Calypso komentáře u knih
(SPOILER) Námět ženské pomsty mě vždy zaujme, ale na přímočarý thriller o přiznané sociopatce tady bylo příliš woke trapností, jako opakované zmínky o tom, že tahle část města je příliš bílá, běloši mají v trestním řízení výhody, nesmí chybět ani perfektní černo-bílý gay pár, který se chystá k adopci dítěte, nemluvě o množství výrazů jako coura, blbka a dalších specificky ženských invektiv.
K opatrné a váhavé čtvrté hvězdičce mě nakonec přesvědčila síla ženského přátelství a neodolatelná pasáž, kdy se Jane už už chystá sprovodit objekt své pomsty ze světa a její následné vzrušení. Sexuálních scén tohoto druhu je v literatuře příliš málo.
A i když to nakonec dopadlo jinak, tak se naštěstí žádné morální ponaučení nekonalo.
'Legrační je, že pokud jde o sex, spousta lidí se chová jako naprostí sociopati.'
'Fascinovalo ji, že ke zrušení tříletého vztahu dvou lidí stačí jednostranné rozhodnutí. Divila se, proč se za takovou zradu neodsuzuje k trestu vězením. (Když za takovou drobnost jako čtení cizích mailů hrozily až dva roky).'
Navíc William je dle mé zkušenosti dost věrné a jen velmi málo přehnané vyobrazení mužských veganů/vegetariánů.
(SPOILER) 'Ty žiješ v Brookline?' podivil jsem se.
'Jsem snad Žid?' namítl Epstein.
'Podle mne ano.'
'A mám rád delikatesy.'
'Moje přítelkyně je Židovka a žije v Cambridge,' namítl jsem.
'Někdy se zatoulají,' opáčil Epstein.
'Na druhé straně, je to psychiatrička,' dodal jsem.
'Nikdy se ale nezatoulají daleko,' filozofoval.
Zdá se mi, že čtenáři Parkera se dělí mezi fanoušky jeho rané tvorby a ty, kterým víc vyhovuje pozdější styl, který neobsahuje o moc víc než sled briskních dialogů. V obou případech ale detektivka stojí v pozadí politicko-sociologickému pozorování. Spenserovy začátky byly velice politicky korektní (dnes už by mu byla vytýkána toxická maskulinita), ale na stará kolena se neštítí záporáka, který byl hrdinou kontrakultury (když vyšel první Spenser, tak ostatně Vietnamská válka ještě trvala) a měl vazby na radikální levicovou organizaci Weatherman (stejně jako Barack Obama, který byl dosazen do Bílého domu rok po vydání). Už jen kvůli tomu musím čtvrtou hvězdičku přihodit (zajímalo by mě, jestli se skupina Weatherman objevuje i v nějaké jiné detektivce). Pro pochopení děje je ale dobré mít už trochu načteny předchozí díly z 80. let.
Český název je nic neříkající a nesmyslný a věnování je adresováno Rose ('jako vždy'), ale vždycky to byla Joan, takže pravděpodobně chyba.
Leckdo se tady pohoršuje a doufá, že to není ze života. Nevím, jak si to mám brát, protože při pročítání po více než dvaceti letech si místy připadám, jako bych listovala starým deníkem (který jsem si nikdy nepsala). Není to velká literatura, ale dýchá to specificky ženskou zkušeností. Nechápu tak malé hodnocení, zvlášť v porovnání s výplody Hartla, proti kterým je Nesvadbová Anais Nin a Henry Miller dohromady.
'Mám si snad já nechat vyrobit tričko - 'Jiný muž, stejná sračka'?!'
Taky mám za sebou kvalitní přípravku. Hádám, že Alex sám nebude natolik reálný jako Karlin milenec z předchozího dílu, dánský finančník Michael B. Stennicke (kterému je prvotina Řízkaři věnována).
Citát - 'Každá ženská potřebuje fašistu' - je tu mylně připisován Erice Jong, ve skutečnosti ho napsala Sylvia Plath.
Z větší části přečteno v Livornu, kde jsem bydlela jen několik minut od Shelleyho domu. Ani tato atmosféra mě ale zcela nepřesvědčila. Poezie se próze v mých očích rovnat nemůže a myslím, že Frankenstein bude mnohem intenzivnější počtení.
'Kdy jsme byli naprosto nehybni a přitom jsme cítili, že jsme jako dva oceány, které se prolínají kdesi na dně světa.'
Taková poezie (a vaření) vyplýtvána na Susan. Parkerova manželka prý nesnášela, když jí někdo připomněl, že posloužila jako předloha. Navíc je kuriozní, jak ve spenserovském světě jakoby ubíhá čas normálně - 'byli jsme někdy v San Francisku od té doby, co jsem tě tu před patnácti lety zachraňoval?' (a to už spolu byli nějakých deset let) - ale v každém dílu je jim pořád něco mezi čtyřiceti a padesáti. Spensera ženské pod 38 let téměř nezajímají, což je v literárním světě věc nanejvýš pozoruhodná a sympatická.
Hill je lepší spisovatel než jeho tatík, jen kdyby to bylo bez nesnesitelné politické agitky. Vlhký sen, jak Izrael srovná Teherán se zemí, vzbuzuje dojem, že je autor podplacený Johnem Boltonem. Navíc by mě zajímalo, co má Joe proti Gruzii, ochutnal už někdy jejich božskou kuchyni?
'Když vidíte ženu a muže jít na radnici, ptejte se, který z těch dvou bude vrahem toho druhého.'
'Možná se můžeme rozejít, ale nemůžeme se jeden druhého zbavit.'
'Tvoje nepřítomnost mě bude pomalu mučit, ale nezabije mě. Zůstaň se mnou. Nechci jiného vraha.'
Kam se hrabe Edward Albee.
'Teď si vzpomínám, že při slově 'rodinný' naskakovaly Gemmě pupínky'.
Paní Bovaryovou jsem nečetla, ale těžko bude zábavnější než tato černohumorná šmírácká metafikce. Konec je geniální.
(SPOILER) Cinefilní teenage variace na Lásku přes internet (která je moderní verzí Obchodu za rohem) vypadala lákavě, ale po přečtení nerozumím vysokému hodnocení. O filmy tu až tolik nejde (citáty, které uvádějí každou kapitolu, jsou většinou trefné, ale mezi klasiku se tam míchají i nové Star Wars či Harry Potter), je to dost rozvleklé a ač Bailey slýchá, že je 'dobrý detektiv', trvá jí skoro 300 stran, než jí něco docvakne (proč je v anotaci uvedeno, že Porter je 'víceméně' Alex, když v tom žádný chyták ani zádrhel není?) a když se objekt jejího zájmu přizná, že jeho kamarád se po vážné nehodě propadá do heroinové závislosti, tak se stará jen o to, aby si o něm nemyslela, že se stýká s nevhodnými lidmi (všichni dostali happy-end, jen o Davym na konci není ani zmínka).
Korektnosti je učiněno zadost, jsou přítomny postavy snad všech ras, sám Porter je částečně číňano-polynésan, stejně jako Keanu Reeves, hvězda Bodu zlomu, nejspíš nejznámějšího surfového filmu (v referencích se bohužel neobjevuje, stejně tak opomenut je klenot ze 60. let 'Monster from the Surf').
Samostatnou kapitolou je překlad, nejedna anglická fráze je přeložena doslova, tudíž nedává smysl - např. 'štěkám na špatný strom' (místo pláču na špatném hrobě) a zarazilo mě skloňování 'Biga Lebowskiho', to jsem viděla poprvé. Hromada překlepů, plus Leopardí žena je z roku 1939, nikoli 1930.
Porter navíc nevzal Bailey na návštěvu Castra v San Francisku, což je nehoráznost. Z estetického hlediska nejpůsobivější kino, ve kterém jsem byla a v době vydání knihy ještě promítalo.
'Do you read much, Mr. Spenser?' (Godwulfský rukopis)
Parker rád dával na odiv, že je bývalý profesor anglické literatury, název téměř každé z jeho knih odkazuje k poezii a jeho oddychové čtivo je prošpikováno velkým množstvím literárních referencí, obé se v českých překladech (těch lepších i horších) bohužel ztrácí. Zde se dočkáme meta reference už v druhé větě, kdy si detektiv v kanceláři čte biografii Edmunda Spensera. Se společenskou sebereflexí je to horší - 'politika je pro mě příliš abstraktní, žádnou nemám' - no jistě, to samo. Tentokrát se neobjevují Susan a sociopat Hawk (jeho ebonics se v překladech taky dost ztrácí), jen jedna reportérka, která našemu arogantnímu hrdinovi řekne i nemilé věci a bude ho strašit už navždy. Parker neuměl psát ženské postavy a na Spenserově vztahu k nim mi toho dost vadí, ale jsou tam i aspekty, které dokážu ocenit a obecně jsou Spenserovky prosty otevřeného nepřátelství vůči ženám (tím se mi hnusí Ed McBain a James Hadley Chase).
Jako vždy se dočkáme svižných dialogů, Parker byl opak Lovecrafta, jiného hrdého syna Nové Anglie, kromě toho, že oba byli literární snobové, kteří měli potřebu se realizovat ve snoby opovrhovaných žánrech:-)
Nakonec se dočkáme i příznivého popisu Los Angeles, byť to tak dlouho nevypadá:
'Poslední zbývající přelud, rozpadávající se torzo, jak to napsal Fitzgerald? '...poslední a největší ze všech lidských snů.' Na konci, kde už nemůžeme postupovat dál, kde sen naráží na oceán a lidské hlasy nás probudily ze sna. Los Angeles je konec, nedopalek, který odhazujeme a po němž zůstává v ústech chuť popela. Ale přes to vše je to nádherné, bodré místo.'
Susan tvrdí, že svou doktorskou práci psala dva týdny, to samé říkal sám Parker o své dizertaci (která byla na téma Chandler/Hammett/Macdonald). Pohrdáním akademickým světem Parker svou sérii začal i ukončil. Otřepané téma druhé světové války naštěstí není až tak klišoidní, jak jsem se obávala, zato Susan je nesnesitelná. Spenser ji měl v půlce osmdesátých let zanechat osudu v Kalifornii a zůstat s Lindou Thomas.
Body u mě nasbírala skvělá obálka a scéna, při které milovník klasické poezie Spenser trpí při přednesu básní moderních.
Matčina kopie byla s největší pravděpodobností první dospělá kniha, kterou jsem kdy četla a ač jsem ještě zdaleka neměla věk na to, abych ji mohla pochopit (natož kriticky zhodnotit), otisk zanechala výrazný, dnes doma syslím i originál. Žádnou jinou knihu o Elvisovi jsem zatím nečetla, tato mi stačila k tomu, abych se neztrácela při sledování loňského filmu (podle reakcí byli diváci, co očekávali vhled do zpěvákova soukromého života, dosti frustrovaní).
Z dospělého pohledu mi přijde neuvěřitelné, jakou náklonnost Priscilla k Elvisovi stále chová, vzhledem k tomu, že si spolu začali, když jí bylo pouhých 14 let (jemu 24), předělával ji vzhledově i chováním k obrazu svému, zahýbal (sám ovšem trpěl enormním 'madonna/whore' komplexem), manipuloval a drogoval. Prakticky se nakonec z jeho vlivu vymanila (ani potom to ale nebylo růžové, Lisa Marie obvinila jednoho z jejích pozdějších partnerů ze sexuálního zneužívání v dospívání), emocionálně zcela nikdy ne. K Parkerovi je Priscilla také poněkud shovívavá, ale i tak prosakuje dojem, že Elvis byl obětí parazitismu plukovníka i celé své memphiské suity, 'přátel', kteří se chtěli přihřát na bohatství a slávě. Řadím se mezi milovníky konspirací (v Elvisově případě mi ty o jeho životě přijdou neskonale přitažlivější než ty o jeho smrti), na to jsou ale jiná místa, v každém případě asi nelze proniknout blíž ke zpěvákově mýtu než zde.
Oblíbená užití Elvisových písní a legendy ve filmu - 'Zběsilost v srdci' (Nicolas Cage je i v reálu fanoušek a rozhodnutí oženit se s Lisou Marií možná nebylo jen o ní) a konec jižanského hororu 'The Skeleton Key' (česky 'Klíč'), dokonale pasující.
Zahraniční kritika popsala knihu jako 'The Exorcist by way of Heathers'. Velmi trefné. Známým nešvarem mužských spisovatelů je neschopnost vytvářet důvěryhodné a komplexní ženské postavy, ale Hendrix lekce z empatie nepotřebuje, dokáže dokonale vystihnout krutost pubertální dívčí sociální hierarchie.
Názvem každé kapitoly je populární písnička z osmdesátých let (což se v překladu trochu ztrácí, poznámka pod čarou by neuškodila), většinou dost mainstreamových, já bych vybírala trochu jinak. Také by bylo o dost věrohodnější, kdyby holky byly posedlé Depeche Mode, ne Philem Collinsem (jsem si jistá, že na konci osmdesátých let nebyl idolem středoškolaček a těžko si vybavuju hudebníka, který by se k vymítání hodil méně). Velké plus dávám za krásnou obálku a grafické zpracování.
Hendrixova další kniha - The Southern Book Club's Guide to Slaying Vampires - vypadá, navzdory slibnému názvu, příliš tendenčně 'woke', co se dá dělat. Řečeno s klasikem, bylo to hezké a bylo toho dost.
(SPOILER) Tento typ literatury běžně nevyhledávám, ale téma (ideálně ženské) pomsty je mé oblíbené, navrch rozkošně kýčovitá obálka. Oceňuji také, že se děj neodehrává ve stereotypním Londýně (i když to mou averzi k současné anglické kultuře nijak neumenšuje).
Tím výčet kladů pomalu končí. S hlavní hrdinkou se, mimo hlavní téma, sympatizovat nedá (není ani schopná se sama o víkendu zabavit) a romance s jejím kolegou je, i na poměry žánru (alespoň myslím), plytká a navíc nemorální. Kolega je totiž již řadu let šťastně zadán a chystá se vstoupit do manželství, až po trávení času se Suzie si uvědomí, že svou nastávající 'nemiluje' a nemilosrdně jí to sdělí. Poté odpustí Suzie, že se v opilosti rozdováděla jinde (přestože se chtěla chlapům už jenom mstít) a Suzie se v duchu dušuje, že už se tak pitomě nikdy chovat nebude. Ach můj Bože, jak by řekla Janice Litman-Goralnik.
Osobně by mě víc zajímala pomsta odkopnuté snoubenky. To by mohlo být zajímavé, minimálně budila dojem, že disponuje větší mozkovou kapacitou.
Jako milovnici thrillerů a filmu mě tato bichle nemohla nechat chladnou, avšak v průběhu čtení se dostavilo jen několik zachvění a nakonec velké rozčarování. Představy autorky o dílech tak šokujících, že se ani nesmí promítat, jsou dosti úsměvné, bylo by lepší je zcela pominout a nechat jen na představivosti každého čtenáře. Experimentální režisér Kenneth Anger se kdysi vyjádřil, že film je zlý a začátek filmového průmyslu byl temným okamžikem v historii lidstva. Znepokojující myšlenka. Nevím, jestli se s ní Marisha Pessl ztotožňuje, jestli ano, tak mě o tom nedokázala přesvědčit.
Překlad a redakční práce také nedosahují standardu, na jaký jsme u Arga zvyklí (mimo jiné jsem napočítala několik hrubek).
Špatné překlady mají v Čechách dlouhou a ctěnou tradici, ovšem málokdy se vloudí už do samého názvu. Nejsem si jistá, jak nejlépe převést 'magic like heat across my skin', ale 'kouzla milují žár mého těla' by byla až jedna z posledních variant.
Ani záliba Laurell K. Hamilton v s/m praktikách a termínech nenašla u překladatelky pochopení. Uvést 'healthy bottom' jako 'zdravý zadek' je neodolatelné.
'Nebesa!
Tolik bych si přála,
aby naše láska
po celý život vzkvétala
a nikdy neuvadla.
Až hory stanou se pláněmi
a řeky budou bez vody,
až zima přijde se hřměním,
léto se sněhem
a nebe splyne se zemí,
pak teprve se můžeme
spolu rozejít.'
Mé první setkání s čínskou poezií bylo kouzelné, navíc doplněno zasvěceným komentářem o lingvistických léčkách. Doporučuji ještě přečíst k tématu esej Viktora Janiše.
Počíst si o francouzských a italských filmech není špatný nápad. Já bych vybírala jinak, ale vkus je subjektivní, takže o tom mluvit nebudu.
Co ale zmínit musím je, že už jsem dlouho neměla v ruce něco tak špatně napsaného. Nejde jen o obrovské množství různých překlepů, chybějících písmen a někdy i hrubek (korektorka Lenka Klecánová by se měla velice stydět), ale o kostrbaté věty typu:
'Jeden z nejlepších filmařů současnosti Jean Pierre Jeneut (sic!) při natočení filmu Příliš dlouhé zásnuby velmi poctivě pracoval s retrospektivou a filmaři v Nedotknutelných sice takovou potřebu přímo nemají, ale v jedné scéně, kdy je třeba lámat chleba ukáží nebývalé množství invence, které sice běžný divák nepostřehne, ale jako filmař je musím ocenit.' - Běžný divák nepostřehne a zde se nedočte, takže běžným divákem zůstane. Co se dá dělat.
'Film je to každopádně velmi silný a pro lidi, kteří si nedávají do knih jako záložky víčko od masové konzervy budou závěrečné obrazy příjemné asi jako švihnutí prknem po zátylku.' - Co tím chce básník říci?
'Je to Giovanniho hlavní motiv v jeho filmové tvorbě, a pokud přežijete vlastní smrt, kdy máte skončit pod gilotinou, je docela logické, že se pak ozýváte, aby se už nic takového nestalo.' - To vypadá zajímavě, možnost dozvědět se něco o režiséru Giovannim, který asi běžnému českému čtenáři není příliš povědomý. U zmíněného filmu (Černý talár pro vraha) už toho ale více není, čtenář, který touží vědět, jak to bylo s Giovannim a trestem smrti, dojde uspokojení až o dvacet stránek dál, u režisérova dalšího filmu (Dva muži ve městě).
Také jsou tu autorovy různé osobní postřehy:
'Já v té době kamarádil s dívkou, která se začala chovat jako Amélie. Roztomilé? Ve skutečnosti je to peklo, milí čtenáři.' - To je vše. Hm, tak jo.
'I z toho důvodu budou cinefilové vždy stranit Godardovi před Truffautem, a to je přesně ta hloupá intelektuálská chyba.' - Ptal se všech cinefilů?
'Potíž je ale pochopitelně v tom, že filmoví kritici mají zřídka smysl pro humor.' - Těžko posoudit. Na Kamila Filu to pravděpodobně sedí.
Nějaké zajímavé informace se tu dají najít, otázka je, nakolik se jim dá věřit. Na dvou (!) místech je zmíněno, že Romy Schneider a Alain Delon byli manželé a že Schneider zažádala o rozvod poté, co se jí zdálo, že Delon je v příliš úzkém styku s jistým režisérem. Je známým faktem, že se nikdy nevzali (čehož Delon ve stáří údajně litoval) a že snad jejich bouřlivou romanci opustil dopisem. Na jiném místě je zmíněno, že Schneider pocházela z herecké rodiny, otec i babička se profesi věnovali. Ani zmínka o její matce, o které legenda praví, že byla oblíbenou herečkou Hitlera. Nicméně se asi čtyřikrát dočteme, že dcera Jeana Gabina pracovala jako skriptka, takže to bude důležitá a nejspíš pravdivá informace.
U filmu Tři muži na zabití je na jedné stránce jednou správně uvedeno Dalila Di Lazzaro a jednou Dalida Di Lazuro.
Hlášky z Veselých Velikonoc by potěšily, ale jsou přepsány z jiného dabingu, ne toho, který je v ČR natolik oblíbený, jinak si to nedokážu vysvětlit. 'Jak přežité' nemůže nahradit 'smutné dědictví minulého režimu'.
Mrzí mě, že musím být tak kritická, ale ač je kniha vytištěna na luxusním křídovém papíře, je dost obtížně čitelná.
Děti to asi nedocení, ale je to bezpochyby to nejlepší, co kdy z otravného Malého prince vzešlo. Mám k němu stejný vztah jako Petrónie.
Fausta jsem tam nenašla, bude to jistě mou nedostatečnou znalostí.