Chloe.leknin komentáře u knih
Neskutečná kniha, prolnutí nekolika náboženství, několika zemí, několika osudů... Baťův Zlín, Indie, koncentrační tábor, fronta, Toronto...nikdy bych si nepomyslela, že se děj knihy může odehrávat na tak odlišných a různorodých místech a přirom tvořit tak kompaktní celek. Vzpomínky na Indii proložené aztéckými mýty a bájemi vám dovolí utéci do fantaskních dětských světů, o to tvrdší je kontrast deportace živelné Ráchel do koncentračního tábora. Ačkoli autorka upouští od útoku na city a vypravěčský styl je spíše věcný, v závěru knihy jsem se neubránila "vzpomínkám, které tečou po tváři"...
Kdo by od něžného obalu i motivu vlaštovek očekával, že ho čeká oddychový příběh, ten nezná Radku Denemarkovou. V návaznosti na Kobolda se v knize opět řeší podobná témata - obchodování se ženami, jejich útlak, znásilnění, vztahy žena-muž, žena-dítě, žena-žena.... Jedná se v podstatě o detektivní příběh, kdy se trojice žen rozhodne vzít situaci do svých rukou a vypořádat se s muži po svém. Patologické spojenectví, které drží pohromadě stejná zžíravá zkušenost - znásilnění.
Denemarková tíhne ke stále větší abstrakci, strohosti, úspornosti. Žádné slovo není navíc. Na mysl mi však vyvstává otázka, zda brzy nepřestanou být její romány takžka nesrozumitelné.
I tak knihu hodnotím velmi kladně, člověku trvá delší dobu, než se jí dostane pod kůži, porozumí, o to déle pak ale zážitek zůstává. Nutí nás zamyslet se, přemýšlet o nás samých, o společnosti, ve které žijeme, vychováváme své děti - a to je podle mého názoru úkol dnešní současné literatury.
Kniha o ženách, jejich osudech, strastech a hlavně jejich vnitřní síle. Babičku Havránkovou jsem si jako postavu zamilovala hned, ačkoli na malou vypravěčku křičela a hartusila ("Ty ďade jeden!") a ač to rozhodně není tradiční archetyp babičky, ale žena rázná, vášnivá, chybující.
Těšila jsem se na pro mě novou českou autorku, ale kniha byla obrovským zklamáním. Kulisy příběhu (luxusní byt na Václavském náměstí, noc na pláži s jiným, zatímco partner spí v hotelu) jsou stejně neuvěřitelné jako samotné postavy. Unylé, bez hlubší psychologie, těžko jim uvěřit jakoukoli emoci. Celé mi to přišlo jako jedno obrovské klišé a příběh Erny jaksi uměle napasovaný. Jedna hvězda za přebal.
"Žena bez dítěte je jako strom bez plodů. Osamělej a třeba silnej, ale k ničemu. Takovejch stromů jsou ve stepi sousty. Vyrůstaj z puklin skal, kroutěj se podle větru, ale žádná včela k nim, jak je rok dlouhej, nezaletí. Děsí mě tyhle stromy, děsí mě ženy bez dětí." s. 170-171
Pro mne to byl zcela nový pohled na problematiku židovské otázky a koncentráků. Beletrie, kterou jsem doposud k tomuto tématu četla, byla z pohledu vězňů, pronásledovaných. Ukazovala zevnitř zavšivené baráky, bídu, hlad... zde jde o zcela nový pohled. Sledujeme životní příběh jednoho Němce, který dal zavraždit 2,5 milionu Židů, a přece jsem se v některých momentech přistihla, že s hlavním hrdinou v jistém smyslu soucítím, "sympatizuji" a snažím se ho pochopit. Jeho myšlenkové pochody a psychika jsou perfektně popsány a i mlčení je v jeho případě charakteristikou. Příběh muže, manžela,otce, vraha, Němce.... Silné čtení, které ovšem zhltnete jedním dechem.
Proti jiným knihám o holokaustu popisujícím příběhy vězňů je tato překvapivě mírná a krotká. Oceňuji, že autor nedrnká pouze na strunu dojetí a udržuje si jakýsi střízlivý pohled,ba dokonce i nadhled, kniha tak může být dostupnou i pro mladšího čtenáře. Nepopisuje jen všudypřítomné utrpení, ale i sílu, odvahu a odhodlání jedinců. Velmi mě překvapila u španělského autora provázanost s českou kulturou, například smysl a obhajoba Švejka velmi trefně odráží situaci po jeho vydání i zde. Velmi hezký je i doslov, kde nás autor nechává nahlédnout trochu "pod pokličku" tvorby celé knihy.
Téma knih, knihovnictví a vůbec smyslu čtenářství a imaginace v nelidských podmínkách Osvětimi myslím nenechá chladným žádného milovníka literatury.
Naprosto nechápu, jak tato kniha mohla vyjít. Všechny postavy se chovají jak z hloupého filmu - neuvěřitelně, nepochopitelně, předvídatelně. Závěr tomu pak nasazuje korunu...
Dvanáct příběhů žen, napsané ženou a pro ženy. Nejsou to však jen ženy, ale také matky, milenky, podváděné a podvádějící manželky - mnoho životních rolí a osudy, které se více či méně proplétají. Přes roztomilou obálku, název i první kapitolu ale úplně oddechové čtení nečekejte.
Už během čtení jsem dostala chuť založit vlastní spolek přátel krásné literatury a scházet se za večerů, rozprávět o knihách a pít Earl Grey s mlékem. Rozmilá kniha.
Postavy z české linie mi byly jako čtenářce tak blízké až to děsí a jako by odpovídaly českému stereotypu chování, který dokládá mnoho příkladů z dějin a v mnohém odráž i současnost - počáteční vzpoura a odpor je záhy zadupána někým, od koho nám reálně žádné nebezpečí nehrozí, ale než abychom se malému bezpráví postavili, raději ho přijmeme, a co víc, my si v něm začneme lebedit! Líbí se nám to! A když je vězení konec, ač jsme se o to sami nijak nepřičinili? No, dobře tedy, co už... Další skvělá česká autorka!
Líbezná kniha o tom, že každá mince (člověk, příběh..) má dvě strany. Každá z postav má svůj příběh a obě hlavní dějové linie jsou zajímavé (nehrozí tedy přeskakování sudých kapitol :-). Z příběhu voní čerstvě upečené housky a skořicové rolky a já měla při čtení chuť na pečivo skoro neustále. Na konci knihy Vás pak čeká milé překvapení v podobě receptů na všechny ty laskominy.
Mohl by to být společensko-kritický román pojednávající o rodičích neschopných postarat se o své čtyři děti, ale není, chtělo by se říci naštěstí! Ačkoli je příběh vyprávěn jednou z dcer, není v něm zášť, zapšklost ani nenávist, ačkoli vám jako čtenáři se možná často bude otvírat kudla v kapse a budete si říkat "je tohle vůbec možné"? Rozhodně stojí za to číst!
"Touhletou dobou, kolem osmé
před týdnem, prvně teprve...
je to už týden, co jsme... Co jsme?
ty beze mne, já bez krve"
Člověk se v ní najde, téměř ve všech životních situacích. Ideální pro naředění "vánoční lásky, pohody a harmonie".
Příběh z minulosti o násilném odsunu Němců z této oblasti byl pro mě plný nových děsivých informací a zjištění a jeho zpracování hodnotím jako velice povedene. Bohužel linka současné Anastázie mi přišla jak vystřižená z nějakého špatného seriálu a epilog trochu nadbytečný. Někdy je dle mého lepší některé věci nedorict....
Autorku Petru Dvořákovou mám moc ráda, ale tahle kniha je pro mě od ní zatím nejslabší. Hlavní mužská postava se chová místy těžko uvěřitelně, vše působí trochu černobíle - on doktor se škraloupem, který ještě dál prohlubuje, ona - hysterická věčně nespokojená manželka (ani dva náznaky její starostlivosti a něhy tento dojem nezvrátily). Konec předvídatelný a možná až přehnaně poučný.
V knize se prolínají dvě linie - reálná a pohádkově-fantastická, faunovská. Upřímně přiznávám, že druhá ze jmenovaných mě spíše zdržovala a zhruba od poloviny jsem ji přelétla vždy jen velmi zhruba.
Téma homosexuality je momentálně v young adult literatuře poměrně populární, nicméně příběh Adama vás uchvátí, je to dostatečně plastická postava na to, abyste mu fandili, přestože se určitých klišé autor nezdržel (koho jiného by mohl být teen gay za nejlepší kamarádku než holku, že). I přesto je kniha čtivá a nastoluje i vážnější témata než milostné vztahy - sexuální obtěžování v práci, nepochopení ze strany rodičů, sebepřijetí apod. Oceňuji také, jak citlivě a přirozeně si autor poradil s homosexuálními milostnými scénami.
Hlavní téma: těhotná čtyřicátnice se čtyřmi dětmi na krku a mladým partnerem. Neočekávala jsem žádnou hlubokou psychologickou sondu do nitra ženy v podobné situaci, ale tohle bylo plytké trochu moc... Sny jsem přečetla asi tři, na více jsem neměla sílu, nebyly poetické, ale prostě a jednoduše zmatené. Střípků vtipu je v knize jak máku, po třech hodinách odkládám zhruba v polovině. Bohužel nedoporučuji ani jako letní četbu na koupaliště.
Roald Dahl je mistr svého řemesla a dokazuje to i v Matyldě. Mě jako začínající učitelku navíc kniha potkala v tom pravém okamžiku - momentálně svádím také boj s několika Kazisvětovými, kteří považují čtení za největší neřest a maření času. Pomohla mi se nad některé strasti povznést a zasmát se jim. Oceňuji i povedené ilustrace!