DennisMoore komentáře u knih

Když mě Mike Mignola pozve na jednohubky, může si být jistý, že se zastavím a že budu mít hlad :) Vstříc mrtvým vodám je stejně jako Půlnoční cirkus krátká Hellboyova povídka, kterou si užijí i lidé Hellboye neznalí, nicméně pořád jde hlavně o ty znalé, kteří se těší na další dílek pekelné skládačky a které zajímá, co Rudoch poslední dobou dělá. Na téhle plavbě je méně veselo než když minule popíjel rum s (ne)mrtvými námořníky, ale je neméně zážitková a člověk se nestačí divit, kdo a co všechno se jí zúčastní. Jsem rád, že i tyhle malé příběhy vycházejí samostatně, protože si to prostě zaslouží(me).

13 25.03.2021

Prvotřídní psycho a za poslední dobu komiks barev DC, který bych doporučil snad úplně každému. Tragédie doktorky Quinzelové je plná smíchu i ikonických postav, jejichž osudy se prolínají a navzájem ovlivňují tak, jak čekáte, a někdy i jak nečekáte. Stínový souboj Batmana a Jokera z prvního sešitu patří k tomu vůbec nejlepšímu, co jsem viděl, druhý sešit je obrovská psychologická masáž a postupné hroucení původně čisté duše, třetí sešit už je čiré šílenství. A Stjepan Šejić je borec.

Conan od Marvelu? Popravdě jsem nečekal, že bude tak dobrý, jak naštěstí je. Snad jedinou slabinu knihy vidím v tom, že jde jen o polovinu příběhu a na to, na co mě lákala od začátku, si musím počkat do příště. Moc se ale zlobit nemůžu, protože ten rozetnutý hlavní příběh rámuje pět menších samostatných povídek, které vykreslují Conana v tom nejlepším barbarském světle, jsou uzavřené a minimálně ve dvou případech (Zvíře v kleci a Kapitánem na lodi mrtvých) přímo geniální. Jason Aaron to zkrátka umí, ať píše Avengers vs. X-Men, Star Wars nebo takovouhle klasiku všech klasik. Zrovna tak Asrarova i Zaffinova kresba je prostě krásná. Crom musí mít radost.

13 06.11.2020

Zatímco skutečný Jánošík je považován za ekvivalent Robina Hooda, tenhle knižní je slovenskou obdobou Chucka Norrise. Nepřemožitelný chalan, bojovník stejně jako milovník, chlapisko poháněné špekem, borovičkou, smyslem pro spravedlnost a Sexem s velkým S. Kniha mě mile překvapila a přímo neskutečně mě bavila, je to obdivuhodně umně vylhané fantasy z alternativní minulosti, které sice staví na tom, že ukazuje Juru jinak, ale není to ani zdaleka jediný nápad - je to odrazový můstek, díky němuž prožijete skvěle parodické dobrodružství, které byste si však vychutnali i v případě, že byste o Jánošíkovi nikdy neslyšeli. Je to vtipné, chytré a promyšlené, dává to smysl, výborně se to čte a vyloženě to láká na jeho další eskapády.

13 08.09.2020

Číst Lovecrafta pro mě vždycky byla a bude velká radost, a to i v případě těch jeho slabších kousků. Tyhle Sebrané spisy tu radost ještě umocňují tím, že Lovecraftovo dílo řadí chronologicky a já tak můžu sledovat, jak se mistr podivna vyvíjel a hledal, až se vyvinul a našel. Hrobka jako první svazek logicky nemůže nabídnout jen to nej, ale neznamená to, že v ní nejsou dobré až skvělé povídky. Naopak takový Chrám, Z neznámého světa, Proměna Juana Romera či Obrázek v domě podle mě k tomu nej patří. Lovecrafta tu ale poznáváme i jako autora hravého, který prostě dostal malý nápad a dal ho na papír, díky čemuž vznikla třeba kouzelná miniatura Paměť, a šel zase psát něco jiného.

13 01.08.2020

Někdy stačí jen obálka komiksu, aby člověk věděl, že ho prostě musí mít. Někdy ta obálka řekne všechno - že ten komiks bude šílený, zábavný... Prostě přesně ten komiks, který chcete číst. No a Nesnáším Pohádkov je skoro takový komiks - skoro proto, že je ještě šílenější a ještě zábavnější, než obálka slibuje. Přímo nepředstavitelně. Brutalita ještě nikdy nebyla tak roztomilá, všechno je tu tak slaďoučké a zároveň krvavé, čtenářovy výkřiky smíchu se mísí s nářkem všech těch kouzelných bytostí porcovaných sekyrou. Fakt naprosto úžasné a Skottie Young je můj nový oblíbený magor.

13 03.04.2020

Tenhle příběh jsem si chtěl užít, protože mám rád fantasy, poetiku i lyriku, dospělé pohádky a už jsem se snad i smířil se všemi (ne)výhodami své romanticky snivé povahy. Jenže bohužel... Jako by od začátku knihy bylo něco proti mně. Ačkoliv mi děj čím dál víc naznačoval, že by mě měl zajímat a že bych se do něj už konečně měl ponořit, nepodařilo se mi to (s výjimkou předposlední či poslední kapitoly složené z dvoustran věnovaných jednotlivým postavám). Možná je to tím, že jsem nečetl předlohu, možná ne, ale neměl jsem z Posledního jednorožce ten pocit, že čtu celý příběh - spíše to na mě působilo, že se dívám na sice skvěle ztvárněné, ale přesto z mnohem většího celku vytržené epizody, mezi nimiž schází hodně důležitých věcí, které jsem si v tu chvíli nechtěl domýšlet. Jindy to tak nemívám, ale tentokrát by se mi prostě hodilo, kdyby mě autoři vedli více za ručičku... Plusové body tedy dávám hlavně za krásnou kresbu (na hranici kýče, ale krásnou), překlad plný pěkných veršů a několik hezkých příběhových epizod, které se mi ale v závěru v nic nespojily a nechaly mě chladným. Tak ale třeba to bude příště lepší, hůl nad jednorožcem nelámu (obzvlášť když je poslední).

13 05.08.2019

Už jsem skoro zapomněl, jaká krása je číst Foglara. Velká! Jako tenkrát! Je dobře, že se Nadace o jeho odkaz tak svědomitě stará a že jeho dílo nenechává usnout, ale stále ho zpřístupňuje novým čtenářům. Nejnovější vydání Hochů od Bobří řeky je krásným příkladem toho, jak se to má dělat. Ačkoliv na Zdeňka Buriana nedám dopustit, nové "komiksové" ilustrace od Ester Kuchynkové jsou prostě skvělé, příběh krásně doplňují, nestrhávají na sebe pozornost a přímo z nich cítíte potřebnou vůni klukovského letního dobrodružství. Zrovna tak se povedl celý design, kniha použitím recyklovaného papíru, obálkou i barvami připomíná skautskou příručku a je do ní vložen také sešitek na plnění bobříků.

13 17.10.2018

Malého prince jsem poprvé četl předloni, tedy v sedmadvaceti letech. Nevadilo mi to, protože je to tak krásná kniha. Dává člověku naději, že všechno může dobře dopadnout, pokud on sám bude chtít. Je plná krásných slovních obratů, jednoduchých, ale přitom hlubokých myšlenek, ovšem zároveň nemoralizuje. Kdepak, moralizovat by si Malý princ nedovolil. On by totiž pravděpodobně nevěděl, co to dospělé slovo znamená. Jedné otázky se ale pořád nemůžu zbavit: Co z takové knihy mohou mít děti?

13 06.09.2015

Pár dní jsem si to nechal rozležet v hlavě, a nakonec musím dát jen-téměř-pětihvězdičkové hodnocení. Pohádka je nesmírně čtivá kniha, Stephen King si mě stále dokáže omotat kolem prstu "pouhým" seznamováním s postavami, aniž by se v příběhu dělo cokoliv připomínající horor, A to je skvělé. Ten pocit, že se před vámi odvíjí obyčejný, příjemný letní příběh sbližování dvou odlišných lidí, zatímco za rohem číhá něco neobyčejného a nepříjemného, ten je milionový a vydržel mi dlouho... Dokud se děj nepřesunul "do podhradí", jak tu už napsala třeba uživatelka MíšaS. V onom podhradí totiž King bůhvíproč vytáhl kvanta nových, nezajímavých postav, na kterých mi vlastně nezáleželo, a jen jsem čekal, až se jich začne zbavovat. K čemuž naštěstí tak nějak i došlo. Nicméně... Nicméně to čekání na konec za to tedy stálo! Uf! Závěr, to byl mistr zase jednou v plné síle, to vám povím.

12 29.06.2023

Říkám si, koho G. R. R. Martin nenávidí víc. Jestli své postavy, nebo své čtenáře. Ale ono je to vlastně jedno, když výsledkem té nenávisti je další ďábelsky dobrá, ne-li výborná kniha, ve které se tedy opravdu dějí věci. Pokud jste stejně jako já ještě neviděli seriál a nějakým zázrakem se vyhýbali spoilerům, připravte si pořádnou zásobu kleteb, protože je budete chtít po Martinovi házet jednu za druhou, a doufejte, že postava, kterou jste si oblíbili, bude žít ještě alespoň pár kapitol. Je to skvěle napsané, promyšlené, zábavné a nekompromisní. Kniha patří k těm, které dokážou chytit a nepustit. I když u ní třeba nevydržíte ležet půl dne, budete se těšit, až ji vezmete do ruky a zase si kus přečtete.

12 10.01.2023

Když mě kniha na konci dojme, vím, že byla dobrá. Když mě kniha na konci MOC dojme, vím, že byla moc dobrá. A když mě kniha moc dojme hned několikrát, přičemž poprvé už někdy ve třetině, vím, že byla výjimečná. A Zámek a klíč: Zlatý věk je přesně taková kniha. Čekal jsem různé povídky o různých klíčích a členech rodiny Zámkových, nečekal jsem tak celistvý a tak krásný příběh, snad nejnádhernější možnou tečku za touto úžasnou sérií.____P.S. Potvrzuji slova autorů, že není třeba znát Sandmana, abyste si knihu užili. Nicméně po tom snovém pobytu v jeho říši jsem rozhodnutý dohnat jeden z největších restů a do Gaimanova díla se pustit. Slibuji.

12 29.08.2022

Tenkrát v Hollywoodu je jeden z mých nejoblíbenějších filmů Quentina Tarantina, a to z toho důvodu, že každý film Quentina Tarantina je jeden z mých nejoblíbenějších filmů Quentina Tarantina :) Na knihu jsem se proto dost těšil a jsem z ní nadšený, ačkoliv je ve spoustě ohledů jiná, než jakou jsem ji čekal. Tarantino se zkrátka nezapře a se čtenáři si dokáže pohrát úplně stejně jako s diváky. Knižní Tenkrát v Hollywoodu tak není jen nějaká adaptace scénáře, do které by přibylo několik vystřižených scén, ale je to vlastně trochu jiný pohled na tentýž děj, který nám umožní dostat se do hlav nejen hlavním postavám, ale i těm, na něž se ve filmu tolik nedostalo. A taky má jiné vyznění. Například to, čím film končí, je tady zmíněno už někdy ve třetině knihy, a není to rozhodně žádný vrchol příběhu, je to jen taková historka, která někomu, kdo film neviděl, snad ani nemůže moc dát. Nejsem si jistý, jestli dokážu dost dobře popsat, co mě na knize tak moc, moc, moc bavilo. Ano, atmosféra Hollywoodu šedesátých let je takřka hmatatelná, metráky odkazů, hvězdných jmen filmového i hudebního světa ji víc než podporují, Rick, Cliff a Sharon jsou vynikající postavy a ačkoliv nezažijí nic na první pohled výjimečného, stejně ten pocit máte. Jenže to hlavní, co mě nadchlo, je, jak chytře Tarantino vypráví. Užil jsem si jeho skákání v čase se a tam, do minulosti i do budoucnosti, i to, jak dokáže pomocí zdánlivě banálních historek a dialogových přestřelek, opatřených skvělými pointami, vykreslit povahy postav tak, že čtenáře snadno rozesměje jednou narážkou na falešný knír nebo neustále opakovanou historkou se Stevem McQueenem. Absolutní vrchol je všechno, co se týká natáčení westernového seriálu. Rozhovory Ricka/Caleba a Trudi/Mirabelly, přepínání do "příběhu v příběhu", pološílené motivační proslovy režiséra posedlého Shakespearem versus taktní přikyvování herce, který neví, kdo byl Hamlet, a připravuje se roli pojednat nějak jako chřestýše na motorce. Je to fakt dokonalé, láskyplné dílo, do kterého dal Tarantino celé srdce a možná ještě trochu navíc. Že do děje zakomponoval i sám sebe, mu nemůže nikdo mít za zlé.

12 19.05.2022

Jsem rád, že jsem napřed viděl seriál a až potom u nás vyšla kniha, protože kdybych to měl naopak, možná by se mi seriál tolik nelíbil. Možná. Namísto pohádkové atmosféry netflixovské adaptace, která ale neváhá patřičně potemnět, totiž Jeff Lemire v předloze servíruje mrazivý, bezútěšný postapokalyptický doják, v němž po nějaké pohádce není skoro ani stopy. Jinak toho ale mají televizní a knižní Mlsoun společného hodně - skvělé postavy, mnohá překvapení skrytá v jejich minulosti, uvěřitelné emoce, které se na čtenáře/diváka přenesou raz dva... Pokud se z nějakého důvodu nevyžíváte v slzení na nové knížky, měli byste si připravit kapesník. Totiž kapesníky. Jeff Lemire vás nenechá ani vydechnout, budete chtít číst dál a dál, budete se vyžívat v jeho kresbě i ve všech jeho mazaných scenáristických kličkách, v nejrůznějších podobenstvích, v kontrastech povahy obou hlavních hrdinů, kteří nemohou být rozdílnější, ale přesto, nebo právě proto, tak nějak tušíte, že k sobě nakonec musí patřit, ať už si předtím projdou čímkoliv. Tak díky, Crwi, že jsi to tak krásně vydala, a ani mi nevadí, že tam není záložka - vůbec jsem ji nepotřeboval.

12 01.12.2021

Divadlo krutosti nemám, a tak jsem po téhle sbírce, v níž je celé spolu s dalšími povídkami, skočil s rozběhem (a trochu přivřenýma očima, aby mě při doskoku neodradila ne zrovna fešácká obálka). A co jsem čekal, toho jsem se dočkal. Pořádné porce stoprocentní chytré legrace s nezaměnitelným rukopisem jednoho z nejlepších humoristů, jaký kdy psal. Snad jen jedna povídka se mi líbila o trochu méně než maximálně, a to poněkud zběsilé Horní křížení, které na mě valilo spoustu informací z úplně neznámého světa, o němž jsem sice nepochyboval, že v Pratchettově mozku dává dokonalý smysl, nicméně ten můj mozek bude k pochopení asi potřebovat ještě pár pokusů a pořádných šlofíků mezi nimi. Jinak ovšem nemám jedinou výhradu k nezeměplošské ani zeměplošské části, strašně se mi líbily ty úplně kratičké anekdoty typu Řešení, roztomilé hříčky jako Vložte medvídka a pak samozřejmě ten krásný příběh s Bábi Zlopočasnou, který je tak dojemný a kterému by tak slušelo, kdyby Pratchett neposlechl redaktora a nezkrátil ho o dodatek, který knihu uzavírá. Jestli máte chuť na 368 stránek radosti, Mrknutí obrazovky na vás pomrkává.

12 08.09.2021

Na konci roku 1969 zemřel Jiří Šlitr, v roce 1970 vyšla tahle kniha. Do páteční návštěvy antikvariátu jsem netušil, že vůbec existuje, ale teď už vím, že vzpomínky na Šlitra nechci číst jinde než v ní. Nejde jen o to, jaké osobnosti je sepsaly, ale i o to, jak smutně veselá kniha to je a že z řady textů vyplývá ta nejlepší možná myšlenka, totiž že Šlitr zemřel, ale je tady vlastně pořád. A to platí i po padesáti letech a bude platit dál.

12 06.09.2021

Mám rád tyhle povídkové knihy z Mignolova světa, ve kterých se střídají kreslíři, protože to každému příběhu dává trochu jinou atmosféru, ačkoliv se žánrově třeba moc neliší. Tentokrát se mi obzvlášť líbil Rogerův kousek s návratem do Cavendish Hall od Herba Trimpeho a Guye Davise, potom hororový akčňák Johna Severina jako vystřižený z filmových Vetřelců a samozřejmě paranormální Johannova záležitost v péči Petera Snejbjerga a Bjarne Hansena. No a jak znám Mignolu, některé nové postavy (jako třeba agentku Ashley) jsme určitě neviděli naposledy.

12 03.02.2021

Ten Skácel... Naprostý unikát, což bylo zřejmé i v těchto počátcích. Sice ještě nedosahuje kvalit Hodiny mezi psem a vlkem a už vůbec ne Smuténky, ale ačkoliv tentokrát ze sbírky ani jedna báseň nijak zapamatovatelně nevyčnívá, stále je radost je číst, přemýšlet o nich, dýchat jejich náladu a nechávat se jimi ladit. Nejlépe v noci nebo brzy ráno, v tom tichu, kdy vás nic neruší.

12 20.10.2020

Tak ale hergot už... Vážně... Jak to ten Mignola dělá? Vezme ryze brakový námět a udělá z něj epický osudový příběh, který přesně zapadne do celé té obří mytologie jeho poctivě budovaného světa, ale přitom pořád zůstane brakem a je tak strašně moc zábavný. A co víc, Mignola už k tomu nepotřebuje ani lety prověřenou postavu, on klidně udělá hrdinu z někoho, koho jsme zatím poznali v jedné povídce, ale vůbec to nevadí, protože je prostě skvělý vypravěč a nám se zdá, že Frankensteina známe mnohem déle. Zírám. Zase. K tomu všemu osvědčená kresba Bena Stenbecka (a fajn poznámky na závěr, které pěkně ukazují, jak oba pánové spolupracovali) a barvy Davea Stewarta. No a teď nezbývá než čekat, kdy se Frankenstein zase objeví a k čemu nakonec bude dobrý. Že se to stane, o tom snad nikdo nepochybuje.

12 21.05.2020

Minulé knize v mém případě trvalo jednu povídku než se pořádně rozjela, ale tahle na to jde jinak. Prvním příběhem, obzvláště tedy kresbou, nastavuje laťku vysoko, vysoko a ještě o trochu výš... A světe div se, druhý a třetí příběh nejsou vůbec horší. Od sklepa na půdu conanovské dobrodružství se vším, co chcete. Epický boj s božstvem v titulní povídce střídá čistokrevné hororové dobrodružství v povídce druhé a všechno uzavírá můj favorit, příběh krále Conana, který v sobě musí znovu probudit barbara. Ačkoliv se povídky liší zpracováním, drží krásně pohromadě (třetí na druhou vlastně i odkazuje) a užil jsem si je stejně jako ty, které vydává Comics Centrum.

12 03.05.2020