capricorn__ komentáře u knih
Knížce jsem se vyhýbal, protože jsem si říkal, že určitě bude přeceňovaná jako některé moderní válečné knížky, které jsou ve skutečnosti nekvalitní, ale lidé je hltají, protože autoři využívají kruté minulosti, která jejich literární nedostatky "smázne". "Hana" se mi dostala do rukou tak, že mi ji přinesla nejlepší kamarádka s tím, že si knížku musím přečíst. (Takže jsem neměl na vybranou.) "Hana" je velice čtivá kniha, kterou jsem přečetl za necelý víkend. (Hodně prší, víte?) Ze všech třech částí se mi nejméně líbila ta první - obzvlášť konec. (Říkal jsem si: "Co? Takhle rychle?! Jak?") Upřímně styl psaní mě tolik nebral, nemám totiž moc rád knížky, které jsou takové "letem světem", kdy vám autoři děj převykládají bez toho, aby vás uvedli přímo do děje. Hlavní postavy se mi líbily, sice mohla být jejich psychologie více rozvedená, ale chápu, že na tak krátkém prostředí to moc nešlo. (Nezlobil bych se, kdyby byla knížka třeba o sto stran delší a zodpověděla na otázky, které si kladu i teď, bezprostředně po čtení.) Hlavní postavy byly lidské a uvěřitelné, a to mi stačilo. Moc mě baví historie a z knížky jsem poznal, že si autorka dala spoustu práce s hledáním informací, já z ní odešel i s novými znalostmi. (Za to ohromné plus!) "Hana" je ve výsledku příjemná kniha, na moji nejoblíbenější válečnou knihu, Sophiinu volbu, nesahá ani zdaleka, ale jsem rád, že jsem ji přečetl a chápu, že se jí těší takového úspěchu. Hodnotím třemi hvězdičkami, je to takový zlatý střed, taková, no, knížka do deště.
Nádherná kniha, ale asi z ní nejsem tolik nadšený jako ostatní. "Faust" se mi moc líbil tak do první poloviny, to jsem si říkal, že čtu asi nejlepší divadelní hru a skoro jsem zapomněl, že jsem velký fanda Shakespeara. Jenže od druhé části jsem se tak trochu ztratil a přistihl se přitom, že čtu na sílu a nechápu, co se vlastně děje a co čím autor zamýšlí. Na konci jsem se zase vrátil a "Faust" (pro mě) skončil v takové síle, v jaké začal. "Faust" je složitá kniha a čtenář u ní musí dávat pozor. Moc se mi líbil filozofický přesah a celková pointa příběhu, kterou jsem i přes složitost snad vysledoval správně. "Fausta" doporučuju, ale věřím, že to zkrátka není dílo pro každého a chápu, že někoho se toto dílo nedotkne vůbec.
Nevím, jestli to je tím, že jde o Kingovu starší knihu, ale nejprve jsem nemohl autorův charakteristický styl psaní vůbec poznat. Troufám si říct, že jsem od autora přečetl spoustu jeho slavných knih, ale "Misery" mi nějak proklouzla a já ji přehlížel. Přitom jde o jedno z jeho nejlepších děl! Sice je zápletka dost jednoduchá, v knize jsou pouze dvě postavy, ale zato je opravdu čtivá a napínavá. Dlouho se mi pod ruku nedostal román, který bych "zhltnul" za pár dní. Obě hlavní postavy jsou velice realisticky vykreslené, zajímavé a zapamatovatelné. (Ačkoliv postava Annie dostává kvůli své velice složité povaze větší více pozornosti. To samozřejmě není výtka.) Rozhodně knihu doporučuji, ale zároveň radím dalším podobně citlivým povahám, aby se dobře připravili na pár opravdu nechutných scének.
Skvělá knížka. Postavy jsou velice lidské a tím pádem i lehko zapamatovatelné, během knihy se mi názor na většinu z nich otočil snad desetkrát. Děj se mi kvůli uvěřitelnosti zaryl do paměti a myslím, že ho jen tak nezapomenu. (To je velice dobré.) Moc se mi líbí nadčasovost příběhu: kniha je sice z druhé poloviny 19. století, ale věřím, že by stačilo změnit jen pár nepatrných detailů a příběh by mohl být zasazen i do 21. století. Já - jako asi všichni, kdo mají v rodině alkoholika - byl během knihy neskutečně naštvaný a znechucený, což je dobře. O knize jsem nevěděl skoro nic, proto jsem netušil, co/kdo ten zabiják je, ale během čtení jsem rychle pochopil. Líbí se mi, že i ty nejtragičtější situace autor popíše velice nezaujatě, skoro jako nějakou zprávu do novin, nechá čtenáře, aby se sám rozhodl, co si o nich myslí. Jediné, co mi vadilo, byly dlouhé kapitoly, ale to je jen drobnost. Rozhodně doporučuju!
Mně "Farma zvířat" připadala vždycky o něco strašidelnější než "1984". Především pak proto, jakým nezaujatým, skoro dětinským stylem je napsána ("1984" je na druhou stranu přímější a osobnější). To, že se zvířata chovají jako lidé, je pro mě bizarní už přespříliš a například při úplném závěru mi bylo nepříjemně jako snad z žádné knihy, kterou jsem přečetl. Není těžké knihu přečíst od začátku do konce, ale je docela těžké u ní zůstat klidný. Orwella mám rád, napsal své poslední dvě knihy v době, kdy se ještě nevědělo o tom, jak moc krutý komunismus je, ale on vystihl atmosféru doby, která ještě ani nepřišla v plné síle, dokonale. "1984" je (alespoň podle mého názoru) lepší pro čtenáře, který chce vidět, jak těžká doba ovlivňuje jednotlivce, "Farma zvířat" naopak ukazuje, jak k tomu došlo a proč. Obě knihy přibližují zvrácenou ideologii a přináší temné poselství. Nejsem zastánce povinné četby, protože věřím, že každý si k literatuře musí najít cestu sám, ale "Farma zvířat" a "1984" jsou dvě výjimky, které bych nutil číst úplně každému.
"Stébla trávy" mi moc sedla, jde nejspíš i o moji nejoblíbenější sbírku poezie, která se četla skoro sama. Líbil se mi Whitmanův styl psaní, jeho filozofie, navození atmosféry 2. poloviny 19. století v Americe, dokonce i to, jak občas přeháněl a jaké používal výrazy. Kniha, kterou jsem četl v angličtině, byla asi o dvě stě stran delší než ta, která je tady na databázi, proto je možné, že jsem (náhodou) přečetl i jiné knihy. Měl jsem původně strach z volného verše, protože sám vím, jak k smrti nesnáším poezii ve stylu "Mléko a med", ale zpětně se stydím, že jsem (náhodou) hodil Whitmana do této kategorie, protože "Stébla trávy" jsou na úplně jiné úrovni. Dostal jsem víc, než jsem čekal a stoprocentně se ke knize někdy vrátím.
Velice zvláštní knížka, na kterou asi jen tak nezapomenu. Nemůžu říct, že by mě "Plechový bubínek" nějak hodně bavil, byly chvíle, kdy jsem se nudil a přeskakoval dlouhá souvětí, nebo kdy mě sice četba bavila, ale já nebyl schopen rozeznat, co se děje, protože jsem se v knize ztratil. I tak ale hodnotím pěti hvězdičkami, protože kniha má svoje kouzlo, které ale vyplyne na povrch až v průběhu čtení. Moc se mi líbí nezapomenutelné knížky, které se vymezují od ostatních. Styl písma je velice chaotický, popisný, sarkastický a skoro až groteskní, ale originální. Hlavní postava - a všechno, co se kolem ní točí - je opravdu bizarní. Neměl jsem Oskara rád, vlastně mi byl protivný, ale věřím, že to byl autorův záměr, protože postava Oskara skvěle podtrhuje atmosféru 1. poloviny 20. století. U toho bych se taky zastavil: tato kniha sice není válečná, ale i tak mě velice zarazilo (v tom příjemném smyslu), jakým způsobem Gunter Grass (jak se píše "umlaut"?) válečnou historii popsal. Ještě jsem nezažil, že by si z ní někdo skoro utahoval. Co dalšího tak o knize říct? Věřím, že není pro každého, sám si nejsem jistý, jestli bych ji někomu doporučil, protože nemůžu zapomenout na chvíle, kdy jsem se s knížkou vyloženě trápil. I tak ale věřím, že pokud je někdo unaven moderní beletrií, která je psaná na "jedno brdo", pak bude "Plechový bubínek" příjemnou změnou.
Asi nejmelancholičtější detektivní příběh, který jsem kdy četl. Z celé trilogie je tento díl rozhodně mým nejoblíbenějším. Obvykle nemám potřebu se vracet k detektivkám, protože jaký to má smysl, když už znáte vraha? Jenže k téhle detektivce bych se nevrátil kvůli případu, ale kvůli atmosféře, kterou Peter May vytvořil. Hory, odlehlost, zima, chlad, mlhavost... to je přítomné v celé jeho trilogii, proto je to jedna z mých nejoblíbenějších, ale v této knize autor přesáhl své schopnosti. Bylo mi trochu líto, že jsem knihu přečetl skoro na jeden dech, protože je opravdu nádherná.
"Netopýr" je asi jeden z nejnenáviděnějších dílů z této detektivní série, ale já jsem z něj docela nadšený. Ano, Nesbo se rozepisoval, jeho styl psaní, řešení případu a vůbec vykreslování situací a postav rozhodně nedosahuje kvalit z jeho dalších knih, ale i tak mě upřímně "Netopýr" zaujal o něco víc než třeba překombinovaná "Policie" nebo nejnovější "Nůž". Líbila se mi kombinace Austrálie, detektivního případu, který byl zvládnutý na jedničku, ale i spontánního románku. Bylo to příjemné setkání s Harrym (ne první, protože já z nějakého důvodu začal se "Šváby") a i po letech si "Netopýra" dost dobře pamatuji a dokázal bych děj bez převyprávět, což mi například u "Leoparda" dělá kvůli počtu zápletek problém. Pokud bych nečetl další jeho knihy, řekl bych, že to je průměrná detektivka, ale má svoje kouzlo a nevadilo by mi se k ní někdy vrátit.
Jedna z mých nejoblíbenějších knížek, které jsem kdy přečetl. Obvykle jsem dost kritický a u knih píšu, co se mi (tolik) nelíbilo, tak tady to zkusím opačně. Já totiž na "Sophiině volbě" nenašel nic, co by se mi nelíbilo, tahle knížka je zkrátka dokonalá. Co hodnotím nejpozitivněji, je psychologie postav. Každá postava je dobře uchopitelná, se životním příběhem (ne jen Sophie, ačkoliv ona je ta hlavní) a lehko uvěřitelná, dokážete ji charakterizovat mnoha přídavnými jmény, zkrátka se vám vryjí do paměti. Líbí se mi i fakt, že byť se tato kniha zabývá tématem druhé světové války, nepohybujete se neustále jen v tomto časovém období. To hodnotím kladně především proto, že pro mě je válečná literatura dost náročná, takže fakt, že Styron se často vrátil do přítomnosti, byl jako nabrání nového dechu (tedy - většinou). Kniha je důležitá, ryzí, lidská a nezapomenutelná.
Dlouhou dobu pro mě byla "Tma" mojí nejoblíbenější detektivkou, protože jsem od ní nemohl spustit oči, jak moc jsem byl do detektivního příběhu ponořený. Také je dobré asi poznamenat, že "Tma" je moje první setkání s Martinem Servazem (a to jsem se s ním přitom setkal jen na chvíli, protože tomuto příběhu zcela dominuje oběť). Nejvíce se mi na knížce líbí právě ta hutná atmosféra, to, že máte (z pohledu oběti) strach, co dalšího se stane a vidíte, jak oběť postupně přichází o kontrolu nad vším, co se děje. Nevím, jestli jsem z nějaké jiné detektivky cítil tolik nesnáze a beznaděje. Celou dobu jsem byl napnutý a vzal jsem Minierovi všechno i s navijákem, proto jsem byl na konci dost překvapený. Sice některé motivy a detektivní postupy byly docela ohrané (viz deník), ale Minierovi to odpouštím kvůli poutavému příběhu a stylu psaní. (Těch 600 stránek uteče jako voda, věřte mi.) Knihu už bych si nikdy nepřečetl, protože je opravdu nechutná, ale všem, kdo detektivky milují, ji vřele doporučuju.
Je to už docela dlouho, co jsem knihu četl, ale doteď si pamatuji na melancholickou atmosféru, která sršela skrz celou knihu a která mě velice zaujala, protože mi tím pádem připadaly děj a postavy uchopitelné a věrohodné. Líbí se mi řešení rodinného tajemství, to, jak moc byla celá rodina ovlivněna smrtí svého blízkého. Není to typický detektivní příběh, nikdy mi z něj nemrazilo v zádech, ale zato mi z něj bylo smutno a docela i úzko. Je to velice jedinečná kniha - teď, když o ní přemýšlím, si dovedu vybavit určité pasáže a i citáty, což hodnotím velice kladně, když čtu knížky často. Vřele ji doporučuji, ale radím vám, abyste ke knize nepřistupovali jako k detektivce a thrilleru, ale spíš jako tragickému rodinnému příběhu s detektivní zápletkou v pozadí.
Jakoby jo, ale jakoby ne.
Mně se na knížce nejvíce líbil nápad, k vypůjčení knihy mě přinutila skvěle napsaná anotace. Měl jsem pocit, že dostávám od románu to, co přesně chci (horor, nespavost, spiritualita, aury...). A ono to tak částečně i bylo, anotace nelže. Mě "Nespavost" docela bavila, ale rozhodně nepatří mezi špičky S. Kinga. Uvědomil jsem si, že tato kniha je jakýsi prototyp stylu psaní autora a příliš nepřekvapí: jak už délkou knihy, pak hlavní postavou, vedlejšími postavami, záporákem, trochu i zápletkami, no a vlastně i atmosférou. Přesto mi na této knize něco nesedělo... A to něco byla ona spirituální stránka (či jak jinak ji nazvat), připadala mi taková... až příliš nerealistická a trochu střelená. Měl jsem pocit, jako kdyby to psal King hodně opilý nebo zdrogovaný, zkrátka ne při smyslech. A to jde z úst někoho, kdo vášnivě čte knížky o reinkarnaci a minulých životech, takže u mě nebyl problém v tom, že bych byl vůči této tématice nějak vnitřně uzavřený. "Nespavost" je fajn kniha, ale pokud by za mnou někdo přišel s tím, abych mu doporučil nějakou knihu od Kinga, tento román by to nebyl. Připadá mi, že abyste "Nespavost" patřičně ocenili, musíte už být na Kinga zvyklí. Je to zkrátka takový střed jeho tvorby. Neurazí, ale ani příliš nenadchne. Četl jsem od něj horší, ale i výrazně lepší.
Nevím, jestli tuto knihu hodnotím jako jednu z nejlepších o reinkarnaci (ať už do minulosti či budoucnosti), ale každopádně mě bavila a já ji přečetl za pár dní. Nevím, jestli to, že se mi nelíbil styl psaní a některé použité obraty, přičíst autorovi samotnému nebo překladateli. Pořád ale nevím, jak se na téma vytváření budoucích životů dívám, názor jsem si bohužel nevytvořil. Minulým životům věřím stoprocentně, ale těm z budoucnosti, které autor uvedl? Nevím, něco mi na tom nesedělo. Každopádně to byla příjemná četba.
Nevím, jestli se mi někdy bezprostředně po dočtení knížky chtělo začít ji číst zase od začátku. Pro mě je "Citadela" jedna z nejkrásnějších a nejdůležitějších knížek a je mi jasné, že ji otevřu ještě mnohokrát a určitě se k ní vrátím. Zpočátku pro mě bylo sice poměrně těžké se začíst kvůli jazyku ("Citadela" rozhodně není psaná tím samým stylem jako "Malý princ" - jediná další kniha od Exupéryho, kterou jsem četl), ale na ten jsem si zvykl. Mám dojem, že právě díky tomu, jak je kniha náročná na čtení kvůli bohatému jazyku, čtenáři otevírá další možnosti rozebrání při dalším čtení. Líbí se mi na knize všechno: atmosféra, poučení, moudra,... Dlouho mi žádná kniha nesedla tolik jako tahle.
Na začátek je asi dobré napsat, že já poezii neumím číst. Jedinou poezii, kterou zbožňuji, je "Kytice", "Máj" a "Evžen Oněgin" a to jen proto, že tato díla mají děj a postavy. Já čtu velice rychle a nahusto, což u poezie nejde. Z toho důvodu nemůžu říct, že bych si "Květy zla" nějak užíval, mnohdy mě rozčilovalo, že jsem určitou báseň musel číst několikrát, abych ji pochopil. Dávám pět hvězdiček, protože Baudelaire samozřejmě nemůže za to, že já poezii neumím číst + mně se líbilo, jakým stylem psal a u mnohých básniček jsem si udělal záložku, protože se k nim někdy chci vrátit. "Květy zla" nám na střední škole byly představovány pomalu jako jakýsi extrémně nechutný balast s vnitřnostmi, sexem a násilím. Proto jsem čekal, že budu číst nějakou Satanskou bibli přepsanou do veršů, ale nestalo se tak. Já byl příjemně překvapený. Co tak říct ke "Květům zla"? Některé básničky jsou krásné a já se k nim rád vrátím, některé se mi příliš nelíbily, několik z nich jsem nepochopil a některé mi jen tak prolétly hlavou. Jsem ale rád, že jsem básnickou sbírku přelouskal a fakt nechápu, proč se ve školách mluví o této knize tak, jak se mluví. Ano, na svou dobu to asi bylo dost šokující dílo, ale časy se změnily a pro dnešní literární svět jsou "Květy zla" ještě dost mírné.
Není to dokonalá knížka: přišly chvíle, kdy jsem se dost nudil a přemýšlel, že s četbou skončím. Jenže i tak dávám čtyři hvězdičky, protože autor - jak jsem zjistil i při čtení "Jsou světla, která nevidíme" - má perfektní schopnost vtáhnout čtenáře do děje a přinutit ho cítit to, co autor chce, aby čtenář cítil. Atmosféra této knížky je velice melancholická, trochu mi tím připomíná "K majáku" od V. Woolfové, což se mi líbí, knížka pak působí opravdově. Hlavního hrdiny mi bylo líto a hodně jsem s ním sympatizoval, zaujalo mě, jakým jazykem autor píše, jen by podle mě neuškodilo, kdyby kniha byla o pár stránek kratší a měla o něco větší spád. Jinak jsem moc spokojený.
Aaa, tak tohle je ta detektivka, která u mě nastavila laťku tak nesmírně vysoko, že většina dalších knih tohoto žánru, které jsem přečetl, mi připadala nedodělaná, nudná, nepropracovaná či zkrátka neucházející. (Až na Dana Browna, ale ten píše detektivky úplně jiným stylem.) Celá tahle série je úžasná a líbí se mi na ní všechno: od hlavních postav, jejich příběhů, osudů, po dějové linie, způsob řešení případů, propracovanost, ale i jazyk, který je velice bohatý a intelektuální (nevím, jakým jiným vhodnějším přídavným jménem slovo nahradit). "Muži, kteří nenávidí ženy" se mi z celé trilogie líbí nejvíc, nejspíš už jen proto, že se mi líbilo řešení případu z minulosti, kostlivce ve skříni rodin jsou zajímavé. Četba není jednoduchá, naopak celkem hutná, některé scény a popisy jsou opravdu těžké na žaludek, ale... no, je to thriller, ten by tak asi měl vypadat. Je to jedna z mála knih, které jsem hltal tak moc, že jsem s radostí vynechal spánek nebo četl, dokud mě nepálily oči.
Mně bylo úplně jasný, že ve chvíli, kdy se budu moct (s nadšením) přestat učit fyziku, si k ní najdu cestu sám. :D
Na začátek je nutno podotknout, že já fyzice a kosmologii opravdu, ale opravdu nerozumím. Můj mozek je silně humanitně orientovaný, ale je úžasný, že jsem si i tak z této knihy odnesl spoustu znalostí. Jestli tedy dávám za něco plný počet, pak rozhodně za autorovu schopnost všechno dobře popsat tak, aby si to každý - i já - dokázal dobře představit. Téma paralelních světů (kosmologie obecně) je nesmírně obtížné, protože není nijak dokázané, vědci o něm stále spekulují, takže "Paralelní světy" je vědecká kniha plná (záživných) vědeckých poznatek "jak by něco mohlo být, kdyby...", což mě moc bavilo. Nevím, jestli po nějaké podobné knížce sáhnu, ale tahle mě moc zaujala a nevyvracím možnost, že se k ní někdy vrátím. Sice nevím, jestli bych byl schopen nějaké hlavní principy převyprávět, já si spíš z knížky odnesl to, co jsem potřeboval (především onen filozofický přesah a pár zajímavostí), ale jsem spokojený.
Nádherná knížka, která mě chytla už od prvních řádků. Líbí se mi, že během četby jsem tak trochu zapomněl, že čtu román, ale připadalo mi, že hlavní postavy skutečně existují a já čtu o jejich životech - to poukazuje na velice kvalitní vypravěčské schopnosti autora. Co mě taky velice zaujalo, je ponurá atmosféra: jde o poměrně jednoduchý příběh, ono už na začátku víte, co se stalo, ale i tak mi z knížky bylo opravdu smutno (tak, jako mi dlouho z žádné nebylo). I když jsem měl k oběma postavám výhrady (Marguerite mi vadila marnivostí, Armand svým chováním), dokázal jsem si k nim vytvořit cestu a jejich osudy mi nebyly lhostejné, bylo mi jich obou líto. Nakonec mě zaujalo i to, jak mi jsou svým způsobem nesympatické: tyto postavy jsou mnohotvárné, je těžké je zaškatulkovat, mají osobnost, jsou lidské a podle toho se chovají, musíte o nich přemýšlet, zaryjí se vám do paměti (vypichuju to, protože tohle například u spousty moderních knih nevidím). Líbí se mi i historický přesah: při čtení jsem pořád přemýšlel nad tím, jak moc jsou pro dnešního člověka určité scénky a vůbec překážky, které se stavěly lásce do cesty, vzdálené a absurdní, ale pak mi došlo, jak spousta věcí zůstala stejných, což trochu umocňuje ten smutný pocit z knížky, o kterém jsem psal výše.