Daisuke komentáře u knih
Román hořký a silný jako šálek dobrého zeleného čaje. Pocitu melancholického zmaru a zoufalství nad bezvýchodností života se nezbavíte ani dlouho po přečtení. Jazyk knihy je sice průzračný a současný, ale její témata jsou těžká a nejednou vás z nich píchne u srdce. Pokud hledáte něco lehkého na dovolenou, hledejte dále...
Klasický Stančík, směs divokých fabulací a ověřených historických faktů, okořeněná notnou dávkou požitkářství. Oproti takovému Pérákovi nebo Mlýnu na mumie ovšem laskavější, rustikálnější a hlavně - lépe vypointované. Když si zvyknete na jeho rozjívený nacionalismus a zpátečnictví, je to další veselá tour-de-force po českých dějinách.
Hartl je mistr konzumní odpočinkové literatury. To je hodně dvousečný kompliment... Kniha je vlastně docela fajn a snadno se čte, přidanou hodnotou je určitá mezigenerační výpověď. Jen časem dochází k únavě materiálu, milostný život je přeci jen téma, které se vyčerpá rychle - a tady se nic jiného neřeší.
Vyloženě škodlivá kniha, která se společenskou nebezpečností pohybuje někde mezi Jíst, milovat, meditovat a Rudou knížkou. (Pozor - budou spoilery.)
Luzné čtenářky se tu mj. dozví, že je absolutně v pořádku na jednu stranu chladně odsunovat rodinu na druhou kolej, předat ani ne dvouměsíčního kojence hispánské chůvě a vrátit se do práce, která spočívá v cenzurování a páchání genderové korektnosti v animovaných dětských seriálech - a na stranu druhou je také v pořádku chovat se jako šestnáctileté éro, pokud jde o vaše veselí v rozkroku.
Sobeckou a bezohlednou hrdinku, do které se autorka očividně promítá, jsem nenáviděl od první do poslední stránky, ať už zrovna ve volném čase stalkovala svého bývalého přítele, nebo svému dokonalému bohatému manželovi (uznávám, byl také dost nudný) nasazovala parohy se zmíněným přítelem, nebo za tím samým přítelem odjížděla od dítěte a manžela do válečné zóny, aby si s ním na (jeho) smrtelné posteli ještě stihla pořídit kukačku.
A jen tak mimochodem, taky je to děsivě špatně napsané. Steelová se může jít zahrabat.
Styl kresby trochu připomíná Deep Down Fears nebo Hark! A Vagrant, tématika příběhů potom osciluje mezi romantisticky temným retellingem pohádek bratří Grimmů a lovecraftovským hororem. Kombinace kontrastních barev a výborného vypravěčského umění funguje perfektně.
Svetozár Olovrant píše jako odložený plod zakázané lásky Petra Stančíka a Františka Kotlety. Pravděpodobně proto také zanevřel na Čechy, kteří tu mají roli sice malou, ale skrznaskrz negativní.
Požitkářské debužírování přerušuje absurdní akce (jazyk není tak skvělý jako u Stančíka, ale to může být částečně způsobené i překladem) a spíše než o dekonstrukci žánru jde o samotný žánr. A funguje to pohříchu dobře! Nezbývá než doufat, že autorovi nedojde pára (a slovenské historické osobnosti). Obávám se, že máme za sebou teprve první díl a Jánošík se setkal skoro se všemi, možná kromě Komenského, Štefánika a Gabčíka.
Pan Hejnák je docela solidní úchyl. Tahle levná, tenoučká brožovaná "učebnice" stojí 245 Kč a rozhodně se nejedná o čtení vhodné pro kohokoliv mladšího 18ti let, jde v podstatě jen jeho podivné oplzlé fantazie, které chrlí v neutuchajícím sledu. Že si v textu hned několikrát zmíní svou kouzelnou tantra masáž, na kterou vzadu uvádí i reklamy, asi ani nepřekvapí. Že ji ale případným čtenářkám (kterými i podle titulu knihy mají být nezletilé středoškolačky) doporučuje jako vhodnou formu ztráty panenství, nu, to už vám o panu spisovateli řekne víc, než byste chtěli vědět.
"Knihu" jsem přečetl přes obědovou pauzu, podařilo se mi i prolistovat několik jeho dalších titulů a na jedno brdo jsou tak nějak všechny...
Erotikonu jsem dal tři hvězdičky, tohle je trochu slabší, ale na dvě hvězdy to zase není. V postavách budete mít guláš až do konce knihy, myslím, že by Hartlovi neuškodilo přidávat do knih jakési dramatis personae (včetně rodokmenů). Tím spíš, že půlka postav je spolu nějak spřízněná...
Pokud jde o samotnou knihu, jedná se o takovou českou a notně rozředěnou variaci na Lásku nebeskou. Příběhy hromady postav se odvíjejí tak nějak nezávisle, některé míří do ztracena, jiné do neštěstí, ale většina končí happyendem na Silvestra. Nenáročné jednoduché čtení, psané lehkou rukou.
Tohle nemělo nikdy opustit web.
Jsou blogy, které offline fungují - tenhle mezi ně nepatří. Rozsahem se kniha podobá spíše delší seminární práci, a to by za 279 Kč bylo moc i v případě, že by psaní bylo opravdu dobré. A ono není - bohužel jde spíš o normální blogové pindy matky v domácnosti, kterých je na idnesu dvanáct do tuctu...
Jediný opravdu zajímavý nápad bylo zarámování děje cynickou reality show. Bohužel, není úplně dotažený do konce a po chvíli se vyčerpá. Samotný příběh i zpracování jsou velmi průměrné, o nelogických výjevech zkázy nemluvě. Líčená spoušť totiž odpovídá spíš válečnému konfliktu než epidemii. Není to úplně špatná kniha, ale konkurence v postapo žánru je bohatá a většina ostatních (kupř. Metro, Walking dead…) to umí lépe.
Tahle novela je jako vír na moři - přitáhne si vás, nejdřív zlehka, potom čím dál silněji a než se nadějete, už jste na dně. Příběh několika nenávratně rozbitých životů má podmanivě temné kouzlo. Zároveň zde zaznívá cynické varování, že za výjimečnost se platí... Drsné, naturalistické čtení, které vám uvízne v hlavě jako sekera.
Škoda. To je nejčastější slovo, které mě při čtení této knihy napadlo. Škoda, že to nebylo dokončené. Škoda, že kreslíř (o kterém se Jodorowsky, mezi jehož mnohé přednosti skromnost přece jen nepatří, vyjadřuje jako o "mistrovi") nedožil vyššího věku. Škoda, že ho skoro nikdo nezná. Škoda, že si to skoro nikdo nekoupí. Škoda, že si na scénáři nedal Jodorowsky o malinko víc záležet, zvlášť když věděl, že nad jeho kresbou stráví Gal tisíce hodin. Tohle mohlo být tak dobré...
První dvě třetiny knihy se táhnou jak smrad. Čekal jsem, kdy se konečně začne něco dít; ke konci se příběh jakž takž rozpohyboval, i když to také nebyla žádná sláva. Do té doby budete, zvlášť pokud jste chlap, trpět jako zvíře.
Nesympatická hlavní hrdinka v podstatě jenom chodí k sousedkám na kafe, bábovku a kus řeči, kdy spolu proberou všechny drby co kde zaslechly. A tím to končí. Pokud si sednete na tři hodiny někam do účtárny a budete poslouchat, co si mezi sebou kolegyňky vypráví, bude to nejspíš docela podobná zkušenost jako četba tohoto bestselleru. Jestli se vám líbily Sedmilhářky nebo nějaké ty Dívky v různých dopravních prostředcích, Fáma pro vás bude nejspíš další vhodný zářez na pažbu.
Zajímavý koncept mě docela navnadil, ač se ze zásady snažím vyhýbat retellingům čehokoliv. Illiada z ženského pohledu je opravdu něco, co tu ještě nebylo - zaujme i neokoukané prostředí a zlidštěné postavy z bájí a mýtů. Vzato kol a kolem je to ale docela nuda. Hlavní hrdinka se po většinu knihy jen potlouká po táboře a když zrovna nenalévá víno u nějaké důležité schůzky, klevetí nebo uspokojuje Achillea - a zatímco okolo umírají tisíce vojáků, stěžuje si na postavení žen ve společnosti (navíc naprosto nedobovou optikou). O Trojské válce jsem se dozvěděl více i z Petišky, o trudném údělu žen z Příběhu služebnice a myšlenky o zpátečnické a brutální patriarchii, které z této knihy lezou jak z chlupaté deky celých tři sta stran, kdysi sdělil daleko příměji a drsněji Frank Herbert v Duně. A stačilo mu na to jen několik mimochodem pronesených průpovídek.
Malé ženy jsou pro dívčí literaturu tím, čím je Don Quijote pro hrdinský román - tj. jemnou dekonstrukcí žánru, která ho na mnoha místech přesahuje. Nejzajímavější rovina je pro čtenáře v jednadvacátém století asi ta dokumentární, kdy např. jediný záchvěv relativně banální choroby může snadno skosit celou rodinu. Vtipné je i sledování vlivů na pozdější knihy (a to i české); mladá Amy je v podstatě Kája Mařík v sukních, respektive Kája je Amy v kalhotách.
Autorka je poměrně bigotní protestantka a svoje názory tlačí skrze hlavní postavy dost na sílu. Zatímco důraz na postavení ženy v domácnosti nepotěší české ženy, promování abstinentismu nejspíš neudělá radost zase českým mužům...
Jinými slovy, z Malých žen jsem se mnoho nového dozvěděl, ale v podstatě nic nenaučil. Kniha je sice opravdu dobře (ač rozvláčně) napsaná a kvalitní, ale určitě ne nadčasová.
Na jednu stranu je fajn, že se autor moc nenimrá v různých těžkostech, které se mu cestou nutně musely přihodit (třeba jako Cheryl Strayedová). Na stranu druhou mi dokumentární pojetí nepřipadá úplně šťastné, většina cesty působila dost jednotvárně - což se ostatně také dalo čekat. Kdyby Zibura psal jen o zajímavých příhodách, kniha by mohla být poloviční (a četla by se lépe).
Přiznaný pulp, je hodně poznat, že se tady Kotleta teprve rozjížděl. Kulhánkovština ve stylu Nočního klubu, ovšem o něco promyšlenější. Žambochovo Visio in extremis je dospělejší a vyzrálejší, ale to nic nemění na tom, že Hustému nářezu vděčíme za jednu z největších stálic naší SF scény.
Hodně podobné knize Do tmy - styl je sice méně květnatý, ale o to přímější a tvrdší je zpověď hlavní hrdinky. Stejně jako tam, i tady je v hlavní roli žena v dobrovolném vyhnanství, kterým se vyrovnává s minulostí. Silná variace na to, že před sebou samým nikdo utéct nemůže.
Tady jsem udělal chybu, které se normálně snažím vyhýbat. Nejdřív jsem si pustil seriál, pak jsem se dal do knih. Když jsem koukal na seriál, říkal jsem si, že to je šílená, ale zábavná slátanina. To jsem netušil, že komiks je ještě daleko ujetější. Najdete tu fakt všechno, superhrdiny, šílené vědce, divné roboty, skákání časem (které já osobně
v knihách a filmech nesnáším), tajné vraždící organizace... Musím říci, že seriál je podstatně příčetnější a látce to prospělo, podobného zacházení se ostatně dostalo třeba i komiksu Boys (česky Banda). Umbrella Academy se nedá brát vážně, prostě proto, že se sama vážně nebere.
Kdyby se z Violky vyškrtaly mobily a byla pod ním podepsaná Vlasta Pittnerová, věřil bych, že mohla vyjít v roce 1919. Naivní, nenáročná červená knihovna, navíc ne moc dobře napsaná.