coppacabana komentáře u knih

Po této komedii jsem sáhla, abych si přečetla v rámci čtenářské výzvy pro rok 2018 "knihu, která byla vydána v roce mého narození". Krásně jsem si tím zpříjemnila horké letní odpoledne a nadmíru se pobavila.

1 30.07.2018

Řekněte mi upřímně... byl někdo schopen přečíst jedinou pasáž, u Merlina - třeba jen jedinou větu, ve které se vyskytovala Umbitchová, aniž by ji proklínal na celé okolí? Protože já ne. Její poslední větší scénu v knize jsem tak moc prožívala, až to nebylo zdravé. Škoda jen že tu starou ropuchu neoddělali úplně. Aby nám v sérii strašila po osm set stránek, to mi přijde dost.
Kdyby nebylo tady Dolores, kniha by konkurovala Relikviím o můj nejoblíbenější díl z celé série. Věci se dávají do pohybu, v každé kapitole na nás Rowlingová chrlí informaci za informací. Malé maličkosti, kterých je v knížce požehnaně, ji dělají jenom úžasnější. Harryho odsekávání, Harryho perlení.
Dokázala bych o této knize žvatlat/psát hodiny. Zbožňovala jsem každičkou stránku (tedy každou, ve které nebyla Umbitchová) a o každé stránce bych také dokázala něco říct. Každý detail na těch stránkách bych dokázala ocenit. Ale to si nechám pro ucho mé kamarádky a rozloučím se s tím, že se už těším, až si re-readnu další díl.

3 30.07.2018

Musím upřímně říct, že jsem od knížky - vzhledem k tomu, že je označována jako psychothriller - očekávala něco trochu jiného. Očekávala jsem, že mi to zamotá hlavu, že mi při četbě bude běhat mráz po zádech, že se budu bát v noci na záchod či do koupelny, ve strachu, že v odrazu mého zrcadla uvidím vlastní černooké já.
Nic z mých očekáváních se ale bohužel nenaplnila a já již v polovině knihy zjistila, že jsem docela zklamaná. Snad kdyby se o ní nemluvilo jako o psychothrilleru, byly by mé dojmy lepší.
Co ale musím rozhodně pochválit, ne-li vynést do nebes, je autorčin styl psaní. Krásně si se slovy hraje, nachází stále nová a nová slovní spojení, až to připomíná lyrično. Já tyhle styly úplně nejvíc žeru, takže to byla pastva pro oči.

4 30.07.2018

Jelikož jsem už od "Fangirl" nadšenou fanynkou autorky, docela jsem se lekla, když mi kamarádka říkala, že "Eleanor a Park" bylo nic moc. Chtěla jsem se zhroutit v záchvatu hysterie.
Ale nakonec jsem si i přes kamarádčino přesvědčování knížku pořídila - v originále, jako předchozí knihy od této autorky - a byla nanejvýš spokojená, že jsem tak učinila.
Jak knížky ubývalo a Eleanor s Parkem se do sebe zamilovávali každým písmenkem o trochu víc, já se na místě - podle situace v posteli, na židli, v houpací síti, v buse - roztékala. Není roztomilejšího páru. A není autorky, která by proces zamilování se dokázala lépe popsat. Se všemi jedinečnými detaily, které dělají tuto knížku ještě lepší.
Nečekejte v tom něco... hlubokého. Nějakou velkou literaturu. A tím označením nemyslím, že to s vámi nehne. (Protože, když budete číst pozorně, flákne to s vámi o zeď.) Myslím tím, že to pravděpodobně není dílo, které by přeborní odborníci zařadili do maturitní četby. Ale je to dílo, na které se rozpustile usmějete, když ho zahlédnete ve vaší knihovničce, mezi ostatními milovanými knížkami.

6 29.07.2018

Byl to skvělý pocit - konečně si koupit knížku po těch třech letech, kdy mi jen ležela ve wish-listě. A ještě jedinečnější bylo, když jsem si knížku přečetla. Přestože mi dech nijak nevyrazila - od Briggsové jsem toho přečetla už habaděj, a tato autorka se, co se týče šablony zápletky, často opakuje -, čtení jsem si i opět, po třech letech užila. Jako bych se po dlouhé době setkala se starým přítelem.
Líbil se mi kontrast mezi chladným Charlesem a hravou Annou a užívala jsem si primitivní stránku fae a vlkodlaků, kterou autorka čtenářům typicky vykresluje. Tím se tolik liší od ostatních fantasy knížek (nebo alespoň od fantasy knížek, které čtu já).
Za mě byla nejlepší první půlka knihy, pak už to postupně - tedy krom poslední bojové scény - sláblo. Když nad tím vlastně teď přemýšlím, konec se mi zdál docela uspěchaný. Uvidíme ale, co nám tato série ještě přinese a jak to s konfliktem lidí a fae dopadne.

2 28.07.2018

Nevím, co je fantastičtější - tvorové, o kterých kniha vypráví, nebo ilustrace těch tvorů. Rozhodně ale můžu říct, že s obrázky každého zvířete to byl úplně jiný zážitek, než když jsem si četla klasické vydání. Navíc to byly velice originální a zajímavé ilustrace a já se nachytala nad některými zírat hned několik minut. Ilustrované vydání určitě doporučuji. Je to umělecký kousek.

Docela lituju, že jsem neodolala a knihu si fakt nenechala až na prázdniny, kdy by právě mou jedinou starostí bylo, co budu jíst ten den, kam se půjdu podívat a co zažiju. Protože tato knížka je vyloženě na to, abyste ji vláčeli křížem krážem a vlastní objevování si doplnili objevováním Liny a Rena. Autorka úplně dokonale popsala Florencii - ty uličky, gelato, most. Itálie je prostě neskutečná. A Itálie v očích autorky je ještě neskutečnější. Strašně jsem si užívala ten pomalu se budující vztah Rena a Liny. Co si budeme povídat, ti dva jsou strašně roztomilí a od toho momentu v Římě následovaly všechny mé top scény - aneb scény, při kterých jsem se bláznivě křenila. Je to úžasné oddychové čtení a já se těším, až si knížku znovu otevřu někde na dovolené (třeba v té Itálii) a znovu se budu bláznivě usmívat.

3 25.06.2018

Bílá nemoc je mým prvním přečteným dramatem (samozřejmě zadaným mou skvělou češtinářkou). A jo, určitě bych si to užila víc v divadle. Vlastně bych ráda viděla divadelní provedení. Četla jsem v noci a docela se mi už klížily oči, ale děj mě udržel vzhůru. A kvůli poselství dramatu jsem měla ty oči po dočtení ještě nějakou dobu otevřené. Bylo to úžasně napsané, nebyly tam zbytečné řečičky a četlo se to skvěle. Karel Čapek byl velice obdivuhodný člověk, kterého bychom si všichni měli vážit.

10 30.05.2018

Panebože. U Anděla. (A u Merlinových vousů, protože v sobě nemůžu zapřít svou potterheadskou náturu.) Četla jsem a četla jsem, a jak jsem četla, sama od sebe jsem si lámala srdce. A je to ta nejkrásnější věc, co mi to srdce kdy mohla zlomit. Všechny otázky byly zodpovězeny a odpovědi vás zničily. Vyloženě si připadám masochisticky, když čtu takové knížky, knížky, které mě nutí cítit tolik věcí, až příliš moc věcí. Celou dobu jsem při četbě kulila oči a posledních sto stran jsem si ty oči vyplakala. (Druhý den ráno byly nateklé. Proč jsem jen emocionální ženská?) A jsem tak ráda za epilog. (A zároveň ho nenávidím.) Budu znít sobecky, ale jsem tak ráda, že Tessa milovala jen dva lidi a že to byli právě Will a Jem. Cassandra Clare je umělkyně. Dokáže své čtenáře udělat cokoliv prostřednictvím svých slov. A já se strašně těším, až dočtu kupu nepřečtených knížek ve své knihovničce a začnu Nástroje smrti. Doporučuji. Ale je to na vlastní nebezpečí.

2 30.05.2018

Druhý díl představuje jedno naprosto šokující a vlastně i lepší, akčnější pokračování prvního dílu, který byl takový úvod, takže ve dvojce už nastupujete do rozjetého vlaku, jenž vás hned strhne na další dobrodružství s lovci stínů. A jsem šíleně šťastná, že jsem to četla v originále, protože v originále vás každé slovo uhodí takovou silou, jelikož Cassandra Clare ví, jak slova používat, aby své čtenáře citově zničila.
Během čtení zjistíte o hlavních hrdinech tolik věcí. A to hlavně o Willovi, jehož život, jehož minulost je vyloženě srdcervoucí. Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky postavy, pro které mi srdce bolelo jako pro Williama Herondalea.
Budete toho cítit hodně. Ať už to je radost, frustrace, smutek nebo vztek. Budete toho cítit tak moc, až to bude nezdravé. A posledních sto stran? Kvůli nim si samou frustrací rvete vlasy. A určitě ne kvůli stylu, kterým to je napsané, protože věřím, že by se na planetě nenašel člověk, který by si nezamiloval slova Cassandry Clareové.

3 30.05.2018

Názory na tuhle knížku se mi měnily jako bych byla na horské dráze. Nejprve jsem zápasila s nářečím a celkovým stylem, kterým to je napsaný. Pak jsem se přes to dostala a jo, začalo mě to bavit, začala jsem si ten styl a příběh vyloženě užívat, těšit se na něj. Kdyby knížka pokračovala v podobném duchu, asi bych ji ohodnotila pěti hvězdičkami. Bohužel ale jsem se potom dostala k té snové části, kdy Péťa blouznil a přestože vyprávění bylo vtipné, čtení tolikastránkového snu jsem si opravdu neužívala, spíš mi to připadalo zbytečné a chvílema jsem to chtěla přeskočit. To pro mě asi celou knihu naprosto zabilo.

8 30.05.2018

Po dlouhé době jsem sáhla po nějaké hororové knížce a rozhodně nelituju své volby. Přiznám se, že jsem od Mitchella nikdy předtím nic nečetla, tento žánr prostě není můj šálek čaje. Ale horory o strašidelných domech miluju a přestože to, co jsem četla, nebylo přesně podle mého očekávání, jsem nadšená. Celé mi to přišlo geniální. Zpočátku jsem byla vůči všemu důvěřivá (aspoň tak první dva tři príběhy), aby mi Grayrovic dvojčata vzápětí má přesvědčení zbořila. Nakonec jsem s každou novou postavou počítala s tím, že může být jeden z nich. Nejvíce jsem asi naletěla u Pinka, když vyprávěl Grayrovic životní příběh. Nakonec mi ale přišlo podezřelé, kolik věcí o nich ví. Oceňuji, jak skvěle autor popsal pohled a myšlení každého z obětí dvojčat. Psychicky nemocné děcko opravdu přemýšlelo jako psychicky nemocné děcko, polda přemýšlel jako polda, stydlivá vysokoškolačka přemýšlela jako stydlivá vysokoškolačka, atd. Trochu mi dělalo problém porozumět terminologii okolo celé té simulace domu, ale nakonec jsem si to nějak ujasnila. Knihu rozhodně doporučuji.

2 09.05.2018

(obsahuje malou míru spoilerů)
Jak já se do světa stínů zamilovala a stále zamilovávám. A překvapivě je v 19. století ještě atraktivnější než v 21. Pokud se nemýlím, Londýn v té době byl po první průmyslové revoluci, proto mi přijde velice nápadité, že hlavní zbraní temné strany byly mechanické stroje, tedy roboti. Nádherný "detail". A zamilovala jsem si Tessu a její lásku k literatuře a to, jak dokáže Willa usadit. A stejně tak jsem si zamilovala Willa, protože jsem typická náctiletá kačena a záhadní bad boyové jsou úplně nejvíc. Lol. Z čehož nejsem moc nadšená, protože podle toho, co jsem se zatím dozvěděla, Tessa skončí s Jemem. Ale to asi přežiju, protože i ten mi je sympatický. A co se mi na knížce ještě líbilo, byly všechny ty citáty (ať už na začátku kapitol, nebo v konverzacích mezi Tessou a Willem). Moc a moc se těším, až dočtu všechnu povinnou četbu a vrhnu se na další díl.

1 09.05.2018

Naprostá genialita. Nadčasová a pokroková četba. Obdivuji, že autor psal o takovém světě, o takovém režimu v té době - tedy v polovině 20. století. Bylo to depresivní, bylo to ponuré a bylo to znervózňující. Neustále jsem si přirovnávala dnešní, minulou a i budoucí dobu k té, jakou Orwell stvořil v knize. Nehorázně mě frustrovaly ty vymyté mozky občanů Oceánie, fakt že literaturu píšou stroje, nikoliv lidé. S každým řádkem mi mráz přejížděl po zádech. Jediné, co mě na té knize snad nebavilo, byla ta teoretická část, když Winston četl "knihu". Ovšem ani to mi nesebralo radost - pokud to tak můžu vyjádřit, možná bych to pozměnila na požitek - ze čtení.

11 09.05.2018

Knihu jsem už četla podruhé. Tentokrát ale byla moje vlastní, takže ne půjčená z knihovny, a já si četbu o to víc užila. Vyprávění Cheryl Strayedové a samotná její cesta na PCT je strhující. Zpočátku docela trvá, než se do toho pořádně dostanete, než zapomenete na všechno okolo, ale když se tak stane, je to pohádka. Cheryl krásně vypravuje a nebere si, co se týče chyb, které udělala na cestě, servítky. Je v každém svém slově upřímná a bez přetvářky. Jakmile se s knížkou zachumláte v posteli s čajem, nemůžete ji pustit z ruky.

6 14.04.2018

Uvidíte tuhle knížku v knihkupectví a je to láska na první pohled. Protože, buďme upřímní, ta obálka je naprostá bomba. Naprostá dokonalost. A ten obsah je ještě krásnější a dokonalejší. A bombovější. Zamilujete si Daniela i Kita. Zamilujete si, jak se ti dva vlastně dali dohromady. Ztotožníte se s nimi. Protože mluví o běžných věcech, o běžných problémech jednadvacátého století, se kterými se potýkáte i vy. Je to upřímné, je to pravdivé. A vy tu knížku nemůžete zavřít. A já to miluju.

5 25.03.2018

Tato kniha je báječná. Nemůžete ji odložit. Za žádných okolností. Celých 290 stran přemýšlíte, kdo to vlastně ten Blue je. Jestli tenhle, tamten, nebo nedej bože támhleten. A v průběhu toho se smějete, až přes vlastní slzy nevidíte, a takové ty "aaaw" momenty máte každou druhou větu. (Také máte občas chuť dát některým spolužákům hlavních postav přes držku.) Takže tuto báječnou vtipnou knížku všem doporučuji. Budete se smát, možná i brečet (ať už smíchem nebo dojetím) a budete si neustále psát s vaší kamarádkou, která by to mohla i nemusela číst (ale hlavně by měla), kdo to vlastně ten Blue je.

5 19.03.2018

(trocha spoilerů)
Po této knížce jsem sáhla poslední den mé brigády s tím, že to bude moje odměna za dobře odvedenou práci, že si přečtu dobrou oddechovku. Takže opravdu netuším, proč, když jsem tu knížku dočetla, se mi zmocnilo hluboké zklamání. Možná proto, že to nebylo zrovna dobrý počteníčko. Nebo proto, že vzhledem k tomu, kolikrát se spolu rozešli, a že Charlotte skončila kvůli Tateově fanynce v nemocnici, to vlastně nebyla ani oddechovka. Ale asi to stejně bude proto, že jsem za ní utratila skoro tři stovky, což je jedna celá výplata z již zmíněné brigády.

4 18.03.2018