Cink262 komentáře u knih

Jung, Jung, Jung... Nevím, těžko se komentuje něco, co není "vědecky" vyvratitelné. Samozřejmě jakožto věřící s moderním obhajováním vědy ze strany Dawkinse, Hitchense etc. nesouhlasím, ale řekněte sami - jak má člověk reagovat na Jungův esoterismus - nic jiného to totiž není - jsou to domněnky, je to komunikace s duchy a vše, co by "nemělo být" reálné. Některé Jungovy názory nejdou potvrdit, ale nelze je ani vyvrátit, proto se vymykají vědeckému poznání jak jej známe. Ale to i Freud, a přesto na něm z velké části stojí moderní psychiatrie. Nebudu skrývat, že mě i Jung zaujal, nejvíce asi právě tím, co je mi alespoň trochu známé - kritikou Freuda, která je úderná a hlavně přesně mířená.
Celá kniha je vlastně svazek esejů, jeden z těch, které mě zaujaly nejvíce, byl samozřejmě esej o Joycovi a jeho monologu v Odysseovi, kde Jung neskrytě mluví o tom, jak u knihy usínal, a hlavně se snaží pomocí knihy zjistit více o samotném autorovi a ukazuje, proč je Joyce v knize "všudypřítomný". Ostatní eseje obsahují také ledacos zajímavého - ať už jde o výklady snů, rozvíjení jungovských teorií podpořených psychiatrickou činností, všednodenním životem, východní filosofií a velmi často snad pouhou intuicí, neméně zajímavé jsou Jungovy komentáře ke druhé světové válce a vině Němců nebo obecné komentáře k modernímu umění.
Kniha byla čtivá, někdy více, někdy méně, někdy jsem se absurditou smál, někdy jsem si říkal, že pokud (na jedné straně reformátor psychologie) Jung myslí vše, co píše vážně, měl bych se nad tím více zamyslet. Proto snad někdy více zabrousím do východní filosofie, ale musím si dát pozor, protože vybrušování zpět do západní skutečnosti je asi velmi obtížné.

3 01.09.2019

Lev Davidovič Trockij - můj soudruh přinejmenším v sebestřednosti. Životopis je naplněný chvástáním se vlastním egem - kdo jiný by taky mohl mít tak dobré predikce postupu dialektického procesu (ač se už dotýká sebeméně důležitějších věcí pro světovou revoluci) a tak plamenné a pravdivostí přetékající řeči než soudruh L. D.? A tato sebestřednost zcela čistého charakteru - Trockému charakteru můžeme vyčítat mnoho chyb, ale určitě ne to, že by byl dobrým "análním horolezcem" (ironií osudu ho jeden takový zabil - cepínem) - Trocký - minimálně do doby exilu, kde se již dá pozorovat mírná změna charakteru (asi stářím) - vždy vše říkal na rovinu, tak jak to chtěl - tak jak to měl vypočítané, tak jak si myslel, že to bude nejlepší pro socialistickou budoucnost. A svou upřímnou a plamennou aktivitou (svými novinovými články si nezadá s řečníky jako Cicero) si vysloužil ohromné množství nepřátel, v nichž pocit ukřivdění zanechal stopu celoživotní nenávisti, která se pak projevila v připojení ke Stalinově frakci. Trocký taky celkem "kašlal" na konvence a na všeobecná očekávání - vždyť pověstnou Říjnovou revoluci vlastně provedl on s hrstkou svých věrných již v předvečer revoluce "masové" - obsadil všechny důležité orgány státu i médií a další den si klidně mohl hodit šlofíka, protože věděl, že to, co se děje, je jedno velké divadlo a karty už předem rozdal, prohlédl, vyměnil se spícími protivníky a bez výjimky trumfnul on. Zlí jazykové tvrdí, že důvod, proč s revolucí příliš nespěchal, je, že chtěl aby vycházela na datum jeho narozenin (což mu opravdu vyšlo :-) ).

Životopis je určitě záživným nahlédnutím do velké části života (po vyhnanství v Konstantinopoli) jednoho - pro historii nepostradatelného - člověk. O jeho zásluhách a hlavně morálce můžeme značně pochybovat (za vyvražďování svých politických oponentů se nestyděl, stejně jako za brutální zacházení s bývalými důstojníky carské armády, které potřeboval do armády nové - vydírání, braní rukojmí z rodiny a další způsoby ale vedly k tomu, že vybudoval bojeschopnou a co je důležitější i vítězství-schopnou armádu), nicméně jeho kritika režimů - jak carského, pak "mezirevolučního" (ztělesňovaného Kerenským) a zejména stalinského (jeho byrokratismu a naprosté hypokrize vůči ideálům socialismu - zastávaným Leninem) - byla dobře mířená a vždy mohla vést k lepšímu uspořádání společnosti než bylo současné (o tom, jestli byla dobře i myšlená, velmi pochybuji).

A pokud vás příliš nezajímá historický exkurz, kniha nabízí exkurz jako každá jiná autobiografie. Krásné vzpomínky z dětství včetně pár "freudovských" momentů, dospívání v zapáleného revolucionáře, revoluční léta, mnohá vyhnanství, vláda a mnoho jiných dalších často navzájem prolínajících se období nám líčí velmi barvitý a pestrý život, za jehož originalitu a svým způsobem výstřednost by se ani Forrest Gump nestyděl.

O rodině L. D. zde toho ale příliš nevyčtete. Holt - "Můj život" je pouze o jednom člověku, a pokud mluví o někom jiném, tak snad pro dokazování toho, jak je ten jeden člověk skvělý.

Ale - aby to nevyznívalo tak negativně a příliš sebestředně - závěrem musím dodat, že (snad i díky tomu egoismu) L. D. je spisovatel ke čtení jedna radost - krásné slovní obraty a časté a velmi nečekané přerušení v ději (kdy např. v jedné chvíli líčí, jak se proti němu všichni spikli a pak náhle píše, že "svůj výklad musí chvíli přerušit" - z jakého důvodu? - ptá se asi čtenář - totiž, "abych vám pověděl o tom, jak v ruské divočině rád lovím ptáky") a ten všudypřítomný sarkasmus - povznesení se (když ne nad své já, tak alespoň nad) problémy trápící svět.

K ilustraci tohoto sarkasmu uvedu citát z knihy, kdy L. D. byl málem zabit na frontě občanské války kvůli zradě jednoho jeho důstojníka - ale zabit nebyl, takže mohl dále pokračovat v jeho tak oblíbené aktivitě - pročítání novinových článků.

"Kazaňské (rozuměj "bělogvardějské") noviny tehdy psaly, že se mě konečně zmocnili, že jsem v zajetí, že jsem byl zabit, že jsem odletěl letadlem, ale že získali jako trofej mého psa. Tohle věrné zvíře upadalo později do zajetí na všech frontách občanské války. Mluvilo se nejčastěji buď o čokoládově hnědé doze nebo bernardýnovi. Vyvázl jsem z toho zpravidla o to snáz, že jsem nikdy žádného psa neměl."




Morální a asi ani revoluční vzor v Trockém těžko pohledáte, ale "Můj život" nabízí něco skvělého - nepokrytě osobitý náhled na dějinné události a úlohu jedince v nich. Proto jsem rád, že jsem knihu přečetl - určitě jí na zpestření večerů doporučuji dále - a musím říci, že jsem si oblíbil i žánr autobiografie - tedy v budoucnu bezpochyby po nějaké další (možná už od trochu "svatějšího" či "umělečtějšího" člověka) autobiografii sáhnu.

3 26.12.2018

Zajímavá sbírečka, tak akorát na čtení na jakémkoli místě na světě se špunty v uších. Některé Reynkovy básně jsem znal již dlouho díky zhudebněné verzi od kapely "Transitus Irregularis", jejíž CD máme doma. I tak a možná právě proto jsem byl rád nejen za básně dříve mi neznámé a také překlady cizích autorů (zejména krásné překlady Georga Trakla, zachovávající malbu a splývání jednotlivých obrazů), tak i na ty, jejichž dojmy mi ještě tiše polehávaly v čtenářském nitru, čekaje až na probuzení jejich kopiemi. Působivé byly i rytiny, z nichž se mě nejvíce zalíbila "Koza a kohout", nedokážu bohužel vysvětlit proč. Zaujala mě též korespondence Reynka často se týkající jednotlivých básní, jejichž součástí často byly popsány i podmínky, za nichž báseň vznikala.
Výbor nese jméno Ostny v závoji a po přečtení mohu říci, že pro tyto básně je to název velice přiléhavý, protože jsou krásné a skrytě píchají až ryjí rytiny nádherného smutku do lidských srdcí.

Teď taky nějaké ukázky, posuďte sami, zda to není nádherné až nádherně srdceryvné. (Kočky Reynek miloval, básně často psal v uprostřed noci u krbu v obležení svých koček, jak přiznává v jednom ze svých dopisů součástí výboru)



(překlad)
Georg Trakl
MELANCHOLIE VEČERA

Les, který zahynuv se rozkládá
— kol něho stíny jsou jak ohrada.
Zvěř chvějíc se jde z úkrytů,
co potok smýká se jen potichu
a smáčí kapraď, staré balvany
a v listech třpytí se jak stříbrný.
Zas z černých jícnů slyšeti ho jest.
Již planou snad i jiskry hvězd.
V tmě niva zdá se beztvará,
ves, bažina i jezera,
cos šálí tě jak plameny.
Lesk po cestách se mihá studený.
Lze vytušiti pohyb v nebesích,
voj ptáků divokých se snuje v jih,
v kraj jiný, krásný jako zahrada.
Šum rákosin se zdvihá, upadá.


MRTVÁ KOČKA

Vrak z bídy břehu
vychrtlá, malá
kočka tu leží.
Teplou a svěží
rozdala něhu.

Smutně tu čeká
na krůpěj mléka
od luny a sněhu.
Noc po sobotě,
zima je, svítá
luna kamenitá.
Stydne mrtvé kotě.

Čí vina je smyta?

3 07.09.2018

Sbírka povídek, ve kterých se čtivou formou setkáváme s myšlenkami a názory tak typickými pro Sartra i potažmo pro celou existencialistickou filosofii.

Ať už je to absurdita světa a uvědomění si toho, že "nerozhodnout se je také rozhodnutím" ve "Zdi", nesnesitelná propast mezi jednotlivými lidskými bytostmi, které se dívají na svět každý trochu jinak, v "Místnosti", všude nalézáme situace a postavy prožívající úzkost vyvolanou jejich (radikální) svobodou. V povídce "Hérostratos" byl hlavní hrdina nenávidějící vše lidské přistižen při vlastní lidskosti. V "Mládí vůdce" nám Sartre ukázal jaké podoby na sebe lidé berou a že za to jací jsme mohou druzí, kteří nás soudí a tak nám dávají být něčím. A v "Intimitě"? Tam šlo Sartrovi snad o ukázku závislosti ducha na svém tělu - musím přiznat, že takříkajíc "vpravit správného ducha do správného těla" se mu podařilo dokonale. I přestože tělo k duchu neodmyslitelně patří, tak příběh ukazuje, kdo je v tomto vztahu pánem.

Sartrovi se dle mého názoru úspěšně podařilo vsunout své názory na lidský pobyt na této zemi do útlé sbírky a ačkoli na mě mnohé situace působily nepřirozeně (až absurdně :-) ), musím složit poklonu za vypracované vnitřní pojetí jednotlivých postav, které sdělují Sartrovy myšlenky pochopitelně a díky lehkému vžití do jejich náročné situace je sdělují také "z první ruky" pocitu sounáležitosti s příběhem hrdinů.

3 31.12.2017

Vynikající příběh s heroicky vylíčenou hlavní postavou - panem Matějem Broučkem, jehož lenost naznačuje pan Čech mimo jiné i tím, že jeho jediným povoláním je být panem domácím třípatrového domu. Nový epochální výlet pana Broučka nás vtáhne do minulosti dalo by se říci "na druhou", protože mezitím co se pan Brouček diví husitskému barbarství, my často již nechápeme pro nás zastaralé tvary všemožných slov. Svatopluk Čech vytváří svým vtipem karikaturu archetypu hrdiny, fanatické náboženské víry a především českého nacionalismu. Pro zpříjemnění dlouhých chvil mohu tuto knihu určitě jenom doporučit.

3 28.12.2017

Heidegger se ve své přednášce zaobírá novověkou společností a jejím pohledem na svět. V prvé řadě mluví o vědě a výzkumu (tj. o přeměně vědy na výzkum) a rozdělování různých druhů věd. V této části mě zaujal Heideggerův pohled na problém druhů věd - rozdělení na přírodní vědy a historické vědy, po kterých se bytostně požaduje něco diametrálně rozdílného - po přírodních vědách exaktnost a po historických (např. filosofii) neexaktnost. V tomto smyslu tudíž není neexaktnost filosofie nějaká vada, nýbrž přesně to co je po ní požadováno.
Dále se Heidegger volně přesunuje k výkladu o rozdílech pohledu na vědu a vysvětluje, že pohled na vědu a její účel se lišil, tím pádem nemůžeme např. mít za zlé Aristotelovi to, že si myslel, že lehká tělesa stoupají vzhůru. Heidegger mě ve svém výkladu o vědě zaujal i objasnění jakéhosi předpokladu, který vědec musí znát, aby mohl zkoumat určité oblasti svého oboru např. pokud chci zkoumat tělesa, tak musím zároveň vědět, co je to "tělesovost".
Co mě ale na Heideggerově přednášce nadchlo nejvíce bylo navázání na Descarta a jeho "cogito ergo sum". Přesně to je podle Heideggera totiž základní kámen novověkého poznání. Přesně to je začátek konce pohledu na svět minulé doby, doby křesťanského pohledu na svět a zisku poznání, kde byl Bůh jistotou poznání. (Nedílnou součástí naší epochy je podle Heideggera tzv. odbožštění - pocit nejistoty ohledně existence Boha či bohů. Toto odbožštění si ale v žádném případě nesmíme plést s koncem náboženské víry, naopak je to spíše její začátek, protože teprve teď můžeme opravdu mluvit o "víře" v Boha/bohy.) Podle Heideggera ale člověk přešel z jedné jistoty poznání do jiné jistoty poznání - do jistoty člověka samého jakožto subjektu. A právě zde nalézám původ názvu vydání této přednášky - novověký pohled na svět se vyznačuje jako jakýsi obraz, který si každý subjektivně vytváří.
Závěrem si Heidegger klade otázku, díky níž se dostává k tomu, jak by se dále mohl vyvíjet pohled na svět respektive co by mohlo být základem poznání v budoucnu: "Co je jsoucno?" Poté si sám odpovídá tak, že jsoucno se odkrývá jako naprosté nejsoucno - jako Nic. "Ale toto Nic jako to, co není jsoucnem, je nejostřejším opakem pouhé nicotnosti. Toto Nic není v žádném případě nic a právě tak to ani není nějaké něco ve smyslu předmětu, nýbrž je to bytí samo, jehož pravda bude člověku přivlastněna tehdy, až překoná sebe sama jakožto subjekt a to znamená tehdy, až si nebude jsoucno představovat jako objekt."

3 22.10.2017

„Ó Zarathustro, tvé plody jsou zralé, ty však nejsi zralý pro své plody!“

3 06.09.2017

Kniha má více témat, takže se nevěnuje jenom vývoji druhů přírodním výběrem. Kniha se mi velmi líbila, ale jak už to bývá, tak některé příklady mi pomohly pochopit Darwinovu teorii více než jiné. I přestože se Darwin sám snažil vyřešit největší obtíže teorie, tak mi často jeho výklad přišel nejistý. Díky své teorii vysvětluje i úkazy jako například kladení kukaččích vajíček do cizích hnízd nebo otrokářský pud u některých mravenců.
Škoda, že svět za časů Darwina nedosáhl většího rozvoje genetiky, aby mohl Darwin svoji teorii ještě zdokonalit. Ještě větší škoda je ale to, že svět tehdy nebyl více otevřený Darwinovým názorům a většinou se jeho teorii a samotnému Darwinovi pouze vysmál. Darwin sám brzy po uveřejnění této zlomové knihy onemocněl a stáhl se do ústraní.
Význam této knihy nehledám jen v biologii, ale paradoxně hlavně ve filozofii a společenských vědách. Lidstvo zjistilo, že není nadřazené zvířatům způsobem jaký popisuje např. Aristoteles nebo Bible a že vlastně vzniklo náhodnými změnami v boji o život, což bylo pro tehdejší společnost bohužel naprosto nepřijatelné. Věřím, že uvědomění si skutečnosti, že lidé nejsou nadřazenými bytostmi, které vládnou a starají se o přírodu, ale naopak, že jsou její vyvíjející se součástí, může lidstvu pomoci přírodu více chránit. Člověk - vládce se o podřadné bytosti stará tak, aby mu to bylo co nejvíce k jeho vlastnímu prospěchu, zatímco člověku - součásti přírody, příroda nepatří, proto si s ní nemůže dělat, co chce. Příroda by se tak mohla stát přítelem lidstva. Může ale vůbec koncept člověka - součásti přírody fungovat? Nebo chce člověk vždy a bezpodmínečně vládnout a proto se nemůže nikdy stát součástí?

3 05.09.2017

Pokud chcete zjistit, co zbožnost je, nemá cenu číst tento dialog. Nebo ano? Přišlo mi velice zvláštní, jakým způsobem se pohybovaly myšlenky obou účastníků - Sokrata i "znalce zbožnosti" Euthyfróna. Zatímco ve většině dialogů Sokratův společník přizná svou nevědomost, Euthyfrón si nepřestal zakládat na tom, že ví, co to zbožnost je a že to Sokratovi rád vysvětlí. Po několikerém vyvrácení Euthyfrónových definic se pyšný znalec zbožnosti vrací zpět k definici první, a tak oba společníci odcházejí vstříc svým soudům kvůli bezbožnosti s neznalostí toho, co to je. Euthyfrón ale žaluje svého otce a Sokrates je žalován za údajné kažení athénské mládeže, je zřejmé, kdo z nich by spíše měl vědět, co zbožnost je a co není.
Zajímavé bylo sledovat, jak se pýcha projevuje i u Sokrata samotného - svého společníka si vyloženě dobírá a tak oba diskutující disponují povýšeností, a právě ta jim snad brání dostat se ke kýžené definici zbožnosti. To, že tato definice není nalezena, a to, že ji Sokrates nepovažuje za tak důležitou jako jiné ctnosti, snad podtrhuje tíhu viny athénské polis na jeho nespravedlivém odsouzení.
Tedy znovu, pokud chcete zjistit, co je to zbožnost v očích Platónových, má cenu číst tento dialog? Asi ano, ale musíte domýšlet vše do důsledku a ne se jako Euthyfrón zastavit těsně před objevením existence ideje dobra, jež je zcela zásadní.

2 22.06.2020

Nejdříve jsem se děje knihy nějak nemohl chytit. Vadilo mi velké množství postav, ve kterých jsem měl zmatek a nemohl jsem si zvyknout na splývání a téměř vymizení objektivního vypravěče, co mě v jiných knihách otcovsky vodí za ručičku. Nakonec jsem se ale chytl a už bylo na čase. Po několikátém popisu stereotypního života protagonistů kniha začala nabírat na obrátkách. Pak už jsem se nepustil. Ohromil mě popis rutiny jednotlivých postav - života, kde se i intimní chvíle stávají přesně načasovaným strojem, života, ve kterém od vás nikdo neočekává nic jiného, než úplně to stejné, co minulý týden. Konzervativní snaha udržet si v životě vše tak, jak je, naše postavy ale omrzela a nastal čas na rošádu. Poeticky vyjádřené touhy namátkou rozhozené v textu najednou obsadily mnohem více prostoru a stereotyp byl usměrněn do pár slov z pracovního dne, které se svým stálým opakováním pro čtenáře už staly pojmy odkazující k nevýslovné nudě všednodennosti, a Páral se nebál ani pěkných metafor znázorňujících náhlou životní naplněnost postav (to jsem byl tehdy konečně rád, že mě objektivní vypravěč nevede za ručičku!). Rošáda se ale prokázala jako bezvýznamná, protože ze brzy ukázalo, že stereotyp má pro postavy připravený šach-mat ať už jsou v jakékoli pozici. "Laboratorní zpráva ze života hmyzu", jak Páral příznačně svou knihu pokřtil, po krátké soukromé vichřici revolty nakonec vypovídá o tom, že hmyz vichřici přežil a dříve mláďata, nyní dospělci se mohou zase věnovat svým opakujícím se zvířecím potřebám a zvykům.

2 18.04.2020

Málokdy si kupuji knihy v knihkupectví, často v antikvariátu, nejčastěji však čtu knihy z knihovny. Tentokrát jsem udělal z důvodu nedostatku knihovny výjimku a nákupu nové knihy ani v nejmenším nelituji!
Robert A. Segal píše jasně a srozumitelně, na začátku knihy nás seznamuje s mýtem o Adónidovi, který vždy u jednotlivých teorií využije jako ilustrativní příklad - čtenář tak může s lehkostí porovnávat nejen teorie samotné, ale i jejich (někdy pravděpodobné) vysvětlení stejného jevu - což je přesně to, co mi v mnohé naučné literatuře chybí a obírá mě o spoustu informací.
Mýtus je v osmi kapitolách nahlížen z mnoha vědeckých a historických perspektiv. Myslím, že si tam každý, koho zajímá svět, najde své - psycholog, antropolog, politolog, sociolog, filosof, literát, ale třeba i přírodovědec. Téma mýtu je obsáhlé a zdaleka ještě není vyčerpané - do hlavy se mi dere myšlenka, zda to není tím, že je "nevyčerpatelné" - toho slova nechci pateticky zneužívat, ale...

2 13.03.2020

Spíše než o tom, jak peníze křiví lidskou morálku, je kniha, dle mého, o tom, jak peníze tvoří lidskou morálku. Návštěva staré dámy je dramatickou jednohubkou o městě s komickými postavami dohnané do situace dohnané ad absurdum (jejíž skutečnost si ani samotné postavy nepřipouštějí - kdesi kdosi tvrdí, že nabídka milionářky je přece pouhý "žert") a dokazující pravdivost písně "prachy jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají". Ačkoli se takové sociální experimenty (jak pevně doufám) opravdu nedějí, vytvořila ve mně kniha ještě větší odpor k žití na dluh. Vyloženě mě zklamalo vyvrcholení (nebudu ho zde v komentáři předesílat) - řecký chór spravedlivých občanů mi ale dokázal spravit celkový dojem knihy. Jak je ta naše společnost tragikomická a my s ní!

2 03.03.2020

Skvělé hlubší uvedení do islámu. Pan Kropáček vše popisuje mistrovským způsobem znalého vypravěče, jen těch arabských pojmů na mě bylo občas až příliš. Velmi jsem si cenil hledání souvislostí mezi křesťanstvím a islámem - snad by se dalo říci, že kniha měla velmi sbližovací charakter. Dějiny islámu i jeho jednotlivé "duchovní cesty" byly popsány opravdu výtečně. Jediné, co mi na knize trochu vadilo, byla zastaralost - kniha vyšla, myslím, počátkem devadesátých let a ty kapitoly, které si vzaly na paškál islám v moderním době, dnes působí dosti neaktuálně. Samotného by mě zajímalo, jak by kniha vypadala, kdyby vyšla dnes, po zkušenosti s mnohými teroristickými útoky motivovanými vírou, ale i s tzv. Arabským jarem. Bohužel už nemůžeme společně s knihou říci, že pojem "islamista" je v Česku stále ještě chápán jako "orientalista zabývající se islámem"...

2 29.01.2020

Nietzsche je úžasný kritik lidské povrchnosti, malosti a maloměšťáctví, které se na konci 19. století projevovalo snad výrazněji než kdy předtím. Aforismy z "Radostné vědy" byly pro čtení často náročné, ale oceňuji jeho snahu komunikace se svým čtenářem (snad bych to nazval "hledáním spřízněné duše") - díky tomu jsem získával spíš citové než rozumové porozumění (ano, netvrdím, že to byl "soucit", šlo o porozumění druhé bytosti, porozumění skrze cit, ač se to může zdát jazykovým nesmyslem...). Nevím, zda byl Nietzsche "dobrý" filosof, těžko se to s někým porovnává - vždyť naprosto nepíše "vědecky" v dnešním slova smyslu (a vědeckost je bohužel stále měřítkem pravdivosti) ani tak jak psali filosofové před ním. Nietzsche byl duchem, který výrazně předešel svou dobu (a taky to svým čtenářům dává často dost zřetelně najevo), nebojím se říci, že v něčem předešel i naši dobu. Duch nespoutanosti v radosti i v zoufalství - takový (snad) byl a to vše vyplynulo především z jeho přitakání tomuto životu a tomuto světu. "Zabití Boha" totiž není pouhou negací náboženství, jak to známe např. u Feuerbacha - zabití Boha (které vlastně ani nemá tak na svědomí Nietzsche jako jeho křesťanští předchůdci) je otevřením zaslepených očí, zastavením hledání krásy někde jinde a konečně vidění nejvyšší krásy i tady - v přírodě, v lidském já, v životě.
V Radostné vědě jsem si ujasnil mnoho věcí, ve kterých jsem neměl dříve jasno - v Nietzscheho filosofii, v teorii umění, i v sobě, nicméně to, co na mě opravdu téměř vůbec nezapůsobilo, byly Nietzscheho "básničky". Možná je to jiným věkem, jiným obdobím - snad to dostatečně kompenzují nadčasové myšlenky aforismů...

2 22.01.2020

Trochu jsem se bál abecedního uspořádání egyptských božstev, ale nakonec jsem byl s knihou opravdu spokojen! To, že se některé mytologické příběhy (tím, že se vážou k více bohům) opakují mě nejdřív mírně štvalo, nicméně řekl jsem si, že takhle si je aspoň lépe zapamatuji.
Jednoduché ale ne přespříliš zjednodušené vysvětlení jednotlivých aktérů egyptského "panteonu" (zda tomu tak v případě Egypta vůbec smím říkat?) s jejich zobrazeními dělají knihu nejen čitelnou, ale i čtivou. :-)

2 19.12.2019

Je přinejmenším podivné, že Vítězslav Nezval skryl hluboké myšlenky bažící po nalezení smyslu života do básně nazvané Edison a o T. A. Edisonovi vyprávějící. Vážil jsem si rytmičnosti a částečně i jednoduchosti četby vzhledem k užívání sdruženého rýmu (i když občas jsem se trochu pousmál, když některá anglická slova na konci verše se rýmovaly s veršem následujícím - nebo předchozím - jen poté, když se hlásky vyslovily tak, jak by se slovo vyslovilo v češtině a ne v angličtině). Nadchly mě plynulé přechody mezi optimismem a "objevitelským nadšením" vždy vrcholícím v refrénu "Bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti" a na druhé straně pesimismem - sklonu k sebevraždě, hráčské vášni, noční zhýralé Prahy - vrcholícím v refrénu "Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek, stesk a úzkost z života i smrti". Velmi jsem si vážil taky náhlých přechodů básně k mnoha různorodým přirovnáním, kterým jistě nechyběla imaginace ani důmyslnost.
Nicméně - ačkoli z básně vyplývá nakonec spíše optimismus - mě kniha tolik neuchvátila. Před zasazením děje v nočním městě dám asi přednost přírodě a před opěvováním moderní doby a jejích vynálezů (které, jak se později ukázalo, mohou být často zkázonosné a vést dokonce k zániku planety) dám přednost něčemu nepomíjivému. S nevyřčeným tvrzením, že smyslem života člověka je zanechat po sobě nějaký odkaz, bych snad i mohl částečně souhlasit. Odkaz se ale dále rozmnožuje a nevím, zda by měl Edison radost, kdyby viděl, jak - snad kvůli rozmařilosti lidstva - svět plýtvá elektřinou na osvětlení (a tato elektřina je vyráběna většinou neekologickou cestou).
Tímto ale nechci nijak shazovat význam básně. Přece jen je to báseň krásná a dobrodružství objevování, které popisuje, je lákavé snad pro každého.
Teď už tedy "na shledanou dobrou noc a dobrý den / dobrou noc / sladký sen"

2 25.05.2019

Nádherná sbírečka dokazující, že je to právě poezie, co spojuje duchovní svět dospělých se světem dětského vnímání - ač si totiž dospělí s dětmi v mnohém nerozumí, básněmi se pochopí - tedy to z přečtení této knihy s krásnými ilustracemi vyplývá pro mě :)

2 02.12.2018

Básně, které na první pohled a první přečtení zaujmou a zapůsobí, nicméně musím přiznat, že přečíst celou sbírku bylo občas velmi náročné a nebál bych se použít slova odpudivé. S básněmi Vrchlického se to má asi tak - napsal jich obrovskou spoustu a jen některé (dle mého hlavně ty v této sbírce z oddílu o lásce a přírodě) dokáží být pro čtenáře estetickým zážitkem. Básním proletářským a básním o lásce k vlasti podle mého škodí přílišný důraz na zachování formy a také to, že v dnešní době se na obě tato témata díváme trochu s odstupem. Je nabíledni, že účelem socialistických strůjců této sbírky bylo hlavně to, dokázat, že Vrchlický nebyl "žádnej posranej buržoust mazlící se se stromy a z výšky sledující a zneužívající vnady chudých selek", takže podle toho také jako celek nepůsobí příliš působivě.

2 06.10.2018

Jean-Paul Sartre se v rozhovoru, který s ním vedla Simone de Beauvoir domnívá, že největším přínosem Proustovy série Hledání ztraceného času je popis společenských vrstev, je tomu tak? Co vše Proust popisuje - roušku jak velké části světa nám vlastně odhaluje? Po přečtení druhého dílu Ve stínu kvetoucích dívek jsem schopen již na dílo pohlížet z větší vzdálenosti a zároveň s lupou, která mi po přečtení prvního dílu chyběla, neboť co přišlo, bylo pouze blaženství a rozplývání se nad krásou proustovských obrazů a myšlenek.
Hledání ztraceného času je velice zdařilý pokus o nahlížení společnosti čistě subjektivními brýlemi a společně s ním pokus o popsání skutečností, ne tak jak jsou z vesmírného pohledu, ale tak jak jsou vnímány z pohledu jedince.

Prvním oborem skutečností, které jsou Proustem popisovány, jsou společenské vrstvy, to jak monarchisté pohrdají republikány a naopak, to jak jsou lidé hrdí na svůj vlastní titul, na to kolik mají doma obrazů od nejslavnějších malířů či na to s kolika lidmi se vlastně znají. A každý se snaží trochu poskočit výš a zároveň tvrdit, že sám je dost vysoko. Tento jev jde vysledovat jak u bohatých a vznešených pánů de Guermantes, hrdě reprezentující vše z feudalistických pořádků, tak i u vypravěčova spolužáka Blocha, který i přes svou vzdělanost zároveň pohrdá krásnou literaturou slavných autorů, ale zároveň je hrdý, že se stane "přítelem" Roberta de Saint-Lupe z vrstvy vyšší, dokonce tento stejný Bloch, který je původem z židovské rodiny si stěžuje na to, že je všude velké množství židů (tato jeho bytostná ambivalence je dána jeho vnitřním egoismem, pro jehož růst má dokonalé podmínky dvou mladších jemu se obdivujících sester), a toto pohrdání nižšími a úcta k vyšším a jakási snaha vypadat dobře ve společnosti - mít společenskou váhu se dokonce objevuje i u služky - kuchařky Františky, která si sama je vědoma své nadřazenosti vůči ostatnímu služebnictvu a dává ho často, i přes svou oddanost vypravěčově rodině, najevo.

Občas se ale stane, že se v určité zamindrákované vrstvě najde někdo, komu na jeho postavení nezáleží a bez ohledu na následky se zamiluje do člověka z vrstvy jiné, nižší. Zářným příkladem je Swann, jehož láska k Odettě je popisována v prvním dílu série. Co se týče lásky se ale v Proustovi dostáváme do trochu obtížnější situace k popisu, v druhém dílu pro mě ještě mnohem hůře myšlenkově vstřebatelného myšlenkového proudu než v díle prvním, protože nyní, už vypravěč nepopisuje lásky cizího člověka, ale své. Nejdříve ještě trochu dětskou lásku k Gilberte, se kterou si chodí hrát na Elysejská pole, píše jí dopisy, ale důvodem této lásky byla dle mého z velké části i vypravěčova snaha o vniknutí do Swannovy rodiny - především poznání jeho ženy - Odette. Láska je popsána jako něco, co necítíme k jednomu konkrétnímu člověku, ale cítíme to subjektivně, tj. pokud jsme zamilováni do nějakého člověka, jsme doopravdy zamilováni do našeho obrazu tohoto člověka - zde již nastupuje síla vzpomínek a zapomnění, které jsou pilíři Proustova díla. Člověk totiž zažívá každou skutečnost svým vlastním vědomím a je to podivuhodné. Největším nepřítelem našeho subjektivního prožívání dějů je Zvyk, který dokáže ničit krásné a dělat z nich něco všedního, proto taky bylo pro vypravěče v prvním díle tak důležité a tak rád na to vzpomínal, to, že v sobotu se u tetičky Leonie v Combray obědvalo později než jiné dny, proto také chtěl vypravěč tolik cestovat, aby vyšel ze spárů Zvyku. Láska není popisována pouze mezi mužem a ženou, ale i matkou a dcerou, dítětem - vypravěčem a keřem hlohu a dokonce i láskou mezi dvěma muži, či dvěma ženami, vždyť sám Proust byl homosexuál a jeho postavy jsou odrazem jeho osobnosti, proto když madam de Villeparisis podotýká, že madam de Sévigné, jejímž "Dopisům" se obdivuje jak vypravěčova babička, tak trochu nečekaně hrabě de Charluse, přece nemůže hovořit o lásce, když osoba, kterou tak vroucně milovala, byla její dcera, de Charlus jí odvětí, že přece nezáleží koho milujeme, hlavně že milujeme. Proust na různých místech dokazuje subjektivitu lásky - třeba: "S radostmi (lásky) je to jako s fotografiemi. To, co člověk zachytí v přítomnosti milované ženy, je jen negativ, který se vyvolává později, když se vrátíme domů a máme zas k použití tu vnitřní temnou komoru, jejíž vchod je "zazděn", dokud jsme mezi lidmi." Člověk si tedy svoji lásku k někomu vychutná až myšlenkově - až když je sám. Dále v lásce popisuje to, co se stalo základním kamenem Sartrovy filosofie - její unikání (či chcete-li "chybění"): "Jak jsem se s dívkou sbližoval a líp se s ní seznamoval, dělo se to vlastně odčítáním, neboť každý kus obraznosti a touhy byl nahrazován nějakou vědomostí, která znamenala mnohem méně." Tudíž, pokud jsou většinou idealizované obrazy o milované bytosti nahrazeny vědomostí, už bytost méně uniká, je nám známá, tudíž ji již nemůžeme subjektivně "zbožňovat" a popř. zbožšťovat. Proto se v druhé části druhého dílu vypravěč zamiluje do dívky z dívčího hloučku, který se, v krásně popsaných obrazových výrazech, prochází po Balbecké pláži nezamiluje do té, co vše zná a ví, ale do Albertine, jejíž duše mu uniká. Mladého vypravěče též popadaly touhy políbit nějakou náhodnou dívku dělnické třídy - mlékařku, rybářku - v prvním díle "dívku v lese", do té doby než zjistí (už nevím, zda mu to řekl Saint-Lupe či de Charlus), že mnohem krásnější nad získání si dívčiny tělesnosti, je získání si její duše, toho, aby si člověka pamatovala, protože myšlenky, vzpomínky a vnímání jsou předivo, ze kterého je utkán život člověka.

Třetím chování člověka, které dle mého stojí u Prousta na nejvyšší úrovni, je stupeň umělecký - zatímco k prvnímu dílu neodmyslitelně patřila hudba - Vinteuilova sonáta a krásná věta a osud jejího skladatele, druhým dílem prostupuje malířství. Ve zkratce (komentář musí mít max. 6000 znaků) - umění je nejvyšším možným cílem, protože dokáže popsat vnímání člověka, jinak unikající.

Příště volně pokračuji...

2 09.09.2018

Drama má velmi rychlý spád jak co se týče dějové linky tak i co se týče "spádu do myšlenkových hlubin". Sartre mimo napjaté rozhovory hlavních aktérů dokázal do hry zakomponovat i jiné divadelní jevy, které stojí za povšimnutí např. vtáhnutí minulých událostí do přítomného děje pomocí zesilujících promluv postav minulosti, což se mu velmi zdatně podařilo. Velmi na mě zapůsobil popis interiéru pokoje blázna Franze.
Postavy jsou jako v každé jiné tragédii velmi originální se spletitými myšlenkami, které se ale v průběhu času snad ještě více zamotávají než aby se rozplétali.
Ústřední téma je u Sartra obvyklá lidská svoboda. Franz po pokusu o záchranu uprchlého žida se sám v průběhu války stává mučitelem, neboť žije v domnění, že svět je "buď - anebo", proto také stále dokola opakuje svou myšlenku o zmučeném Německu, které snad válku prohrálo ne proto, že se bylo málo lidské, ale spíše proto, že bylo nedostatečně nelidské - když už si Franz vybral nelidskost, stál za ní.
Postava Otce zase během času zjišťuje, že to není on, kdo má moc nad firmou, ale spíše firma, kdo má moc nad ním a že když odejde z jejího vedení, tak se vlastně nic převratného nestane, jen to, že firma bude mít moc nad někým jiným.
Odstrkovaný syn Werner přes vše nečestné, co mu jeho rodina způsobila si vybírá stále stát za svým otcem.
Ctižádostivá Johanna nachází spřízněnou duši ve Franzovi, protože i ona je druh člověka, který chtěl vše a teď nemá nic, když nic, tak aspoň pořádné...
A dcera Leni? Ta miluje svého bratra a je na něm psychicky závislá. I přestože ví, že Krabi neexistují, sama v ně věří snad i více než Franz, možná je to dané tím, že ona sama Franzovi velmi lže o osudu Německa, tak pro ní není těžké věřit jeho lžím-přeludům.

Drama s povedenou zápletkou a podivuhodnými postavami nás zpravuje o tom, že i vězeň může věznit a že poražení jsou vítězové - což se jako "motto rodiny" objevuje ve hře velmi často a je pravdivé nejen co se týče německé ekonomiky, je však pravdivé jen ze "správného" úhlu pohledu.

2 06.07.2018