cérka komentáře u knih

I já se přikláním k názoru, že tato série má vzestupnou tendenci a poslední díl je nejpovedenější. Celá série mě vrátila do mého dětství, kdy knihy nebyly plné sexu a milostných scén. Za to se mi dostalo příběhu o odvaze, přátelství, snech a naději. Příběh si drží napětí až do samotného konce a i já se nakonec nerada loučím s Emmeline, Matisou a jejich lidem. Řekla bych, že se mi dostalo trochu historie od Štorcha, spousta dobrodružství od Maye a špetka tajemství od Verneho :-).

Ano, tuto knihu chci mít ve své knihovničce!
Skvěle popsaná a odvyprávěná historie hradu. Spolu s pověstmi a fotografiemi tvoří ucelený, dokonalý celek, nádhernou knihu. DOPORUČUJI!

Moc milá knížka nejen pro děti :-). Ach mé krásné dětství, plné něhy, lásky, štěstí... Kam si se to podělo? Proč si mě tu nechalo! :-)

Čtyři koně houpací
Honí auto šlapací
Sem a tam se houpají
Smutně za ním koukají
Celý den jsou na nohou
Dohonit ho nemohou
A to auto šlapací
Má z nich jenom legraci
Kdybych v něm však nešlapal
Nevědělo by jak dál
Koukalo by v rozpacích
Na ty koně houpací

:-):-):-)

Knihu jsem si vybrala do knižní výzvy, ale zároveň jsem se těšila na pověsti, které neznám.
Zřejmě jsem, ale správně nepochopila autorův záměr, nebo jsem už na podobné knihy moc stará.
Úkol splněn, ale nestálo to za to :-(.

Tak těžce se mi už dlouho žádná kniha nečetla a nehodnotila. Dokonce jsem několikrát zcela vážně zvažovala zda ji vůbec dočíst. Bohužel, velké zklamání, tři hvězdičky a to jen díky mým velkým sympatiím a oblibě autora.
Překombinováno, děj postaven na jedné náhodě za druhou. Chaos v postavách, tři nebo čtyři Raimondi, spousta postav které jsem si ani nedokázala zapamatovat. Knize chybí život a myšlenka. Pointa je nepromyšlená a nedotažená, potenciál knihy nevyužitý.
Dělala jsem si legraci z rychlosti jakou pan Vondruška píše a vydává knihy a toto jsou výsledky nebo spíše následky. Tak raději pomaleji.

Paměti lékaře a bailiffa Hugha mě baví čí dál tím víc. Knihy mají stoupající tendenci a speciálně tento, třetí díl, s námluvami se opravdu povedl :-). Už se nemůžu dočkat pokračování příběhu, neboť má ještě ke všemu otevřený konec :-(. Má fantazie pracuje na plné obrátky a tak jediné co musím vytknout je dlouhá pauza mezi vydáváním dalších dílů. Kdo to má vydržet?! :-)

" Stačí dělat věci nejlíp, jak dokážete, a doufat, že Hospodin zařídí všechno ostatní."

Stále doufám (nejsem ta odevzdaná ovečka, v jednom kuse vedu diskuzi :-) ) a věřím. Na druhou stranu neustále hledám, ač v produktivním věku (dle tabulek) :-), stále přemýšlím jaké je tady mé poslání, čemu se mám věnovat, co tady mám všechno vykonat,abych jednou mohla s klidnou tváří předstoupit před Hospodina.

Při četbě této knihy jsem si uvědomila, jak obrovský dar mi má babička předala. Jsem šťastná, že vím kam patřím :-), a jsem moc vděčná za každého člověka, knížku, který/á mi rozumí a vede mě.

Pane biskupe škoda, že jste tak daleko. Přeju hodně Božího požehnání a děkuji za super rozhovor :-)

V několika komentářích je kniha srovnávána se Spolkem přátel krásné literatury a bramborových koláčů (bohužel).
Očekávala jsem tedy podobný čtenářský zážitek, těšení se na každou další řádku, na okamžik kdy budu moci opět číst, na tu slast :-), nic z toho se nekonalo.
Tato kniha se víše zmiňované může podobat snad formou - dopisy, obdobím - válka, zemí - Anglie, ale to je všechno.
Všechno se strašně vleče. Naprosto nevěrohodně na mě působila spousta situací a zápletek (vše kolem záměny dětí, Alastaira Slatera, Venetie a její náhlé proměny...).
1/3 knihy jsem se snažila číst důkladně, poctivě, chtěla jsem dát knize šanci a dozvědět se jak to s hrdiny dopadne. Nešlo to. Přeskakovala jsem celé odstavce a poslední čtvrtinu jsem četla už jen konce dopisů. Nedokázala jsem se začíst, ale chtěla jsem dočíst.

Snad jen ten pěvecký sbor a jeho osud a hlavně význam by mohl být skutečný.
Škoda.

Moc milé a inspirativní. Určitě pár receptů vyzkouším. Bakoňské kotlety s Falešnou humrovou pomazánkou budou mezi prvními :-).

Byla to největší námořní katastrofa všech dob a já o ni dosud neslyšela. Při potopení osobní lodi Wilhelm Gustloff na konci druhé světové války zahynulo v mrazivém moři kolem devíti tisíc lidí. Šestkrát více než na mnohem známějším Titaniku, o kterém slyším pořád ze všech stran. Odhaduje se, že jen v roce 1945 přišlo o život v Baltském moři 25 000 lidí. Několik měsíců vyplouvala na břeh na různých místech mrtvá těla a strašila místní.
Obrovský mořský hřbitov (od roku 2004 už i oficiálně) a stejně se najde spousta lovců pokladů, pro mě lidských hyen, kteří neustále rabují vrak lodi a nerespektují klid mrtvých.

O druhé světové válce se vypráví mnoho příběhů. O bitvách, politice, vině, odpovědnosti... Na všech frontách zvítězilo utrpení, nikdo nezůstal ušetřen. Mnoha lidem válka zcela změnila život a pojem, co je to domov. Historie nás možná rozděluje, ale neměli bychom dopustit aby byla zapomenuta a hlavně aby se opakovala. Pravda nesmí být zapomenuta.

Tento s části smyšlený příběh zakládající se na mnoha vyprávění zúčastněných a přeživších osob mě naprosto pohltil. Knihu jsem jen stěží odkládala a budu na ni, na ně navždy vzpomínat.
DOPORUČUJI!!!

Na přič všemi žánry, sto let po konci první světové války a sedmdesát tři let od konce té druhé mám pocit, že v poslední době nečtu nic jiného než o válce. Navíc další kniha kde se proplétají dvě dějové a časové linky. Dva zamilované páry s podobným osudem, jen v jiném čase, s jiným koncem, ale snad i tady se dá říci s happy endem (už mi to bohužel nepřijde originální).
Téma výběru partnera a manželského života v padesátých letech mě každopádně zaujalo a až na dvě, tři přeskočení pár odstavců jsem si knihu i užila.

Kdo opravdu miluje nedokáže se nikdy smířit ze ztrátou milovaného člověka. Vyrovnat se s touto situací chce spoustu času, pochopení a lásky. Každý ji potom hledáme jinak a jinde. Někdo se upne na svou rodinu a je pro své děti milovaným a pečujícím rodičem, někdo začne hledat novou rodinu a tu stávající začne terorizovat.
Tragický osud sourozenců Brontëových se mi nečetl jednoduše. Četba knihy byla pro mě o to bolestivější, že nyní sama prožívám ztrátu milované maminky.
Paní Whitton se nicméně podařilo vytvořit skvělí román. Atmosféra vřesovišť, internátů, pochmurného domova, zimy je vystižena dokonale a černobílé fotografie ji skvěle umocňují.

Jak postupně procházím životem, snažím se číst moře knih všech možných žánrů, co možná nejrychleji, nejefektivněji. Zároveň toužím číst novinky a na druhou stranu si chci také znovu vychutnat klasiky a knihy již mnou dávno přečtené a možná už i zapomenuté. A díky Bohu, stále mě to baví!
Knihy pana Vondrušky patří už po léta k mým oblíbeným. Je to tady už můj evergreen, ale já je fakt můžu číst pořád dokola :-) a pan Vondruška se opravdu snaží a vydává několik novinek do roka :-).
Tato kniha patří dle mého názoru k těm podařeným, ne k nejlepším, ale stále ještě k těm propracovanějším. Samozřejmě jako vždy i zde vše dobře dopadne a pan Jiří Adam z Dobrotína vše zdárně přežije a vyšetří. U druhé povídky mi velmi chyběl Petr s Rozárkou. Už se těším na pokračování :-)

V mysli mi pomalu doznívaly Vánoce, venku zpívali ptáci jako na jaře a já přemýšlela nad knihou s vánoční tématikou.
Vánoční případ c. k. policejního komisaře Pobudy mě upoutal hned na začátku krásnou obálkou a potom už jen pomalu, ale jistě nudil, navíc 'vánoční' byla až ta poslední povídka. Bohužel!
Mám ráda historii a starou Prahu, která je v knize hezky a s nesmírnou poctivostí popsána. Stačilo to však udělat jednou, stejně tak mi stačí jen jednou nastínit domácí a pracovní poměry a ne pořád dokola omílat to samé!
Abych mohla říci, že se jedná o dobrou detektivku potřebuji a chci více děje.

Ládikovu cestu Nepálem jsem si užila, nahlas se smála a dokonce některé Ládikovi postřehy předčítala rodině. Mělo to vtip, jiskru. Prostě skvělé a jiné než cesta do Jeruzaléma, kterou jsem četla ušima :-).
Pak přišla Čína. Hranice jsem s Ládíkem přešla ještě nadšeně a těšila se na nová setkání a zážitky. Ovšem jazyková bariéra zřejmě vykonala své. Najednou jsem pomalu zjišťovala, že mě kniha přestává vábit a já se nutím ke čtení, listuji stránkami a vyhlížím konec :-(.
Nerada používám slovo 'kdyby', ale kdyby Ládík obohatil knihu fotografiemi o kterých neustále mluví, mohlo být mé zklamání menší.
Nicméně smekám před všemi anděly strážnými, ty Ládíkovi (jeden to nemůže stíhat) se strašně nadřou :-)

Po letech jsem se pustila opět do čtení této skvělé série, pěkně od začátku, díl po díle. Ve skrytu duše jsem tušila, že jsem všechny díly určitě nečetla, že mi něco uniklo (četla jsem na přeskáčku a DK ještě neexistovala :-) ). No a ano už druhá kniha z této série, která se mi dostala poprvé do rukou a u které jsem si nejen skvěle odpočinula.
U těchto knih nehledám a nehodnotím fakta, čtu přeci beletrii. Tady hodnotím styl vyprávění, formu, zápletku, nápad, myšlenku.... a na to je pan Vondruška (pokud nepíše zároveň 5 knih najednou :-) ) mistr. Děkuji!

U této knihy mi bohužel nesedlo spoustu věcí.
Neodsuzuji v žádném případě téma. Soužití lidí na americkém jihu, "bílých a černých", má své problémy a konflikty stále. Pořád bude o čem psát. Mně však vadil styl vyprávění, jazyk příběhu, slovosled, forma dialogů, popis situací.... Název - proč proboha Cukrová panenka a ten konec ? Nekonečné. Pro mě byla celá kniha nekonečně nekonečná :-(.

Tak toto je pro mě žánr, který běžně nečtu a zároveň první komiksová kniha, kterou jsem v životě přečetla.
Bavila jsem se, některé komentáře jsou opravdu vtipné, a zároveň poučila. Vtipná sonda do sexuálních dějin lidstva :-).

"Odcizili jsme se sami sobě a neumíme překročit omezení a závislosti, které nás poutají k modlám hmotného světa. Tatam je úcta k posvátnosti krajiny, naplňovaná pokornou poutí k svatým a na uctívané kopce, kam se dříve chodilo pro radu, sílu, vizi a udržovalo se tak mystické propojení s bohy, přírodou, druhými lidmi i se sebou samými. Tatam je víra v cosi logikou nevysvětlitelného. Víc než v Boha věříme v internet, rozum a peníze."
Úžasná kniha, celé téma je pojato z počátku opravdu ze široka, ale všechno do sebe až neuvěřitelně zapadá. Rozšířila jsem si obzory a vědomosti o svém domovu, o lidech kteří spoluutvářeli krajinu a myšlení tohoto kraje a jsem za to moc vděčná. Doporučuji!

Po této knize má čtenářská dušička už hodně dlouho toužila a konečně se dočkala :-). Mé první povědomí o Kopanicích a hlavně Žítkovských bohyních spadá do útlého dětství, kdy mě babička strašila polednicemi a čarodějnicemi ze Žítkové.
Usmálo se na mě po letech štěstí a dostala se mi do rukou kniha, Tajemství bohyní na Žítkové, napsal Vlastimil Hela, a odtud už byl jen krůček ke Kopaničářským povídkám. Farář Josef Hofer prožil na kopanicích 11 let. Po celou dobu byl jistě kopaničářům dobrým rádcem, duchovním správcem a pomocníkem... To nejdůležitější pro nás, ale je, že sebíral a hlavně zapsal nespočet příhod ze života lidí z tohoto Bohem zapomenutého kraje, jak se často říkalo. A tak jsem mohla konečně nahlédnout do opravdového života kopaničářů a Žítkovských bohyní, do nádherného a drsného kraje, který svým obyvatelům nic nedaroval. Kde bych asi i já věřila na kouzla a čáry a kde bych hlavně v té obrovské dřině vůbec neobstála :-)