capricorn__ komentáře u knih

Jedna z těch knih, kterou můžu číst pořád dokola, a pořád si četbu užívám, baví mě a já se na ni těším. Rozhodně to není pro tu milostnou linii, která je - upřímně - docela ohraná a i do jisté míry předvídatelná, ale především pro pohádkový styl psaní Arthura Goldena, to, jakou umí vytvořit atmosféru, jaký používá jazyk, jeho skvělé metafory a popisy prostředí, které však nejsou nudné. Hlavní postava mě moc zaujala především tím, jak se od začátku do konce tolikrát změnila (a nyní nemluvím jen o věku, ale především o jejím přemýšlení). Vím o kontroverzích, které se s touto knihou pojí a upřímně nevím, jestli je "Gejša" tou pravou knihou pro někoho, kdo se o jejich způsobu života dozvědět víc, ale "Gejša" jako román je perfektní. Autor má schopnost čtenáře přenést přesně tam, kam ho potřebuje přenést a vymáchat ho v emocích, které chce, abyste cítili. Škoda, že napsal jen jednu knihu, má obrovský potenciál.

9 29.01.2021

Kingovi (nebo Bachmanovi?) se podařilo vytvořit knihu, která čtenáře unaví. Ne délkou, ne stylem psaní, ale obsahem. Během čtení jsem měl totiž pocit, že jsem na pochodu taky a že musím pokračovat v chůzi, ačkoliv jsem unavený, protože na tom závisí život. Ke čtivosti dopomohla i soutěživost spojená s touto velice bizarní reality-show. Bavila mě každá stránka knížky i přesto, že konec je poměrně předvídatelný. Nejvíce se mi líbila psychologie postav a to, jak se čtenáři měnili před očima. Velice kladně hodnotím i to, že, byť je v knize postav požehnaně, neztrácíte se v nich. Před četbou jsem přemýšlel o tom, že bych se nějakého dlouhého pochodu účastnil sám, ale... no, radši na to zapomenu.

9 23.01.2021

Od Stephena Kinga je "Dallas 63" nejspíš mojí nejoblíbenější knihou. (Ale opravdu těsně za ní stojí "Zelená míle".) A to především kvůli tomu, jak moc si s ní dal King práci. On sice nápad možná vypadá jednoduše: zvrátit minulost, aby nedošlo k zastřelení prezidenta, ale co provedení? King musel vynaložit opravdu velké úsilí, aby dohledal nejrůznější historické prameny, aby jeho (smyšlený) příběh dával smysl. Také oceňuji, že to, jak popisuje minulost, zní přirozeně - ne jako knížka dějepisu. Hlavní postavy se mi líbily, připadaly mi opravdové a vůbec mi tedy nevadilo s Jakem strávit přes 700 stránek. Sice si myslím, že King někdy mohl být stručnější, ale myslím, že už jsme všichni zvyklí na jeho styl psaní. Je docela škoda, že jsem tuto knížku četl dávno před "To", takže na mě reference na tuto knihu nepůsobily tak (nostalgicky?), jako na jiné čtenáře. Jsem s knihou moc spokojený, hlavní myšlenka je podaná skvěle. Ačkoliv je kniha takhle dlouhá, stejně si dovedu představit, že bych se do ní ještě někdy začetl, protože mě doopravdy bavila.

23 22.01.2021

Tuhle knížku bych doporučil lidem, kteří zastávají myšlenku, že si Němci odsun(y) zasloužili. Překvapilo mě (vlastně spíš znepokojilo), kolik lidí z okolí se k této myšlence hrdě hlásilo a ještě se na mě koukali jako na blázna, když jsem jim říkal, že nemůžou házet všechny do jednoho pytle. Upřímně, nemám rád spoustu českých autorů, Třeštíkové a Hartlové a Vieweghové mě prostě neberou, proto jsem rád za K. Tučkovou. Tato knížka je napsaná opravdu hezky, čtivě a realisticky, autorka je jaksi nestranná a nechá vás, abyste určili, jestli s osudem Gerty souhlasíte nebo jestli vám jí je líto. Nebylo vůbec jednoduché knížku přečíst - to rozhodně ne, byly chvíle, kdy byla opravdu odporná (a nyní nemyslím stylisticky či literárně), ale tato část historie pěkná nebyla. Vím aspoň sám za sebe, že knížku už nikdy neotevřu, ale vřele ji doporučuju dál.

17 15.01.2021

Tuhle knížku jsem sehnal na tržnici ve městě asi za 40 Kč, takže jsem rozhodně nečekal, že se v ní dozvím o Madonně její nejdůvěrnější tajemství a zážitky ze života. K tomu všemu: tuhle knížku napsala její věrná fanynka, to mi přijde fajn. Co mi přijde horší, je už styl psaní. Nyní nehodnotím to, jak je knížka krátká a že mapuje jen začátek Madoniny kariéry. Pro mě je těžké určit, pro koho tahle knížka je: fanoušci knihy ví, jaké má písničky, zajímá je tedy spíš, co k nim vedlo, ale zároveň člověk, který by nebyl jejím fanouškem, by si nepořídil tuhle knížku, ne? Jo... A za to, že autorka řekla, že "The Look of Love" je nudná písnička, stejně víc, než tři hvězdy dát nemůžu.

1 11.01.2021

Já jsem četl ještě o něco rozšířenější verzi v angličtině, která sahá až někam do roku 2017, ale ta tu (pochopitelně) není... Sám sebe beru za obrovského fanouška Madonny, je jen málo hudebních umělců, kteří by mě fascinovali tolik, jako ona. Myslím si, že hlavní věc, která ji (pro mě) dělá tak zajímavou, je, jak s každým albem přijde s úplně jiným stylem a často dokonce i žánrem, tématikou a do všeho se umí obout tak přesvědčivě. Od večírků a taneční parket, přes lásku a erotiku, po náboženství a politiku. Madonna je jedinečný a velice komplikovaný člověk, o kterém je těžké si vytvořit jednoznačný obrázek. Měl jsem šanci přečíst si o ní ještě další dvě knihy, ale tato je tou nejlepší. Lucy O'Brien totiž nepíše o Madonně jako o bezchybné ikoně, královně popu, ale ukazuje, jaká je ve skutečnosti zač a nebojí se popsat ty stránky života, které (Madonna jakožto člověk, který potřebuje mít kontrolu nad vším) kontrolovat nedokáže a ve kterých bohužel mnohdy i selhává. Podle knížky mi připadá jako velice osamělý člověk, zjevně za to může absence matky. Nejsem takový ten fanoušek, který bere jako modlu všechno, co vypustí z úst, sám dobře vím, že Madonna má svoje chvilky, kdy byla k nevydržení (a i je - viz ten její vzkaz ve vaně na začátku epidemie) a sice autorka psala, že určité její kroky měly člověka probudit, já si o nich myslím své a věřím, že se jen chtěla zviditelnit, protože už nevěděla co. Nejvíce jsem se s ní dokázal ztotožnit v 90. letech, konkrétně album "Ray of Light" řadím k mým nejoblíbenějším ze všech. (Škoda, že Madonně tahle spirituální stránka vydržela jen na chvíli a dvojnásobná škoda, že jsem v té době nebyl ani na světě.) Věřím, že to není naposledy, co jsem tuto knihu otevřel - jak jsem řekl, Madonna mě fascinuje a do jisté míry inspiruje (má takový ten hlas, co vás nutí "jít makat"), stačí si poslechnout její interview, to, jak mluví a vyjadřuje se a člověk zjistí, že to není jen nějaká hloupá popová hvězdička. (Proto mě občas zaráží to, jak se chová.) Líbí se mi, že (na rozdíl třeba od Celien Dion či Cher) napsala a vyprodukovala drtivou většinu svých písní a neměla na všechno lidi - její hudba je autentická a upřímná, to oceňuju asi nejvíc.

11.01.2021

Já jsem nějak ani nečekal, že mě renasanční dílo bude bavit. Taky jsem po "Božské komedii" nesáhl z pozice někoho, kdo rád čte, ale spíš z pozice někoho, koho zajímá dějepis a prostřednictvím starých knih se snaží dozvědět, jak v té době lidé přemýšleli. Z toho se taky odrazilo i hodnocení - pokud bych měl hodnotit, jak jsem si užil četbu jako čtenář, asi bych dal o hvězdičku méně. "Božská komedie" se nečte úplně snadno, nejhorší pro mě byla asi část s peklem, kdy jsem si myslel, že to vzdám. Očistec byl naopak nejlepší a ráj byl takový lepší průměr. Taky jsem se na konci snažil dočíst doslov, který je (alespoň v mé verzi) podobně dlouhý jako poezie, ale nakonec jsem to taky vzdal, protože jsem se nedozvěděl vlastně nic kvůli přehnaně poetickému jazyku, který se tam nehodil. Takhle to vypadá, že "Božskou komedii" kritizuju, já vím, ale já jsem moc rád, že jsem ji přečetl a určitě ji doporučuju. Jenom... No... Je to renesance, co čekat? Byl jsem moc rád, když jsem se s nějakými myšlenkami ztotožnil a když jsem pochopil autorův záměr a hlavní myšlenku a hlavně, když jsem si udělal lepší obrázek o tehdejší společnosti.

1 10.01.2021

("Destrukční deník" jsem dostal ve čtrnácti letech a i v té době jsem z toho nebyl odvařený, to myslím mluví za své.) K čemu tahle "knížka" vlastně je? Nechápu její smysl. Dobře, dobře, pokud vás budou bavit všechny úkoly, stejně pak knížku budete muset vyhodit, protože skončí v tak mizerném stavu (a nejspíš nebude ani moc vonět), že pokud se nerozpadne, bude to štěstí. Pokud zhodnotím úkoly jako takové: stejně nejdou splnit všechny, protože pokud knížku rozšlapete, umyjete a vyválíte bůhví v čem, další stránky se slepí či zničí, takže i tento aspekt je silně nedomyšlený. Co se ale strategie autorky týče, jo, ta je fajn. Na "Destrukčním deníku" mohla vydělat dost.

Knížce moc pomohlo, že je napsána dobrou kamarádkou Edith Piaf, takže o ní věděla spoustu věcí a mohla tedy i s přesností odhadnout, proč se zachovala v určitých situacích tak či onak. Opravdu nenávidím biografie, které popisují danou osobnost skoro jako dalšího Boha a překypují větami: "Podívejte, jak tohle udělala, jako nikdo jiný... Tohle bylo zcela legendární a nikdy neviděné." Líbí se mi proto, že tato kniha je napsaná lidsky: ukazuje totiž všechny stránky ze života Edith Piaf, nebojí se zabruslit i do temných koutů, říct, jaká byla citlivá a milující, ale třeba prohlásit, že to byla docela komplikovaná osobnost (jako nad všichni umělci), častokrát mi jí bylo dost líto. Francouzsky neumím (ačkoliv jsem vždycky chtěl), ale líbí se mi, že k tomu, abyste jejím písničkám porozuměli, znalost francouzštiny ani nepotřebujete - Edith Piaf vás svým hlasem dovede přesně tam, kam potřebuje. "La Vie En Rose" je snad moje nejoblíbenější písnička ze všech.

14 06.01.2021

Kabala mě zajímá už několik let především kvůli nahlížení na svět, ale až nyní jsem se k ní dostal. Ke knížce jako takové bych řekl, že není úplně vhodná pro někoho, kdo o kabale skoro nic neví - nedoporučoval bych ji někomu, kdo kabalu alespoň trochu nezná. Autor sice všechno popisuje velice jasně a přehledně, ale se spoustou "cizích slov". Já o kabale zjevně nevěděl dostatek, protože jsem občas při čtení tápal a ztrácel se - i tak jsem ale pochopil hlavní myšlenky a myslím, že teď mám o kabale lepší představu. Rozhodně bych si o ní chtěl ještě přečíst něco dalšího.

06.01.2021

Celou trilogii mám moc rád, podle mě s každým rokem zraje jako víno. U "Turnusu" dávám hvězdičku dolů, protože příliš nemusím prequely a nějak ani nechápu jejich smysl. Ano, čtenář se sice dočte, co dané dystopické budoucnosti předcházelo, ale děj z první knížky, zajímavé osudy hlavních postav, se nikam neposouvají, autor odpoví jen těch pár otázek, které si čtenář položil během první knížky. Musím se přiznat, že jsem se občas nutil, abych knihu četl a několikrát jsem sváděl myšlenku typu: "Tady přestanu číst a začnu třetím dílem", ale nakonec jsem rád, že jsem to neudělal. Tak či onak: Turnus je psán stejně čtivě, jako všechny díly ze série, autor má zajímavé postřehy a neotřelé nápady, takže doporučuju. Já si "Turnus" užil.

3 04.01.2021

Já jsem s knížkou nadmíru spokojený. Od četby jsem dostal přesně to, co jsem od ní i čekal. Je nutno podotknout, že "Poslední" je moje první postapokalyptická kniha, takže se moje nadšení nejspíš opírá od toho, že jsem ani žádnou jinou podobnou knihu neznal. To nicméně nic nemění na tom, že i po čtyřech letech mám chuť si knížku otevřít znovu a ještě jednou se do ní ponořit. Líbí se mi nápad, ale i provedení. Vyrůstal jsem na sérii "Survivor" od CBS, takže mě moc nadchlo, že něco podobného existuje i v literárním světě. Obvykle se ale stává, že se něco, co existuje v literatuře, promítne do světa filmů (viz třeba - nešťastnou náhodou - 1984 a the Big Brother), takže tohle je poněkud netradiční. Je pravda, že psát reality-show v knize není nic jednoduchého a autorka podle mě narazila na množství postav i otřepané a zvláštní fráze (což nakonec budí dojem, že by i tato kniha více fungovala jako opravdová reality-show). Pokud ale i tak srovnám "Poslední" s knižní sérií "Hunger Games" (což je další antiutopická kniha, od které si podle mě Alexandra Oliva vypůjčila inspiraci), "Poslední" jednoznačně vede. A proč? "Poslední" má (aspoň na můj vkus) daleko lepší psychologii postav, hlavní myšlenku a i příběh se mi zdá daleko promyšlenější, atmosféra je hutnější. Některé části mě sice nutily říct si: "Hm? To fakt?", ale toto je autorčina prvotina, takže rád odpouštím. Spíš by mě zajímalo: to A. Oliva přestala psát, nebo se její nové knihy akorát nepřeložily?

2 03.01.2021

Na "To" se mi nejvíce líbí, že se na román můžete dívat z několika zcela odlišných rovin a stejně si knihu užít. Byly chvíle, kdy jsem si užíval strašidelnou, hororovou linku (která mi přišla silnější cca v první polovině), milostnou, nebo kdy se mi líbilo přátelství hlavních hrdinů anebo jejich vývoj, trable a neshody (vlastně ten přesah, že "strašidla" nemusí vždycky vypadat strašidelně a nosit masku k tomu, aby byla zlá.) Sice takhle dlouhé knížky příliš nemusím, protože se zaprvé špatně čtou kvůli tomu, jak jsou těžké (no opravdu...) a zadruhé kvůli tomu, že je jedno, jak moc si knihu užívám, stejně většinou koukám po konci a zoufám nad tím, jak je daleko. Proto jsem rád, když u takhle dlouhých knih zapomenu, že čtu dlouhou knihu. To se mi u "To" podařilo mnohokrát. Sice byly chvíle, kdy si myslím, že to King trochu přepískl a mohl ubrat (viz ten konec v podzemí... čtenáři určitě ví, co tím myslím), ale celkově jsem s knihou velmi spokojený, výsledné poselství je podáno velice srozumitelně a ne přeslazeně (jak to bylo u nejnovější filmové předlohy...). Myslím si, že "To" bude jedna z těch knih, o které se bude mluvit i v budoucnosti, protože výrazně ovlivnila styl psaní hororů v literatuře.

12 30.12.2020

Ruský realismus je mi moc blízký. Nejen, že jsou knihy z tohoto období kvalitní a nadčasové, ale zároveň se díky nim mohu naučit o dalších oborech mimo literaturu. Mezi ty patří například historie, sociologie či psychologie (to spíše u Dostojevského), protože tito autoři perfektně vystihují, jaká je společnost dané doby, co pro ni bylo typické, což pomůže člověku lépe pochopit historické události a co k nim vedlo. "Anna Karenina" je jedno z děl, které mě chytlo od začátku do konce, a to jsem se bál, že se budu nudit. Co mně na knížce dost fascinuje (a co si taky myslím, že jí přidalo na popularitě), je, že kdykoliv o "Anně Karenině" mluvím, dotyčný vždycky vypíchne nějakou postavu a řekne: "S touhle se ztotožňuju nejvíc." A je jedno, jestli to je přímo Anna, Levin nebo třeba Kitty. To mě dost fascinuje, protože knížka byla napsaná v 19. století, a i přesto je její téma relevantní a (nejspíš) se způsob myšlení lidí tolik neliší.

4 29.12.2020

Říct, že "Tajemství" je nejlepší kniha o zákonu přitažlivosti, by bylo pěkně urážlivé. Co mně osobně na knížce vadí - po přečtení dalších několika knihách s touto myšlenkou - je to, jak vybízí člověka k materialismu, narcismu a přehnané kontrole nad vším, což jde do protikladu s New Age spiritualitou, o kterou se "Tajemství" dost opírá. Knihu i tak ale hodnotím pěti hvězdičkami a zařazuji do sekce "doporučuji", protože to byl první krok k tomu, abych se na svět kolem sebe díval jinak a začal se o spiritualitu zajímat více do hloubky a hledat takové myšlenky jinde. "Tajemství" není tak přelomová knížka, jak o sobě ráda říká - myšlenky o tom, že vaše myšlenky odrazují realitu, naleznete od "Alchymisty" od P. Coelha až po Bibli. Chápu komentáře některých lidí, kteří píší, že kniha je vlezlá a že se jim nelíbí, že jaksi hází problémy za hlavu s touhle filozofií "ono se to vyřeší samo, já si budu myslet pozitivně, to stačí" a ono to tak skutečně z "Tajemství" vyplívá. Proto doporučuji jiné knihy, starší, které nejsou tak komické tím, jak se namáhají vás přesvědčit, že před vámi drží lék na všechno kolem vás. K tomu všemu: je to filozofie, spiritualita, a takové téma prostě není pro každého. Mně "Tajemství" otevřelo bránu do spirituálního světa, sice jen poněkud okrajově, ale i tak udělalo svoji práci. Ke knížce se nikdy nevrátím, protože mám své lepší zdroje, ale pro někoho, kdo se o tomto tématu chce dozvědět a nic o něm neví, "Tajemství" doporučuju.

6 26.12.2020

Nejdřív jsem si myslel, jak rychle knihu přečtu, když je dlouhá jen necelých dvě stě stran, ale to jsem nevěděl, do čeho jdu. "K majáku" je těžká knížka psaná úplně jinak, než jak jsem z čtení beletrie zvyklý. Autorka se zaměřuje na vnitřní svět postav a přeskakuje mezi nimi tak plynule, že pokud na chvilku u čtení vypnete, ztratíte se (což se několikrát stalo mně). Bylo pro mě poměrně těžké si proto na její styl psaní zvyknout, ale jsem rád, že jsem u knížky vydržel, protože mě i přes svoji náročnost moc bavila. Virginia Woolfová píše, jako kdyby slova malovala, má širokou slovní zásobu a zajímavý způsob vyjadřování a i přemýšlení o věcech. Nikdy jsem nenašel autora, který by věnoval pozornost takovým věcem jako právě Virginia Woolfová. Normálně doslovy nečtu, ale tady jsem rád, že jsem mu věnoval pozornost. Taky bych možná doporučoval potenciálním čtenářům, aby si před četbou "K majáku" alespoň stručně nastudovali něco o životu této autorky - vše pak bude dávat větší smysl.

7 23.12.2020

Tohle byla opravdu nechutná, příšerně nechutná knížka, kterou už nikdy v životě nechci otevřít znovu. Od té doby, co jsem přečetl "1989" od George Orwella, mi do přečtení "Pod kupolí" nebylo z žádné knížky tak úzko. Mnohdy jsem měl strach číst jednotlivé kapitoly z toho, co mě zase vyděsí a znechutí a o čem budu dalších několik dní přemýšlet. Kniha není přitom typický příklad hororu (jako třeba "To" či "Řbitov zviřátek"), ale je děsivá právě v tom, že by se její děj mohl klidně někdy naplnit (a jak víme z historie, to není tak zcestná myšlenka). Knihu tedy právě proto hodnotím pěti hvězdičkami, i když je "tak příšerná". Beletrie jako "Pod kupolí" by měly být příšerné - měly by čtenáře znechutit a vystrašit, protože kdyby se tak nestalo, jaký by byl jejich smysl? I když má knížka skoro 1.000 stránek, dostat se na konec není vůbec žádný problém, proto "Pod kupolí" doporučuju - ale tedy s opatrností (a s nějakou oddychovou literaturou, po které byste mohli sáhnout v případě nouze).

11 21.12.2020

Nádherná povídka, která mi zpočátku připadala velice jednoduchá, poprvé jsem ji přečetl a na konci si řekl: "Hm? A co v tom je?" Jenže pak jsem si přečetl kontext této povídky, to, co vedlo autora k tomu, aby ji napsal, povídku jsem přečetl znovu, a pak jsem všechno pochopil. Je to jedna z povídek, která s každým čtením nabývá na kráse a kouzelnosti. Trochu mi připomíná procházku lesem, kde neexistuje nic jiného než klid a svoboda, proto se k ní rád vracím.

Mně se kniha moc, opravdu moc líbila - Peter May vytvořil mimořádnou atmosféru. Připadalo mi, že čtu detektivku, která je promíchaná s jakýmsi cestopisem a milostným románem, což mě zaujalo, protože mám rád knihu s několika žánry, ale... Pak někdy ke konci knihy se všechny tyhle tři žánry, které se dokonale hodily do prostředí orientální Číny, úplně vytratily, na scénu přišlo jakési zvláštní sci-fi, které mi celý dojem z knihy zkazilo a do "Pána Ohně" se absolutně nehodilo. A za to bohužel víc než jednu hvězdu dát nemůžu.

16.12.2020

Norské dřevo byla první kniha od autora, kterou jsem přečetl (ty krátké, ilustrované povídky nepočítám), a moc mě zaujala především tím, kolik zcela odlišných emocí autor předložil čtenáři. Jak jsem zjistil například při četbě Kafky na pobřeží, tohle je pro Harukiho (takhle se jeho jméno skloňuje?) typické. Ne všechny postavy mi byly sympatické, ale zato mi všechny připadaly opravdové a tím pádem jsem se s nimi lépe ztotožnil. Moc se mi líbí, jak Haruki zvládl téma sebevražd mladistvých, které se pokouší přenést do moderní literatury každý druhý autor, ale často mladistvým spíše uškodí například nevhodně použitými slovy a spojeními.
Rozhodně se chci ke knížce někdy v budoucnu vrátit, protože se mi líbí ta hořkosladká atmosféra, kterou autor nastavil. Ta mi vlastně hodně připomíná atmosféru stejnojmenné písničky od The Beatles - díky knížce jsem písničce úplně propadl... Jak je možný, že jsem ji nikdy dřív neslyšel?

12 16.12.2020