Devorah
komentáře u knih

Thomas se i v tomto díle brodí v bahně, mrzne při čekání na bitvu, zabíjí, aby ho nezabili jiní, zažívá každodenní brutalitu tehdejších bitev, jejich surovou atmosféru, která je opravdu na hony vzdálená zromantizovaným představám o rytířství. A aby to nebylo stále jen o bitvách, autor si pro nás připravil grál, který konečně v tomto díle začíná nabývat realističtějších rozměrů. Cestu za jeho hledáním Thomasovi zkříží prohnaný inkvizitor, přičemž budeme svědky jeho uvěznění a následného mučení.
Právě od této chvíle začíná být kniha záživnější a víc propracovanější, co se děje týče. A já se těším na další díl, který mne již nedočkavě vyhlíží.


New Orleans 50. let, to je město plné zábavy, karnevalu, veselí a hlavně jazzu. Ale v této knize je to také město plné násilí, zločinů, zoufalství, ale i naděje na lepší život.
Hlavní hrdinka Josie nemá zrovna na růžích ustláno, ale jelikož neoplývá jen krásou, ale také intelektem, snaží se svůj život změnit, např. studiem na výběrové univerzitě. Na tu nemá ale dostatečný třídní původ, natož finance. Svého snu se nechce vzdát, nicméně tato trnitá cesta je poseta mnohými zklamáními, zoufalstvím, intrikami, ale i první láskou v podobě hned dvou fešáků. Nutno říci, že autorka tady s popisem pohledných mužů vážně nešetří, což určitě ocení ženská část.
Vypravěčský talent autorky je nesporný, čtenář skoro slyší znít jazzové skladby, všudypřítomný ruch ulice, nebo třeba každodenní hluk z nevěstince. Silný příběh, kde se napětí a dobrodružství střídá s romantikou. Není to tak přeslazené jako jiné knihy tohoto typu, nicméně ten „popelkovský“ závěr se tam po tom všem, co hrdinka prožila až tak nehodil.


Občas je tato kniha detektivkou, ve které rozplétáme nitky starého příběhu, který se točí okolo dvou mladých nezvěstných dívek. Občas se tu vyskytuje více romantiky, než je příhodno a občas si prostě říkáme (obzvláště k uspěchanému konci) cože? To jako vážně? To vše zvládne mladá novinářka, která neví, co s milostným životem? Nicméně i tak je mi hlavní hrdinka Nora opravdu sympatická, je to normální ženská, která nemá problém udělat si sama ze sebe legraci a nebrat se tak vážně.
Ano, je to napínavé, místy mírně komplikované, závěr krkolomný a očekávatelný, ale přesto za přečtení stojí.


Kniha je velmi čtivě napsaná, v podstatě se jedná o klasickou detektivku, která není plná násilí a krev na nás nekape z každé strany. Příběh příjemně plyne, hlavní hrdinka, v tomto případě bývalá jeptiška, vyšetřuje starou vraždu a zároveň objevuje, co je to vlastně život, co obnáší a co těžkého nám občas přináší.
Autorka má nenucený styl a příběh tak příjemně plyne, nicméně s uvěřitelností celé story je to daleko horší. Máme uvěřit tomu, že žena, která neví nic o životě a doteď žila v klášteře, se změní shodou náhod v jednoho z nejlepších vyšetřovatelů a sama vyšetří, kdo je vrahem brutální vraždy spáchané v 50. letech. Ale i přes tuto výtku jde o dobře napsanou knihu, a to je hlavní.


Ach Emily…….teď tu jen sedím a doslova si užívám každičký kousek melancholie, který na mne po přečtení této útlé sbírky padl. Její vnitřní život, myšlenky na smrt, ale i nesmrtelnost, intenzivní city, to vše ke čtenáři promlouvá skrze její básně, stejně jako její duše, jejíž nitro dokázala zakomponovat do svých básní. A to tak skvěle, že má čtenář občas pocit jakoby tam našel i část sebe samého.
Pokud jde o překlad, občas spíš uškodí, proto hvězda dolů, ale i tak je to stále dobře odvedená práce, a kdo jsem já, abych soudila.


Děj románu nás přenese do uliček nevázaného antického Říma, kde nic není tak, jak se na první pohled zdá. Spodina tu není tím nejhorším, co by nás mohlo potkat, ale spíše setkání s patriciji se zde nezdá být dobrou volbou.
Co stojí za vyzdvižení je styl autorky, která pár větami vtáhne do děje, rychle osvětlí základní dějiny, dokáže velmi sugestivně vylíčit tehdejší atmosféru, včetně detailních popisů vůní květin, bylin, jídel, nemytých upocených těl otroků, nebo pachu krve z gladiátorských zápasů. Stačí jen zavřít oči.
Co se týče příběhu, tomu kraluje pokrytectví a přetvářka, lhostejnost k životu druhých, pocit výjimečnosti střídá pocit absolutního dna. Na hlavní hrdinku je toho docela dost a je nad slunce jasné, že se se všemi nástrahami velkého světa popere tak, jak to žádá románová literatura. Závěr knihy byl pro mou melancholickou duši přeslazený, nicméně jednou za čas a v této menší míře je to ještě snesitelné.


Pokání je označováno jako vrchol McEwanovy tvorby, román byl nominován snad na všechny významné literární ceny, a proto čtenář očekává asi víc, než co může dostat.
Polovina knihy se dost vleče, autor opravdu sugestivně popisuje ono dusné letní odpoledne 30. let, kdy před námi defiluje jedna postava za druhou, aniž bychom těmto postavám věnovali více času. Čemu opravdu svůj čas věnujeme je autorův cit pro hru s jazykem, ale i to nás pak zadusí stejně jako již ono zmiňované dusné odpoledne. Což je možná na škodu, protože v nás zůstává pocit podrážděnosti, že něco mělo přijít, něco se mělo stát a místo toho je tu stále ona nálada ospalého nicnedělání. Do této atmosféry vstoupí zločin v podobě znásilnění, z čehož dospívající dívka Briony obviní nevinného. Ovšem tato fikce, za kterou může pouze Brionina fantazie má pro další děj mnohem větší význam. Ovlivní život své rodiny, své sestry, neprávem obviněného Robbieho a vlastně i ten svůj, protože svou vinu se snaží odčinit prací ošetřovatelky u válečně raněných, nebo změnou výpovědi ve prospěch křivě obviněného Robbieho.
Pokání nám nenabízí rozhřešení, nedojde ani ke katarzi hlavních hrdinů, odpovědi na své otázky také nedostaneme. Dostaneme jen průměrný román, který měl ambice na to stát se něčím víc.


Udělat z nejješitnějšího detektiva na světě komiksového hrdinu chtělo opravdu hodně odvahy. Kresba sama o sobě není špatná, ale ne vždy se k příběhu hodí. Ovšem nejhůře dopadl slovutný Hercule Poirot, který zde vypadá jako nepodařená karikatura.
Tvůrci ponechali v komiksu relativně velké množství textu, ale i tak – ve srovnání s knihou – je příběh hodně osekán, vykostěn až na dřeň, což si rozhodně nezaslouží.
Pro fandy Agathy Christie jako jednohubka ano, pro ostatní jedna velká zbytečnost. Hvězdy za originalitu a modernost si ale zaslouží.


Ze začátku to vypadalo, že si já a kniha budeme rozumět a strávíme spolu hezké chvíle, ale s každou další učtenou stránkou se tento můj výběr jevil jako nešťastný. Inspirace Jirotkou je tu více než jasná, ale co u Jirotky bylo vtipným pohlazením po duši, tak u Macka je spíše takovým plácnutím do vody.
V podstatě se ani nejedná o knihu, ale spíš o snůšku historek, kdy jedna střídá druhou. Ze začátku se čtenář směje celkem často, ale čeho je moc, toho je příliš, což tady platí dvojnásob. Od poloviny mě historky spíše nudily a ke konci jsem byla ráda, že už jsem se konečně doploužila do vysněného cíle. Uff.


Tak tohle bylo nečekané, a o to milejší překvapení. Poslední kniha, kterou jsem od autorky četla mne nenadchla, ani stylem, ani nápadem, zato Nevítaný host mne do své sítě polapil od první kapitoly. Motiv je uvěřitelný, rozhodně není zbytečně překombinovaný, atmosféra postupně houstne jako puding s každou další stránkou. Je temná a ponurá, cizí lidé, hotel odříznutý od kontaktu s vnějším světem, sněhová bouře, mrtvola a vrah někde mezi ostatními….Co se týče paralely s Deseti malými černoušky od Christie, dle mého, je to spíše na škodu tyto dvě knihy srovnávat, jediné, co mají společné je skupina lidí, v čele s vrahem, odříznutá od světa. Christie má více propracovanou psychologii postav, zápletka a závěr je téměř vždy brilantní. Tady byl závěr spíše uspěchaný a působí tak jaksi nedotaženě, nicméně i tak si kniha naši pozornost rozhodně zaslouží.


Jedná se o zajímavý literární počin. Čechová ukazuje odvrácenou stranu pozlátka, pod kterým se skrývá tolik milovaný a nenáviděný balet a zároveň nás nechá nahlédnout do svého deníčku, ve kterém se čím dál častěji objevuje deziluze ze studia na pražské taneční konzervatoři.
Jedná se o dvanáctiletou slečnu, která toho tolik očekává a nic za to nedostává, kromě tvrdé dřiny v podobě lámání kostí, později se přidává trvalé sebepoškozování, anorexie a ztráta sebevědomí. „Sotva se narveš do špiček, jak máš nateklý zarudlý prsty, a v achilovkách ti začíná vrzat jako ve starým dřevěným kafemlejnku. Strkáš nohy do ledový vody a modlíš se, aby ještě aspoň tejden vydržely.“ Čechová si také nebere servítky a Prahu s jejími kluby, internáty a všemožnými lákadly pro nezkušenou mladou žábu nám ukazuje zcela neatraktivně a brutálně upřímně.
Po formální stránce nám autorka nabízí zcela jasně vyhraněný styl, krátké, de facto holé věty, kterými se obrací přímo ke čtenáři, prokládané občasnými zápisky z deníčku. Jako jednohubka to není špatné, neurazí, ale čtenáře neuchvátí natolik, aby mu v hlavě ještě chvíli rezonovala.


Autorka Fámy pracuje se zajímavým tématem, v minulosti došlo k tragické události, kdy desetiletá holčička zabila pětiletého chlapečka. Hlavní hrdinka této knihy pustí dál neověřenou informaci právě o tomto zločinu, který se v minulosti stal. A tato fáma se rozšiřuje po celém městečku, nabývá obludných rozměrů a zcela ovlivní životy většiny v tomto, dosud poklidném místě. A z milých sousedů se rázem stávají špiclové, lidé si tu nevěří a navzájem se podezírají.
Autorka skvěle pojala začátek knihy, kdy se zabývá následky pronesených slov, které tolik změnily život všem ve městě. Podezírání se stupňuje, fáma si žije svým vlastním životem, lidé se uzavírají před druhými, nikdo tu nikomu nevěří. Napětí je skvěle vygradováno, o to větší šok přichází s odhalením toho, kdo je ve skutečnosti ona desetiletá holčička. Pak se ovšem styl knihy mění a z psychologicky zaměřené tu máme rádoby thriller.Najednou je vše předvítalené, stejně jako samotný konec knihy. A to je velká škoda.


Dostala se mi do ruky tajuplná kniha, která se mnou, po celou dobu čtení, rozehrála přímo magickou hru, jejíž pravidla znal jen její autor. Je plná literární mystifikace a odkazů na všemožná literární díla a jejich autory. Autor pak volí velmi květnatý jazyk a bohatou slovní zásobu, přičemž dokáže zaujmout čtivostí i přes neuvěřitelné množství uváděných literárních faktů.
Sám příběh je výborný – hlavní hrdina s tím svým cynismem k zulíbání, krásná dívka aspirující na Padlého anděla, smrt střídá smrt, pomalu se tak stírá hranice mezi hrou a realitou, černou magiií, autor tak drží čtenáře v napětí až po překvapivý závěr. Nicméně to, co dělá tento příběh něčím výjimečným je prostředí ve kterém se odehrává, a to je fascinující svět vzácných knih a rukopisů, což každý správný knihomol náležitě ocení.


Tak trochu netypická Christie, a přesto, dle mého názoru, se může řadit mezi ty nejlepší tituly, co napsala.
Detektivní příběh z prostředí starověkého Egypta, kdy na pozadí příběhu doslova bují vášně, nenávist, intriky a všudypřítomné zlo. Mrtvolami se to jen hemží, falešnými stopami také, zato zločinec se před námi důmyslně skrývá do posledních stránek příběhu. Ten je tak poutavě napsán, že čtenář skoro cítí na kůži všudypřítomné rožhavené slunce, horko, prach a neustálý pocit přicházejícího nebezpečí.


Vzpomínky slavné herečky sepsané její rukou, o době, ve které žila, o hereckém prostředí, ale i o povaze národa, o ústrcích, které zažila, o mužích, kteří prošli jejím životem – zkrátka o životě velké hvězdy, kterou Mandlová bezesporu byla. Vše je sepsáno lehce, s velkou mírou sebeironie, která jí byla po celý život blízká.
Občas je to čtení lehké, úsměvné, místy až komediální, od druhé poloviny knihy nás její pověstný smysl pro humor opouští a do popředí se dostává již zmiňovaný smysl pro ironii, se kterým líčí své nelehké životní osudy.


S touto knihou jsem strávila dobrých pár hodin, věnovala jsem se jí, a co jsem na oplátku dostala? Rozporuplné pocity, a to rovnou ve velkém.
Není to špatná kniha, disponuje pár zajímavými názory, nicméně, co se stylu týče, ten je opravdu těžkopádný, špatně stravitelný, místy nezáživný a dost často doslova ubíjející. Absence přímé řeči je zde znatelná a na škodu, čtenář tak často tápe a domýšlí si. Pokud to měl být úmysl, tak ten se autorce povedl na rovných sto procent. Občas ale sama Jelinek překvapí v pozitivním slova smyslu. Někdy její hra se slovy a volný proud myšlenek dostanou čtenáře svou hloubkou a rozměrem. Jindy naopak autorka má tendence rozebírat zcela banální věci, názory, a to stále ze stejného úhlu pohledu, až je to nudné a zcela nezáživné.
Ovšem konec této knihy je jedna dlouhá scéna plná násilí, sexu, slovních hříček a narážek, chladně zaznamenaných, bez špetky porozumění a bez hlubšího rozkrytí motivů a příčin jednání hlavních hrdinů. A to mi, při tom neuvěřitelném závěru přijde jako velké mínus.


Nejznámější Forsythův politicko – špionážní román, Den pro Šakala, jsem přečetla během chvilky, aby mi pak bylo líto, že už je dočteno a já musím knihu zaklapnout a odložit.
Je to skvěle napsaná kniha o pokusu na atentát na francouzského prezidenta de Gaulla. Zavede nás do polovojenské teroristické organizace OAS. Ta prahne po prezidentově smrti tak, že si na tento úkol najme profesionálního zabijáka Šakala. A ten si krok za krokem plánuje a vytváří falešné identity, zajišťuje vhodné zbraně, volí ideální místo a čas pro atentát. Mezitím, co on plánuje, policie se snaží odkrývat jeho pravou totožnost a překazit mu tak jeho plány. A tím začíná hon na kočku a myš, v němž hlavní roli hrají pevné nervy a dávka štěstí. A ten, komu to štěstí přejete, není v tomto případě policie, ale obávaný terorista - ach :-)


Kniha má celkem slibný začátek, ovšem slibuje víc, než může nakonec splnit. Hlavní postavy zcela nahodile mění charaktery , např. z arogantního, leč velmi pohledného hlavního hrdiny se během lusknutí prstů stane milé zábavné kotě toužící po rodinném zázemí. Uff. Jedna nesmyslnost střídá druhou. Od poloviny knihy není již ani autorce jasné, po čem její hrdinové touží, kam se chtějí ubírat a čeho vlastně dosáhnout, což je škoda, protože potenciál to celé mělo.


Detektivní román, v němž hlavní roli hrají herci, divadlo, zkoušky a pověry. Přímo na prknech, která znamenají svět se před diváky uskuteční vražda ,de facto, v přímém přenosu. A na scénu tak vstupuje superintendant Alleyn, aby tento zapeklitý čin vyřešil.
Nutno přiznat, že autorka má dobrý styl, nicméně nedokáže vtáhnout do děje od první kapitoly. Vše je zde spíše pozvolné, čtenář od začátku tuší, že se stane zločin, neustále se k němu schyluje, postavy rozehrávají všechny možné vzorce lidského chování, ale vražda ne a ne stále přijít. Tím, že k ní poté dojde se pomyslně vyčistí vzduch a kniha nabývá trošku rychlejšího tempa. Odhalení vraha těsně před koncem čtenáři neposkytne satisfakci, ale spíše se dostaví pocit mírného rozčarování. Zde opravdu platí rčení: jednou a dost.


Ačkoliv se jedná o relativně útlou knihu, čtenáři toho poskytuje více než dost.
Na scénu opět vstupuje Hercule Poirot, malý belgický detektiv s navoskovanými kníry a brilantními dedukcemi.
Tentokrát se vydáváme hluboko do minulosti, ve které se stal zločin. Zločin, který ovlivňuje přítomnost a mohl by ovlivnit i budoucnost dvou mladých lidí. Vzpomínkami se tak vracíme do dne, kdy se zločin udál a před námi tak vyvstávají emoce, které sžírají všechny přítomné. Láska střídá hněv, žárlivost se rázem mění v posedlost a na scénu vstupuje i všudypřítomná nenávist.
Děj rychle ubíhá, vše se krásně propojuje až do velkého finále, kdy odhalení vraha je již jen pomyslnou třešinkou na dortu. Bravo, monsieur Poirot!
