callahanh | Komentáře u knih | Databáze knih

callahanh callahanh komentáře u knih

Cesta zpátky Cesta zpátky Erich Maria Remarque (p)

Ve svém poselství samozřejmě dnes už asi překonaná kniha, z níž obžaloba války může pro někoho čnít dost lacině, jenže když si uvědomíme, v jaké době byla napsána, je jasné, že její význam je zcela zásadní. Cesta zpátky není silná ve svém antimilitarismu, ale v naprosto realistickém vylíčení rozbité země, která prohrála válku, neví, kam bude směřovat a vlastně ani neví, jak se chovat k přeživším veteránům - na jednu stranu jsou to ti, kteří prokázali odvahu a šli za ni bojovat, na tu druhou jí ale připomínají těžkou porážku, ztrátu národní hrdosti a bolestivou ránu. V románu je plno působivých momentů - ať už setkání studentů s učiteli, kteří logicky nemohli mít respekt a sami si to uvědomovali nebo vracení se jednotlivých hrdinů do rodin, kde buď čekali rodiče, kteří ale vůbec netušili, čím jejich synové prošli, nebo manželky, které zase většinou začaly nové románky a najednou nevěděly, jak se ke všemu postavit. Devízami knihy jsou jednoznačně posmutnělá atmosféra, všudypřítomná deprese a propracovaná psychologie postav, jimž se čtenář dostane až na dřeň. Potěšující je i to, že samotný závěr dává hlavnímu hrdinovi určitou naději v lepší zítřky. K plnému počtu chybí asi větší spád zejména uprostřed knihy, kde se děj trochu táhne. Remarque nicméně umí pojmenovat věci, tak jak jsou a umí společnost varovat před nebezpečím nesmyslných bojů. Jen škoda, že ho nikdo neposlouchá. 85%

28.07.2017 4 z 5


Stroj času Stroj času Herbert George Wells

Dílo je z devatenáctého století a bez problémů čtivé je i dnes, což je asi jeho největší pozitivum. Dobu vzniku ale musí mít čtenář pořád na paměti, protože Stroj času je roztomile naivní sci-fi, v němž se vlastně nic moc neděje a jde spíš o jakousi autorovu vizi a úvahu nad tím, kde skončí lidstvo někdy v roce 800 000 a nutno asi říct, že současný vývoj mu trochu dává za pravdu a je možné, že za tisíc let to tady tak bude vypadat. Vzhledem k tomu, že jde vlastně o novelu, tak tady postavy nemají moc šanci na vývoj, ale jde opravdu jen o popis prostředí, vylíčení několika událostí a celkovou atmosféru, která je hodně zvláštní a jak už jsem psal naivní, což je vlastně dáno i tím, že celý příběh je vlastně vyprávěn nadšeným vynálezcem, čili mu můžeme věřit a nemusíme, ačkoli samotný konec to trošku posouvá do té reálnější roviny, čili že se vše opravdu stalo. Fanoušci sci-fi dílo určitě ocení víc, ale vzhledem ke krátkému rozsahu, čtivému stylu i zajímavým myšlenkám ho dočtou i ti, kteří žánru nijak neholdují. 70%

12.05.2017 4 z 5


Klubko zmijí Klubko zmijí Dominik Dán

Psát originální komentáře ke knihám Dominka Dána moc nejde, protože už je renomovaným autorem, který má svůj styl, který moc nemění. Rozhodně to ale není špatně, protože dokáže velmi čtivě psát atraktivní témata, která jsou dost ožehavá a leckdy vycházejí ze skutečnosti. V Klubku zmijí tomu není jinak a znalejší čtenář pozná odkazy na případ Jána Kuciaka, který dost pravděpodobně probíhal tak, jak je tu napsáno, což je smutné a rozhodně si nejde dělat iluze, že v Česku by to tak daleko nedošlo. Dialogy jsou opět svižné, špičkování všech členů týmu baví a ocenit se musí i humorné scény (oslovení jednoho z policistů v bufetu při svačině), které těžký námět příjemně odlehčují. Ti, kteří už sérii znají, asi budou i lehce dojati (nechci spoilerovat), ale to k podobně dlouhým ságám patří. Asi je trochu pravda, že z Krauze tu je malinko "nadčlověk", bez kterého se kolegové neobejdou a nehnuli by bez něj případem, není to ale nic hrozného, co by sráželo dojem nějak výrazně, na druhou stranu v kontextu celé řady nejde o nijak výjimečnou a extrémně zapamatovatelnou knihu, k níž by se čtenář vracel. 70 %

31.01.2023 4 z 5


Slavnost bezvýznamnosti Slavnost bezvýznamnosti Milan Kundera

Vesměs typický Kundera, jen o dost starší. Slavnost bezvýznamnosti působí jako bilancování muže ze staré školy, který se nechce přizpůsobit nové době a ženy jsou pro něho víceméně sexuální objekty, na druhou stranu si uvědomuje, že nastupující generace už nemá to povědomí o historickém vývoji a lidé jako Stalin jsou pro ni jen směšnými pány, které nikdy nikdo nemohl brát vážně. Místo toho řeší spousty bezvýznamných věcí, které se pro ni ale v tu chvíli jeví jako pupek světa (a to i ono zamyšlení nad důležitostí ženského pupku pro vývoj lidstva). Kundera tu řeší i určitou znuděnost světem symbolizovanou zneuznaným hercem, který si na párty, na níž je pozván jakožto pikolík, dělá legraci z přítomných tím, že mluví neznámým jazykem a prohlašuje se za Pákistánce, aby posléze zjistil, že to vlastně nikoho nezajímá. Uchopit první Kunderovu francouzskou novelu, která mohla být přeložena do češtiny (a to naprosto bravurně Annou Kareninovou, jejíž doslov je nutné si přečíst, aby čtenář pochopil, co za práci to muselo dát, aby vše vypadalo, jako by Kundera psal novelu česky), je dost těžké, protože je v ní několik témat, z nichž většina je skrytá pod povrchem a někteří je v ní nikdy nenajdou. I vzhledem k autorovu typickému absurdnímu humoru a lehkému vysmívání se postavám jde o zábavné čtení, které je bezvýznamné jen zdánlivě. 70 %

17.07.2022 4 z 5


Rudý Zeman Rudý Zeman Jaroslav Kmenta

Hodnotit jakoukoli knihu o nějakém reálném politikovi je ošemetné, protože se v hodnocení logicky musí promítnout sym/antipatie k tomu danému politikovi a těžko říct, zda se dá mluvit o objektivitě. Rudý Zeman každopádně patří k těm knihám, které sice splní svůj účel a de facto proti nim nejde nic říct, jenže si je v drtivé většině přečtou lidé, kteří s jejím vyzněním souzní, takže jim to ve výsledku vlastně nic nedá, protože se ve svém stanovisku utvrdí a ještě více se "vytočí". Tuto knihu by si měli přečíst všichni obdivovatelé pravděpodobně nejhoršího prezidenta v dějinách Československa (ano, Gottwald byl asi horší, protože to byl reálně vrah, takže ho úplně nepočítám), protože těch kauz kolem něj je extrémně moc a Kmenta je má všechny natolik odzdrojované, že vyvstává jen minimum pochybností. To se ale pochopitelně nestane, protože podle voličů MZ je Kmenta zakomplexovaný, zhrzený a zaujatý novinář. Každopádně je celá kniha psána velmi dobře, živě a typicky novinářským stylem, je víceméně chronologická a jako celek tvoří komplexní portrét osobnosti, která toho opravdu pro Českou republiku udělala hodně (a to jí fakt nemůžou upřít ani ti, kteří ji nejvíc nenávidí), jenže s postupujícím věkem se z ní stal jen nenávistný, žlučovitý člověk, který si libuje v ponižování a urážení svých nepřátel, aniž by si ale byl vědom své absolutní malosti a ubohosti. Z některých kauz je čtenáři regulérně fyzicky špatně, protože v nich nepřichází uspokojení v podobě alespoň částečné spravedlnosti. Jestli něco autorovi vytýkat, tak možná jen určité pasáže se složitými korupčními kauzami, v nichž figuruje několik společností, bílých koňů a lidí a orientuje se v tom velmi špatně, těžko ale říct, zda zrovna tato problematika jde pojmout nějak jednoduše a srozumitelně. Rudý Zeman není hezké čtení, ale až éra Miloše Zemana skončí a uplyne několik desetiletí, půjde o hodně důležitou knihu, kterou až v té době další generace docení a budou se moci seznámit s tím, kdo také vládl této zemi a snad se z toho i poučit. Pokud tomu tak ale nebude, pak nás Pánbůh ochraňuj. 80 %

31.01.2022 4 z 5


Dívka, která musí zemřít Dívka, která musí zemřít David Lagercrantz

Je zkrátka nutné se smířit s tím, že Lagercrantzova trilogie je úplně jiná než ta Larssonova a staly se z ní dobré spotřební thrillery, které prakticky nemají žádný přesah. Dívka, která musí zemřít je na tom podobně, Lagercrantz chce uzavřít osudy Lisbeth, jenže do toho přimotává ještě případ mrtvého bezdomovce, který má cosi společného s jedním ministrem. Zápletka sama o sobě špatná není a prostředí Mount Everestu je dostatečně atraktivní a i propletenec osudů je v pořádku a reálný, jenže autor si nemůže pomoct a všechno musí zakončovat zběsilou akcí jako z hollywoodského filmu, jenže v knize vyzní nesmrtelnost Lisbeth mnohem víc a přepáleně, navíc není akce moc dobře popsaná, je chaotická a těch nelogičností a vykalkulovanosti je až příliš (opravdu si neumím představit, že někdo s těžce popálenými chodidly dokáže někoho kopnout, aby upadl) a dojem to celkově tak trochu kazí. Zkrátka tu chybí onen sociální přesah a politická linie, která tu sice obsažena je, kdyby byl ale obětí někdo jiný než ministr, moc by se v ději nezměnilo, protože na jeho kariéru událost neměla zásadní dopad. Lagercrantz píše čtivě, děj má spád, jen ho zalidnil mnoha postavami, které nemají velkou hloubku a nejsou tak zajímavé a asi i ukončení osudů Lisbeth a Mikaela by si jeden představoval o něco výrazněji. Dívka, která musí zemřít určitě nedělá sáze Milénium ostudu a rozhodně nejde o nějaké zbytečné pokračování, jen je opravdu potřeba počítat s tím, že víc než solidní komerční a lehce prvoplánový thriller se z něj nevyklube, což je možná trochu málo. 70 %

28.11.2021 4 z 5


Malíř pomíjivého světa Malíř pomíjivého světa Kazuo Ishiguro

(SPOILER) Kazuo Ishiguro umí ve svých dílech vytvořit naprosto jedinečnou atmosféru určitého tajemna, melancholie a nostalgie, a i když jeho hrdinové nejsou vzory morálních ctností, jsou zvláštně posmutnělí a jako by bez emocí a "odosobnění". Malíř pomíjivého světa je přesně takový, na postavě malíře Ona ukazuje autor naprosto bravurně, jak funguje lidská selektivní paměť, která to nedobré vytěsňuje, i ty nejhorší činy se sama pro sebe snaží ospravedlnit "vyšší mocí" (dělali jsme jen, co nám řekli; to, co jsem udělal druhým, bylo v té době pro jejich dobro atd.) a na druhou stranu se marně snaží tyto pochody vysvětlit novým generacím. Nejlepším na celém románu je to, že nikdy se čtenář nedozví úplnou minulost Onovy postavy, nikdy se nedozví, jak moc špatný byl a autor pracuje jen s náznaky, které jsou stejně tak mlhavé jako děsivé. Ve druhém plánu rozebírá složité vztahy mezi učiteli a žáky a také se zamýšlí nad tím, jestli propaganda uměním je "nevinná". V neposlední řadě západnímu čtenáři přiblíží svým způsobem strašlivě pokryteckou japonskou kulturu, v níž se všichni zdánlivě chovají jeden k druhému s úctou a žijí v jakési harmonii, jenže pod povrchem si nic neřeknou přímo, emoce v sobě potlačují a tím pádem leckdy přichází o životní příležitosti. MINISPOILER Je vlastně jedno, zda Ono byl udavač, nebo se tohoto činu dopustil jen jednou, mnohem důležitější je, jak se k tomu staví a také to, že čtenáři vše prozradí jen tak mimochodem, naprosto syrově, bez pocitu jakékoli viny KONEC MINISPOILERU. Ishiguro není soudce, nenutí čtenáře cokoli si myslet, nepodsouvá mu, jaký má mít vztah a názor na hlavní postavu, jen poukazuje na to, že vyrovnání se s osobní minulostí je extrémně těžké a leckdy nemožné, protože lidské pohnutky jsou různé a mnohdy je nechápe ani člověk sám, natožpak aby je někomu dalšímu vysvětlil. Malíř pomíjivého světa je vynikající kniha, o které se dá dlouze přemýšlet a diskutovat, přesto ale není čtenářsky až tak náročná, a pokud se zorientujete v několika časových rovinách, neměl by být problém si vše spojit dohromady. K dokonalosti chybí jen malý kousek. 80 %

07.09.2021 4 z 5


Povznesení Povznesení Stephen King

Pro čtenáře i Kinga samotného návrat do Castle Rocku, který je takový smířlivý. Divné věci se tam dějí pořád, ale proti tomu, co se dělo dříve, už je to jen odvar, což nevadí. Povznesení má specifickou, hodně zvláštní atmosféru něčeho, co už se nikdy nevrátí a je to spíš takové (možná) rozloučení s maloměstem, které toho zažilo dost a dost a přitahuje různé podivné existence. I když by se mohlo zdát, že King bude variovat svůj román Zhubni, není to tak, protože hubnutí je tu pouze záminkou pro nějaké životní bilancování, především ale není nijak odůvodněné a prostě se děje, což je ale záměr a pátrat po důvodu nemá smysl. V závěru je kniha posmutnělá, ale opět smířlivá, bez patosu a paradoxně nabízí i naději. Je dobře, že autor zůstal u formátu povídky, protože nějaké rozepisování by podobnému příběhu asi moc neslušelo a určitě by jen odvádělo pozornost. Konec možná mohl být propracovanější a emočně silnější, to ale King evidentně nechtěl, proto nechal všechno trochu otevřené. Ve zdejších komentářích několikrát zmiňovaná politická korektnost moc nevadí, protože na ní chtěl King ukázat určitou konzervativnost některých lidí. Povznesení není povídka, k níž se bude čtenář často vracet, ale v nejlepším slova smyslu jde o lehce optimistické (v kingovském slova smyslu pochopitelně) a feel good dílko, které je určeno pro zkušenější Kingovy fanoušky a začínat s ní není úplně nejlepší, protože dojmy o autorovi hodně zkreslí, i když popis závodu v běhu je naprosto fenomenální. Horší je pak všudypřítomný marketing, který z běžné povídky roztažením písma, velkými okraji a obrázky na počátku každé kapitoly dělá novelu a tak ji i prodává, což mi tedy přijde malinko podvod a laciná vějička. 70 %

22.06.2021 4 z 5


Útěk do divočiny Útěk do divočiny Jon Krakauer

Hodnocení reportážního románu bude hodně záviset na povaze každého člověka. Chris McCandless aka Alex Supertramp totiž nebyl jednoduchý člověk a na jeho zvláštním vnitřním rozporu je kniha do značné míry postavena. Na jednu stranu byl snílkem, dobrodruhem a konvenční způsob života se mu zajídal a hledal způsob, jak se mu vyhnout. Na druhou stranu byl ale natolik naivní, že mu nedošlo, že do divočiny se opravdu nedá jít jen tak bez přípravy, bez pořádného oblečení a větší zásoby jídla. A právě tento rozpor je klíčový, protože pro realisty, jakým jsem já, pak není hlavní hrdina úplně sympatický, resp. jeho konec je úplně nedojme a nechytí za srdce, protože to k němu celou dobu spěje. Nutno ale říct, že Krakauer se do příběhu ponořil enormně a měl ho zmapovaný snad do každého detailu, takže jeho román je čtivý, zajímavý a svým způsobem napínavý, i když není vyprávěn chronologicky, je v něm spousta odboček do jiných příběhů a osudů (včetně autora samotného) a samotné putování McCandlesse zabírá jen polovinu knihy. Vadí to? Někomu možná ano, mně ale tolik ne a to právě z důvodu nejednoznačné sympatie k hlavnímu hrdinovi, protože ostatní dobrodruzi, o nichž se tu píše, byli o něco sympatičtější. Útěk do divočiny nabízí některým dobrodruhům nový pohled na život a možná i určitý návod, jak naložit s tím svým a vystoupit z každodenních tlaků na sebe samotného a zbytečného spěchu. Jiným zase ukáže alternativní možnosti existence, které jsou svým způsobem obdivuhodné, je ale potřeba na ně mít odvahu, především ale náturu. Je pak na každém z nás, jak se k hodnocení příběhu postaví. 70 %

11.06.2021 4 z 5


Outsider Outsider Stephen King

U Outsidera je nutné mít Kinga trochu načteného, protože jedině pak čtenář ocení několik narážek na jeho předchozí díla. Na druhou stranu ale poté musí uznat, že Outsider se zařadí k těm slabším románům, protože v něm není nic originálního a King nabízí variace na svá vlastní díla. U většiny spisovatelů by to byl problém, u něj ale tolik ne, protože atmosféru naprosté bezmoci a úplného zla umí vytvořit jako málokdo a pořád to funguje. První část knihy byla výborná, protože tu pracuje s určitým tajemstvím, kdy je jasné, že je něco špatně, protože člověk nemůže být na dvou místech najednou, tady to ale vypadá, že ano. Tím pádem vysloveně láká na další čtení. Zbylé dvě třetiny pak trochu upadnou, protože na řadu přichází všudypřítomné zlo, s nímž je třeba se utkat, což pochopitelně pro Kinga není nic nového a toto téma už nabídl v mnoha svých knihách a mnohdy atraktivněji zpracované. Fanoušky pak určitě potěší návrat jedné z postav trilogie Mr. Mercedes, která do případu vnese nové světlo a hraje v něm důležitou vedlejší roli a klidně by tu mohlo být našlápnuto na další podobnou sérii. O tom, že King píše čtivě, děj má spád a charaktery jsou propracované i na menší ploše, nemá smysl se zmiňovat, protože to je naprostá samozřejmost. I když se Outsider nezařadí k tomu nejlepšímu, co kdy King napsal a na opakované přečtení to zatím nevidím, pro všechny jeho příznivce jde samozřejmě o povinnost, která naštěstí nezklame, jen možná tak úplně neuspokojí. 70 %

03.01.2021 4 z 5


Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla Hannah Arendt

I po šedesáti letech je Eichmann v Jeruzalémě klíčovou knihou o holocaustu, druhé světové válce a nacismu vůbec. Samozřejmě, že v době vydání muselo být vydání extrémně skandální, protože dnes už o hrůzách, které se děly, víme mnohem víc než tehdy, přesto dokáže Arendtová odhalit nové skutečnosti (třeba to, jak se k Židům chovali v Rumunsku). Kniha je víceméně popisná a o nějaké psychologii v ní nemůže být řeč, ale přínosná je svou upřímností, protože autorka se nebála naplno odhalit, že mnohé židovské obce s nacismem kolaborovaly a před vším, co se dělo a o čemž už jakési informace měly, zavíraly oči. Z dnešního pohledu můžeme na její líčení nahlížet trochu jinak, protože je víceméně jasné, že Eichmann musel vědět, čeho se dopouští a to, že vše sváděl na poslušnost tehdejším zákonům, bylo jen jakési vnitřní odůvodnění všeho, co se dělo a těžko říct, zda byl opravdu tak neschopný citů, jak psala Arendtová. To je ale určitě dáno i tím, že i samotná Arendtová si tehdy asi nebyla schopna připustit, že někdo vědomě může páchat absolutní zlo a nahlížet na určitou skupinu lidí jako na zboží a pouhé číslo. Na druhou stranu je také dobře, že upozornila na určité nejasnosti v průběhu procesu a trochu špatnému vedení obžaloby. Možná je trochu škoda, že více pozornosti nevěnovala chování samotného Eichmanna v soudní síni, o němž tu není ani slovo. Pro někoho tu bude možná i málo filozofování, protože de facto jedna jediná otázka, kterou si autorka pokládá, je ta, zda měl být vůbec Eichmann souzen a za co konkrétně, když rozsudek byl jasný komukoli. I když se Eichmann v Jeruzalémě nečte úplně lehce, za strávený čas rozhodně stojí, protože nahlíží na druhou světovou válku z trochu jiného úhlu a jasně ukazuje, že objektivní soud s podobným zločincem zkrátka nikdy nemůže proběhnout. 75 %

27.11.2020 4 z 5


Netopýr Netopýr Jo Nesbø

Po přečtení skoro všech Nesboovek je docela dobré zpětně přečíst úplně první román s Harrym Holem. Ten je totiž úplně jiný než ty ostatní a je na něm znát, že Nesbo se teprve "rozehříval". Zločin, který se tu vyšetřuje, není nijak zvlášť brutální, vražd se tu neodehraje nikterak mnoho, celá zápletka je tak nějak překvapivě normální a vůbec se neodehrává v Norsku. Dáno to bude asi i tím, že vyšetřování je věnováno docela málo času a většinu románu se autor zabývá historií Austrálie a seznamováním s hlavní postavou. K nejlepším pasážím paradoxně patří popisy Harryho opileckých eskapád, které působí poměrně důvěryhodně a mají spád. To se nedá říct o vyšetřovací linii, která celou dobu tak nějak drhne, je jako by na vedlejší koleji a v postavách je poměrně zmatek. Odhalení pachatele pak není nijak překvapivé a děje se jen tak mimochodem. Je opravdu znát, že Nesbo se tu teprve seznamoval se svými schopnostmi a možnostmi a zkoušel, jestli čtenáři snesou sympatickou, avšak zcela nespolehlivou postavu. Je asi pravda, že kdybych Netopýrem (mimochodem jsem moc nepochopil význam tohoto symbolu v celém případu) začínal, hodně bych váhal, zda pokračovat, vzhledem k tomu, že ale další tvorbu autora znám, tak jeho prvotinu beru jako vybočení ze zajetého stylu, hledání své cesty a přípravu na další dění. 70 %

17.06.2020 4 z 5


Čtyři po půlnoci II. - Policajt z knihovny / Sluneční pes Čtyři po půlnoci II. - Policajt z knihovny / Sluneční pes Stephen King

Druhá část Čtyř po půlnoci opět sestává ze dvou novel. Policajt z knihovny je výborná atmosférická záležitost, na které je vidět, že King dokáže hrůzostrašný zážitek udělat i z obyčejné návštěvy knihovny. Popisy hrdinových vizí a bojů s démony patří k vrcholům, odhalení, kdo je onen Policajt z knihovny, je děsivé stejně jako dost perverzní. Postava knihovnice je hrozivá a splňuje přesně definici kingovského záporáka a popisy jejího vyprávění dětem a románku s nebohým alkoholikem patří k vrcholům celé (dvoj)knihy. Jediné, co se dá vytknout, je přehnaný konec, který je na druhou stranu typicky kingovský. Sluneční pes je, jak i sám King píše v předmluvě, částečně uvedením do Nezbytných věcí, což samo o sobě stačí ke spokojenosti a je pravda, že "Táta" je mírným odvarem Leelanda Gaunta a jeho obchod hodně připomíná Nezbytné věci. Jen je na můj vkus celá novela až moc banální a směřuje tam, kam se tak nějak dá očekávat, ačkoli úplný konec je příjemným osvěžením. U obou novel ale nechybí napětí a strach z běžných věcí a situací, což je u Kinga to nejlepší. Celkově vzato jsou Čtyři po půlnoci velmi dobrou knihou, která obsahuje dvě silnější (Skryté okno do skryté zahrady, Policajt z knihovny) a dvě slabší (Časožrouti, Sluneční pes) novelky, výsledek je tak poctivých 70 %.

27.02.2020 4 z 5


Žiješ jenom dvakrát Žiješ jenom dvakrát Dominik Dán

Metodou CTRL+C a CTRL+V bych mohl psát komentáře k Dánovým knihám. U jeho románů má čtenář opravdu pocit, že takhle to na policii skutečně chodí - vyřešit případ netrvá dlouho, ale je to náročné, vyšší místa navíc házejí klacky pod nohy, do toho se motají novináři a na osobní život skoro není čas. Zápletka románu Žiješ jenom dvakrát dlouhou dobu vypadá jako banalita, pak ale nabere docela děsivých rozměrů a mění se skoro v horor. Nechybí tu tradiční slovní špičkování kriminalistů, černý humor, skvělý popis běžné rutiny a samozřejmě ani všechny sympatické postavy z Našeho Města. Jedné z nich se navíc děje osobní tragédie, takže i tato linie, která je hodně vedlejší, ale lehce rozvíjí debaty ohledně legalizace eutanázie, čtenáře určitě zasáhne. Ano, možná je konkrétně případ Aničky Vratkové trochu předvídatelný a překotný a chybí mu možná lepší pointa, to zas ale tolik nevadí, protože Dán píše čtivě a téma je dost atraktivní, aby většinu negativ přebilo. Otevřené konce by si možná autor mohl odpustit, na druhou stranu je z nich ale jasné, že se i do budoucna má čtenář nač těšit a studnice případů je (zatím) nevyčerpatelná. 70 %

29.12.2019 4 z 5


Pátá žena Pátá žena Henning Mankell

Snad se všemi dosavadními komentáři se shodnu na tom, že úroveň Mankellových knih a Wallanderových případů jde příběh od příběhu nahoru. I další dobrodružství sympatického policisty je čtivé a napínavé, má spád a hluchá místa v něm prakticky neexistují. I když jsou vyšetřované zločiny hodně brutální, autor se nijak nevyžívá v jejich popisu, ale přistupuje k nim věcně a se spisovatelským nadhledem. Pátrání dává logiku a vše je v něm přesně vysvětleno, velmi zajímavá je osoba pachatelky, která má pochopitelný motiv a jen částečně může vzbuzovat ve čtenáři sympatie. Jediné, co se snad dá vytknout, je až příliš očividná sociální kritika a hodně časté úvahy o tom, co se děje se společností a kam spěje. Trochu smutné pak je to, že ačkoli se děj odehrává v devadesátých letech, v tomto směru se situace vůbec nezlepšila, ba naopak. Časté opakování nespisovného výrazu "bysme" přisuzuji překladateli, takže to Mankellovi nevytýkám, v přímé řeči to ale nevadí, protože policisté asi nemluví úplně spisovně, horší je několik dost šroubovaných větných konstrukcí. Pátá žena je vynikající detektivka, která i po dlouhých letech bez problémů obstojí v současné módní vlně severských kriminálek, což mluví samo za sebe. 80 %

06.11.2019 4 z 5


Selfies Selfies Jussi Adler-Olsen

Jakmile jsou Carl s Asadem vedlejší postavy, je román z Oddělení Q slabší, což potvrzuje i Selfies. Adler-Olsen tentokrát nejde hluboko do minulosti, ale hrdiny nechává řešit relativně současné případy, které mají jen velmi malý přesah do historie. Možná to je tak trochu kámen úrazu, protože zápletka kvůli tomu není tak atraktivní a napínavá. Další problém je s postavou úřednice, která vezme spravedlnost do svých rukou - nápad je to dobrý, ale její proměna ve vražedkyni je nepříliš důvěryhodná, především jí ale chybí propracovanější psychologie, protože její motivace je povrchní a její mysl málo zvrácená, což je u Oddělení Q trochu netradiční. Navíc tu vesměs chybí onen nevtíravý a příjemný humor. Pozitivem je určitě odhalení minulosti Rose, náznaky minulosti Asada, které pomalu přibývají, Carlův tradiční sarkasmus a Gordonova roztomilost a lidskost. Kniha je naštěstí psaná opět čtivě a má spád, takže i když je někdy nepravděpodobná a je v ní až moc náhod, čte se velmi rychle a nezabere tolik času. Selfies ve výsledku není špatná kniha, jen bych od Adlera-Olsena čekal trochu víc a asi i trochu "zvrhlejší" titulní případ, tenhle je totiž až moc obyčejný. 70 %

04.08.2019 4 z 5


Nestydaté neviňátko Nestydaté neviňátko Dominik Dán

Budu se opakovat, ale i o další "dánovce" platí to, co o těch předchozích. Na autorovi je vidět, že detailně zná policejní práci, protože popisy vyšetřování a pátrání působí i na laika realisticky a velmi důvěryhodně. Tým z mordparty je sympatický a jeho vzájemné špičkování patří k nejlepším částem knihy. V tomto případě je plusem i originální tematika se sexuálním podtextem a náhled do těch nejperverznějších představ vysokých funkcionářů. I to, že mafiánská linie je tentokrát hodně vedlejší a upozaděna, jen dodává na autentičnosti. Výborný je i konec, který odpovídá česko-slovenskému prostředí a opět posouvá celý příběh do uvěřitelnějších a realističtějších rozměrů (nepochybuji o tom, že v americkém románu by byl konec zcela jiný). Tentokrát ale musím vytknout hodně pomalý rozjezd, kvůli kterému mi dost dlouho trvalo, než jsem se pořádně začetl do na autora nezvykle dlouhých jednotlivých kapitol. Nestydaté neviňátko asi není tím nejlepším, co Dán napsal, je to ale slušný standard, který jeho fanoušky nijak neurazí a nepůsobí jako ztráta času nebo nastavovaná kaše. 70 %

16.07.2019 4 z 5


Tess z d'Urbervillů Tess z d'Urbervillů Thomas Hardy

Z dnešního pohledu těžce staromilská až archaická literatura, protože to, co se zde řeší, už by se dnes nemohlo stát. Hardy se opět vysmívá upjaté viktoriánské morálce a na své naivní hrdince ukazuje všechny neduhy, které tehdejší společnost odsuzovala a řešila, a tedy jakési zpátečnictví tehdejších norem. Příběh rozhodně není strhující ani nijak zásadně čtivý, ale má své kouzlo a dokáže si trpělivějšího čtenáře získat. Celý román má vlastně jen jedno jediné negativum - je příliš dlouhý a zbytečně popisný. Je to opravdu tak, že Hardy nikam nespěchá a popisům krajiny, různých vesnických rituálů a společenských norem věnuje extrémně mnoho místa, což je někdy zcela zbytečné a neopodstatněné. Jinak mu ale není co vytknout, protože s hlavní hrdinkou se tentokráte dá soucítit a její osud naprosto vystihuje to, že když člověk udělá jednu chybu, veze se s ní celý další život. Vzhledem k již zmíněným dlouhým popisům je kniha maximálně na jedno přečtení, to ale určitě nikoho neurazí a naopak mnohým odhalí kouzlo a svým způsobem i nadčasovost Hardyho, který to ve své době musel mít těžké. 70 %

16.06.2019 4 z 5


Černá hra Černá hra Jozef Karika

Jak už tu bylo několikrát napsáno, Černá hra silně připomíná knihy Dominika Dána, jen v ní chybí detektivní zápletka a policisté. Jinak je ale podobně čtivá, má spád, především ale působí dost autenticky, což je na ní to nejmrazivější, protože není pochyb o tom, že podobně to v devadesátých letech na Slovensku (ale i u nás) vypadalo a bohužel je pravděpodobné, že to tak vypadá i teď, jen to není tak markantní. Žádná z postav rozhodně není kladná, přesto jsou všechny zajímavé a propracované, zároveň se ale čtenář s žádnou nedokáže úplně ztotožnit, takže pak trochu chybí emoce, ale možná to byl záměr, protože tím pádem to opravdu celé působí jako dokument. I přes množství hrdinů je vše přehledné a nikdy se čtenář v knize neztratí, navíc z ní trochu pochopí "romskou" mentalitu, za což určitě patří body navíc. Černá hra je trochu depresivní a smutné čtení, na druhou stranu zcela autentické a všem těm, kteří tu dobu nezažili, posyktuje výborný pohled na to, jak divoká byla a co vše bylo tehdy možné. 75 %

19.03.2019 4 z 5


Osamělý střelec Osamělý střelec John Grisham

Na Grishamovi je sympatické to, že ačkoli je právník, umí napsat efektní, ale jednoduchý a srozumitelný thriller, k němuž opravdu nepotřebujete znalost amerického práva a můžete ho číst kdekoli na světě. Osamělý střelec není výjimkou, a i když nemá úplně jednotný děj a hodně dlouho to vypadá, že jde o soubor několika povídek s jedním hrdinou, nakonec se vše propojí ke čtenářově spokojenosti. Sebastian Rudd je natolik charismatický, že knihu utáhne úplně sám a pročítat se jeho osudy a kauzami je vesměs fascinující, protože i ti nejhorší zločinci mají právo na spravedlnost. Grisham navíc vše umí podat tak, že mnohdy ti dobří nejsou vlastně moc dobří a zaslouží trest, což Rudd tak nějak vždy splní. Samozřejmě, že nejde o nějakou extra náročnou literaturu, která by posouvala hranice, ale "jen" o výborný právnický thriller, která má vše, co má mít - správného a charismatického hrdinu, atraktivní zápletku, není hloupý a prvoplánový a je čtivý a má svižné tempo. Některé motivy (Ruddův vztah s učitelkou, spor o opatrovnictví syna) sice vyšumí do prázdna a jsou nedořešené, to ale může být dáno i prostorem na případné pokračování. 80 %

14.10.2018 4 z 5