charlizee komentáře u knih

Paradoxem dnešní společnosti je to, že o dění na Blízkém východě má více informací, než o dění v sousedním státě. Něco podobného poznamenal autor v průběhu vyprávění příběhů ze současného Slovenska na konto atraktivity témat. Fascinovaně jsem přihlížela souboru reportáží a někdy si jen těžko připouštěla, že tohle je fakt pravda...
Klobouk dolů “dramaturgovi” Čtenářského klubu Martinus za to, že vyšel mimo komfortní beletristickou zónu.

4 28.01.2020

Před třemi lety mi zavolala má nejmenovaná kamarádka Kačka, že na cestě autobusem z Brna do Olomouce potkala okouzlujícího Ladislava, který měl mít večer v U klubu svou cestovatelskou prezentaci. Čirou náhodou sehnala na tuto beznadějně vyprodanou událost vstupenky a toužila po mé společnosti. Ok, po jeho společnosti toužila asi víc, ale jen těžko s ní mohl sedět na vlastní přednášce v publiku, to dá přece rozum... Od touhy po mém doprovodu ji neodradil ani fakt, že na všechny popisy a připomínky jeho osobnosti jsem zarputile vrtěla hlavou, že ho jako vážně neznám... Až tak neodolatelná a nepostradatelná jsem byla! :) Co bych to byla za člověka, kdybych se k takové pomoci bližnímu svému nepropůjčila?!
A co bylo dál?
Přednáška se konala, rande nikoliv. Podezírám totiž Ladislava, že si podobně nečestným způsobem zajišťuje standardně vysokou návštěvnost svých prezentací.
Za trest jsem jeho první knihu přečetla až teď. (A to pochopitelně jen kvůli splnění čtenářské výzvy, pozn. autorky).

4 06.06.2019

Mně Wolker k srdci nepřirostl, jeho poezie není mým šálkem čaje - tím jeho básně a talent neznevažuji, protože je obdivuhodné, v jak raném věku dokázal skládat verše na každodenní (bídná) témata, a jak dokázal reflektovat dobu.

4 06.05.2019

Když máš při čtení husí kůži a na konci Ti tečou slzy... Asi tak bych shrnula tuto neskutečnou knihu.
Při poslechu Pink Floyd si s kamarády často říkáme, že dokonalost již byla stvořena, což je pro jakoukoliv další tvorbu vlastně demotivující... A literární dokonalost jsem právě objevila v Pokání.

Ten text je tak dokonalý a vše do sebe tak neskutečně zapadá, až to vyráží dech a připomíná skvostnou šachovou partii.
Ian McEwan je literární bůh!!!

4 26.01.2019

Na síti mě to úplně minulo, tak jsem byla zvědavá na knižní podobu. Mně až tak nevadí, že se projekt přenesl na papír, ba naopak mi to dává smysl s ohledem na to, že jsou autorky vizuální umělkyně - a možná proto jsem ale od té grafické podoby čekala mnohem víc...minimálně něco na způsob P.S. Ani Geislerové nebo Kecy, kecy, kecičky od Karin Krajčo Babinské. Při té transformaci z online do offline podoby zůstalo hodně nevyužitého potenciálu...

4 19.11.2018

Knížku četla moje lektorka angličtiny. Nechala ji ležet na stole a já si přečetla přebal... Od té doby jsem na ni nemohla přestat myslet a bylo to takové to, kdy máte spoustu jiných povinností, naplánováno spoustu jiného čtení, ale stejně si nemůžete pomoct a letíte HNED do knihkupectví, ve kterém s hrůzou zjistíte, že je knížka jen na objednání...a vy musíte čekat...a celou tu dobu pořád nemyslíte na nic jiného, než na TU knihu :))) Ano, když knížka dorazila, bylo to málem na den dovolené. S takovým nadšením jsem se na ni vrhla. O to větší bylo možná pozdější zklamání. Můj zájem o příběh průběžně vyprchal, neskutečně mě štvaly Ameliiny puberťácké pasáže (velký obdiv autorce, že je dokázala napsat pro dospělého opravdu tak, že ho ty myšlenky vytáčely) a ve finále jsem si uvědomila, že jsem ztratila zájem i to, abych se dozvěděla pravdu. Nevím, co mě v průběhu tak odradilo... Možná by stačilo příběh nepatrně zkrátit? Kdo ví...

4 07.07.2018

Obvykle, když v knihkupectví narazím na nové vydání nějaké klasiky, tak jej koupím. Doma se nám tak neustále rozšiřuje knihovna, aniž bychom knížky stíhali číst... A pak přijde Čtenářská výzva s novými tématy a do nich přesně zapadnou kousky, které čekají na přečtení. To byl i případ Vánoční koledy. Byla to taková příjemná "jednohubka" na nedělní den. Paradoxem pro mě bylo propojení reálného a knižního světa - na zahrádce na mě pražilo slunce, v knize byly neskutečné mrazy a mlha. Ale proč si neudělat Vánoce v dubnu? :) Text je místy hodně popisný a rozhodně nezklamal, příběh dopadne přesně tak, jak čtenář očekává...

4 30.04.2018

Tak jako mnozí zde, jsem na knihu narazila díky Knižní šifře a popis knihy mě zaujal pro její tajemnou atmosféru. Čekala jsem něco víc strašidelnějšího a vlastně asi i víc "dospěláckého", překvapilo mě, že jsem narazila na čisté fantasy (to bude tím, že recenze tady čtu obvykle až poté, co knihu dočtu :) ). Bylo to moc příjemné čtení...svižné a snové. Autora si přidávám do hledáčku a těším se, až si od něj přečtu něco dalšího.

4 16.04.2018

„O tom, co se stalo doma, jsme se nezmínili ani jedinkrát. Neexistovala slova, která by usekla strachu hlavu, jako břitvy kombajnu stínající řepku, aby zbylo jen to, co je použitelné.´´

S večerem přichází tíseň je mimořádně napsaný román, nekompromisní a nezapomenutelný.
Tíseň přichází nejen s večerem, ale prostupuje celou knihou. Ne v prvním plánu, ale o to silněji na vás dopadne.
Jaké to je, když vám umře starší brácha a žádný z rodičů to s vámi neřeší? Místo podpory a slov útěchy se vám dostane jen odtažitosti a mlčení, do toho se potácíte mezi biblickými výroky, které vám vlivem silně náboženské komunity na mysl naskakují tak běžně, jako jiným puberťákům naskakují texty popových písniček, a podněcují vaši už tak bujnou fantazii.
Je to temné, naturalistické, je to o hledání svého místa na zemi, o dospívání a objevování sexuality, a hlavně si to vůbec na nic nehraje, autor/ka se neschovává za hezká slova.
Asi to není čtení pro každého, ale za sebe ho doporučuju moc.

3 30.03.2024

Stephen Chbosky už mě jednou dostal a byla jsem přesvědčená, že to dokáže i podruhé. Imaginární přítel mě ale hned po vydání šokoval svým rozsahem
a tak mi doma ležel dlouho, dlouho. Nicméně teď v prosinci podlehl. Představte si mix Stranger Things a Stephena Kinga. Jeden výjimečný jedinec, zpočátku outsider, později vyvolený, bůh, ďábel, země na pokraji zkázy Asi tak.
Bavilo mě to podstatně víc jako audiokniha (v podání Igora Bareše) než jako klasická kniha.
Když jsem to četla, výrazně jsem si uvědomovala, že je to zbytečně prodlužované, že se neustále opakuje totéž. Atmosféra výborná - výborně budovaná, ale když čtete pořád dokola to stejné, nějak to vyčpí.
A ten závěr? Wtf?

3 02.01.2024

Jane Austen mě vždycky hodně bavila, proto se mi skoro ani nechce věřit, že jsem ji naposledy četla před 16 lety.
Teď si mě získalo její Northangerské opatství, byť za to zdaleka nemůže příběh obdivovatelky strašidelných příběhů, která se z touhy po vlastním dobrodružném zážitku nechává unést svými fantaziemi a zapomíná racionálně uvažovat. Oceňuji především styl Jane Austen a její neustálou přítomnost, prostřednictvím které příběh komentuje, a otevřeně promlouvá ke čtenáři.
„Pokud jde tedy o tohoto, musím pouze dodat (vědoma si toho, že pravidla kompozice zapovídají uvedení postavy, která nemá spojitost s příběhem), že šlo přesně o toho pána, jehož
Tyto prvky jejímu psaní dodávají lehkost, rádoby nanicovatý příběh pozvedají, rytmizují a mě v pozici čtenáře uvádí v úžas a nekritický obdiv.
Ten si zaslouží i překladatelka Kateřina Hilská, protože jazyk autorky vystihla tak přesně, že snadno zapomenete, že nečtete text v jeho originálním znění.

Napořád Emily, třetí román mladé norské spisovatelky Marii Navarro Skaranger, je výrazně jiný než většina současné skandinávské literatury, i proto rozumím jeho rozpačitému přijetí. Hlavní protagonistka, devatenáctiletá Emily, je ztvárněna tak odosobněně, pasivně a neemotivně, že čtenáři neumožňuje jakoukoliv identifikaci a budování vztahu, a vlastně tím dost přesně odráží přezíravost společnosti, s jakou se na lidi z nižší (až okrajové) sociální vrstvy nahlíží.
Příběh Emily je napsán přesně v souladu se zažitými předsudky. Je přístupný, zároveň ale drásavý, stylisticky zabordelený, a tím nesmírně autentický.
Mě oslovil velmi.

3 24.08.2023

Morgenland je původní název osady u Malé Morávky v Jeseníkách. Zůstala tady jen jedna chalupa a starý jasan. Místo je dnes označováno jako Ranná a jeho osudy v kontextu dějinných událostí (od vzestupu nacismu přes odsun sudetoněmeckých obyvatel až po současné střípky) zpracoval novinář Pavel Šuba.

Obdivuji, když někdo dokáže svůj vztah k místu zhmotnit do podoby textu a částečně se mu tak odměnit za to, co jemu samému poskytuje. Vnímám, kolik práce na knize autor odvedl a dostál tak své novinářské profesi - dohledával informace, rešeršoval, mluvil s pamětníky.

Co do literárních kvalit ale bohužel nic zásadního nepřináší, přičemž je uvedené způsobeno také nedostatečnou redakční prací. Pakliže by na románu pracoval zkušený redaktor, nezůstalo by v něm tolik nepatřičností.

Příběh je vyprávěn z pohledu několika postav ve dvou časových rovinách, což jde samo o sobě naproti čtenářské popularitě.
Redaktor ale neuhlídal hned několik lapsů, z nichž jako zásadní vnímám následující dva:
1. Nevěrohodná psychologie postavy Johanna. Ten je čtenáři představen jako suverénní, sobecký mladík, aby se záhy proměnil (na základě jednoho tajemného dědictví) v člověka upřímně se zajímajícího o své kořeny a pátrajícího po své rodinné historii.
2. Chybné provázání informací prostřednictvím postav. O událostech minulých se čtenář dozvídá skrze vyprávění Jana a Anni, Johann sám informace čerpal pouze z jejího deníku - ten však končí v jiném, dřívějším momentě, než v jakém jsou později Johannovi známy. Na nedokončenost deníku je v textu navíc upozorněno (cca Dál už nebylo napsáno nic. Listoval jsem tam a zpět, ale další záznam už tady skutečně nebyl.), přitom ale později mluví Johann o tom, že vyústění příběhu včetně falešné domněnky Anni zná právě z něj.

Od knihy vás rozhodně nechci odrazovat, protože mě přes to všechno bavila. Věřím tomu (a zároveň se téhož obávám), že běžný čtenář některé z uvedených postřehů při čtení vůbec nevnímá. Pavel Šuba psát bezesporu umí, románu nicméně zásadně chybí (již zmiňovaná) důslednější následná péče. Té se vzhledem k tomu, jak u nás nakladatelský systém funguje, bohužel dostává málokterému textu. V této podobě tak Klíč k Morgenlandu vnímám spíše jako kvalitní rukopis, než jako finální text.

3 11.06.2023

Je to výrazně o postavách a mnoha jednostranných milostných vzplanutích, o každodenních banálnostech, které ovšem umí skrývat osudovost. A vše to směruje k mrazivému závěru, který jedinou větou podtrhne tragickou nevyhnutelnost.

Je nutné, aby na jevišti bylo všechno právě tak složité a právě tak jednoduché jako v životě. A. P. Čechov

3 05.05.2023

Jaké to je, když se váš syn nevrátí z války, je prohlášen za mrtvého a vy pohřbíváte jen prázdnou rakev?
Jaké to je, když vám blízkého zabije výbuch a z jeho těla zbydou jen části?
Jaké to je, když vás v márnici vyzvou, abyste si z uložených kusů libovolné vybrali a tělo si z nich složili?
Irácký novinář Ahmad Saadáwí byl v roce 2006 svědkem podobně absurdní situace a tak se údajně zrodil nápad na knihu Frankenstein z Bagdádu.
Že jste ještě nikdy nečetli knihu od iráckého autora? Jestli ono to nebude tím, že právě tohle je vůbec první český překlad irácké knihy.
Postavy proplouvají mezi kapitolami, nahodilá zmínka vyústí v důmyslně propojenou podrobnost a celé je to (teď asi napíšu strašlivý oxymorón) opravdu zábavné.
A taky nesmírně obohacující, vždyť máme konečně možnost iráckou kulturu vnímat prostřednictvím ryzí, nepatetické literatury, ne jen prostřednictvím odstupových žurnalistických textů.

3 22.03.2023

Artemis je jediné město na Měsíci o počtu necelých 2 tisíc obyvatel. Od svých šesti let tady žije i Jazz Bašarová (dnes jí je o dvacet víc). Živí se jako doručovatelka, častěji jako pašeračka a jednoho dne dostane nabídku na realizaci firemní sabotáže. Nechybí intriky, vraždy a nakonec ani láska…
Tušíte správně, že je knížka takovým pestrým žánrovým mixem – já pro ni mám soukromé označení „sci-fi pro začátečníky“. :) Je napěchovaná akcí, takže se nebudete nudit ani minutu, ale dříve či později začnete pozvedat obočí nad tím, že nikdy - a to jako fakt NIKDY - nevyjde nic podle plánu.
Všechny kroky každé akce se zkomplikují či úplně podělají, Jazz tak neustále řeší nějakou krizovou situaci, za jejíž vyústění by se nemusel stydět ani James Bond. Jazz ale ještě navíc vyniká nadprůměrným intelektem a během chvilky se například dokáže ze složitých schémat naučit ovládat systémy všemožných zařízení či pochopit chemické postupy, které jiní studují pět let na vysoké. Nad to je ranařka s vtipnou hláškou neustále v záloze, takže vás její společnost vyloženě baví - jen prostě nesmíte začít přemýšlet nad tím, kdy přesně už přetekla ta únosná míra komplikací a zvratů.
A tohle jsem já nedokázala…
Vlastně bych Artemis skoro zařadila do young adult a Weirovi doporučila, ať vydá revidovanou verzi, kde bude Jazz o deset let méně. Pak to všechno bude dokonale zapadat. :))
Velmi ale oceňuju, že Andy Weir neklouže po povrchu a všechny technikálie promýšlí a zpracovává do nejmenšího detailu. Špatná zpráva je, že pokud nejste úplně kovaní ve fyzice a nespokojíte se s tím, že těm procesům zkrátka nerozumíte tak dobře, abyste je mohli pochopit, budete potřebovat nějaké dobré kompendium potřebných znalostí. A protože já ve fyzice rozhodně kovaná nejsem a zároveň nesnesu vědomí, že něčemu úplně přesně nerozumím, neustále jsem o rozbor a vysvětlení žádala svého manžela (který má naštěstí fenomenální paměť a i čtyři roky po přečtení si celý příběh pamatuje, a tak přesně věděl, na co se ho táži).
Nakonec ještě musím zmínit skvělou audioverzi knihy, kterou jsem poslouchala zároveň s četbou. Tereza Dočkalová dala Jazz úplně přesný výraz a poslech mě, především její zásluhou, obrovsky bavil.

3 25.01.2023

(SPOILER) Temný obraz není sci-fi v pravém slova smyslu. Jeho prvky se tady samozřejmě najdou, více jde ale o společenský román o rozpadu jedné osobnosti.
Čtení Temného obrazu je schizofrenní stejně jako život hlavního hrdiny. Značnou dávku pozornosti vyžaduje vnímání tajného agenta Freda a drogově závislého Boba Arctora coby jedné osoby, to vše ještě umocní okamžik, kdy Fred dostane za úkol sledovat právě Boba - tedy sebe samého.
Ten příběh lze vnímat jako obžalobu drog a neuváženého chování, kdy za “trochu zábavy” nakonec zaplatíte neúměrně vysokou cenu. Závěr je neskutečně silný, mrazivý a celé je to dost autentické, že prostě tušíte, že to napsal někdo, kdo to prožil.

3 31.12.2022

Pokud bych měla vybrat jednu z mnou přečtených knih, která vzbuzuje kontroverzi, bude to tahle.
Vůbec mě nenapadlo, jak bude na lidi působit a jaké představy v nich bude vyvolávat. :)) Sama jsem možná žádné divoké představy neměla jen proto, že jsem sledovala průběh jejích příprav…

Milí zlatí, tak jednou provždy: Ne, tohle není žádné porno, ani žádná recese, ba dokonce ani žádná pseudo příručka z pera společnosti Goop. Je to přesný opak.

A pokud vaše babičky mívaly ve své knihovničce lékařského průvodce a každý náznak nemoci porovnávaly s informacemi popsanými v něm, pak vězte, že tohle jede na podobné vlně, jen je to mnohem lepší, chytlavější a čtivější, protože:
• Autorka je parádně ironická. Miluju její komentáře typu: “…kdyby to tak bylo, naše evoluce by se moc nepovedla, že?”, nebo: “Je to vagína, ne piña colada.”
• “Podporuje” podnikání Gwyneth Paltrow. Prosím, pošlete mi odkaz, až ty dvě někdo společně pozve do talk show.
• Ačkoliv je kniha dost detailní a obšírná (úplně klidně příručka pro medika!), díky příhodným přirovnáním každý pochopí, o čem je řeč.
• Přehledné strukturování kapitol usnadní dohledávání aktuálně potřebných informací - snadno najdete požadované a navíc vám přímo v textu autorka poradí, ve kterých dalších kapitolách se k tématu můžete dozvědět ještě něco dalšího.
• Prozradí vám, kde končí medicína a začíná marketing. (Ach, jak upřímně líto mi bylo teenagerky, kterou za její “nedůslednost” pérovala její matka v drogerii u regálu s intimní hygienou).

Jediné informace, které mi přišly malinko zastaralé, se týkaly menstruačních kalhotek. Jejich vývoj šel podle mě dost dopředu, zdaleka už se nehodí jen pro slabé dny a o tom, že jsou drahé, by se taky dalo polemizovat.

3 12.10.2022

Tuhle knížku mi “vnutila” má nejmilejší knihkupkyně a já ji pak koupila k narozeninám oběma svým synovcům. Laskavost sálá z každé stránky. Bezprostředně po přečtení Pandy a dráčka jsem si do svých zápisků poznamenala:
Kdyby psal Honza Mendel pro děti a doplnil to roztomilými ilustracemi, možná by se stal i snesitelným. :-D
•
Nepřekonatelné moudro zní:
Čas strávený nicneděláním není nikdy promarněný.

Když jsem před dovolenou naběhla do knihkupectví a pořídila si Pláž v Chorvatsku, odměnou mi bylo poklepávání si na čelo a poznámky typu “Tobě to minule nestačilo?”
No prostě jsem si to před dovolenou (navíc právě v Chorvatsku) nemohla odpustit. :-))
Naštěstí byl tenhle díl ze série Romantické útěky mnohem snesitelnější než ten švýcarský (- ten jsem tady “vynášela do nebes” celkem nedávno) a to dokonce tak, že se mi chce říct výrazně.
Až na ten zběsilý konec, kdy na pár stránek autorka naflákala hromadu bláznivých zvratů (- to už jsem měla čelně ťukací tendence opět já) to bylo příjemné, pohodové čtení, u kterého jsem zvládala vnímat okolí a interagovat s dalšími třinácti lidmi = očekávání naplněna.
Nikomu to neříkejte, ale některé postavy z příběhu mi po dočtení chybí.
Postesknout si naopak zase musím nad kvalitou překladu a jeho redakcí, vždyť jen za opakování se sloves ve větách po sobě jdoucích se šikanují děti ve slohovkách snad od čtvrté třídy.
Asi se to holt u nižších literárních forem neřeší.

3 07.08.2022