coppacabana komentáře u knih

Tak jsem se po letech odkládání konečně dostala k „Haně“. Ale že by se ona dostala ke mně? To bohužel říci nemůžu...
Obdivuji grafické zpracování románu. Je pěkně minimalistické a užívám si tu symboliku, která se za každým detailem skrývá. Krásně svižně se mi to četlo, což bylo po četbě tolika složitých dílech příjemnou změnou. Některé zvraty mě docela překvapily.
Ale jaksi mě to neoslovilo. Jaksi ve mně kniha nevzbudila ty emoce, které jsem očekávala, že ve mně vzbudí. Nemůžu říci, že mě nechala chladnou - kolikrát mi z očí vytryskly slzy, po vyprávění Miry jsem se nedokázala dočkat, až odkryji veškerá tajemství její rodiny. Ale zkrátka nemohu říci, že by mě kniha oslovila. Možná to bylo tím, že jsem přímo před „Hanou“ četla knížku, která také vyprávěla o tomto období, a toto pro mě bylo jen rychlý výtah. Možná jsem měla sáhnout po něčem jiném a pak teprve začít s „Hanou“. Možná utlumovala umělecká stránka knihy veškeré to utrpení, které v ní bylo popisováno. Možná mi můj zážitek zabila druhá část, která dle mého názoru nebyla úplně vydařená...
Co se dá dělat - třeba po knížce sáhnu jednoho dne znovu a konečně mě oslní.

11 10.02.2020

Do této knihy jsem šla s vědomím, že mě čeká opravdu obtížná četba. A co si budem - prvních několik desítek stránek bylo peklo. Vyprávěcí forma je strohá, nezaujatá, skoro jako výklad v učebnici dějepisu. Tlusté odstavce a jména valící se ze všech stran tomu moc nepomáhají. A přestože žádný ze zmíněných aspektů během celé knihy nezmizel, brzy jsem přestala tyto překážky vnímat jako překážky, neboť jsem byla plně zahloubaná do vyprávění, které nám autor suše, ale umě servíroval.
Opět jsem do tohoto období nahlédla z trochu jiné roviny. Jako dítě z nepříliš intelektuální rodiny a žačka základní školy, ve které se dějepisářky neobtěžovaly nějakého Schindlera zmiňovat ze strachu, že nestihnou probrat danou látku, jsem se s postavou tohoto kariéristy, který obětoval vše, aby pomohl, aby zachránil životy více než tisícovky židů, setkala teprve před dvěma lety přímo v Krakově. Tenkrát jsem nevěděla úplně, o koho se jedná. Neviděla jsem film, nečetla jsem o něm jediný článek.
Teď už ale o něm vím daleko víc. Spoustu věcí. A také vím, že rozhodně není černobílý - Oskar Schindler navždy bude, alespoň v mých očích, šedou postavou, ale zároveň jednou z těch nejlepších světové historie.
Doporučuji.

13 10.02.2020

Ač je to v rozporu s veškerými morálními hodnoty, které jsou mi vlastní, musím říci, že co se týče umělecké roviny knihy, nebylo to tak pamětihodné. Jazyk vypravování mi zkrátka neseděl, ale na tom nakonec tolik nesejde.
Protože v případě takové knihy je umělecká rovina druhořadá, podřízená hrůzostrašnému obsahu, který nám paní Birenbaum servíruje takřka nezúčastněně. Ačkoliv jsou v knize líčeny věci naprosto neuvěřitelné, paní Birenbaum o svých záčitcích vypráví s pokorou, která je obdivuhodná, vzhledem k povaze těchto zážitků.
Ve svých příspěvcích se jistě už opakuji, ale přesto to napíšu - bylo zajímavé se podívat na druhou světovou válku, na holocaust, opět z trochu jiné roviny. Zatím jsem ještě nečetla knihu, která popisovala přežívání v ghettu, popisovala osvobození sovětskou armádou. Baví mě - jakkoliv morbidně to může znít - objevovat další a další kousíčky příběhů, které druhou světovou válku, nejhorší ze všech válek, tvoří. Škola vám toto nenabídne. Výklad, kterému jste ve škole podstoupeni, je jako předmluva pro všechny tyto knihy - ať už beletrii, nebo memoáry - o druhé světové válce, chladná a uspěchaná předmluva, která zdaleka nedokáže vyjádřit, co vše se v tom období ve světě stalo.

07.02.2020

Po brilantní duologii „Muffin a čaj“ byla má očekávání vskutku velká, ale bohužel je první díl poeticky nazvané série „Ve stínu oskeruše“ nesplnil. To, co fungovalo ve zmiňované duologii, co mě přimělo se do ní tak zamilovat, mi tentokrát zkrátka nesedělo. A je tu dalších pár věcí, které můj čtenářský zážitek narušily.
Fantasy knihy by měly mít dobře propracovaný svět. Zde byla realita příběhu ale jakoby jen lehce nastíněná bez většího vysvětlování. Abych byla upřímná, moc jsem jí nerozuměla. Připadalo mi to, jako by nám byl předložen hrubý náčrt olejové malby... Doufám tedy, že ve druhém díle se o realitě, ve které se hlavní postavy nachází, dozvíme více.
Zatímco v duologii „Muffin a čaj“ jsem si zamilovala jak hlavní postavy, tak i některé vedlejší, tady mě hlavní trojka nechala chladnou. Ano, jsou sice zajímavé, ale jako by mi nebyly naservírované správně. Abych ale jen nespílala - vztah mezi Dárkem a Anastázií mě fascinoval a docela mě zaujala postava Terezy. Už se těším, až se v květnu dozvím, co má za lubem.
Knize také chyběla akce. Pořádná akční akce a ne ty triviální zádrhely, které problémy na výpravě představovaly a které byly vyřešeny rychlostí blesku. Teprve až k samotnému konci knihy jsou hlavní hrdinové postaveni před velký, fatální problém, kolem kterého se nejspíš bude motat děj druhého dílu.
Na rozdíl od ostatních čtenářů této knihy mi střídání časových linek nijak nevadilo. Věřím, že to je efektivní způsob, jak převyprávět události minulé, aniž by byly shrnuty několika větami z úst titulní postavy, jak to většinou bývá. Krom toho, pokud si to dobře pamatuji, spolu kapitoly souvisely - kapitola z přítomnosti položila otázku a následující kapitola z minulosti na ni odpověděla.
Ke konci tohoto příspěvku chci ještě zmínit, že se mi líbilo to... „poselství“, které se v knize objevuje. Lidé se chovají vůči přírodě a životnímu bezohledně, příroda je chce potrestat (nejspíš) - lze to považovat za narážku na současnou, politiky a nadšence z celého světa diskutovanou problematiku životního prostředí.

4 07.02.2020

Třetí díl začíná v předchozím díle naznačovaným přesunem z NYC do Alicante, hlavního města Idrisu, který pro žádnou z postav neproběhne ale vyloženě hladce... Alicante je prezentováno jako malebné provensálské městečko s tím rozdílem, že se po všech stranách tyčí vysoké světélkující sloupy na ochranu proti démonům. Trochu mi ta nevšední kombinace nešla do hlavy, ale budiž.
S příchodem do Alicante se nám také dostane dalšího vyprávění od bývalých členů Valentýnova Kruhu, které pro mě bylo nejzajímavější částí celé knihy a ještě více mě utvrdilo v tom, že by bylo báječné, kdyby autorka zapřemýšlela nad napsáním celé série o této etapě v historii lovců stínů. Bylo by zajímavé vidět tu verzi Valentýna, o kterém všichni vyprávějí od Mayrise po Jocelyn. Bylo by zajímavé seznámit se více se Stephenem. Bylo by zajímavé zmapovat historii Kruhu od prvních náznaků po jeho pád.
Jsem potěšená Claryiným pokrokem jako postavy. Ano, stále je otravná, ale projevila obdivuhodné schopnosti a hlavně mě nejvíce potěšila svým proslovem tváří v tvář obrovskému počtu hrozivých lovců stínů. Těším se, jak bude pokračovat dál, protože mě zpočátku jako titulní postava moc neohromila.
Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, jsem zvědavá, jak bude samotná série pokračovat dál. Třetí díl totiž nabídl docela ucelený pěkný konec. Zlo je poraženo (Valentýnův osud mě jistě pobavil), všichni dostali, po čem toužili, politický svět lovců stínů se začíná ubírat správným směrem a celkově, kdybych nevěděla, že následují ještě další tři díly, bych si myslela, že se jedná o úplný konec. To by tu ale nemohl být Sebastian Verlac, který, alespoň tak předpokládám, po Valentýnovi převezme roli hlavního záporáka. Uvidím, jestli na této pozici obstojí lépe...
Doporučuji.

27.01.2020

Knihy, které jsou součástí nějaké delší série, mají často tendenci být až přehnaně natahované. Takový pocit jsem měla i u „Města z popela“. Děj, který byl v anglickém vydání vyprávěn na celkovém počtu tří set stránek, by byl v obvyklé jednodílovce vyjádřen třeba jen padesáti stránkami. Některé scény mi tam připadaly zbytečné, dějová linka s Valentýnem se dost podobala té v prvním dílu a celkově jsem měla z celé knížky pocit, jako by byla - což také patří mezi rysy sériových knížek - mostem mezi prvním a třetím dějem.
Na druhou stranu jsme se seznámili s novými postavami. Konečně se objevili Lightwoodovi, kteří celý první díl strávili v Alicante, a byla nám představena postava konzulky Imogen Herondaleové, která mi sice svou tvrdohlavostí vůči Jaceovi neskutečně lezla na nervy, ale ze které jsem byla vzhledem k jejímu příjmení dojatá, kdykoliv se v knize objevila. S její postavou jsme se také ponořili do nebezpečných hlubin tragické minulosti Kruhu a já se nachytala toužit po celé sérii, která by o této éře vyprávěla.
No, občas jsem se musela přemáhat, abych otočila na další stránku, na četbu jsem se tolik netěšila, ale originalita světa lovců stínu a také zajímavé zvraty v osobních životech některých postav (o kterých bych se chtěla rozbásnit, ale nerada spoileruji) to docela šikovně vyvážily.

27.01.2020

"Malý princ" je pohádka, která se nám bude líbit vždycky, paradoxně ji ale pochopíme až jako dospělí...
Jedná se o krásnou knížečku s krásnými myšlenkami. Jako mnohé knížky pro děti je i tato ilustrována širokým spektrem obrázků, nýbrž zatímco v ostatních knížkách ilustrace hrají většinou roli jakéhosi oživení příběhu, v "Malém princi" jsou esenciální součástí vyprávění. Bez nich by vlastně kniha neměla smysl, bez nich by neměla své kouzlo.
Je to takový ten typ knihy, který prostě neomrzí, který Vám lahodí pokaždé a nezáleží na tom, pokud příběh čtete podvanácté (nebo jako já potřetí a tentokrát v němčině). Zbožňujete Malého prince a bavíte se jeho střety s dospěláky. Také se nad nimi ale i zamýšlíte. Nabízí čtenářům mocná poselství zamaskovaná cukrovou vatou pohádky. Doporučuji.

13 22.01.2020

Už od chvíle, kdy jsem knihu zahlédla v knihkupectví, jsem toužila si ji přečíst. Může za to právě ta překrásná minimalistická obálka.
Nicméně, jak jsem se pustila do čtení, hned mi bylo jasné, že to nebude můj šálek čaje. Představovala jsem si, co se týče stylu, docela něco jiného. Něco možná velkolepějšího, tajemnějšího, epičtějšího, něco trochu květnatějšího, něco plné tropů a figur.
Místo toho mi byl prezentován tento docela střízlivý styl vyprávění, který nejen, že mě nudil, ale také ve mně vzbudil pocit, že je snad kniha určená pro děti. Možná to byl autorův účel - sdělovat události věcně, moc se do toho nemíchat nějakými složitými větami. Možná takový zkrátka je autorův styl, což nemohu posoudit, jelikož jsem doposud Gaimana nečetla.
Někdy jsem také úplně nerozuměla, proč některé postavy jednají tak, jak jednají. Nicméně to sotva můžu dávat autorovi za zlé. Zaprvé je to již zkrátka daná povaha bájí a pověstí - většinu skutečností nám pouze sdělují, nevysvětlují, proč to tak je. Zadruhé je Gaimanova "Severská mytologie" pouhým výtahem z těch nejzajímavějších mýtů, tudíž od ní nemůžu vyžadovat, že opodstatní veškeré motivy postav ve formě dalších příběhů.
Na druhou stranu bylo fascinující číst o příbězích, které jsem doposud viděla jako krátké digitální řádky na monitoru.

07.12.2019

Tak s touto knihou - s tímto životním příběhem, chcete-li - jsem rozhodně nesáhla vedle.
Mladý Chris McCandless uniká před civilizací do divočiny, kde se živí tím, co mu dává příroda - lovnou zvěří, veverkami, trochou těch ryb a rostlinnou stravou. Ke konci už nachází jakési usmíření, dostává se k určitému kompromisu a je připraven se vrátit do města. A bylo by se mu to i podařilo, nebýt jednoho omylu...
Užívala jsem si při četbě těch pocitů, kterých se mi dostávalo s každým řádkem. Směs klidu a míru, úžasu, ale hlavně pocitu těsného propojení s přírodou, s divočinou. Nejednou jsem zatoužila být na Chrisově místě. Dát sbohem pravidlům a alespoň nějaký čas strávit mimo civilizaci.
Musím ale zmínit, že občas jsem se ztrácela v jednotlivých "výpovědích". Každou kapitolu jsem se musela zastavit a ujasnit si, do jaké fáze Chrisova příběhu tato část zapadá. Neboť autor nezvolil chronologickou kompozici, nýbrž to tam házel ne vyloženě namátkově, ale na přeskáčku.
To ale způsobilo, že jste se o Chrisovi stále dozvídali něco jiného - dokonce i v úplném závěru knihy. Mysleli jste si, že už jste si o něm udělali obrázek, a najednou přišla další kapitola a náš hlavní hrdina, tento pozoruhodný člověk, nabyl zcela jiných rozměrů.
Příjemná, pamětihodná četba. Doporučuji.

4 20.11.2019

Druhý díl s sebou přináší docela jednoduchou zápletku se štědrým douškem akce, protivným politikařením, novými postavami a zvraty, nad kterýma se minuty poté jen lapá po dechu.
Na rozdíl od prvního dílu nám také nabízí více pohledů - setkáváme se tedy nejenom s Citřinými a Rowanovými myšlenkami, ale i s myšlenkami Xénokrata, Rowanova kamaráda Tygera, nové postavy Greysona, který svou roli jistě dohraje ve třetím díle, Curieové, Faradaye a pár dalších nedůležitých smrtek.
Kapitoly jsou doprovázené filozofickými myšlenkami samotného Nimba a jistě se mnou budete mnozí souhlasit, že se jedná o nesmírně zajímavé čtení, které jenom zve k delšímu zamyšlení. Jeho závěrečné konání mě úplně překvapilo - přišlo mi velice impulzivní na tak vysoce inteligentní mysl.
Jako už první díl napovídal, v tomto se více setkáváme s pohledem Citry než Rowana. Přestože toho chlapce zbožňuji, Citru přímo miluji. Je zajímavé sledovat její přerod z pouhé učednice Citry Terranové na ctihodnou smrtku Anastázii. Je skvělá, správňácká a - jak Nimbus několikrát řekl - důležitá.
Ten konec mi vyrazil dech. Vyrval mi srdce z těla. Docvaklo mi, co se plánuje, dříve, než to bylo dokonáno, ale ve svých nejdivočejších představách jsem si nemyslela, že to pro protagonisty i vedlejší postavy dopadne tak, jak to dopadlo.
V důsledku tohoto konce se nemůžu dočkat třetího a závěrečného dílu - snad knihu nakladatelství Yoli publikuje co nejdříve.

6 12.09.2019

Upřímně - nebylo to to, co jsem čekala. Ale to neznamená, že jsem byla zklamaná. Ne, kniha není učebnice jako "Fantastická zvířata a kde je najít" a "Famfrpál v průběhu věků". V bradavické knihovně byste ji tedy asi nenalezli. Nenabízí nové, doposud nezveřejněné informace z kouzelnického světa HP, nabízí něco docela jiného - historické prameny o čarodějnictví.
Po celou dobu, co jsem knihu četla, jsem se nestačila divit, kam až Britská knihovna musela sáhnout, aby objevila všechny fascinující informace o opravdových mandragorách, kotlících, létání na koštěti, dracích, předpovídání budoucnosti, kouzelných hůlkách aj. Říkala jsem si - a tohle Rowlingová všechno věděla? Protože přesně takový to budí dojem - jako by paní autorka udělala rozsáhlý výzkum, aby postavila svůj kouzelnický svět "na pravdě".
Také zde najdete spoustu rozkošných ilustrací samotné J. K. Rowlingové. Uvidíte, jak si ještě předtím, než se stal Harry Potter světovým pojmem, představovala Hagrida, Protivu, Bezhlavého Nicka, profesorku Prýtovou a jen bych mohla pokračovat.
Stránky knihy jsou povětšinou doplněné překrásnými ilustracemi Jima Kaye, které jsou - tedy alespoň tak předpokládám, já osobně je nevlastním - sebrané z populárních ilustrovaných vydáních. Vrcholem těchto ilustrací pro mě byla dračí vejce, která jsou věrně namalována podle popisů ve "Fantastických zvířatech a kde je najít".
Pokud váháte, tak vás ubezpečuji, že není třeba! Kniha byla překrásným doplněním toho, co jsem již věděla, a hlavně poklidnou relaxací po hektických dnech v práci.

2 02.09.2019

Strach. Tajemno. Úzkost. Hrůza. Šílenství. To vše čpí z Poeových hororových povídek - ať už se jedná o jakoukoliv. Některé ve mně vzbudily takové pocity, že jsem knihu musela na pár minut odložit. Jiné jsem musela přelouskávat hned několikrát, abych se v textu neztrácela (viz. "Démon zvrácenosti" - tam jsem se trochu cítila jako při úpěnlivém biflování se fyziky). Co dělá Poeovy povídky snad ještě hrůznější, je, že jsou psány ich-formou a to tak dovedně a věrohodně, že se člověk cítí, jako by je opravdu vyprávěl ten samý šílenec, které ty popisované zločiny spáchal.
Nejspíš svými následujícími slovy nevybočím z řady, ale největší znepokojení u mě budí povídka "Jáma a kyvadlo". Číst o nepohodlí hlavního hrdiny a o jeho zjištěních týkajících se žaláře mě nechaly ještě relativně klidnou, ale jakmile se dostalo na kyvadlo, samým napětím jsem se vrtěla. Ty scény jsou v povídce tak dobře vykreslené, že jsem zkrátka nemohla jinak, než si představovat sama sebe na nezáviděníhodném místě hlavního hrdiny.
Také jsem si oblíbila povídku, kterou mé vydání hned začínalo - tedy "Sud vína amontilladského". Všechny ty popisy sklepení spojení s Fortunatovým nachlazením ve mně budí úzkostné vzpomínky na zimní dny, kdy jsem ležela v posteli v horečkách s vrchovatou hromádkou papírových kapesníků na nočním stolku, rozedřeným nosem a bolavými svaly.
A samozřejmě ještě zmíním "Černého kocoura". U něj si vždy vzpomenu tu zarážející stoickost, se kterou muž přistupoval k vraždě své ženy.

3 02.09.2019

Číst tuto knihu v němčině byl docela oříšek, to si nalejme čistého vína. Naštěstí jsem ji ale nečetla poprvé, takže jsem i přes ten těžký cizí jazyk byla schopna sledovat dějovou linku a četbu si užívat.
Elizabeth je sympatická hlavní hrdinka a to samé se dá říct - alespoň z mého pohledu - o Darcym. Co jí ale nezávidím je její matka, kterou chtěl člověk ve většině případech přizabít. Pan otec svou choť ale zvládal s přehledem a jejich společné promluvy mi častokrát vháněly úsměv do tváře. A pak tu je další postava - Lady Catherine, živoucí paradox. Dožadovala se respektu a úcty, přestože si je svým chováním nezasluhovala. Odsuzovala své okolí za věci, které jí byly vlastní. Ke konci už se člověk mohl jen nevěřícně smát.
Vždycky jsem zbožňovala ten způsob, kterým si k sobě Elizabeth a Darcy našli cestu. Darcyho nenápadné zalíbení v Elizabeth, jeho vyznání a nakonec opětovné setkání v Pemberley, kde ho už Elizabeth vidí v jiných barvách. A nakonec jeho příchod po návštěvě odpudivé Lady Catherine a následné zasnoubení. Jejich "love-story" je neskutečně rozkošné a vždy, když se ke knize vracím, mne baví.

10 01.09.2019

Jako jistě mnoho lidí tady jsem i já viděla nejdříve filmové zpracování. A když se mi mnoho let poté dostala do rukou knižní předloha, byla jsem mile překvapená, že se od filmu příliš neliší - že se drží děje.
"Jeden den" je dojemný realistický příběh o tom, jak si k sobě dva lidé - naši hlavní hrdinové Emma a Dexter - hledají cestu.
Co si ale z ní budu já osobně po letech nejvíce pamatovat, bude, že je v pořádku, když se člověk nakonec neživí tím, co vystudoval. Že je v pořádku, když člověk hned po vysoké nenalezne svůj smysl života, své štěstí, ale že to třeba může najít později. Že když člověk trpí, neznamená to, že tu nebudou lepší zítřky.
Pro devatenáctiletou holku, co bude příští rok teprve maturovat, je to lekce nevyčíslitelné hodnoty.

6 30.08.2019

Jako i u předchozí autorčiny knihy se ani u této nejednalo o klasický horor. (Aspoň jsem se ale stále mohla uprostřed čtení zvednout a bez obav, že mě někdo zamorduje, si zajít na záchod.) Naštěstí jsem na to byla připravená, a tak jsem si tu tajuplnou, strašidelnou atmosféru sídla Craven Manor a jeho obyvatel mohla náramně vychutnat.
Příběh začíná uvedením do Danielovy obtížné situace s bydlením, která nejenže nám cpe, jak je Daniel hodný a nešťastný kluk, ale hlavně ho nedlouho nato dostává do Craven Manoru, kde nakonec začne pracovat. Od té chvíle se jedná o dvě stě stránek plné více i méně strašidelných momentů, kvůli kterým vám ale neustále vrtá hlavou, kdo je ten hodnej, kdo zlej a co je vlastně z toho všeho pravda. Některé věci se rozhodně dají předpokládat - není to tak, jako byste každou chvíli na stránky civěli s otevřenými ústy.
Ale co jsem očekávala, to kniha splnila - nepříliš složitý děj, děsivou, tajemnou atmosféru a několik málo opravdu nechutných scén.

4 28.08.2019

Jaké potěšení mi přineslo se opět s Kitem a Danielem setkat. (Což teď zpětně zní docela masochisticky... vzhledem k tomu, jak se ti dva v tomto díle natrápili.)
Zbožňuji je. Oba. Ale nejvíce je zbožňuji spolu. Takže jsem s dychtivostí četla každou větu, trpící a nedočkavá, až se ti dva znovu setkají. Díkybohu za jejich skvělé přátele. Bez nich by to snad nedopadlo. Jsou zlatí.
V tomto díle jsme se také blíže dozvěděli, co se to tomu Danymu v prváku stalo. V tomto díle jsme také chtěli dát jemu otci přes hubu víc než kdy předtím. Což asi vůbec není překvapivé. A je těžké to přiznat, protože Kit je prostě koťátko, ale Daniela mám z těch dvou opravdu asi raději. Je komplexnější, lépe se do něj dokážu vcítit a je zkrátka skvělej. Uspokojovalo mě sledovat, jak se v tomto díle Dany vyvíjí. Jak se konečně vzpírá proti svému otci a celkově si dává svůj život dohromady.
Bude těžké se s těmahle dvěma rozloučit. Ale "Oskeruše" už budou brzy na světě, takže se aspoň nebudu muset loučit s Theem a jeho krásným způsobem vypravování a popisování.

4 15.08.2019

Když jsem si na samotném začátku tohoto roku projela seznam kritérií na Čtenářskou výzvu 2019, bod 9 - "Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů" ve mně vyvolal jistou beznaděj. Říkala jsem si, co za blbost si budu muset přečíst, abych toto kritérium splnila. Naštěstí mi knihkupectví Dobrovský nabídlo tuto knihu při jedné z jejich akcí 1+1 a já nadšeně zjistila, že odpovídá požadavkům bodu 9.
Příběh byl fascinující! Bylo vzrušující odhalovat s každým novým dopisem - ať už od Ťiena, nebo Mu - více o Ťienově životě. Jsem toho názoru, že právě ta tajemství, která zahalovala hudebníkův život, mě přinutila číst dál a každý den o trochu víc. Právě díky nim se mi příběh nejevil jako nudný a ke konci jsem už takřka visela na každém řádku. A jakmile jsem se dozvěděla poslední potřebné informace o Ťienově tragickém životě, nedokázala jsem popadnout dech.
Krom toho není nad to si touto formou Čínu přiblížit - v rychlosti naškrábané výpisky při semináři z dějepisu na to nestačí.
Samotná forma, kterou nám byla Ťienova minulost - vlastně celkový jeho životní příběh -, byla různorodá. Na začátku příběhu jsme získávali informace hlavně díky překladatelce Ioně, ale pak se nám naskytla ta příležitost i nahlédnout do hlavy samotného Ťiena. Ačkoliv je přímým zdrojem informací, jeho pohled mě začal po pár kapitolách otravovat. Nesouhlasila jsem s některými jeho názory, vlastně se mi nelíbil ani jako člověk, ale hlavně mě na jeho částech deptala ta všudypřítomná atmosféra beznaděje. Ano - po tom všem, co se Ťienovi stalo byla pochopitelná, ale v kombinaci s jeho povahou mi zkrátka lezla na nervy.
Od čtení mě často rozptylovaly překlepy - byly na každé stránce, byly hloupé a já rychle začala přemýšlet, jestli náhodou korektura neprobíhala ve tři ráno s vypitou láhví rumu na stole. Snad to jediné se mi na knize nelíbilo.

2 30.07.2019

Přečteno a vychutnáno.
Četla jsem a četla jsem a s každým řádkem jsem se více propadala do tohoto světa magie a fae, více jsem se do něj - a do jeho postav - zamilovávala. Maas vykreslila pro čtenáře nejen YA literatury svět, pro který jste se chvěli, tak moc jste v něm chtěli žít. (Maas vás také postavila před neuvěřitelné dilema - Bradavice nebo Prythian?)
A vedle světa byly jednotlivé postavy. Rhys. Cass. Mor. Amren. Az. Postavy s vlastní komplikovanou historií, o které se jim dobře nemluvilo. Postavy, které v mých očích zářily jasněji, než Tamlin a Lucien z Jarního tvoru kdy dokázali, přestože patřily noci.
Nakonec vytvořila dějovou linii, která mě nutila cukat prsty ke knize i během těch nejzajímavějších hodin dějepisu. A do té linie zapletla Feyřino a Rhysovo love-story, které mě pak nutilo vřískat štěstím, když to konečně klaplo.
(No a pak tu byl ten konec.)
Možná se o této sérii nebude za dvacet let přednášet na seminářích literatury, ale v současnosti se tato série zařadila, alespoň pro mě, na seznam nejlepších čtenářských zážitků.

4 15.04.2019

Konečně - KONEČNĚ - jsem se dostala k této báječné sérii. Konečně jsem se dostala k tomuto světů elfů a víl a nadpřirozených bytostí. Konečně jsem po dlouhé době našla další sérii a další autorku, která se dostala na můj osobní stupínek.
Je mi docela líto, že tento komentář píšu, když už mám přečtenou celou sérii, takže se nemůžu vyjadřovat ke všemu tak, jak bych měla - nezávisle na dalším osudu postav (př. Tamlin the Tool), ale co se dá dělat. Vzpomínajíc na tuhle knížku, na mé názory a pocity při její četbě, říkám si, jak toho jednoho maskovaného blbce nesnáším a jak jsem ho vůbec mohla mít ráda. Protože v porovnání s Rhysandem? Tamlin je nic. Absolutní nic.
Feyru jako hlavní hrdinku si nejde neoblíbit. Nejde ji nemilovat, nezbožňovat, nepovzbuzovat ji na každé stránce. Občas si říkám, že je to taková Mary Sue, ale výborně napsaná Mary Sue. Mary Sue, která se chová racionálně, která je silnou ženou, která zná soucit a vyvolává soucit ve vás. Řadím ji do mého seznamu nejoblíbenějších hlavních hrdinek, což se nedaří každé. To co dokázala - a to jak během toho byla schopná být lidská - ve mně, přestože se jedná o pouhopouhou fikci, vyvolává obrovský obdiv.
V této knize vidíme z takový Prythianu takový průměr. (A když už ne průměr, tak to nejhorší.) A ano, mluví ze mě opět zaujatost, protože když jeden zavítá na "Night Court", netouží se vracet zpátky do věčného jara. Ne, touží zůstat ve Velaris a snít. A to samé s postavami. Dostanete Tamlina a Luciena a myslíte si, že jsou bomboví, dokud se neseznámíte s Rhysem a jeho přáteli. Pak už žádná postava z Jarního dvoru nedosáhne vašich standartů.
Jsem sama sobě obrovsky vděčná, že jsem se rozhodla utratit polovinu honoráře k Ježíškovi za tuto sérii. Byla to jedna z nejlepších knižních investicí, jakou jsem kdy udělala. Doporučuji.

6 08.03.2019

Jedná se o druhou "Greenovku", kterou jsem měla tu čest si přečíst, a zároveň je to i druhá "Greenovka", kterou jsem si sama koupila. A samozřejmě - přesvědčovacím faktorem byla ta nová naprosto překrásná obálka od nakladatelství Yoli. Hned jak jsem ji viděla, řekla jsem si, že nezáleží na příběhu, zkrátka ji musím mít.
Na Greenově stylu se mi líbí ta čistá jednoduchost a reálnost, se kterou čtenářům vypráví příběhy docela komplexních postav. Má svůj osobitý styl, který se mi ne vždy trefí do vkusu, ale tato knížka se mi rozhodně zalíbila.
Aza jako hlavní hrdinka není tak "nemožná", jak ji její nejlepší kamarádka čas od času vidí. Já osobně ji mám ráda. Je realistická, má své chyby - skutečné, opravdové chyby, které narušují normální život - a právě kvůli nim mi tak padla do oka. Je osvěžující číst o někom "skutečném". A hlavně mě fascinovala ta její porucha. (Další věc, která je pro Greena, řekla bych, typická - hlavní hrdinové jsou tak či onak nemocní.)
Čtení jsem si užívala. Bylo super vzít do ruky po dlouhé době něco takhle odpočinkového, takovou oddechovku. Už teď se vidím, jak v brzké budoucnosti čtu od Greena další z jeho kousků.

5 08.03.2019