dasa6360
komentáře u knih
Pan Theodor Mundstock
Ladislav Fuks
Příběh o lidské důstojnosti, o přežití, o obyčejném člověku, který se snaží najít smysl tam, kde už téměř žádný nezbývá, ale také o tom, jak nás dokáže zničit naše vlastní mysl, protože strach ze smrti může být leckdy mnohem trýznivější než smrt sama.
Zasloužených pět hvězd za psychologickou hloubku, téměř hmatatelnou atmosféru strachu a úzkosti, mistrovské jazykové zpracování, nadčasové téma a schopnost probudit ve čtenáři upřímný soucit. I po dlouhé době ve mně kniha stále rezonuje, a tak ji zaslouženě řadím na poličku Doporučuji.
Smrt krásných srnců
Ota Pavel
Poetické vyprávění o dětství, rodinných vztazích a životních strastech na pozadí druhé světové války, které nám dává nahlédnout do světa, jenž je krásný i krutý zároveň. Veškerou pomíjivost života tu Pavel zachytil ve svých vzpomínkách plných drobných detailů, které člověka bezpochyby vezmou za srdce. I přes tragičnost tématu však celému příběhu nechybí vřelost a tolik potřebná naděje.
Impulsem k přečtení byla tragická smrt Karla Heřmánka, kterého jsem při čtení nepřestávala vidět... Ať je vám tam nahoře dobře, Otto a Karle. A velké díky za obrovský přínos české kultuře.
Básně sebrané
J. H. Krchovský (p)
Pokud hledáte sbírku básní, která vás vtáhne do hlubin lidských emocí a myšlenek, nemůžete minout Básně sebrané.
Krchovský se v básních nebojí vyjádřit temné myšlenky a pocity, ale také umí nalézt krásu v melancholii a nostalgii. Každý verš je jako malá melodie, která vám zůstane v mysli ještě dlouho poté, co knihu položíte.
Už neotvírám takřka ústa
jeden ret s druhým zvolna srůstá
nemám co říct, a natož komu
už nevycházím ani z domu
Každým svým krokem něco ničím!
stávám se vším, čím víc jsem ničím
Beránku boží, který snímáš...
mě vynechej, mě klidně vymaž
Jedna z mála knih, kterou jsem toužila vlastnit. Děkuji za ni; v období deprese mi byla jakousi útěchou.
Němci
Jakuba Katalpa (p)
Katalpa má vskutku vytříbený styl a schopnost vykreslit syrové životy postav. Velmi oceňuji její umění propojit různé příběhové linie. Kniha se mi četla velmi dobře a navnadila mě ke čtení dalších autorčiných knih, takže podle mě splnila, co měla.
Noc trifidů
Simon Clark
Volné pokračování úspěšného románu Den trifidů. Hlavní hrdinové se ocitají v nových nebezpečích, když se musí vypořádat s hordami vražedných rostlin trifidů, které se vrátily silnější a hladovější než kdy předtím.
Dobře, není to Wyndham, ale i Clark je poměrně dobrý vypravěč, který dokáže udržet tempo a napětí příběhu. Za mě palec nahoru a jasné 4 hvězdy, ta pátá je pro originál. :)
Miláček
Guy de Maupassant
Román, který i po více než sto letech od svého vydání zůstává aktuální, jelikož touha po bohatství a slávě, korupce a vykořisťování druhých jsou v dnešní společnosti stejně přítomné jako ve Francii na konci 19. století.
Duroy je archetypem člověka, který je pro svůj vlastní prospěch ochotný obětovat vše – jeho charisma a bezohlednost z něj činí postavu, kterou musíte buď milovat, nebo nenávidět.
Maupassant v knize bravurně používá ironii a sarkasmus, díky čemuž se mu daří ještě více poukázat na pokrytectví a morální rozklad společnosti.
Hoši od Bobří řeky
Jaroslav Foglar
Knihu Hoši od Bobří řeky mám v knihovně už delší dobu. Tuším, že jsem ji kdysi našla v knihobudce. A právě teď (s probouzejícím se jarem) na ni přišla řada.
Rikitan, Jiřík i Vilík vás rychle vtáhnou mezi sebe a vy s nimi toužíte podniknout každé jejich dobrodružství. Toužíte se odpojit z online světa a na dva měsíce zmizet do Sluneční zátoky, kde na vás bude čekat nejen zábavné plnění bobříků, ale také rozvoj vlastní osobnosti na základě mravních hodnot a samozřejmě také to pravé přátelství.
Ke knize se ještě určitě vrátím se synem. Jsem zvědavá, jestli to v něm zažehne jiskru malého skauta.
Lakomec
Molière (p)
Kdysi viděno jako divadelní představení, nyní konečně nastal čas i na knihu. A co napsat? Snad jen, že je to skutečně nadčasové dílo, které brilantně kombinuje humor a satiru, aby vykreslilo lidskou chamtivost a její následky. Dialogy jsou bohaté, plné ironie a sarkasmu (to já můžu) a naprosto vybroušené do nejmenšího detailu. Až mám chuť si to dát znovu, jak perfektní to bylo.
Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
Chvíli jsme přemýšlela, o jakém otevřeném konci zdejší komentáře mluví, pak jsem si pustila onen kousek z vysílání na ČRo. Víte vy vůbec, že jste dostali pouze vyprávění Dzaji? Tedy prvních 112 stránek knihy? Kniha má mnohem víc stran, o otevřeném konci tedy nemůže být řeč. Ale zpátky k románu.
Petra Hůlová nás postavila před univerzální a zároveň dosti intimní příběh, který nás zavádí do drsného, ale poetického prostředí mongolských stepí. Před příběh, který si budeme moct prohlédnout hned z několika úhlů, a to pohledem Dzaji, její dcery, matky a dvou sester. Díky tomu dostaneme kompletní mozaiku osudů a událostí, které formovaly jejich životy, přičemž se dozvíme něco málo i o mongolské kultuře a tradicích.
Vyprávění začíná pohledem na současný život hlavní hrdinky, která se vrací do svých vzpomínek na dětství a mládí. Tím se otevírá prostor pro příběhy jejích předků, zejména babičky, jejíž život je ústředním bodem celé knihy. Ta jej totiž zasvětila tvrdé práci, odříkání a snaze udržet rodinu pohromadě navzdory mnoha překážkám. Představuje tak tradiční hodnoty, které se tu střetávají s novým světem, jemuž se někteří snaží přizpůsobit a jiní vzdorovat.
Právě vzpomínky na babičku pomáhají Dzaje pochopit samu sebe a svou vlastní identitu, jelikož slouží jako prostředek k uchování tradic a rodinné historie.
Za mě velmi povedené, slang mě nijak neobtěžoval, jak tu někteří píšou, naopak dotvářel celý kolorit daného prostředí, který by jen těžko vynikl se spisovnou češtinou.
Kapesní atlas hub
Albert Pilát
Knížečka, ke které se pravidelně vracím každý rok. Jak už napsala boxas, informace jsou detailní a přesné. Dozvíte se například, kde se daná houba vyskytuje, jak přesně vypadá klobouk, třeň, lupeny i dužnina, jakou má houba chuť i vůni, jak se chová po rozříznutí a samozřejmě i to, zda je jedlá, nebo ne. Barevné ilustrace vám navíc ukážou houbu ve všech jejích fázích. Praktická velikost se perfektně hodí do batohu nebo košíku – vím, že dneska už je všechno v mobilu, ale já jsem v lese nejšťastnější bez něj. :)
Povídky z druhé kapsy
Karel Čapek
Také vám vždy přijde, že druhý díl čehokoliv bývá obvykle mnohem horší než díl první? Tak to přesně NENÍ případ Povídek z druhé kapsy. Hned na začátku vás totiž odrovná povídka Čintamani a ptáci – ještě teď se směju nahlas, když si vzpomenu na Aminu a způsob, jakým šel pan Vitásek krást. Hned poté jízda pokračuje brilantní Ukradenou vraždou, Případem s dítětem a Příběhy sňatkového podvodníka. A zapomenout nesmím ani na smutnou Sbírku známek.
Karel Čapek měl úžasnou schopnost – schopnost pozorovat každodenní situace a přetavit je do příběhů, které oslovují nejen smíchem, ale také zamyšlením nad podstatou lidského jednání.
Pět hvězd za nádhernou češtinu, laskavý humor, detailní vykreslení postav, trefnou kritiku společenských i politických struktur a nadčasovost.
Povídky z jedné kapsy
Karel Čapek
Karel Čapek je můj oblíbenec, už jen pro tu lidskost, moudrost a laskavý humor. Proto mě nemohly minout Povídky z jedné kapsy, které kromě výše zmíněného obsahují také plno filozofických otázek a úvah o lidské povaze, morálce a spravedlnosti. Z celé knihy navíc dýchá krásná atmosféra 20. let 20. století. Tedy ideální, pokud milujete seriály Hříšní lidé Města pražského nebo Četnické humoresky.
Původně jsem chtěla pro zajímavost vypsat povídky, které se mi líbily nejvíc, ale nemělo to cenu, protože by tu byly téměř všechny. :) Tak snad jen ve zkratce: Modrá chryzantéma (vystupuje tu žebračka Klára z reálného Čapkova dětství), Jasnovidec, Naprostý důkaz, Experiment profesora Rousse, Ztracený dopis, Ukradený spis, Básník (výborné vysvětlení básnického smýšlení).
Pygmalión
George Bernard Shaw
Máte-li rádi knihy, které vás dokážou rozesmát, určitě sáhněte po Pygmaliónu. Ale nenechte se zmást, Shawův humor tu není pouze pro pobavení, nýbrž jako nástroj pro poukázání na tehdejší společenské problémy. Například Higginsova arogance a jeho pokusy o „vylepšení“ Lízy jsou sice komické, zároveň však odhalují pokrytectví a povrchnost vyšší společnosti. Z našeho dnešního pohledu pak i nerovnost žen a mužů. Pokud jste tedy žena, pravděpodobně budete s každou stránkou držet Líze palce víc a víc. Ta nakonec projde procesem sebeuvědomění a emancipace, a tak vlastně překoná osobní i společenské překážky.
Poslední myšlenkou, kterou takhle kniha podle mě nabízí, je, jak povrchní a nespravedlivé je soudit někoho podle vzhledu nebo způsobu mluvy, což samozřejmě platí i v dnešní době.
Obyčejný život
Karel Čapek
Fantastický příklad introspekce a reflexe nad vlastním životem. Máte-li rádi filozofické otázky a často se zamýšlíte nad existencí, smyslem života a vlastní individualitou, pak doporučuji všemi deseti!
Čapek zde zkoumá, co to vlastně znamená vést „obyčejný“ život a jaké hodnoty a zkušenosti s tím přicházejí. V první části se retrospektivně díváme na dětství a dospívání hlavního hrdiny, díky čemuž můžeme lépe pochopit jeho současné já. Druhá část je více filozofická, plná hlubokých úvah. Kapitoly jsou seřazené chronologicky, jazyk je jednoduchý a velmi precizní, a tak jde čtení jako po másle.
„Monolog je hrozná věc, trochu jako sebeničení, něco jako přetínání pout, která vás vážou k životu; člověk, který vede monolog, už není jenom osamělý, nýbrž je vyřaděn nebo ztracen.“
(Tady si jen dovolím dodat, že utápět se ve vlastních myšlenkách a pocitech je často sebedestruktivní, ale občas také ohromně úlevné a seberozvíjející).
Za mě patří knize 100 %.
Horečka
Václav Hrabě
Tak jsem si k tomu pustila Milese Davise, jak jsi říkal, Vašku. A měl jsi pravdu – člověk pak mnohé věci pochopí daleko lépe. Víc už k tomu nemám co dodat, snad jen, že je mi hrozně líto, že už mi není osmnáct. Díky Ti tam nahoru.
Povídejme si, děti
Josef Čapek
Obdivuji, jak moc pan Čapek rozuměl myšlení a vnímání dětí. Jeho povídky jsou jednoduché, plné nápadů, které osloví nejen mladé čtenáře, ale i ty dospělé. Nebál se dotýkat téměř filozofických témat, jako je přátelství, odvaha, láska nebo dobrota, a to vše s lehkostí a humorem, který je typický pro jeho styl. Jeho postavy jsou živé a barevné, ať už jsou to zvířata, lidé nebo jiné bytosti. Díky tomu se s nimi můžeme snadno ztotožnit.
Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán
Každý rozhovor odhaluje unikátní osobnost, která se vydala cestou dobrovolné izolace, ať už z důvodu nespokojenosti se společenským systémem, osobních traumat, nebo hledání klidu a harmonie. Líbí se mi, že se autor nesnaží postavy ani idealizovat, ale ani je nesoudí, což bych si nedovolila ani já, protože znáte to přísloví o těch botách. Kniha je napsána citlivě a s respektem.
Jen mi přijde zajímavé, že se v komentářích nachází tolik lidí, kteří na hlavní aktéry nahlížejí jako na ty „divné“ lidi na okraji společnosti, přitom vybočit z davu a jít si svou cestou bez ohledu na to, jak je to v životě nastavené, umí jen málokdo.
Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
Příliš hlučná samota se na první pohled poměrně dost odlišuje od Hrabalovy předchozí tvorby, která byla plná humoru a přijímání života s úžasem. Tady na vás bude dýchat beckettovská osamělost, těžká kocovina a haldy filozofických myšlenek, které nutí k zamyšlení.
„...stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky,
jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky
jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl...“
Hanťovo vyprávění pro mě bylo intimním pohledem do nitra člověka, který se potýká s vlastními démony a zkoumá smysl a podstatu života. Tak asi jako každý z nás...
Zajímavostí je, že Hrabal napsal Příliš hlučnou samotu celkem třikrát, přičemž každá verze se lišila ve formě a stylu.
Tíživá láska
Elena Ferrante
U této knihy mě velmi mrzí nízké hodnocení. Určitě je to kniha, na kterou potřebujete klid a čas. Pokud je však najdete, Elena Ferrante se vám odmění úžasně barvitým popisem i těch nejmenších detailů. Dlouho jsem takovou knihu neměla v ruce.
Složitý vztah s matkou (potažmo s oběma rodiči), chuť zpřetrhat všechna pouta a snaha popřít, že s nimi máte vůbec něco společného, se mě niterně dotýká. Přesto člověk vždy skončí se zjištěním, že se jim v mnoha věcech podobá víc, než si vlastně uvědomuje...
Kniha je syrová, tíživá, otevírá staré rány a sype do nich sůl, rozhodně však stojí za přečtení.
Volyňská rapsodie
Anna Strnadová
Volyňská rapsodie je plná bolesti, strachu, těžké dřiny a ztrát. Zároveň však také naděje a odhodlání přežít. Anně Strnadové se zde povedlo umě propojit historickou realitu s osobními příběhy. Vše je navíc podáno velmi autenticky, věrohodně a detailně. Díky tomu je kniha čtivá, silná a emotivní. Vůbec se mi tentokrát nechtělo přestávat číst. Styl psaní mi velmi připomínal Šikmý kostel.
Drobnou výtku mám k velkému množství postav, které i pro mě bylo trochu matoucí. Na druhou stranu nemám po dočtení pocit, že by to mělo zásadní vliv na to, co nám kniha měla sdělit. Tedy, že bychom nikdy neměli zapomenout na naši minulost. A hlavně, že pokud někdy sami v životě už nemáme sílu, můžeme ji znovu načerpat z našich kořenů.
P.S.: Pokud jste neviděli film Volyň, rozhodně doporučuji. Nutno však dodat, že minimálně pro mě je to jeden z nejbrutálnějších filmů, co jsem kdy viděla.
