Calypso komentáře u knih
Kolegové si stěžují na překlad. Je pravda, že by se na něm dalo leccos vylepšit, ale ještě to není nic proti jiné YA knize, kterou jsem letos četla - Na jedné vlně. Tam člověk teprve potřeboval skvělou znalost anglo idiomů, aby pochopil, co chce překladatel říci.
Temné a kruté lži mají dokonalou obálku, hutnou atmosféru a prostředí, které miluji. Nadpřirozené prvky jsou spíš naznačeny, šlo je využít podstatně více a většinu knihy se toho zase tak moc neděje.
S odstupem mi přijde nejzajímavější, že La Cachette je inspirováno skutečnými místy - první je Cassadaga na Floridě, které je skutečně nazýváno 'psychic capital of the world', druhé Pilottstown v Louisianě, které posloužilo jako zeměpisná předloha.
Mimochodem, nazývat někoho přitažlivého 'skvělej hlt vody' nemá chybu.
'Zásadně nesnesu
to, když jsem ve stresu,
když na mě padá stín reality,
když úzkost leze mi do ulity,
když polštář dusím a řvu,
když okraj útesu
je blíž...,
než bývals kdy ty.'
Z větší části přečteno v Livornu, kde jsem bydlela jen několik minut od Shelleyho domu. Ani tato atmosféra mě ale zcela nepřesvědčila. Poezie se próze v mých očích rovnat nemůže a myslím, že Frankenstein bude mnohem intenzivnější počtení.
'Kdy jsme byli naprosto nehybni a přitom jsme cítili, že jsme jako dva oceány, které se prolínají kdesi na dně světa.'
Taková poezie (a vaření) vyplýtvána na Susan. Parkerova manželka prý nesnášela, když jí někdo připomněl, že posloužila jako předloha. Navíc je kuriozní, jak ve spenserovském světě jakoby ubíhá čas normálně - 'byli jsme někdy v San Francisku od té doby, co jsem tě tu před patnácti lety zachraňoval?' (a to už spolu byli nějakých deset let) - ale v každém dílu je jim pořád něco mezi čtyřiceti a padesáti. Spensera ženské pod 38 let téměř nezajímají, což je v literárním světě věc nanejvýš pozoruhodná a sympatická.
(SPOILER) Není to žádný zázrak, rozjezd je dost pomalý a postavy nejsou zrovna zajímavé, ač je patrná snaha vtisknout alespoň ústřední dvojici nějakou hloubku. Plusem je povedená grafická úprava, neškobrtající překlad (navíc bez překlepů, v dnešní době vzácné), vylíčení psů v nelichotivém světle (nevím, jestli by se to dnes vůbec vydalo) a fakt, že ze dvou ženských hrdinek nakonec přežije ta, o které musíme několikrát únavně poslouchat, že má příliš výrazná prsa a stehna.
Mimochodem, vypravěč má narozeniny ve stejný den jako Ketchum a je fanouškem Henry Millera, kterému byl v reálu autor agentem.
Dočetla jsem se, že originální vydání disponuje zajímavým doslovem od Ketchuma o tom, co ho ke Schovce inspirovalo. Česká verze je zase jednou ochuzena.
Zdá se, že jsem trochu snížila celkové hodnocení, jak už je mým dobrým zvykem. Co se dá dělat.
Sympaticky koncipovaná knížka, se kterou ale mám několik problémů. Ten zásadní je, že můj výběr by byl naprosto jiný, autor je příliš zaujat žánry jdoucími mimo mě. Metal a rock dostávají příliš prostoru (navíc se některé subjekty objeví více než jednou, což nedává smysl). To je samozřejmě věcí osobní preference a Votruba sám zmiňuje, že hudba je velmi subjektivní a nelze potěšit všechny. Proti tomu se nedá nic namítat, ale i tak mi přijde dosti zvláštní, že první půlka 90. let je vynechána, první album, které v této dekádě stojí za zařazení je něco od Cranberries, to jako zcela vážně? A Yoko Ono, za co soudruzi?
Kolegové tady již vypsali zpěvačky, které jim chybí a já budu taky obtěžovat menším seznamem. Místo Yoko Ono bych uvítala jména jako Björk, Tori Amos, PJ Harvey (jejich absence mi přijde zcela neuvěřitelná), Marianne Faithfull (ta je alespoň zmíněna v doslovu), Alison Goldfrapp, Suzanne Vega, Roisin Murphy (Moloko), Beth Gibbons (Portishead), Shirley Manson (Garbage), Nina Persson (The Cardigans), Elizabeth Fraser (Cocteau Twins), Sheryl Crow, Dolly Parton, Ute Lemper, Laura Nyro, Loretta Lynn, Linda Ronstadt, Kate Bush, Sade, Lizz Wright, Julee Cruise, Tina Turner, Christina Aguilera, Melody Gardot, atd. Každý má jistě tu svou favoritku.
Obálka je povedená, korektury již méně, překlepů dost, i hrubky se najdou, v seznamech skladeb je občas binec (všimla jsem si toho hlavně u 'Celebrity Skin' od Hole). Abych jen nekritizovala, tak jsem tu i já našla několik zajímavých tipů.
Nakonec má top alba se ženským hlasem - 'To Bring You My Love' od PJ Harvey, které v některých dnech považuji za nejsilnější album kdy natočené, na druhém místě 'Little Earthquakes' od Tori Amos (ač by to mezi jejími devadesátkovými alby nebyl jediný kandidát) a o třetí místo by se strhla velká rvačka, takže ho ponechám s otazníkem.
(Adele mě taky vůbec nebere).
(SPOILER) Phryne je moderní feministka zasazená do 20. let a nad jejím bohatstvím a schopnostmi by i Nancy Drew zezelenala závistí. Umí skvěle tančit, konverzovat, řídit auta, pilotovat letadla, provádět striptýz před fízlama, je sexuálně nevázaná (byla bych radši, kdyby byla lesba nebo se věnovala lehce nezvyklým praktikám, otravování s pesarem narušuje image super ženy bez jediné slabosti). Každý, kdo ji vidí, je jí okamžitě okouzlen (i v případě její asistentky, které podstrčila prášek na spaní bez souhlasu), je cvičená v pouličních bitkách s nožem (na vysokých podpatcích, přirozeně) a...možná toho bylo už dost.
Jedna hvězdička za jméno Phryne, druhá za vedlejší linku o surově prováděných potratech. Rozuzlení hlavní kokainové linky bylo dost bizarní ('zajímalo by mě, jestli je opravdu lesba, nebo se jen štítí tělesnosti', huh?), hlavní pašeračku přemůže tím, že jí se svým milým předvede sexuální výjev. Huh?
Stačilo.
(Navíc tisková chyba - poslední dvě kapitoly jsou obě uvedeny stejným citátem).
Hill je lepší spisovatel než jeho tatík, jen kdyby to bylo bez nesnesitelné politické agitky. Vlhký sen, jak Izrael srovná Teherán se zemí, vzbuzuje dojem, že je autor podplacený Johnem Boltonem. Navíc by mě zajímalo, co má Joe proti Gruzii, ochutnal už někdy jejich božskou kuchyni?
'Když vidíte ženu a muže jít na radnici, ptejte se, který z těch dvou bude vrahem toho druhého.'
'Možná se můžeme rozejít, ale nemůžeme se jeden druhého zbavit.'
'Tvoje nepřítomnost mě bude pomalu mučit, ale nezabije mě. Zůstaň se mnou. Nechci jiného vraha.'
Kam se hrabe Edward Albee.
Krásné originální fotky, ale jelikož chybí informace, o jaké hřbitovy se jedná (proč?), tak hvězdička dolů.
'Teď si vzpomínám, že při slově 'rodinný' naskakovaly Gemmě pupínky'.
Paní Bovaryovou jsem nečetla, ale těžko bude zábavnější než tato černohumorná šmírácká metafikce. Konec je geniální.
(SPOILER) 'Je naprosto jedno, jak opatrně se člověk krade kolem zrcadla, svému obrazu v něm neunikne.'
Hádám, že jediný důvod, proč u nás byl tento noir/occult hybrid vydaný byla touha přiživit se na filmu, který byl právě promítaný v kinech (obálka tomu nasvědčuje a Rourke na čtenáře vybafne i uvnitř). Pravděpodobně to bude také první česká kniha, která se na deskách honosí doporučením od Kinga (který v ČR tou dobou ještě nebyl příliš populární, mám dojem). Dnes je pro mě silně otravné, když na mě Stephen se svými superlativy vyskakuje na obálce pomalu každé druhé knihy v knihkupectví.
Příběh začíná jako další variace na Marlowa, ale drobné odkazy ukazující směr se objeví velmi záhy - Angelova agentura se jmenuje Crossroad, pro informace si chodí do budovy č. 666, atd. Něco bude zajisté ztraceno v překladu, první věta je v originále - 'It was Friday the thirteenth and yesterday's snowstorm lingered in the streets like a leftover curse' - český překlad je podstatně jinde - 'Byl pátek třináctého a po včerejší sněhové bouři zbyla v ulicích odporná břečka, která sahala až po kotníky.'
Angel je najat tajemným Louisem Cyphrem ('vaše směšné jméno mě nepřesvědčí'), aby našel kdysi slavného zpěváka Johnny Favorita (skvělé jméno, jeden z těch dokonalých pop pseudonymů, jako Billy Idol), po kterém se slehla země. Kdybych neznala film, tak bych asi byla shovívavější a hodnotila lépe, ale jelikož je to jeden z formativních kulturních zážitků mého života, s teskným blues/jazz soundtrackem (co asi tak poslouchám teď při psaní komentáře?) a navíc částečně zasazen do New Orleans (kniha se celá odehrává v New Yorku), tak je to jeden ze vzácných případů, kdy kniha za audio-vizuálem značně zaostává. Sexuální vztah Angela a Epiphany je na papíře mnohem méně explicitní (twist je unikátní v tom, že dává zapomenout, že to čtyřicátník dělá se sedmnáctiletou, neb ukáže ještě mnohem problematičtější úhel).
William Hjortsberg se už ničím jiným neproslavil (kromě napsání první verze scénáře k Legendě), vytvořil několik dalších románů, které nejsou ani v anglo světě moc známé a jeho smrt jsem tady na databázi doplňovala, skoro přesně na den, až šest let poté. Posmrtně vyšel sequel 'Angel's Inferno'.
Jen kdyby se některé pražské kino vzmohlo a promítalo Angel Heart (ideálně na 35mm), to by byl zážitek...
'The future isn't what it used to be, Mr. Angel.'
(SPOILER) Cinefilní teenage variace na Lásku přes internet (která je moderní verzí Obchodu za rohem) vypadala lákavě, ale po přečtení nerozumím vysokému hodnocení. O filmy tu až tolik nejde (citáty, které uvádějí každou kapitolu, jsou většinou trefné, ale mezi klasiku se tam míchají i nové Star Wars či Harry Potter), je to dost rozvleklé a ač Bailey slýchá, že je 'dobrý detektiv', trvá jí skoro 300 stran, než jí něco docvakne (proč je v anotaci uvedeno, že Porter je 'víceméně' Alex, když v tom žádný chyták ani zádrhel není?) a když se objekt jejího zájmu přizná, že jeho kamarád se po vážné nehodě propadá do heroinové závislosti, tak se stará jen o to, aby si o něm nemyslela, že se stýká s nevhodnými lidmi (všichni dostali happy-end, jen o Davym na konci není ani zmínka).
Korektnosti je učiněno zadost, jsou přítomny postavy snad všech ras, sám Porter je částečně číňano-polynésan, stejně jako Keanu Reeves, hvězda Bodu zlomu, nejspíš nejznámějšího surfového filmu (v referencích se bohužel neobjevuje, stejně tak opomenut je klenot ze 60. let 'Monster from the Surf').
Samostatnou kapitolou je překlad, nejedna anglická fráze je přeložena doslova, tudíž nedává smysl - např. 'štěkám na špatný strom' (místo pláču na špatném hrobě) a zarazilo mě skloňování 'Biga Lebowskiho', to jsem viděla poprvé. Hromada překlepů, plus Leopardí žena je z roku 1939, nikoli 1930.
Porter navíc nevzal Bailey na návštěvu Castra v San Francisku, což je nehoráznost. Z estetického hlediska nejpůsobivější kino, ve kterém jsem byla a v době vydání knihy ještě promítalo.
Kolorizace tady schytává kritiku, ale mně se křiklavě pestrobarevné (v poslední epizodě až psychedelické) barvy zamlouvaly. Na rozdíl od pocty Pogovi, vměstnání mezi monster parafrázi na Orfea a goticko-freudovský návrat ke kořenům působí opravdu nemístně. Louisianské bažiny jsem měla možnost navštívit (podruhé se to už nejspíš nepoštěstí) a je krásné si je připomenout.
Představa hraní si s Bažináčem na černou lagunu je nečekaně voluptózní. Navíc jedna z nejvíc atmosférických a oku lahodících obálek vůbec.
'Do you read much, Mr. Spenser?' (Godwulfský rukopis)
Parker rád dával na odiv, že je bývalý profesor anglické literatury, název téměř každé z jeho knih odkazuje k poezii a jeho oddychové čtivo je prošpikováno velkým množstvím literárních referencí, obé se v českých překladech (těch lepších i horších) bohužel ztrácí. Zde se dočkáme meta reference už v druhé větě, kdy si detektiv v kanceláři čte biografii Edmunda Spensera. Se společenskou sebereflexí je to horší - 'politika je pro mě příliš abstraktní, žádnou nemám' - no jistě, to samo. Tentokrát se neobjevují Susan a sociopat Hawk (jeho ebonics se v překladech taky dost ztrácí), jen jedna reportérka, která našemu arogantnímu hrdinovi řekne i nemilé věci a bude ho strašit už navždy. Parker neuměl psát ženské postavy a na Spenserově vztahu k nim mi toho dost vadí, ale jsou tam i aspekty, které dokážu ocenit a obecně jsou Spenserovky prosty otevřeného nepřátelství vůči ženám (tím se mi hnusí Ed McBain a James Hadley Chase).
Jako vždy se dočkáme svižných dialogů, Parker byl opak Lovecrafta, jiného hrdého syna Nové Anglie, kromě toho, že oba byli literární snobové, kteří měli potřebu se realizovat ve snoby opovrhovaných žánrech:-)
Nakonec se dočkáme i příznivého popisu Los Angeles, byť to tak dlouho nevypadá:
'Poslední zbývající přelud, rozpadávající se torzo, jak to napsal Fitzgerald? '...poslední a největší ze všech lidských snů.' Na konci, kde už nemůžeme postupovat dál, kde sen naráží na oceán a lidské hlasy nás probudily ze sna. Los Angeles je konec, nedopalek, který odhazujeme a po němž zůstává v ústech chuť popela. Ale přes to vše je to nádherné, bodré místo.'
Susan tvrdí, že svou doktorskou práci psala dva týdny, to samé říkal sám Parker o své dizertaci (která byla na téma Chandler/Hammett/Macdonald). Pohrdáním akademickým světem Parker svou sérii začal i ukončil. Otřepané téma druhé světové války naštěstí není až tak klišoidní, jak jsem se obávala, zato Susan je nesnesitelná. Spenser ji měl v půlce osmdesátých let zanechat osudu v Kalifornii a zůstat s Lindou Thomas.
Body u mě nasbírala skvělá obálka a scéna, při které milovník klasické poezie Spenser trpí při přednesu básní moderních.
Originální Buffy je pro tv seriály tím, čím je Hamlet pro divadlo. Vyniká nejen chytrými dialogy, ale především jedinečným charakterovým vývojem postav (nejen těch hlavních). V tomto rebootu nenajdeme vtipnou konverzaci, postavy jsou si podobné jen vzhledem (nejvýraznější je to asi u Cordelie, která ještě ke všemu říká 'ahojky', šikanovaná šprtka Willow je tady otevřeně lesbická kandidátka na školní prezidentku či co, takže se Oze nedočkáme, byť jejich romanci považuji za nejhezčí) a jejich vzájemné vztahy jsou plytké (přitom jedna z hlavních myšlenek seriálu je 'přátelství je důležitější než rodina').
Kresba se mi líbí, ale jinak moc nechápu, pro koho má být tohle dílo určeno. Já zůstanu v devadesátých letech.
Easter eggs:
- Anya v jednu chvíli říká - 'v týhle válce jsem Švédsko, nejsem na ničí straně' - Spike odpovídá - 'nechtěla jsi říct Švýcarsko?'
Ve flashbacku epizody 'Selfless' se dozvíme, že Anya je původně Švédka a jaké je její pravé jméno.
- Drusilla říká Anye 'cítím zde...sílu'.
Stejnou větu adresuje tančící démon Willow v muzikálové epizodě 'Once More, with Feeling'.
- Buffy, Willow a Xander sledují klasický upírský film 'Nosferatu' (1922).
- Xanderova přezdívka na internetu je Zeppo, to mě potěšilo nejvíc.
Paní Obermannová tvrdí (v povídce 'Něco francouzského'), že špatné a nedbalé oblékání je od mužů 'nehorázná drzost'. Souhlasím, byť frankofilií netrpím.
Dva citáty nejsou přeloženy do češtiny. O oddechovou knihu se jedná jen zdánlivě, mě při četbě zahalil hluboký smutek.
Zajímavé propojení - Kurt nebyl jediný, kdo spojoval sopky s ženskou silou (vybuchnutí St. Helens - naposledy roku 1980 - značí pomstu herečky Frances Farmer), Tori Amos vydala dva roky po Kurtově smrti 'Boys for Pele' (Pele je havajská bohyně sopek), kde najdeme i song 'Professional Widow', kterému byla údajně inspirací Courtney. Po devadesátých letech se mi stýská.
'There's only so much a person can take, you know?'