Dáma s hrnstjm komentáře u knih
Když jsem asi v 17 letech tuto knihu dočetla, zařekla jsem se, že už nikdy ji znovu nechci číst. Příběh je tak uvěřitelný, že mi z něj bylo těžko. V šoku jsem já, už tehdy milovnice historie, roztřesenou rukou v jedoucím autobuse červeným fixem kostrbatě podtrhla větu "Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou." Tato věta mě naprosto děsí i po deseti letech a snad někdy seberu odvahu a knihu si znova přečtu. Podle mně si v příběhu každý najde něco, co v něm vzbudí emoce, to každá kniha nedokáže. Doporučuji a považuji za součást všeobecného rozhledu vzdělaného člověka.
K této knize mám zvláštní vztah. Dagmar Šimková bydlela několik set metrů od mého domu, a kolem její vily Marty jsem od dětství často chodila a dodnes chodím. Tu zdevastovanou prvorepublikovou vilu jsem měla na mysli po celou dobu čtení této knihy, protože to byla příhodná ilustrace. Příběh je velmi silný a o to horší je, že se všechno opravdu stalo. Kniha není pro slabé povahy, ale čte se jedním dechem. Doufám, že toto i podobná svědectví nikdy neupadnou v zapomnění, už kvůli úctě k lidem, kteří museli z pochybných důvodů vytrpět neskutečné a o svobodě, kterou máme dnes, se jim možná ani nesnilo. Všechna čest Dagmar Šimkové, že v sobě sebrala sílu vzpomínat, své hrozné zážitky sepsala na papír a publikovala!
Pro mne jedna z nejlepších knih, které se mi za poslední roky dostaly do ruky. Skutečný osud Franklinovy expedice ponechává velký prostor pro fantazii, čehož autor náležitě využil a velice se mi líbilo, jak si s tím poradil. Budu opakovat slova jiných, ale knihu i já považuji za vysoce čtivou, napínavou, takovou tu zlodějku spánku, která nedá pokoj, dokud nedojdete na poslední stránku. Postava Francise Croziera je krásně tragická, závěr celkem šokující, ale proč ne. Byl to skvělý čtenářský zážitek, ale chápu, že kniha nesedne každému.
Pro Hanu mám jen slova chvály. Dějová linka roztříštěná do tří částí z různých úhlů pohledu je skvělý nápad, moc jsem se těšila na tu poslední, že se konečně dozvím vše, co bylo do té doby jen naznačováno. Kniha je velice krásně napsaná a čtivá, má úžasné slovní obraty. Ale nejvíc ze všeho se mi líbí, že autorka zvolila "vzdělávací téma," beletristicky zpracované historické skutečnosti, které si čtenáři díky ní připomenou nebo doplní nějaké základní povědomí. To je obrovská přidaná hodnota. Autorka navíc dokáže historické téma zpracovat tak nějak přirozeně - jsou knihy, kde je snaha o poučení čtenáře uměle našroubovaná na dějovou linii a vůbec to nefunguje... Oceňuju i téma mezigenerační, konfrontaci předků a současníků - myslím, že je důležité vědět, odkud člověk pochází, mnoho věcí v jeho životě se tím může vysvětlit... Obvykle citáty do komentářů nepíšu, ale s touto větou naprosto souzním a knihu mám půjčenou z knihovny, takže si ji tu uchovám i pro sebe:
"Nikdy jsem nepochopila, proč se lidé nezajímají o to, co se stalo před jejich narozením, nevyptávají se svých rodičů a prarodičů, jak prožili své životy, s čím jsou spokojeni a co by udělali jinak, kdyby mohli."
Kniha má zajímavou kompozici, která je velice čtivá, přispívá k napětí až do konce, a je psána krásným jazykem. Odpornost popisovaných činů asi netřeba zde v komentáři rozmazávat, nicméně je důležité si je připomínat napříč generacemi. V příběhu oceňuji kontrast odpuštění a neodpuštění, odpuštění a pomsty, snahu nabídnout různá řešení, jak se s trýznivou minulostí vyrovnat. Autorka sáhla po velice silném tématu (obzvlášť pro ženy to je šílené čtení) a podle mého názoru se s ním vypořádala důstojně. Děsivé, co dokáže udělat člověk člověku... žena ženě!
Moc se mi líbí autorčin styl psaní, je to takové lehké a přirozené. Ilan začíná dospívat a puberta s ní(m) chvílemi mlátí o schody palatulu. Bavilo mě, že některé věci jsou trochu jinak, než se v prvním díle zdálo a že kapitán je taky pěkná liška podšitá. Odkrývá se pořádný kus sklenařské historie, já přemýšlím, jaké má Ilan do budoucna možnosti a doufám, že to všechno autorka nepřekombinuje. Největší drama: hotulové!
Milostné vyznání gotické Praze. Vyznání, které se neštítí kolem sebe rozdávat ostré rány a sem tam uštědřit pořádný kopanec husitství a baroku. Hlavní postava povahou nesnesitelná, ale svým obdarováním úžasná. Prolínání minulosti a současnosti vyřešeno fantasticky! Detektivní zápletka je celkem podružná a rozuzlení předvídatelné, ale o to v knize vlastně vůbec nejde. Konec je krásný. Utopický, ale krásný. Kniha mě moc bavila a při čtení jsem si doplnila spoustu znalostí, ale nebude to čtení pro každého - sympatie ke středověku a gotice výhodou!
V mnohém děsivá, v mnohém poutavá kniha, která nesedne každému. Jinak bude nahlížet čtenářka-matka, jinak svobodná dívka, úplně jinak muž... Jako nejzajímavější aspekt hodnotím to, že šlo o první generaci v novém režimu, což nebývá v tomto žánru časté a velmi to podněcovalo moji fantazii. Také se mi líbila komunikace se čtenářem/posluchačem, postupné dávkování vzpomínek a různých náznaků. Konec příběhu není jednoznačný, ale vzhledem k tomu, co se dočteme na konci knihy v rámci historických souvislostí, to vlastně vůbec nevadí.
Jediná věc, kterou na Gileádu vyloženě oceňuji, byla absence plastů: jdete koupit kuře, zabalí vám ho do voskovaného papíru a zavážou provázkem. Žádná polystyrenová vanička s plastovou fólií, která bude na skládce strašit dalších 500 let, ne-li déle... Zajímavý detail z doby vzniku románu, kdy plastová katastrofa nebyla zdaleka tak veliká, jako dnes. To jen tak k zamyšlení...
Šumava, jak bych ji chtěla na vlastní oči vidět a osobně procházet! Od krásných popisů lesní divočiny mě rušila ta potvora dějová linka, která zrovna musela být tak moc zajímavá! :) Realistická, skoro až mikrohistorická sonda do šumavského života v kůrovcových letech, bez příkras a zamlčování nepěkných skutečností a lidských vlastností, každodennost šumavských hospodářů z různých úhlů pohledu, konflikt morálky a bezuzdnosti. Psáno krásným jazykem o krásném místě i době, ale přiznávám své velké zaujetí pro Šumavu i 19. století.
Romantiku v četbě nevyhledávám, lákalo mě prostředí internátu, víc jsem o příběhu nevěděla. Kniha mě překvapila už na prvních stránkách: takhle silný úvod jsem snad ještě nečetla! Tím odstartovala jistá detektivní zápletka, kterou jsem vůbec nečekala. Další a velmi významná přidaná hodnota: reflexe nacismu očima mládeže 15 let po skončení 2. světové války - to bylo hodně zajímavé! Třetím překvapením byl věkový rozdíl milenců... dostalo mě, jak se vztahem se starší ženou změní mladému klukovi priority, kolik starostí a zodpovědnosti za druhé si tím (dobrovolně) nakládá na bedra...
Děj má neobvyklou kompozici, která způsobuje neodložitelnost knihy! V komentářích se tu často objevuje náklonnost k postavám Hanziho a Geraldiny - tito dva mě ale naprosto děsili a s napětím jsem čekala, jakou roli budou hrát při závěrečném rozuzlení - nedivila bych se totiž ničemu!
Edit: Knihu jsem si přečetla znovu po sedmi letech jako čtenářka v jiné životní situaci, doufejme, že i trochu vyzrálejší. Dialogy hodnotím jako patetické a obě hlavní postavy mluví dost často jako kolovrátek... ale jinak pro mě příběh neztrácí nic ze svého mrazivého kouzla. Mnohem víc mě fascinuje Oliver, muž činu, samozvaný zbabělec, idealista, realista.
Historické romány nevyhledávám a ani nevím, proč jsem po Kladivu na čarodějnice vlastně sáhla. Každopádně nelituji. Kniha je napsaná skvělým stylem (kterým se autor, jak vidno, všem zdejším čtenářům nezavděčil) a méně drasticky, než jsem od historické beletrie čekala. Příběh se hemží absurditami nejvyššího kalibru, ale to tak bývá, když se do něčeho vloží iniciativní blbec, který je, jak známo, horší než třídní nepřítel. Iniciativních blbců se do událostí vložilo hned několik, a bylo až neuvěřitelné, kolik osob mělo možnost procesy utnout už v zárodku, kamenem hozeným po inkvizitorovi ze křoví počínaje, olomouckým biskupem konče. V určitém aspektu je možné pochopit zdrženlivost vyšších církevních míst, přece jen v Bibli se opravdu píše "čarodějnici nenecháš naživu," takže kdo by se chtěl protivit Písmu, které je nejsvatější pravdou? Plus k tomu připočtěme neklidné 17. století a existenci osvědčených a stále platných norem (inkviziční řády), které myslely na všechny případy, a máme aspoň částečnou odpověď. Otázka svědomí a zdravého rozumu je kvůli strachu odsunuta pryč. Zaslepenost církve je v tomto díle neomluvitelná, ale obávám se, že lepší postoj ve své tehdejší zkostnatělosti ani neznala... Smutné! K postavě Bobliga jen dodám, že takové pijavici by se velmi dařilo v současné době, která je taky nakloněna osobám, vydělávajícím na neštěstí druhých.
PS: Anotace u vydání z roku 2007 je přímo "bestiálně" příšerná!
Bezejmenný cynik sršící ostrovtipem je zpět. Opět to byla velká jízda, okořeněná krutopřísnou psychoscénou se studní, kde se mi málem zastavilo srdce poprvé, a karambolem na silnici, kde se mi srdce chtělo zastavit podruhé. Líbí se mi jeho logické myšlenkové postupy, se kterými se prokousává problémy. Zde tedy občas narušeno Wichterlem, ale co se dá dělat. Rychlý dějový spád vede k rychlému čtení, které nezná dne ani hodiny... Napínavé až na půdu!
Byla doba, kdy bych tuto knihu zhltla na posezení a byla nadšená z každé věty. Jenže tato blažená doba studia je už dávno pryč a Jméno růže mě zastihlo v úplně jiné situaci. Jak už tu v některých komentářích zaznělo, knihu je třeba číst v bystrém rozpoložení. To se naprosto vylučuje s mými půlnočními deseti- a dvacetiminutovkami, které jsem si po dobu jednoho měsíce dopřávala a během kterých jsem si pravidelně uvědomovala, že vlastně usínám. Přitom kniha má toho tolik, co mě odborně i badatelsky velmi zajímá: středověk, církevní řády a jejich vztahy, činnost inkvizice (z jiného úhlu, než se člověk obvykle dočte), hereze, život v klášteře, práce ve skriptoriu (krásné a hodnotné pasáže, muselo za nimi být rozsáhlé studium problematiky), středověká knihovna, rukopisy, Clunyjské hnutí... a v neposlední řadě moje milovaná latina! Škoda, že jsme se s knihou nepotkaly v příhodnějším čase, obávám se, že mi toho mnoho uniklo... za pár let to určitě zkusím znovu. Ještě dodávám, že detektivní zápletka byla velmi originální, stejně jako rozuzlení a (pro mne) šokující dohra celého příběhu.
Kniha si mě získala od prvních stránek. Historické romány většinou nečtu, výjimku udělám občas a tentokrát si nemůžu stěžovat. Děj se odehrává geograficky naprosto mimo mé hlubší povědomí, takže pro mě hodně věcí bylo nových a zajímavých. Možná konec mi přišel trochu slabší, ale jinak velice vydařené.
Poklad z dětství, který jsem vyhrabala kvůli Čtenářské výzvě a ponořila se s ním do vzpomínek - třeba jak jsem se bála ilustrací Hoře přehoře a chlupatého hastroše! Příběhy jsem si moc ráda připomněla, dvouletý syn mi koukal přes rameno a domáhal se pohádek, ale na tyhle má ještě pár let čas, má špatné spaní i bez čertů a chlupatého hastroše :)
Jedu si takhle tu svojí vězeňskou sérii (Přítelkyně z domu smutku, Jeden den Ivana Děnisoviče, bude následovat minimálně Král Krysa), snad proto, že si kroutím druhý rok na mateřský (vtip) a sáhnu po Tulákovi v domnění, že jde o běžný vězeňský román. Omyl! To, co přišlo, mě naprosto dostalo... mé první pořádné setkání s prvky magického realismu (ostuda, já vím), naprosto vzrušující myšlenka podněcující fantazii a krásné "životy." Až se člověk diví, kde se to všechno v tom Londonovi vzalo... třeba všechny ty historické pikantnosti, tak uvěřitelné a smysluplné. Některé knihy mají ve zvyku, že zaujmou čtenáře jen tehdy, pokud je čte ve správný čas, ve správném životním období. Takovou knihou je i Tulák, což dosvědčují některé komentáře. Chápu všechny, kterým přijdou "toulky po hvězdách" jako halucinační nesmysl, pro mě ale byly obrovským zážitkem. Troufám si říct, že je to moje nejlepší přečtená kniha za poslední rok. A to naprosto nečekaně.
Poetické momenty ze šumavských lesů versus střípky vyprávění z minulosti. Šumava je pro mě poetická sama o sobě, tentokrát mi z ní ale samotářská houbařka moc nedovolila zahlédnout. Možná tak po staré vyšlapané cestičce a dál ani krok! A ty střípky z minulosti mají plíživě zlověstný nádech, dlouho nevíte, co se kdy stane, jen tušíte a pevně doufáte, že se pletete... než se ozve "Pardon!" a najednou pochopíte, proč ta holka v rozpadající se chatce nemá sílu se sebou cokoliv dělat.
Netradičně začnu výtkami: název zavání ezoterikou a obálka českého vydání to ještě podtrhuje. To jednu skupinu čtenářů rovnou odradí, druhou naopak navnadí, ale v knize budou "ezo" hledat marně. Nesedl mi autorův styl vyjadřování... naučná kniha psaná expresivně, s citovým zabarvením na každé druhé stránce? To je pořádný kočkopes! A poslední věc - autor se hodně opakuje, což je únavné.
Pokračuji klady: převratný pohled na lesy a stromy, podložený zajímavými studiemi a vlastním pozorováním. Odvážné hypotézy, které ukazují přírodu v trochu jiném světle než učebnice přírodopisu. Motivem, obsahem i vyzněním jde o neobvykle krásnou knihu.
Ovšem... sotva se člověk vnitřně vypořádá s velkochovy živočišné výroby, musí se hluboce zamyslet nad dřevěným nábytkem, který jej ve velké míře obklopuje (protože lamino nám nesmí přes práh). Prekérní situace!
Přiznám se, že začátek knihy mi přišel natolik zvláštní, že jsem nechápala, proč je tak vysoce hodnocena. Měla jsem zmatek v postavách a pletlo se mi, ke které patří národnosti. A hlavně jsem měla dojem, že se v knize vůbec nic neděje. V jednu chvíli ale přišel obrat k lepšímu, děj se rozjel, a to hned několika směry. Následovalo poutavé čtení o tom, jak zoufalá doba vede k zoufalým činům a jak se člověk přizpůsobí čemukoliv, jen aby přežil. To vše v dusivé atmosféře zatuchlého zajateckého tábora, kde se nad úplavicí už nikdo nevzrušuje a jedno slepičí vajíčko je velkým jměním. Závěrečná část příběhu byla úžasná - konfrontace s mimotáborovým světem, v jejímž světle se teprve ukázaly všechny důsledky živoření fyzického i psychického. Jsem ráda, že Královu sebranku na konci nenapadlo pomstít se Královi nějakým fatálním způsobem, zahrnující třeba krysí farmu a její otevřené klece... O to silněji působí "krysí" závěr knihy, který shrnuje vše.
Ještě bych poznamenala, že přeložení jména Peter jako Petr nebylo úplně nějšťastnější, hlavně ve tvarech Petříček a Péťa mi to přímo trhalo oči. Všechna ostatní jména zůstala anglická (kromě King-Král) a jen Marlowe si vytáhl... prostě černého Péťu. Podivná slova mě občas zarazila i na jiných místech, evidentně bylo hodně čerpáno z překladu z roku 1972. Je to trochu nesourodé.
Skvělá kniha, která nabízí krásný únik z reality do fascinujícího světa. Klobouk dolů před autorovou fantazií a precizností, s kterou představil Středozem do nejmenších detailů. Celá trilogie má čestné místo v mé knihovně i v mém srdci!