capricorn__ komentáře u knih

Na knize se mi líbí nejvíce celková atmosféra, která je velmi klaustrofobní a hutná. Podobnou větu jsem psal i u (taky úžasné) "Farmy zvířat", ale Orwell mě ohromil tím, jak pomocí svého přítele byl schopen podat lidem nebezpečí totalitních režimů. Nejsem zastáncem toho, aby se určité knihy vnucovaly čtenářům, ale věřím, že by "1984" (nebo "Farmu zvířat") měl přečíst každý. "Farma zvířat" se mi líbí o chlup více svojí bizárností, tím, jak autor schovává historické postavy za zvířata, ale "1984" je zase lepší v tom, jak se autor za nic neschovává a všechny ty absurdity, nesvobodu a potlačení lidskosti strčí čtenáři před obličej, aby nezapomněl, co se jemu může stát taky.

29 18.01.2022

Agathu Christie jsem měl na sezamu dlouho a teď mě mrzí, že jsem s knihami začal až v tuto chvíli. To, jak moc ovlivnila detektivní žánr, je zřejmé. I přesto, že mám z detektivních knih načteno už hodně, mě tato velmi překvapila, byla napínavá, strašidelná a já ji přečetl skoro jedním dechem. Všechny postavy promyšlené, děj taky - někdy mi dokonce připadalo, jako kdyby Christie přesně věděla, jak manipulovat s čtenářem, protože kdykoliv jsem měl nějaké pochybnosti nebo byl přesvědčený, že vím, jakým směrem kniha půjde, zamotala mi hlavu. Přitom děj je poměrně prostý, ne dlouhý, konec, pokud se nad tím tak zamyslím, možná až moc zamotaný a i předvídatelný, ale to mu nic nebere na literárním zážitku. Vím jistě, že toto není poslední kniha, kterou od Christie čtu.

28 26.10.2022

Vždycky, když se mě někdo zeptá, kdo je mým nejoblíbenějším spisovatelem, nemůžu se rozhodnout mezi Milanem Kunderou a Johnem Steinbeckem. (Proto obvykle řeknu oba.) Od obou z těchto mistrů jsem totiž nečetl žádnou špatnou knihu. Nikdy. Steinbeckova síla (aspoň podle mě) spočívá v tom, že ačkoliv jste z velkoměsta, nikdy jste nebyli chudí, nevíte, co je to farmaření, žijete v 21. století, stejně pro vás nebude vůbec obtížné si k hlavním postavám najít cestu a říct: "Přesně chápu, jak to myslí..." Všechny postavy jsou uvěřitelné, realistické a nezapomenutelné v tom, jak moc se přibližují rozporuplnými charaktery opravdovým lidem, na které narazíme i v běžném životě. (Doufám ale, že po světě tolik Kate nechodí...) Je pravda, že "Hrozny hněvu" a "O myších a lidech" se mě dotkly o něco více, ale "Na východ od ráje" je i přesto skvělá knížka, kterou doporučuji všema deseti. Už jen proto, že těch šest set stránek uteče opravdu rychle.

28 29.05.2021

Do této trilogie od Maye jsem se dostal v období, kdy jsem četl převážně thrillery, detektivky a kdy jsem toho žánru byl tolik "přejedený", že mě začal otravovat, protože jsem v mnohých detektivkách viděl spoustu totožných znaků a už pro mě nikdy nebylo tak šokující poznat pachatele. "Skála" je jiná, už od první stránky. Pomalejší a klidnější takovým zvláštním klidem, který víte, že není ve skutečnosti klidný, ale je tak udusaný pod zem, že ho prvně přehlížíte. A čím více čtete, tím více zjišťujete, že "Skála" (a vlastně všechny další knihy ze série) není tolik o vyšetřování, jako o hlavních postavách a jejich osudech. Peter May je skvělým vypravěčem, umí velmi dobře popisovat prostředí, proto vám na (relativně) krátkém prostoru poskytne možnost procházet se po krušném, skotském prostředí a seznámit se s místními obyvateli.

26 03.02.2022

Od Stephena Kinga je "Dallas 63" nejspíš mojí nejoblíbenější knihou. (Ale opravdu těsně za ní stojí "Zelená míle".) A to především kvůli tomu, jak moc si s ní dal King práci. On sice nápad možná vypadá jednoduše: zvrátit minulost, aby nedošlo k zastřelení prezidenta, ale co provedení? King musel vynaložit opravdu velké úsilí, aby dohledal nejrůznější historické prameny, aby jeho (smyšlený) příběh dával smysl. Také oceňuji, že to, jak popisuje minulost, zní přirozeně - ne jako knížka dějepisu. Hlavní postavy se mi líbily, připadaly mi opravdové a vůbec mi tedy nevadilo s Jakem strávit přes 700 stránek. Sice si myslím, že King někdy mohl být stručnější, ale myslím, že už jsme všichni zvyklí na jeho styl psaní. Je docela škoda, že jsem tuto knížku četl dávno před "To", takže na mě reference na tuto knihu nepůsobily tak (nostalgicky?), jako na jiné čtenáře. Jsem s knihou moc spokojený, hlavní myšlenka je podaná skvěle. Ačkoliv je kniha takhle dlouhá, stejně si dovedu představit, že bych se do ní ještě někdy začetl, protože mě doopravdy bavila.

23 22.01.2021

Velmi hutná knížka na přečtení, která je ale zároveň velmi napínavá a čtivá. Byl jsem poměrně skeptický vůči této "paralelní realitě", ale autorka měla dystopickou budoucnost velmi dobře promyšlenou a byla důvěryhodná. Hlavní postavy mě nejprve nezaujaly, ale nakonec jsem si k nim našel cestu. Z knihy si odnáším především emoce tísně a soucitu, "Listopád" je velmi důležitým románem.

22 05.02.2024

Během první třetiny jsem si říkal, že čtu o něco více filozofického Dana Browna, ale rychle jsem pochopil, že takové přirovnání je naprosto zcestné. Umberto Eco píše vlastním stylem a já jsem rád, že jsem do strany 200 takřka zapomněl na detektivní zápletku - která nakonec není tolik důležitá - a spíš se věnoval příběhům hlavních hrdinů a více mě zajímalo "jak" a "proč" než "kdo" a "kdy". Pokud se ale zastavím u detektivní zápletky, pak i její rozuzlení je vlastně dost jedinečné.
Kniha je jasným příkladem postmoderního románu, proto je pro Jméno růže typická spousta vrstev a záleží na čtenáři, které z nich dá přednost. (Proto si dovedu představit, že bych se ke knize někdy vrátil a stejně v ní našel něco nového - to se mi například u žádné typické detektivky nestalo.)
Ale nebudu lhát: ne vždycky jsem se při čtení bavil, byly chvíle, kdy mě unavovaly filozofické popisy a řešení náboženských sporů, ale pak vždycky přišlo něco, co přitáhlo zpátky moji pozornost a zase mě vtáhlo dovnitř (jako například milostná linka). Opravdu moc se mi líbil konec, i ta symbolika, příběh skončil v takové síle, jako začal, a to hodnotím asi nejkladněji. Jestli mám s něčím u beletrie problém, je mnohdy nedotažený a nepromyšlený konec, který mi akorát zprotiví celkový dojem z knihy. Jsem rád, že Jméno růže není tím případem.

22 11.12.2020

Mně "Farma zvířat" připadala vždycky o něco strašidelnější než "1984". Především pak proto, jakým nezaujatým, skoro dětinským stylem je napsána ("1984" je na druhou stranu přímější a osobnější). To, že se zvířata chovají jako lidé, je pro mě bizarní už přespříliš a například při úplném závěru mi bylo nepříjemně jako snad z žádné knihy, kterou jsem přečetl. Není těžké knihu přečíst od začátku do konce, ale je docela těžké u ní zůstat klidný. Orwella mám rád, napsal své poslední dvě knihy v době, kdy se ještě nevědělo o tom, jak moc krutý komunismus je, ale on vystihl atmosféru doby, která ještě ani nepřišla v plné síle, dokonale. "1984" je (alespoň podle mého názoru) lepší pro čtenáře, který chce vidět, jak těžká doba ovlivňuje jednotlivce, "Farma zvířat" naopak ukazuje, jak k tomu došlo a proč. Obě knihy přibližují zvrácenou ideologii a přináší temné poselství. Nejsem zastánce povinné četby, protože věřím, že každý si k literatuře musí najít cestu sám, ale "Farma zvířat" a "1984" jsou dvě výjimky, které bych nutil číst úplně každému.

21 31.03.2021

Jedna z knih, o které si nedovedu představit, že bych se k ní ještě někdy vrátil. Zároveň jsem velmi pyšný na to, že se Čechy mohou pyšnit takovým románem a spisovatelským talentem. Kaplický odvrací pozornost od naturalistických popisů mučení, ale spíš se zaobírá postavami a celkovou atmosférou, jež je velmi hutná a bezvýchodná, zároveň strašidelná v tom, že si čtenář během čtení uvědomí, že lidé se jen tak nepoučí. Děj je předvídatelný, v půlce je každý schopen odhadnout, jak všechno dopadne, ale zajímavé jsou myšlenkové pochody důležitých lidí, kteří v procesech byli zapojeni, a kteří podlehli zbabělosti a strachu, a taky těch, kteří jsou vlivem nátlaků zcela odevzdáni děsivé hře o moc a peníze. O této části historie příliš nevím, o čarodějnických procesech jsem měl zcela jiné představy: například jsem měl za to, že procesy byly rychlé, že na ně nebyla potřeba taková spousta lidí a, hlavně, že nebyly tak dobře finančně ohodnocené. Skvělá, hutná kniha, nemohl jsem ji přestat číst.

20 13.11.2022

Z celé knihy si nejvíce pamatuju specificky smutnou, melancholickou náladu plnou nesnáze a beznaděje, kterou autor nastavil. Líbí se mi, jakým stylem Doerr píše - popsal hlavní postavy, dobu, ale i prostředí velmi citlivě a jemně; podařilo se mu bravurně sepsat dílo, které je literárně velmi hodnotné a bohaté, dokonce s občasnými vědeckými pasážemi, ale zároveň mu taková kvalita neubírá na uvěřitelnosti a čtivosti. Původně jsem knihu četl natřikrát, protože jsem se do ní nemohl začíst, připadala mi příliš depresivní a náročná, ale když jsem se začetl, nemohl jsem ji pustit. Mám rád knihy, u kterých máte i po zaplacení velké sumy v knihkupectví pocit, že cena byla zasloužená.

20 31.01.2022

Ke mně se tato kniha dostala už mnohokrát, ale až na potřetí jsem "Malého prince" dokázal ocenit a zamilovat se do něj. Prvně jsem se ke knížce dostal asi už na prvním stupni, kdy nám knihu doporučovala třídní učitelka a my četli kapitolu ze slabikáře. Nebyl jsem nadchnutý, protože na mě tahle "prý-pohádka" byla příliš melancholická a já (pochopitelně) symboliku a důležité filozofické myšlenky nechápal. Podruhé jsem knihu četl až na střední a sice jsem se do příběhu více ponořil (a věděl, co čím autor myslí), ale byl jsem z knihy zmatený. Říkal jsem si: Pro koho je tahle knížka vlastně napsaná? Pro děti příliš složitá a smutná, pro dospělé (i čerstvě...) zase psaná příliš dětinským a sentimentálním stylem . No a pak přišel zlom a na potřetí, kdy jsem se do knihy vložil ve správném rozpoložení, jsem "Malého prince" ocenil. K příběhu jsem si našel cestu tak nějak automaticky, kdy jsem chtěl číst pohádku pro dospělé, která mě přinutí vypnout vnější svět a ztratit se aspoň na chvíli v nostalgickém světě. A přesně to "Malý princ" je a kvůli tomu mě zaujal. Jde o kratičký příběh pro dospělé, který je psaný tak citlivě, že se o vaše zlomené či rozcitlivělé já perfektně postará, dokud nebude připraveno odejít a nabrat nový dech.

20 17.07.2021

"Tulák po hvězdách" má pohádkový název, ale velmi temný a hutný děj, který se nedal číst rychle. Postava Darrella Standinga je tak opravdově napsaná, popisy děje tak trefné a barevné, že jsem měl během čtení pocit, že Standing byl opravdovým člověkem a že s ním zažívám přesně to, co zažívá on (což není vůbec příjemné). Cesty do minulosti mě moc bavily, příjemně obohatily postavu Standinga a tím ho i "nadnesly" do nových rozměrů, kam se obvykle postavy románů nedostávají. Přesah knihy je mrazivý a hlavní myšlenka je neobvyklá a velmi dobře uchopená. Hvězdičku strhávám za některé příběhy z minulosti, které na mě byly příliš dlouhé...

19 14.02.2024

Silná kniha, člověk skoro nevěří, že je možné, aby se něco takového dělo v 21. století. Nemluvím jen o hladomoru, bídě a nedostatku léků, ale i např. o omezených účesech, vysokých školách či povolení/zákazech k řízení aut. O KLDR toho vím hodně, ale i přesto jsem se z knihy dozvěděl spoustu nových informací. Celkově hodnotím jako velmi přínosné, jak je kniha stylizována, díky čemuž nemizí surovost a pravda, líbí se mi, že autorka použila rozhovory s lidmi z odlišných sociálních tříd. Nakonec mě jednotlivé osudy tolik pohltily, že jsem knihu přečetl ve dvou dnech.

18 22.01.2023

Jsem velmi vybíravý a skeptický vůči válečným knihám, protože se autoři často svezou na kruté době bez toho, aby do románu vložili nějakou uměleckou hodnotu. S tvorbou známého autora nejsem příliš známý a jediné, co jsem od něj přečetl, je "Na západní frontě klid", a to se mi příliš nelíbilo, protože jsem musel číst na sílu do školy. "Jiskra života" mě bavila více už kvůli dobrovolnosti. Pozitivně hodnotím, že kniha není psaná z pohledu pouze jednoho člověka, ale podává jasné svědectví o jedné části válečné historie, a to podrobně, ze všech možných úhlů. Byť čtenář od začátku ví, jak kniha pravděpodobně skončí, stejně je děj velmi napínavý. Kromě toho se mi moc líbí autorův styl psaní, jeho metafory a velmi uvěřitelné rozhovory, ale i vnitřní monology. Zaujalo mě i to, že Remarque nikomu nevnucuje svůj názor a neukazuje sympatie vůči postavám, jen vše zachycuje, jako kdyby stál přímo u toho a jen zapisoval, co viděl a slyšel. Doporučuji.

18 15.08.2022

Řeknu to narovinu: jestli existuje jeden žánr, který nemůžu cítit a když někoho slyším, jak o něm nadšeně mluví, mám chuť protáčet očima, je to právě fantasy. Víly, vlkodlaci, upíři, draci či nadpřirozeno jako takové, mi nikdy nebylo blízké. Oceňuji fantazii těchto autorů, ale to je tak celé. "Hra o trůny" se mi dostala pod ruku jen kvůli tomu, že jsem slyšel na knižní sérii samou chválu, a že jsem navíc v obchodě zahlédl ty nejnovější edice s opravdu hezkým designem titulních stran. (Soudil jsem knihu podle obalu, přiznávám.) Čekal jsem od knížky snad úplně vše, dokonce i to, že tak přechvalovanou knížku nebudu schopen strávit, ale, světě div se, mě knížka opravdu moc bavila. Protože ano, je to fantasy, ale takové - jak to říct? - INTELIGENTNÍ fantasy. Autor má všechno do detailů promyšlené a je vidět, že se hodně zajímá o historii a já v některých postavách a dějových zápletkách viděl skutečné obličeje a události. Na to mě nakonec knižní série získala nejvíc: na vymyšlené historii, která je velice dobře promyšlená, z knížek cítíte, že autor je do psaní opravdu zapálený. Postav je dost, opravdu dost, ale byl jsem schopen se v nich (víceméně...) zorientovat. Moc se mi i líbí autorův styl psaní, ve kterém vůbec nepoznáte, se kterou postavou sympatizuje a kterou chce, aby čtenář nenáviděl - zdá se, že Martinovi je tohle úplně ukradené, popisuje svůj svět a vy si vyberte sami, co si o tom myslíte. Seriálovou verzi jsem neviděl a ani se na to nechystám, ale ta knižní mě zaujala dost. Za prototyp člověka, který je proti fantasy žánru vysazený, můžu tuto fantasy knižní sérii doporučit všema deseti!

18 29.05.2021

Páni! Velmi precizně napsaná detektivní kniha.

K sérii jsem se dostal jednak skrz čtenářskou výzvu, ale i zvědavostí nad tím, jak slavná autorka Harryho Pottera změnila svůj styl psaní pro detektivní žánr. Byl jsem unešený, případ mě okamžitě vtáhnul a byli mi sympatičtí i detektivové, skoro jsem nedokázal knihu odložit. Na knize mě baví, že mi připadá realistická: nejsou v ní přehnané scény, hektolitry krve a přílišné násilí (jako to u mnohých detektivek bývá), ale přitom napětí nechybí. Líbí se mi i, jak se příjemně vyvažovala linka případu a linka hlavních detektivů - obvykle se stává, že mě buď více zajímá jedno, anebo to druhé, nicméně v "Neklidné krvi" byl můj zájem rovnoměrně rozprostřen. Taky hodnotím jako plus i jistou emocionální stránku, kterou v detektivním žánru docela postrádám, tedy, že mi Margot byla velmi sympatická a záleželo mi na tom, aby případ došel k úspěšnému vyřešení. A pokud se mám pozastavit u stylu psaní, pak jsem nadchnutý tím, jak autorka dovede odlišit postavy od sebe a udělat je věrohodné (i když to jsem si už ověřil u HP série).

Jedno z nejlepších knižních překvapení letošního roku. Potenciálním čtenářům radím, aby se nebáli dlouhému počtu stran, které nakonec mizí, ani nevíte jak. :)

17 01.05.2024

Příjemné překvapení. Pokud existuje kniha, kterou mám na seznamu už možná pět let, ale vždy jsem se jí vyhýbal, pak je to právě tato. Vždycky jsem si ji chtěl přečíst, ale měl jsem strach, že budu zklamaný. Očekával jsem příliš přeslazený příběh, kýčovité rozhovory a vyumělkovaný konec. A ejhle, mě to moc bavilo! Příběh sám o sobě je velmi snový, věřím, že dívek s osudy Elizabeth po světě v té době opravdu moc nechodilo. Moc se mi líbí styl psaní, kladně hodnotím dialogy. Taky mě zaujalo, že všechny postavy mi připadají hluboké, byť jsou popsány a chovají se poněkud ironicky a tak, že jejich charakterové vlastnosti jsou dotáhnuty do extrému. Popis doby je taky skvělý, myšlenkové pochody matek vdávajících dcer mi připadají úsměvné. Trochu škoda, že jsem se knize tak dlouho vyhýbal, nicméně za sebe doporučuji dál!

17 06.11.2022

Skvělá kniha, která perfektně prolíná oblasti historie a thrilleru. Brown je velmi dobrý spisovatel, který umí vytvořit napětí a napsat dlouhé historické popisy bez toho, abyste se u nich nudili. Všechno v jeho knihách dává smysl, je logicky odůvodněné, autor se opírá o fakta a balancuje mezi úctou k umění/historii/náboženstvím a úplnou fikcí. "Anděle a démony" a "Šifru..." řadím mezi jedny z nejlepších detektivních knih, které se spousta autorů snažila (a taky snaží) napodobit. Bohužel jediný problém Browna vidím v tom, že se od třetího dílu začíná opakovat.

17 28.05.2022

Docela mě zaráží, že nyní jsou v Americe a Anglii proti románu takové rozbroje a chtějí ji zakázat. "Jako zabít ptáčka" jsem četl v angličtině pro lepší pochopení jazyka a od první stránky jsem se do knihy ponořil kvůli nádhernému stylu psaní a hlavním postavám. Klobouk dolů pro autorku, když toto je její prvotina. Průběh děje je poněkud předvídatelný, ale to mu nic neubírá na kvalitě vzhledem k spisovatelským schopnostem autorky, díky kterým se vám kniha vryje do paměti. Velmi důležitý román popisující nelehkou historii minulého století.

17 23.02.2022

Asi nejmelancholičtější detektivní příběh, který jsem kdy četl. Z celé trilogie je tento díl rozhodně mým nejoblíbenějším. Obvykle nemám potřebu se vracet k detektivkám, protože jaký to má smysl, když už znáte vraha? Jenže k téhle detektivce bych se nevrátil kvůli případu, ale kvůli atmosféře, kterou Peter May vytvořil. Hory, odlehlost, zima, chlad, mlhavost... to je přítomné v celé jeho trilogii, proto je to jedna z mých nejoblíbenějších, ale v této knize autor přesáhl své schopnosti. Bylo mi trochu líto, že jsem knihu přečetl skoro na jeden dech, protože je opravdu nádherná.

17 19.03.2021