david5746 komentáře u knih
Oddělení Q je opět v akci a to je samozřejmě super, protože tuhle partičku mám rád. Jenže tenhle díl trochu drhne. Na Marca to v měření špatnosti sice nemá, ale dobré to není. Oddělení Q se tu totiž nechová moc jako oddělení Q.
Dostaneme 2 naprosto jasné a předvídatelné dějové linky, jednu o novináři (zbytečná postava, která jen plní stránky), Asadově minulosti, imigrantech, teroristech. Ale kde je nějaká klasická Q záhada? Není nikde. Děj je naprosto netypicky lineární bez nějakých záhad a náročného řešení případu.
No a druhá linka je o cvokovi, který hraje jakousi anonymní hru a po dohrání chce všem usekat hlavy. Proč ne, ikdyž linka je hodně povrchní, nedotažená a hodně věcí zůstane bez vysvětlení. Asi nejvíc mi vadilo, že v dnešní přetechnizované době je kluk nevystopovatelný, protože si nakoupil hromadu telefonních karet a kartu před každým hovorem vymění? Volal pořád z domova, ale Dánská policie nedokázala po mnoha uskutečněných hovorech určit pořádně ani město, ze kterého volal. Prostě fantastické. Přemýšlet nad tím, jestli by nějaký mladý počítačový knedlík dokázal useknout na jeden sek hlavu, raději nebudu.
A hlavní průser je, že autor kompletně odkryl Asada a ještě mu přilepil dokonale šťastný konec. Takže nám těch záhad do dalších knih moc nezbylo a jestli se Moně nenarodí vetřelec, tak fakt nevím, co bude oddělení Q příště řešit.
Letošní výzva mě donutila trochu prohrábnout paměť a našel jsem tuto v mládí čtenou knihu, o které jsem si jen pamatoval, že je to veselá detektivka. K tomu pomohl online antikvariát a kniha byla záhy za pár korun doma a čekala na začátek ledna, ikdyž jsem se úplně nebál, že by to za těch pár dnů přečetlo 8 lidí.
Co napsat k samotné knize. Nečte se špatně - a to i na trochu postarší češtinu. Dostáváme se do poválečného pohraničí, kde se na horské chatě setkává hromada postav, některé si chtějí zalyžovat, jiní emigrovat, záhadný lyžař do toho hledá po lesích starý dřevěný kříž a několik postav se do toho láskuje. Kniha také připomíná tehdejší realitu znárodňování, národního správcovství, všudypřítomnou šmelinu a korupci (no to se tak nějak moc nezměnilo). Ale všechno tohle v takové lehké formě, ani čtenáři nepřijde, co to ve skutečnosti znamenalo.
Kniha je lehčí, žádné extra drama se nekoná, některé situace vykouzlí úsměv na rtu. Postavy jsou spíše černobílé, charakterově samozřejmě vyčnívá drsný klaďas pan doktor a jako protiklady hlavně protřelá liška Viktor Kos a ztracená existence Hučal.
Nad hodnocením jsem dost váhal, není to absolutní pecka na plný počet, ale na jen tři hvězdy asi taky ne, to dávám už těm nudnějším kouskům. Dal bych 3.5 a to nejde, takže zaokrouhluji nahoru, ikdyž mě trochu vyklaly irituící pasáže s můzou Dorotou (ale zase si pamatuju, že v pubertě jsem se tomu smál, tak já to odpustím).
Od Cartera jsem si díky výzvě a dalším faktorům dal asi tak rok pauzu. Kolem vánoc jsem konečně otevřel další díl v pořadí - Zlobu. A jako finále roku to tedy bylo něco. Carter píše velice čtivě a ikdyž je to místy (no spíše často) drsné, brutální, šílené, tak se to pořád čte jedním dechem a prostě se nedá přestat. U tohoto dílu ještě přichází šok v podobě informace, že je to víceméně podle skutečnosti. A pak to čtete a prostě se tomu nechce věřit, že by se něco takového mohlo skutečně přihodit.
Kniha je trochu netypická, sériový vrah je chycen - shodou šťastných náhod - hned na začátku. A pak přichází kolotoč nových informací, kdy se jednak zjistí, že je to Hunterův starý kamarád a při výsleších vyplouvají nové a nové hrůzné a děsivé informace, hledají se ostatky, zjišťuje se koho všeho a jak zběsile zabil, dokonce je ve hře jedna možná přeživší oběť. Více spojlerovat nebudu, případný čtenář by přišel o zážitek, takže maximálně jeden mikrospojler, který ale znalce nepřekvapí: Hunter to celé louskne primárně tím, že "hodně čte". :-)
Naprostá spokojenost, další díly prostě letos půjdou a to výzva nevýzva.
No, tak mě výzva zas vycukala, abych oprášil z knihovny nějakou tu pecku z mládí. Jedná se o soubor mnoha pověstí z matičky Prahy. Hlavní devizou pak je, že ilustrace pana Cyrila Boudy jsou jednoznačně geniální, při čtení potěší a rozhodně k mému hodnocení přihazují nějakou tu hvězdičku.
S vlastními pověstmi se to má asi jako s každou knihou povídek: něco super, něco baví, něco je slabší. Pověsti jsou krátké, nenavazují na sebe, takže se dá číst jako bokovka k něčemu jinému - když je nálada, zase na druhou stranu čtenáře nic nenutí, aby to dočetl, mě k tomu dotlačilo vlastně až blížící se datum konce roku. Celkově je to často hodně monotónní, jak tu někdo zmiňoval styl diplomové práce, tak to bych podepsal. Styl je častu takový popisný, spíše sterilní.
Chtěl jsem si původně vylepšit čtení počítáním mrtvol, neb naše historie je jak jinak hodně krvavá, no největší český masový vrah Bruncvík má pověst naštěstí skoro na začátku, takže jsem to počítání vzdal. Ale bylo by to hodně moc mrtvol. :)
Celkově ale hodnotím hodně vysoko, jak už jsem zmiňoval, tak ilustrace z toho dělají bombu, faktor nostalgie taky udělá svoje a vyloženě špatné ty pověsti taky nejsou.
Úplně ze začátku mě děj moc netáhnul, ale to bych spíše svedl na sebe a nedostatek času na čtení (teda času dosti, ale když u toho jeden po pár stránkách usne, tak se to prostě vleče ;) ). Jak děj postupoval, tak jsem si dělal času více a více a poslední část už byla velmi rychlá.
Celkově to není vůbec špatná kniha, hrdinové sympatičtí, atmosféra dostatečně mrazivá, zločiny šílené. Zasazeno do zasněžených hor, okořeněno ústavem pro šílené delikventy. K tomu nějaká ta korektnost sexuálních menšin, ale natolik okrajově, že mi to nevadilo. Děj ale postupuje a pořád se něco nového děje a to je hlavní. V sérii budu každopádně pokračovat.
No, tak a já budu spíše kritizovat. Při čtení Smrtící bílé se mi naplno oživily vzpomínky a důvody, proč jsem kdysi dávno nedočetl HP sérii. Autorka ke své detektivní sérii, bohužel, přistoupila úplně stejně: krátký, čtivý a svižný začátek, který se s každým pokračováním stává delším, pomalejším, zmatenějším a hlavně nudnějším.
Autorka evidentně dostala naprostou volnost a vyplodila tak dílo, které je zas o nějakou tu stovku stránek delší, než díl předchozí a přitom dějově snad ještě prázdnější.
Interní vztahová linka Cormorana a Robin by se dala vtěsnat do deseti stránek, prostě konečně Robin udělala ten krok, který byl evidentní od začátku. No a na další vývoj si budou čtenáři muset počkat, v dalším díle, který bude zřejmě atakovat 1000 stran se mpžná dvakrát letmo dotknou konečky prstů a možná si několikrát pohlédnou do očí. Všechno má svůj čas.
Linka detektivní je opravdu na pohodu. Pokud bych srovnal s "konkurencí", tak mrtvola do příběhu přichází někde v čtvrté stovce stran, čili v době, kdy Poirot již zaexhiboval, utloukl čtenáře genialitou malých šedých buněk a čtenář už radostně chroupá druhou polovinu dalšího příběhu. Do té doby se nestalo skoro nic, jen pár taškařic na ministerstvu s instalováním odposlechu. Jo a vlastně se chystala v Londýně olympiáda, dost jsem se bál, že bude kniha obsahovat detailní popis zahajovacího a ukončovacího ceremoniálu, autorka by to jistě dala.
A již tradičně Cormoran docela dlouho před závěrem prohlásí, že on už ví a čtenáři se jeho úvahy tají nicneříkajícími rozhovory.
Doufám, že se autorka do dalšího dílu probere a vrátí sérii tam, kde byla na začátku.
No, tak to byla ale opravdu výzva. Kdyby se jednalo o nějaké současné dílo, tak bych to asi ztrhal po všech stránkách, možná ani nedočetl. Jestli něco nedávám, tak to je tento rozvleklý způsob vypravování děje. Měl jsem při čtení pocit, jako bych poslouchal audioknihu v podání někoho, kdo knihu pomaloučku, monotónně a bez jakékoli ambice na intonaci odříkává. Tak nějak se mi to četlo, což je teda můj problém, ale čtivost je pro mě důležitý faktor, protože čtení má být zábava nikoli trápení. A hodně pasáží (za všechny asi exkurze do teorie dějin moravské lidové písně nebo Jízda králů, ale zdaleka to nebylo jen toto) bylo prostě tragických. Rozvleklost pak naprosto zabíjí i části, kde nějaký děj je, jako příklad za všechny situaci, kdy Ludvík akčně prohledává místnosti a hledá Helenu, ale autor nemá problém tam hodit meditační odstavec na téma, jak na Ludvíka působí kovový věšák, který potkal v jedné místnosti.
Vlastní děj ukazuje poměry ve společnosti v nějakých padesátých letech a přerod hlavního hrdiny z pohodového mladého komunisty na ani vlastně nevím co. Začne to jakýmsi "žertem", který mě osobně úplně nerozesmál, kdy hlavní hrdina (idiot) pošle svému objektu lásky (nadšené mladé komunistce) pohlednici, kam namlátí pár nesouvislých vět, jedna z nich oslavuje Trockého (sice jsem socializmus částečně zažil, ale i tak jsem musel na wikipedii, abych zjistil, co to sakra vlastně bylo a zjištění, že to byl odpůrce aktuálně největšího diktátora mi pak s tím "žertem" fakt nesedělo, dneska se taky nesmí psát na síti úplně všechno...) a pak se diví, že tu otevřenou pohlednici četl i někdo jiný a nevyhodnotil ji jako legraci k popukání a že to v té době má i nějaké následky. No a následují uspávací popisy dalších životních etap, vyloučení ze strany, vojna v dolech (ocenil jsem větší realističnost ptp než u švandrlíka), další život, jakási pomsta co se změní spíše na vlastní gól, další a další exkurze do lidových tradic, rozvleklý konec plný úvah nad životem ...
Já chápu, že je to jakési svědectví, chápu, že způsob sdělení prostě není pro každého, a proto tuto knížku nebudu odpadovat, ale jdu si zlepšit náladu něčím, co se dá normálně číst.
Inu, je to jako s každou povídkovou knihou, něco je super, něco slabší. Ale zeměplošské povídky byly hodně dobrý, nejlepší asi povídka s čarodějkama a Smrť - samozřejmě - naprosto geniální.
Tuto knihu nemohu nehodnotit plným počtem a to prostě proto, že to byla kdysi moc moc dávno první kniha od autora a vůbec jedna z prvních scifi, co se mi dostala do rukou.
Z dramatu, které je vyskládáno kolem záchrany měsíčního plavidla, které je potopené v moři měsíčního prachu, jsem byl nadšen tehdy a s odstupem tří dekád i teď. Prostě klasický, semtam víc popisný, Clarke, který má příběh do detailu vymyšlený a vědecky podložený, aby do sebe všechno pěkně zacvaklo.
Prostě celková spokojenost, pro fanoušky klasické scifi skoro nutnost.
Pro třetí díl série platí prakticky to samé, co pro díl předchozí. Není to špatné, nečte se to vyloženě zle, ale po dočtení se člověk zamyslí, kolik se toho na těch pěti stech stranách vlastně stalo a zjišťuje, že to vlastně nebylo až tak slavné. Autorka má "dar" do děje vkládat hodně často nepodstatných flashbacků a dalších dějových linek a semtam jsem se pak ztrácel ve jménech a postavách, kdo s kým jak souvisí.
Za mě solidní nadprůměr, ale žádná pecka.
Druhá knížka s Cormoranem a Robin a víceméně z ní mám podobné dojmy jako z prvního dílu. Prostě pohodová anglická detektivka.
Tato vražda už trochu brutální je, ale žádnou jízdu čekat nelze. Děj a vyšetřování pomalu plyne, občas až moc pomalu. Nemohu se opět zbavit dojmu, že zápletku tohoto typu by Agatha narvala do své obvyklé poloviční stopáže a ničeho by se to nedotklo.
Jako celek se četlo dobře a rychle, ale velkou výtku mám a proto hodnotím hůř než díl předchozí. Už jsem trochu alergickej na zakrývání toho, co se vlastně děje. Cormoran v 80% knihy prohlásí, že už ví, kdo to byl a pak už se jen naznačuje stylem "řekl jí, co má udělat" atd. A místo, aby ve finále pořádně vysvětlil, jak na to jeho malé šedé buňky vůbec přišly, tak vrahovi jen řekne, jak to vrah provedl. A celé to bylo trochu překombinované.
Další díl každopádně hned otevírám, inu je to plán na dovolenou.
Sice jsem viděl minulý rok seriál, ale to ani moc nevadilo, paměť už není co bývala, takže jsem si hlavně pamatoval, že je Cormoran sympaťák a Robin moc pěkná. ;)
Jedná se o Britskou detektivku ze současnosti a je to docela milý protiklad všem drsným a temným detektivkám ze severu, tady krev proudem nestříká, detailně popsané vnitřní orgány nepadají na podlahu a i přes to všechno je kniha čtivá a děj se poměrně rychle dokodrcá ke svému konci.
Cormoran je soukromý detektiv, který má zajímavou minulost, jednu nohu částečně ustřelenou ve válce, který se svojí novou sekretářkou na výpomoc vyšetřuje vraždu modelky. Vyšetřování je spíše ve stylu klasických detektivek od paní Agathy, kdy detektiv skládá střípky stop od jednotlivých účastníků a ve finále zapojí ty malé šedé buňky a všechno do sebe pěkně zacvakne.
Čtení to bylo příjemné a knihu mohu doporučit, stejně tak seriálovou podobu, ke které se určitě ještě vrátím, až budu mít předlohu kompletně za sebou.
Po všech stránkách průměrná krimoška ze sedmdesátých let, která obsahuje drsného detektiva, hromadu mrtvol, krve, drog, sexu, úchylného sexu, sexu pod drogama a tak dále.
Četlo se docela dobře, ale žádné veledílo, od kterého bych hledal další díly, to také nebylo.
Trochu slabší poirotovka, který se tu ale moc nemotá a v závěru také není klasická exhibice a velké odhalení. Zápletka jako taková je ale klasicky propracovaná do detailu.
Agathu a jejího Poirota můžu a s touto knihou jsem rozhodně nešlápnul vedle. Jak je již tradiční, tak jsem dostal malou skupinku lidí, kde všichni mají motiv a Poirot to pak celé bravurně louskne.
Zde jde o starší zločin, který již je soudně vyřešen, ale dcera již mrtvé odsouzené přichází po šestnácti letech za Poirotem, aby případ přešetřil. Ten se toho samozřejmě ujme, od začátku je jasných jen 5 možných podezřelých a čtenář může společně s detektivem začleňovat nové informace do celkové skládačky a odhalovat viníka. Osobně jsem měl hned od začátku mnohem šílenější teorii, ale s výsledkem jsem byl spokojen, všechna fakta jsem průběžně dostal a že je Herkule chytřejší než já a vezme v potaz i zdánlivé banality a sebenenápadnější detaily, no tak na to jsem si v průběhu let už zvykl. :-)
Kniha nezklame nikoho, kdo Poirota rád.
Krátký, svižný, jednoduchý a přitom strašně silný a smutný příběh o obyčejných lidech, kteří mají svoje sny a problémy a naopak zas nemají třeba domov nebo peníze. Steinbeck byl opravdový mistr v "popisu obyčejného" a četba sama se pak stává lahůdkou.
Děj je tak krátký, že popisovat netřeba. Musím na tomto místě ale vzpomenout, že jsem hru viděl před mnoha lety Pod Palmovkou s naprosto excelujícím Rostislavem Čtvrtlíkem, budiž mu tedy země lehká.
Bill je prostě borec, který chce normální život plný alkoholu a sexu, ale nějak se mu nedaří a tak ve svých knihách prožívá naprosto šílená dobrodružství. Prostě scifi totální odpočinkovka, kterou jsem kdysi před mnoha mnoha lety našel v Ikárii a v okamžicích intelektuální prázdnoty jsou tyto knihy ideálním kandidátem na četbu, protože přinese tak maximálně lehké pobavení a neklade na mozek ale vůbec žádné nároky.
Tato kniha byla ideální kandidát na výzvu v kategorii "pěkná obálka". Teda štítek "erotika" si kniha zaslouží tak maximálně jen díky této obálce. Bill prožije opět šílené dobrodružství, kdy hledá studnici hormonů, utkává se s šíleným doktorem či bandou spermijí s čelenkama a do toho bojuje o svojí životní lásku Irmu, kterou ve finále stejně trochu nedobrovolně vystřídá za větší životní lásku - alkohol všeho druhu.
Lehce pobaví, účel tím plní, klasicky ale žádné veledílo.
Klasika a pro mě srdcovka z dětství, kterou jsem z knihovny vytáhl několikrát. Vpodstatě se dá označit za typickou verneovku, kdy autor vžene menší skupinku lidí do nějaké situace, se kterou se tito - obvykle charakterově černobílí - účastníci musí nějak vypořádat. V tomto případě Verne navodil situaci, kdy do Země lehce ťukne prolétající kometa a při odletu si s sebou odnáší kus atmosféry a něco málo pevniny. Zázračně je zde též zachráněno několik lidí různých národností. Při veškerém neštěstí mají vlastně štěstí. Jednak za celou knihu nikdo ani náznakem nezemře a kometa má šťastnou dobu oběhu - přesně 2 pozemnské roky, takže je tu docela velká šance na návrat na matičku Zemi.
Jak už je klasické, tak Verne škatulkuje osoby podle národností, takže Francouzi či Rusové jsou samozřejmě cool, španělé banda veselých flákačů. Co se angličanů týče, tak na nich se autor tradičně vyblbnul a (obdobně jako třeba pana Fogga z cesty kolem světa) je vykreslil jako totální bandu pedantských dementů. A vrcholem je německý žid, který jede jen po penězích a majetku, nikoho nemá rád a překvapivě nikdo nemá rád jeho.
A klasicky je kniha plná vědeckých údajů a popisů, takže i neznalec se o tom vesmíru třeba něco dozví. Často je toho trochu moc, ale dá se zvládnout.
Čtení po letech mě bavilo a celkově potěšilo.
Dystopický příběh, který při četbě nenudí. Poměrně malá skupinka dětí je zavřená v obrovském labyrintu, aby je někdo nějak otestoval. Poté, co jsem rezignoval na veškerou logiku ve smyslu, že dané testy by se asi daly pořídit levněji než provozovat mnoho let funkční labyrint, jsem se začetl do příběhu a docela mě to bavilo. Určitě víc, než kdysi shlédnutý film, který jsem v hodnocení označil za blbost a hvězdičky dával jen za provedení vlastního labyrintu. Takže skupinka dětí žije 2 roky v labyrintu, ze kterého se snaží najít východ. Svoji minulost si nepamatují a kromě hledání cesty musí řešit provozní a organizační záležitosti, takže někdo vaří, někdo uklízí, ti nejlepší běhají po labyrintu a malují mapy a tak dále. Z nějakého důvodu také používají svůj slang, nějak jsem nepochopil proč. Hlavní postavy taky nic moc, rozhodně se většina placerů nechová adekvátně ke svému věku. A drobnosti jako kde vzal hlavní hrdina schopnost telepatie je asi lepší neřešit vůbec.
Tento první díl série vrcholí "úspěšným" útěkem z labyrintu. A vlastní závěr naznačuje, že ještě není všemu konec a že dobrodružství dětí bude pokračovat.
Kniha je napsaná docela čtivě, cílovka bude spíše mladší generace. Možná si někdy pokračování přečtu, ikdyž se ho trochu bojím.
Kniha si určitě zaslouží pochvalu za čtivost. Už druhá kniha od autora a čtivost je asi hlavní deviza. Jinak jsem spíše zklamán. Co mě praštilo hned na začátku, tak to je velká šablonovitost příběhu vzhledem k první knize. Detektiv Cross a jeho parťák zase řaší psychopaty, co žijí dokonale rozdvojený žívot, případ se Alexe zase osobně dotýká, zase potká ženskou, se kterou neskončí a tak dále. Tak nějak mi to připomnělo moje návštěvy knihovny na základce, kdy bylo úplně jedno, jakou knihu od pana Běhounka člověk vytáhl z regálu, vždycky to bylo o ztroskotané vzducholodi, co letěla kamsi k pólu.
A jak už zmiňují jiní, tak osobně mi vadí, když je záporák dokonalý Superman. A to v tomto případě záporák prostě je. Dokáže žít dokonalé dva životy a na každý má hromadu času a žije ho dokonale. K tomu dokážou ve dvou lidech vybudovat super podzemní komplex, kde mohou páchat svá úchylná alotria. Komplex kdesi daleko v lesích, ale přesuny nejsou problém a dva životy se žijí pořád dokonale a kolegové či manželka nemají ani stín podezření. Obdobně vyšetřování občas trochu lehkovážné, to jak nechaj hlavní svědkyní doma samotnou, to byl prostě úlet.
Hodně ubylo rasismu, který mě v prvním díle iritoval. A bavilo mě to ale asi o kousek víc než první díl, tak hodnotím výše.