v dnešním moderním světě, kde "trávíme mnoho času šplháním po pyramidě úspěchu, kde nás neustále někdo vyhodnocuje a soudí a často nás shledává nedostatečným"? Protože nejsme stvořeni pro nezávislost nebo soběstačnost. Ale pro vzájemnou závislost a podporu.
Nejsem věřící. Jediné v co věřím je pozitivní mysl, protože jen díky tomu, jsem se v mém životě ještě neztratila a nezalezla někam do kouta brečet. Každopádně i já sama se často střetávám s mylným názorem, že můj optimismus je vlastně naivita. A pro příště budu všechny ty negativisty odkazovat právě na Knihu radosti! Jak je totiž v knize napsáno, "Není pravda, že by tito lidé ignorovali nebo popírali negativní aspekty života. Prostě se jen rozhodnou oceňovat to, co je pozitivní"
Dalajlámu jsem vždycky hluboce obdivovala, 7 let v Tibetu byl toho času můj nejoblíbenější film. Arcibiskup Tutu je (přiznám se) pro mě neznámou ikonou jihoafrického křesťanství a ačkoliv jsem čekala trochu jiný formát knihy, tak i přes počáteční rozpaky mám poměrně velké množství výpisků, ke kterým se budu ráda vracet. Některé myšlenky za to opravdu stojí.
Kniha radosti není knížka na vypnutí někam na pláž. Donutí vás přemýšlet. Seznámí vás s 8 pilíři radosti: perspektivou, pokorou, humorem, přijetím, odpuštěním, vděčností, soucitem a velkorysostí.
Tak snad jen jedno: "Způsob jakým vnímáme svět, je zároveň způsobem jak svět poznáváme. A to, jak se chováme k ostatním je v konečném důsledku to, jak zachazíme sami se sebou".
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
Mezi taková ta klasická dogmata patří tvrzení, že smích prodlužuje život. A pokud bychom přistoupili i k tomu, že 1 minuta smíchu prodlouží život o hodinu, tak se tímto prohlašuji za nesmrtelnou.
Cestopisné dokumenty jsem si vždy ráda pustila, ale nikdy jsem do ruky nevzala klasický knižní cestopis. A toto stále platí, protože tohle opravdu NENÍ cestopis ve stylu po-levé-straně-můžeme-vidět-bla-bla-bla. Je to dobrodružné vyprávění plné neskutečných slovních obratů a inteligentního humoru....vtáhne vás to tak, že se najednou na svět koukáte jako princ Ládík a máte pocit, že svět je prostě nádherný. Ačkoliv někdy krutý, pořád krásný.
Já jsem schopná se pěšky sama vydat maximálně tak do kilometr vzdálené zahrádkářské kolonie - tím má dobrodružná povaha končí, takže smekám pomyslný klobouk před každým, kdo se vydá tak daleko, sám a ještě s úsměvem na tváři :-)
P.S.
Aňa Geislerová (p)
Přiznám se, že jsem do téhle knížky jít nechtěla z jediného důvodu. Představovala jsem si, že to budou ženské plky o ničem (v tom jsou ženy přebornice). Občas to totiž my ženy přeháníme a chováme se jako psychicky labilní slepice (nic proti nikomu). A víte co? Ony to možná jsou nicneříkající žvásty (minimálně z pohledu chlapa určitě), ale jsou to moc hezký žvásty. Takový rádoby filozofický, nutící k zamyšlení (pokud je správná nálada). Mně osobně různý kapitoly připomenuly mnoho prožitého, co už dávno bylo téměř zapomenuto. Donutily mě vytáhnout všechny ty zavřený šuplíky a zrekapitulovat si chyby, radosti a zas se na to podívat z jiného úhlu. Navíc ta grafická podoba?? Panebože... kéž by takových knih bylo víc.To je přímo vizuální orgasmus.
Hrad ve Skotsku
Julie Caplin
Edice romantické útěky mě vždycky bavily především kvůli tomu, že s hrdinkou můžete objevovat zajímavá místa a kulturu dané země - to mi tady trochu chybělo. Místo toho stojíte v kuchyni a vaříte jednu dobrotu za druhou.
Četlo se hezky, což o to, ale chyběla mi tam ta přidaná hodnota. Protože příběh o tom, jak hrdinka zdědí hrad a první na koho narazí je krásný, svobodný a mladý spisovatel je tak do očí bijící, že ani nemusíte číst a víte, jak to skončí.
Jizva
Danuta Chlupová
Možná bych doporučila začít Životicemi od Lednické, pak pro vás nebude životická tragédie překvapením. V knize se prolínají 2 linky, kdy Katarzyna začne postupně objevovat temnou minulost své tchyně. A to minulost nejen nepříjemnou, ale doslova tragickou. Velmi dobré.
Propast smrti
Robert Bryndza
Bryndza psát umí, to už se tak nějak ví. Jeho detektivkami vedle nešlápnete. Na zadek si z toho nesednete, ale pokud máte rádi napětí, dostanete, co potřebujete.
Mlčící pacientka
Alex Michaelides
V recenzích se hodně opakuje naprosto nepředvídatelný závěr. Netvrdím, že byl předvídatelný, ale na zadek jsem si z toho nesedla. Detektivka bez strhujícího závěru prostě není dobrá detektivka.
Velmi oceňuji prostředí psychiatrické léčebny, to já ráda. Příběh je docela dobře rozepsán, vystavěn. Jsem moc zvědavá, zda bude poutavý Michaelides i v Pannách :-)
Můj příběh
Michelle Obama
Další kniha, která opravdu stojí za zmínku.
Kdybych žila v Americe, tak bych se hrdě hlásila k demokratům a republikánům bych se obloukem vyhýbala. Já mám občas černobílé vidění světa, buď a nebo a stačí se mi tak jen podívat se na etnické složení Kongresu a Senátu. Republikáni pro mě ztělesňují sortu bílých mužů se zbraní v ruce, kteří brání tu "svou" Ameriku a odkazují se na tradice, které vytvořili ti, co se sami do Ameriky přistěhovali z jiných kontinentů a zabrali cizí území.
Proto, když byl zvolený Obama prezidentem, pamatuji si to jako dnes. Bylo mi 19 a byla jsem už tehdy citlivější k otázkám rasismu a nespravedlnosti. A i když jsem v té době neznala politický program jeho ani jeho souputníka, fandila jsem mu právě proto, že je Afroameričan. Vypadal dobře, měl krásnou ženu a 2 roztomilé dcery.
Pořád jsem přesvědčená o tom, že to byl dobrý prezident, zvlášť v porovnání s tím misogynem a rasistou, který přišel po něm.
Můj příběh Michelle Obamy je kniha vychvalovaná napříč internetem. Pustila jsem se do ní s chutí a nemohla se odtrhnout. Fascinuje mě, jak jeden obyčejně neobyčejný příběh, dokáže vtáhnout. Občas se dočtete, že není moc osobní a že je tam málo emocí. Já ale tvrdím naprostý opak.... třikrát jsem se rozbrečela dojetím. Hltala jsem každé slovo, každý pokrok, byť jsem věděla, jak vše dopadne.
Především je to ale kniha plná motivace. Každý si v tom může najít zrovna to, co je mu nejbližší. Pro někoho to bude studium, vytvoření silných rodinných vazeb, přístup k výchově, pro někoho to může být i náhled na fungování partnerského vztahu. Bylo to úžasné čtení.
Odbočka v lesích
Kateřina Karolová
Nevím moc, co si myslet.
6 kamarádů tráví každoročně společnou dovolenou. Letos se rozhodnou jet na nově zrekonstruovaný statek na samotu do beskydských lesů kousek od polských hranic.
Já sama jsem z Jablunkova, což je od polských hranic coby kamenem dohodil, Beskydy tu v podstatě končí, takže vám je asi jasné, co mě na této knize zaujalo nejvíc. Příběh se má prostě odehrávat tady u nás. Navíc si autorku pamatuju jako jednu z hrdinek dokumentu 4 v tom, a tak jsem byla tak trochu i zvědavá.
Začátek knihy byl strašný. Těch 6 kamarádů, co si o sobě navzájem nemyslí zrovna pozitivní věci, je tak divná parta, že nechápu, proč na dovolenou spolu vůbec jezdí. Zároveň se chovají jak 15ti leté děti, byť by jim mělo být minimálně o 10 let víc. Polovinu knihy se do těch Beskyd dostávají, nutno teda podotknout, že o Beskydech je v knize zmínka asi 3x a absolutně tu chybí jakékoliv reálie. Klidně se tak celý příběh může odehrávat i na Uralu.
Druhá půlka knihy, která se odehrává v lese, je ale docela dobrá. Dost dobrá. A přiznávám, že jsem se sakra bála. Já mám totiž z lesů strach obecně a v životě bych do něj nešla, pokud bych neviděla jeho konec. Takže mi k vyděšení stačila i zmínka o prasknutí větvičky. Což ze mě asi nedělá úplně erudovanou osobu, co by měla knihu doporučovat.
Jen prostě škoda toho začátku.
Jeho poslední slova
Laura Dave
Tady tyhle marketingově propírané knihy, které mají být bestsellerem roku, většinou moc dobré nejsou. A tahle jednohubka není výjimkou.
Vůbec jsem se nemohla začíst, nebylo to kdovíjak promyšlené, ani napínavé. A to mě se často líbí ledasco a nadefinovala bych se jako nenáročný čtenář.
Tři
Valérie Perrin
Prvotina Perrin, Vyměnit vodu květinám, byla brilantní. Od příběhu po obálku knihy. Takže Tři jsem si vypůjčila hned, jak to bylo možné.
Chvilu mi trvalo se začíst. Narozdíl od první knihy totiž NAŠTĚSTÍ nepřekládal nikdo francouzská jména do češtiny. Znamenalo to ale, že se vám ze začátku všichni tak trochu pletli. Pak ale chytnete rytmus a unášíte se až do konce.
Je to příběh o kamarádství, o rodině i o sousedech. O dospívání i dospělosti. Hledání vlastní identity i o tom, když vám identitu určí někdo jiný.
Prostřední část knihy je bravurní. Když mi vše došlo, měla jsem chuť vše začít číst znovu a užívat si to od prvních slov. Konec knihy byl trochu zbytečně protáhlý (600 stran je fakt dost), ale každé slovo stálo za to.
Život na naší planetě: Mé svědectví a vize pro budoucnost
David Attenborough
Věděli jste, že za posledních 80 let ubylo téměř 30 % divočiny? A že jsme vyhubili skoro 90 % velkých ryb v oceánech? Že 50 % veškerých lidských dopadů na živý svět se dá připsat jen nejbohatším 16 % lidské populace?
David Attenborough je asi nejznámější přírodověděc a populizátor, který několikrát procestoval svět a natočil hned několik nezapomenutelných dokumentů. Tím posledním je Život na naší planetě (na Netflixu). Viděla jsem ho už před pár měsíci a už tehdy jsem věděla, že si knihu musím přečíst. Nejlépe s odstupem času, abych si všechno opět připomenula.
"Do dnešní situace jsme se dostali kvůli naší touze po nekonečném růstu světové ekonomiky". O tom, že náš životní styl není udržitelný se dlouhodobě ví. Začít žít ekologicky a udržitelně je nesmírně obtížné, sama to moc dobře vím. U nás doma se sice snažíme, ale máme ještě dost velký prostor ke zlepšení. I tak mě ale fascinuje někdy až neochota lidí aspoň přiznat, že je někde nějaký problém.
Knížka byla super. Ale dokument ještě lepší. Audiovizuál vás osloví přece jenom trochu víc. Vše je jasně a stručně vysvětleno. Chvíli budete mít pocit, že z té cesty není úniku a že se ženeme do pekel. Možná trochu straší, ale možná taky ne.
"Divoké jsme nahradili ochočeným. Zemi považujeme za svou planetu - planetu určenou lidem a spravovanou lidmi. Pro jiné zástupce živého světa toho moc nezbývá. Skutečně divoký svět - svět neovlivněný lidmi - už neexistuje. Zemi jsme si podmanili my."
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
Svědectví. 7 rozhovorů s uprchlíky z KLDR. Při čtení prostě nechápete. Připomínáte si všechny ty utopistický knihy jako 1984, Divergence či Příběh služebnice.... a najednou čtete příběhy lidí, kteří zažili podobně zhýralý věci. V 21.století. 10ti letá vojna, veřejné popravy za zpívání zakázané písně, smrt dětí, hlad, strach a nejistota. Pravidelné kontroly u vás doma, nemožnost se dostat z kasty, žádný volný čas.
"Na první pohled úplně odlišný svět. Nejsou nám ale Severokorejci podobní víc, než si myslíme? Zapomínáme, že i my jsme ze strachu vylepovali do oken československou a sovětskou vlajku, že i my jsme volili jednu stranu - tu správnou stranu."