capricorn__ komentáře u knih

Velice zvláštní knížka, na kterou asi jen tak nezapomenu. Nemůžu říct, že by mě "Plechový bubínek" nějak hodně bavil, byly chvíle, kdy jsem se nudil a přeskakoval dlouhá souvětí, nebo kdy mě sice četba bavila, ale já nebyl schopen rozeznat, co se děje, protože jsem se v knize ztratil. I tak ale hodnotím pěti hvězdičkami, protože kniha má svoje kouzlo, které ale vyplyne na povrch až v průběhu čtení. Moc se mi líbí nezapomenutelné knížky, které se vymezují od ostatních. Styl písma je velice chaotický, popisný, sarkastický a skoro až groteskní, ale originální. Hlavní postava - a všechno, co se kolem ní točí - je opravdu bizarní. Neměl jsem Oskara rád, vlastně mi byl protivný, ale věřím, že to byl autorův záměr, protože postava Oskara skvěle podtrhuje atmosféru 1. poloviny 20. století. U toho bych se taky zastavil: tato kniha sice není válečná, ale i tak mě velice zarazilo (v tom příjemném smyslu), jakým způsobem Gunter Grass (jak se píše "umlaut"?) válečnou historii popsal. Ještě jsem nezažil, že by si z ní někdo skoro utahoval. Co dalšího tak o knize říct? Věřím, že není pro každého, sám si nejsem jistý, jestli bych ji někomu doporučil, protože nemůžu zapomenout na chvíle, kdy jsem se s knížkou vyloženě trápil. I tak ale věřím, že pokud je někdo unaven moderní beletrií, která je psaná na "jedno brdo", pak bude "Plechový bubínek" příjemnou změnou.

5 21.03.2021

Uf, tohle byla fakt těžká knížka na čtení. Bylo mi z ní úzko a dost smutno, ale hádám, že od knížky, která je o násilném vyvraždění prakticky celé rodiny, žádné další emoce příliš čekat nemůžete. Libby Dayová je neskutečně protivná hlavní postava (jako snad všechny hlavní postavy Gillian Flynn), ale čím déle jsem jsem četl román a vracel se v čase do dní, které předcházely kruté události, tím více jsem s ní sympatizoval a bylo mi jí líto. Jsem s knihou moc spokojený, líbila se mi hutná atmosféra, o kterou se Gillian Flynn postarala. Byly sice chvíle, kdy to podle mě trochu přepískla a mohla trochu ubrat, její (temná) fantazie se v určitých chvílích rozjela až příliš, ale to jí odpouštím. Konec možná předvídatelný je, co si tak vzpomínám, nebyl jsem z něho tolik šokovaný, ale důvod, proč mám autorku rád, je její jedinečný styl psaní a popisy prostředí a i ty její trhlé a nepříjemné hlavní postavy. "Temné kouty" jsou rozhodně (zatím) ta nejtemnější kniha od autorky. Několikrát jsem poslouchal různé interview s autorkou a opravdu mě zajímá, kde se v její hlavě berou nápady na takové kruté a násilné knížky, když z toho, co jsem slyšel, zní jako dost klidná ženská, co nic nehrotí a má docela fajn smysl pro humor. :)

5 18.03.2021

Nebylo to úplně špatné, tato detektivka se mi vcelku líbila. Není v ní sice nic extra speciálního a dechberoucího, proto ostatně hodnotím třemi hvězdičkami, ale připadalo mi, že Lone Theils přináší do detektivního žánru něco nového, alespoň co se stylu psaní a vyšetřování týče. Vyšetřovatelka - v tomto případě novinářka - se mi taky zdála docela fajn. Případ sám o sobě je nechutný a docela zajímavý, prostředí Anglie se mi líbilo. Doporučuju jako takovou jednohubku mezi náročnějšími knihami.

5 17.03.2021

"Hračkáře" hodnotím o hvězdičku méně než "Šelmu". S tou jsem sice nebyl taky příliš spokojený, protože se mi nelíbilo především vyřešení případu a všeobecné paradoxy, které jsem si z četby odnesl, ale i tak se mi líbila natolik, že mě zajímalo, kam se autor posune dál. A podle mého se posunul o krok zpátky. Na "Hračkáři" se mi nelíbily prakticky ty samé věci jako u "Šelmy", akorát se ještě přidala jakási zvláštní naštvanost vůči případu. Chci říct: autor načal tolik zajímavých věcí (viz například ta zvláštní spiritualita a tajemno, či co to mělo být), a pak se od nich úplně odklonil, řekl si: "Hm, tak tohle asi stačilo" a dost zajímavý nápad zalepil fraškou a dalšími stupiditami, kterých je v moderních detektivkách až dost. "Hračkář" mě opravdu zklamal.

5 27.01.2021

Stejný styl řešení případu jako u předchozích dvou knih, téměř žádný vývoj hlavních postav, Erice zase nikdo nevěřil, ji to deptalo,...
Případ - sám o sobě - je tradičně popsán velice plytce a bez špetky "života". Mě detektivky, které se řeší s odstupem několika let, baví. Stejně tak mě baví i řešit rodinné problémy a tajemství, v knížkách mi to připadá dost zajímavé. Jenže tady to docela vázlo... A proč? Budu se opakovat: všechny postavy, jako by neměly žádnou osobnost. Prostě jsem jim nevěřil nic: ani dobré činy, ani ty špatné. V této knížce mi připadaly i hodně hysterické a labilní. A taky mi byly trochu ukradené...

Končím na stránce 200, dál už nemůžu.
Docela mě mrzí, že přerušuji četbu, ale bohužel mě kniha příliš nezaujala. Profesor na psychologii nám doporučoval číst Dostojevského, protože se tak poměrně poutavou formou o tomto předmětu hodně naučíme, jenže jsem nejspíš udělal chybu v tom, že jsem si nevybral to správné dílo. Od Dostojevského jsem četl pouze Bílé noci (romantickou novelu), jenže to je jedno z jeho prvních děl a stylem psaní se úplně liší od Idiota. Idiot mě omrzel už jen tím, kolik složitých a dlouhých jmen v knížce je. Automaticky jsem se v nich ztratil a protože nemám v hlavě místo pouze na četbu této knihy, spoustu jmen jsem zapomněl a bohužel i to, co se s jakým jménem váže za příběh. A tím pádem jsem ihned ztratil krok a v četbě se ztratil úplně. Idiot je navíc realistické dílo, a ty jsou obvykle velice popisné a některé pasáže a dialogy by se daly dost zkrátit a nic by se vlastně nestalo. (Teď mě tak napadá: za těch 200 stran se děj v knize posunul jen nepatrně.) Postavy v knížce jsou fajn a já chápu, proč nám byl autor doporučován, ale zkrátka jsem se přehmátl. Není dobré, když při četbě pokukujete po konci a docela se přemáháte, abyste četli dál. (A ono existuje těch knih až dost, takže nechci tou, která mě nechytla, ztrácet čas.:)) Kdyby kniha byla tak o 200/100 kratší, asi bych ji dočetl do konce, ale takhle... :)

O něco horší než Marťan, ale ten mě taky moc nezaujal.
Jediné, za co dávám hvězdičku, jsou autorovy znalosti a představivost - fakt nechápu, jak někoho může napadnout psát zrovna o tomhle a ještě si s tím dát takovou práci, že román vyznívá přesvědčivě. V tomhle díle autor používá méně chemických a fyzikálních popisů, takže i můj humanitně-orientovaný mozek má šanci leccos z knihy pochopit a představit si.
Co se mi ale opravdu nelíbilo, byly dvě zásadní věci, které se ale táhly přes celou knihu: první je detektivní zápletka (či co to bylo), která mě fakt nebavila a do této knihy se ani moc nehodila. No a ta druhá je hlavní hrdinka - tento typ rádoby "edgy hlavních postav" mi nikdy neseděl, protože se s nimi vždycky pojí ten typicky laciný smysl pro humor, který mě strašně moc vytáčí.

5 24.10.2020

Knížka je napsaná skvěle, o tom žádná, je vidět, že si s ní dal Andy Weir fakt práci, ale dokud vám nejde chemie a fyzika (nebo se v těchto oborech aspoň trochu neorientujete), bude vás kniha nudit, protože ty jednotlivé procesy, které autor zdlouhavě popisuje prakticky na každé stránce, vám zkrátka nebudou nic říkat.

Líbila se mi izolující atmosféra, nápad a dokonce i hlavní postava byla taky fajn (trochu mě překvapovalo, jak moc byla v takové situaci klidná...), jen zkrátka není pro někoho, kdo ovládá JEN humanitní obory. :)

Možná jediný případ v knižním světě, kdy preferuju film na úkor knihy.

5 24.10.2020

Pravděpodobně jsem byl v dobrém rozpoložení na tuto knihu, a proto mě bavila. Liane Moriarty má velmi živý styl psaní, hezky si dovede hrát se slovy a umí být vtipná - dokonce, pokud se zrovna zaobírá i hlubokými tématy. Hlavní postavy v této knize jsou uvěřitelné, sice mi nebyly úplně sympatické (snad jen Joy), ale jejich osudy/myšlenkové pochody jsem četl rád. Zápletka je "střelená", ale o to zajímavější. Hvězdičku strhávám za rozvláčnost: Románu by neuškodilo, pokud by byl cca o 100 stran kratší - tenis na každé druhé stránce už je občas trochu moc.

4 29.07.2024

Pravděpodobně nejzmatenější kniha od Murakamiho, kterou jsem doposud četl. Když jsem román dočetl, musel jsem se na internetu podívat na různé doslovy či vysvětlení děje, protože mi samotný závěr příliš odpovědí neposkytl. Díky vysvětlení se každopádně román v mých očích velmi pozvedl.
"Kronika ptáčka na klíček" je velmi náročnou knihou na čtení, nejen, že je velmi dlouhá, ale vyskytuje se v ní spousta postav, dějových odboček (reálných, nereálných, přítomných, ale i těch minulých), ale i otevřených témat (sexuální zneužívání, velmi naturalisticky popsány scény z druhé světové války). Mně kniha bavila, Murakami umí psát velmi dobře, každopádně věřím, že by se mi "Kronika..." líbila více, pokud by autor nějakou dějovou linku vynechal, zestručnil či naopak dovysvětlil.

4 01.01.2024

Velmi hezká kniha, která otevírá spoustu filozofických otázek: od rodinných vztahů, způsobu žití života, samoty/společnosti, venkova/města a vše protkáno popisy přírody, které jsou velmi hezky popsané. Hodnotím ve výsledku pouze třemi hvězdami, protože mi bohužel dělalo problém se propojit s postavami a lépe je tak pochopit - kniha je velmi krátká, děj ubíhá ještě rychleji a dle mého bych u knihy jako takové možná potřeboval o něco víc.

4 28.11.2023

Michael Cunningham je pro mě sázkou na jistotu - "Hodiny" jsou mistrovské dílo, "Tělo a krev" je zase jednou z nejlepších knih, která se věnuje rodinné psychologii. Autor je skvělým spisovatelem a vypravěčem, ale dle mého nejvíce vyniká v psychologii postav a vysvětlování jejich vnitřních pochodů či emocí. To samé přišlo i v "Za soumraku" - i tady jsou všechny hlavní postavy vykresleny velmi uvěřitelně a lidsky, proto dávám tak vysoký počet hvězd. V čem však tato kniha pokulhává, je upřímně to, že kromě této skvěle vykreslené psychologie postav příliš ničím nevyniká. Zápletka je velmi... plochá. A vlastně ani nikam nemíří. Kromě toho jsem příliš nerozuměl postavě Petera, nedokázal jsem se s ním ztotožnit a spíš jsem si říkal, že by mě víc bavilo, kdyby kniha byla psaná z pohledu Míly (hádám ale, že za to může hlavně můj věk). Původně jsem chtěl ohodnotit knihu nižším počtem hvězd, každopádně samotný závěr knihu v mých očích pozvedl.

4 27.10.2023

Nebudu hodnotit hvězdičkami, protože mám z knihy velmi rozporuplné pocity. Po dočtení "Adelheid" jsem si o románu a historickém kontextu potřeboval najít informace, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem vše pochopil správně. Líbí se mi surovost tohoto příběhu, dokonce i tragický milostný vztah a jistá melancholie, která je cítit z každé stránky. Kniha mě bavila, trochu šokovala - asi jsem nikdy nečetl nic podobného. Snad bych jen potřeboval, aby byl autor šel více do hloubky, na konec jsem se dostal až příliš rychle.

Kniha mě bavila - byť v této knize takřka chybí Murakamiho surrealistická linka, přesto je příběh kvůli tajemství z minulosti napínavý. Hlavní postava je velmi zajímavá, byť poměrně nepřístupná a čtenář si k ní obtížněji hledá cestu. S průběhem děje jsem byl velmi spokojený, kniha mě bavila, nicméně (a s tím se shoduji s některými komentáři níže) se mi příliš nelíbil konec, který docela pokazil můj dojem z celé knihy. Každopádně si cením doslovu, který spoustu věcí vysvětlil. Po dočtení musím nicméně uznat, že toto je jedna z těch horších knih autora.

4 30.07.2023

Kniha je skvělá, pokud se chcete dozvědět, jakým způsobem se Frida vyjadřovala, jak přemýšlela a jak reagovala na kontroverzního Diega, do kterého byla bezhlavě zamilovaná, či jak snášela těžká onemocnění. O jednotlivých obrazech se toho příliš nedozvíte, stejně tak o dějových liniích jejího života. Proto knihu doporučuju čtenářům, kteří už o Fridě něco ví - pokud půjdete do této knihy s tím, že se dozvíte detaily o místě původu, o tom, jak se proslavila,... pak budete zklamáni.

4 27.01.2023

Knihu jsem přečetl rychleji, než jsem si přál. Nejlépe ze všeho hodnotím jazyk a atmosféru, tyto dvě oblasti má autor zvládnuté na jedničku. Každá kapitola mi připadala jiná, ale přitom všechny zapadaly do sebe. Rád se k "Pálence" ještě někdy vrátím, má v sobě jistou nadčasovost, která mě zaujala.

4 30.09.2022

"Bílé noci" je oproti dalším Dostojevským knihám velmi neprůbojná a melancholická. Tuto knihu jsem měl na maturitním seznamu a nakonec si ji i vylosoval, proto jsem nad touto útlou novelou (kterou jsem nikde na netu nenašel rozebranou...) strávil více času a mohl se do ní i více ponořit. V této knize se prakticky skoro nic neděje, Dostojevský se tu spíš "rozepisuje" a své karty vyloží na stůl až ve své pozdější tvorbě. I tak mám k této knize svým způsobem blízko, protože - a to jsem nikde nevyčetl, ale podle autorova života tak soudím - hlavní postava splývá s Dostojevským a Dostojevský se zde velmi otevírá před svými čtenáři o tom, kým je a co cítí ve světě. Chápu, že se knížka lidem příliš nelíbí (mně by se za normálních okolností asi taky nelíbila), ale fanoušci tohoto velkého autora (či romantismu) "Bílé noci" podle mého ocení.

4 09.02.2022

Knihu jsem přečetl během jediného dne, kdy u nás vypadl proud, a musím říct, že mě moc bavila a autor mě vtáhl do prostředí Říma velmi snadno. Ono se v knize vlastně vůbec nic neděje, název přesně vystihuje to, co čtenář dostane naservírováno na prostoru 216 stran, proto chápu nízké hodnocení některých uživatelů. Mně se ale kniha líbila tím, jaká je milá a nenáročná. Byť mi Doerr ne vždycky sedl, nemůžu mu odepřít jeho perfektní styl psaní, barvité popisy prostředí a to, jak umí ve svých dílech prodat svoji citlivost a věčně přítomnou nostalgii. Jestli hledáte krátkou knihu, která vás (aspoň na chvíli) vytrhne ze shonu a stresu, pak věřím, že s tímto dílem neminete.

4 14.12.2021

Jdu proti proudu, mně se knížka líbila moc. "Tři přání" se ke mně dostaly jako úplně první kniha od autorky a bylo to ve fázi, kdy jsem se k moderní beletrii teprve dostával, proto nevím, jestli by můj dojem nebyl ovlivněn jinak, kdybych knihu četl později, ale já si ji moc užil. Líbil se mi nápad, oslovil mě i styl psaní, autorka je velmi kvalitní a originální vypravěčka. Bavilo mě propojení příběhů trojčat a hlavně jejich opravdové osudy, které mě nutily si myslet, že nečtu fiktivní příběh, ale skutečné osudy skutečných žen. Liane Moriarty není žádný Tolstoj a život lidí v "Třech přáních" není vykreslen do hloubky, psychologie postav (kromě těch hlavních) je docela povrchní, ale přesto jde o knížku, která je velmi nenáročná a u které si odpočinete po náročném dni.

4 10.12.2021

"Hamlet" je moje vůbec nejoblíbenější drama a mé nejoblíbenější dílo od Shakespeara. (Četl jsem zatím dvě, ale nemyslím si, že něco mě zaujme víc.) Pomsta, bláznovství (?), historie a cynismus, to je moje. Zatímco u "Romea a Julie" jsem měl občas problémy s udržením pozornosti, protože jsem se upřímně občas nudil, "Hamlet" mě vtáhl od první stránky a držel až do konce. A to i přesto, že NEUMÍM číst verše. (Za to převážně může rychločtení.) Líbí se mi nadčasovost hlavní myšlenky příběhu, styl psaní, poetičnost, ale i například jakýsi jemný a nenucený smysl pro humor, který se objevuje v určitých momentech "Hamleta". A nemůžu samozřejmě zapomenout na legendární postavy a hlášky. Jako známku kvality beru už jen to, jak moc se o díle, které pochází ze 17. století, s nadšením mluví několik století poté.

4 10.07.2021