Devorah komentáře u knih
Po přečtení knihy jsem plná rozporuplných pocitů. Z objektivního hlediska musím uznat, že byla napsána čtivě, autor používá lehký a svižný styl. A to jsou asi všechna pozitiva.
Co se týče postav nejsou propracované, spíše načrtnuté, jakoby nedotažené, a čtenář má tak neustálý pocit, že mu něco uniká.
Nápad a ústřední myšlenka není sice špatná, nicméně uvěřitelnost celého příběhu dost pokulhává. I přesto má kniha neuvěřitelný potenciál, hra je rozehrána výborně, ale časté a zcela nelogické zvraty v příběhu a celková překombinovatelnost prostě sráží hodnocení.
Tak krátká báseň a kolik bezútěšnosti v ní je obsaženo. Neštěstí a tragický osud Maryčky Magdónovy , která spáchala sebevraždu skokem do řeky v nás rezonuje ještě dlouho po dočtení. Pesimismus vyznívající z veršů, neštěstí, těžký úděl chudých obyvatel tohoto „kraje rázovitého“ a celkově bezvýchodné ladění této básně nás i dnes po tolika letech dojímá a stále má co říci. Bravo!
Ačkoliv se jedná o útlou knihu, najdeme v ní nejen cestovatelského průvodce z Prahy do Říma a zpět, ale i různé vzpomínky na dobu minulou, úvahy a vtipné komentáře, kterými je knížečka hojně protkána.
Jan Werich spolu s dcerou Janou podnikli cestu do Itálie, do Benátek, Padovy, Bologne, Florencie a taktéž do věčného města Říma, kde se setkali se spoustou zajímavých lidí, zažili mnoho vtipných situací a ochutnali spoustu výtečných jídel. O tom tento ne zcela běžný cestopis je, ale také o komentářích k historickým událostem, o asociacích, hodnocení aktuálních dějů i obecných lidských problémů. A to vše s vtipem a neuvěřitelnou lehkostí.
Kniha Je to i můj život je velmi emotivní, bolestná a dotýká se opravdu silných témat, jako jsou rodičovská láska, etika a morálka u každého z nás, a v neposlední řadě také nevyléčitelná nemoc. Autorka se zaměřila na povahové rysy hlavních hrdinů z mnoha úhlů a pohledů, každá postava tak před námi stojí nahá, obnažená až na kost, nám zcela otevřená, k čemuž dopomohl právě autorčin vypravěčský um.
Je to rozhodně kniha, která stojí za přečtení, neustále nám klade otázky, na které ani my, ani hlavní hrdinové neznáme odpovědi. Na pět hvězd to dle mého rozhodně není, nicméně jedno poselství nám přeci jen předává, a to, že máme být vděční za to, jaký život máme.
Jedná se o milostný román, o klasickou válečnou love story, která nám toho tolik nabízí a tak málo ve skutečnosti dává.
Myšlenky a vzpomínky hlavních hrdinů se vzplétají do vzájemné pavučiny příběhu. Ten je zde utkán z toho nejjemnějšího vlákna, které tak každou chvíli hrozí mírným, či větším natržením. Nutno říci, že občas celý příběh na čtenáře působí zcela nesourodě a nevyváženě.
Střídá se zde přítomný čas s minulým, vyprávění je plné metafor, jazykových hříček a různých odkazů, jindy naopak překypuje sentimentálností a poetismem, což je ale v tomto případě spíše na škodu.
Eleanor je mladá žena, která nerespektuje společenské konvence, nepřetvařuje se, vše říká narovinu, její smysl pro humor je nejenom typicky britský, ale i břitký, komentáře trefné, komunikační a sociální dovednosti na nule. V celé své podivnosti je Eleanor někdy až tragikomická a velmi velmi osamělá, což vzhledem k její minulosti není nic zvláštního.
Co musím vyzdvihnout je autorčin styl. Ten je neuvěřitelně čtivý, obohacený o prvky černého humoru, který krásně okoření tento hořkosladký román a příběh se pak spojí v jeden harmonický celek.
Vášeň, láska, zrada, tajné služby, špionáž, postraumatický stresový syndrom z prožitých hrůz v koncentračním táboře, studená válka, hrozba jaderné katastrofy a konečně i možná nový začátek na nás čekají v této velmi čtivě napsané knize.
Mawer opětovně dokázal vykreslit lidské osudy tak poutavě, že čtenář chvílemi ani nedýchá. Iluzi spojuje s historickými fakty, napětí míchá s prvky romantiky a nutno podotknout, že tento koktejl se mu povedl namíchat vskutku mistrně. Nezbývá nic jiného, než bravo!
Ach, stará dobrá Anglie na počátku 19. století, dámy v honosných šatech, pánové v žaketech a lázeňské a velmi snobské město Bath, které celé knize z větší části dominuje.
Autorčin styl je poplatný době, místy je kniha napsána naprosto svižně, z větší části nás ovšem autorka ubíjí jak svými naprosto úmornými popisy budov, míst, tak spoustou vedlejších zápletek, které se ve finále ukáží jako bezpředmětné. Jde i například o fantazii hlavní hrdinky, která jí podléhá více, než je zdrávo, vydedukuje si hrůzostrašné věci, které se ale nestaly. A čtenář si pak připadá jak zhrzená milenka, těšil se, přišla vlna očekávání, která je ihned poté vystřídána obrovskou vlnou zklamání.
Stručně řečeno jde v podstatě o uvedení mladé slečny s bujnou fantazií do snobské společnosti, aneb jak „Majdalenka ke štěstí přišla“. V případě Austenové je 200 stran na toto téma naprosto trýznící, postačující by byla krátká a svižná povídka, ale to už bych chtěla moc.
Kniha skvěle popisuje prostředí pražských zašlých uliček, dává nám nahlédnout pod pokličku honosných podniků, ale i těch nejšpinavějších hampejzů, které bychom v Praze našli. Je tematicky rozdělena po pražských částech a doplněna o obrazovou část, takže se skvěle hodí jako průvodce po současné Praze.
Úvodní studie se zabývá tématem prostituce ve více aspektech. Zmiňuje např. i její biblickou úlohu, dále se zabývá úlohou morální, nezapomíná popisovat tehdejší politickou situaci a taktéž zmiňuje nejznámější tehdejší salóny, prostitutky, ale i slavné klienty. Jako pomyslný bonbonek lze hodnotit zmínku o literátech, kteří nejen navštěvovali zmíněné salony, ale čerpali zde inspiraci pro svá – mnohdy nezapomenutelná – díla.
Teď již zbývá jen vzít knihu do ruky a můžete tak vyrazit bloumat po skrytých zákoutích Prahy zmizelé.
Deziluze, deprese, smutek, zmatek. To je to, co na nás při čtení tohoto románu padá jako klec a svírá stále víc a víc. Autorka, nebo chcete-li Esther, je mladá žena, která neví, co si počít se svým životem. Sbírá životní zkušenosti, které jí ani tak neobohacují, jako spíš srážejí na samé dno. A pak přichází onen strašák v podobě psychické nemoci, v jejímž vleku se ocitá a není schopná se mu vymanit. Onu kontrolu nad svým životem získá teprve sebevraždou. Chce si vybrat, jak a kde zemřít, život jí nebaví, jen ve smrti vidí řešení – únik od všeho a od všech, konečné vysvobození. Moci být svobodná, konečně.
Autorka využívá ich-formu, přesto je styl velmi čtivý, poutavý, místy doslova přetéká ironií, o to víc nás ale nutí přemýšlet. Přemýšlet o tom, jaké to je, jak se cítí člověk psychicky nemocný, o tom, co to znamená ocitnout se na pomyslném okraji společnosti a o tom, že se to vlastně může stát každému z nás.
Jedna z nejlepších knížek od Christie, ke které se opakovaně a ráda vracím. Hercule Poirot je v této knize skutečně božský, je dokonce i velmi vtipný a s Hastingsem zde představují skvěle sehraný pár. Rozvíjí se před námi příběh zločince, na kterého se zdá být v prvních chvílích krátký i světoznámý pan Poirot, který pak zaměstná své šedé buňky mozkové, odhalí vraha a vše se tak nádherně spojí v celek.
Líbí se mi, jak je kniha rozdělena na dvě časové linie, na minulost a ještě hlubší minulost, jak jedno ovlivňuje druhé.
Je to příběh dvou žen, jejichž životy se spojily událostí, která se stala v pohnutém roce 1939 – nebyl odeslán dopis životní lásce. A od této události se odvíjí další a další……až společně s hrdinkou (Chrissie) klesáme na samotné dno, od kterého máme možnost se odrazit s další hrdinkou, a to Tinou v roce 1973. Ta poznává také, že život by mohl být lepší, kdyby se jinak rozhodla a kdyby našla odvahu se rozhodnout. A tu právě nalézá s dopisem, který našla a který jí i Chrissie změní život.
Autorka použila jednoduchý styl, který ovšem není na škodu. Příběh byl díky tomu lehce uvěřitelný a vtáhl rychle do děje. Je to zkrátka román o hledání ztraceného štěstí, kterého v životě není nikdy dost.
Není to kniha o bezbřehé lásce, o manželství, které vydrží až na věky, o mladé chudé ženě, která potká svůj velmi dobře zajištěný idol a zůstane s ním až do smrti, je to psychothriller o naprosto bezskrupulózní mladé ambiciózní mrše, která naprosto systematicky ničí život snového bohatého páru, aniž by tu tušila, že pravda a skutečnost je naprosto jiná, než si vysnila.
Příběh je zprvu vyprávěn z pohledu Amber, ženy, která nemá nic a chce vše. Pak se ovšem v části druhé objevuje Daphne a její pohled na celý příběh, který se jeví najednou v jiném světle. Najednou nic není, jak se na počátku zdá a vše je skvěle promyšlené. Pak ovšem přijde část poslední, která mi přišla mírně přitažená za vlasy, trochu nedodělaná, konec naprosto v americkém duchu a tradá, opona padá. Nicméně i tak se jedná o skvělý psycho příběh s dobře prokreslenými charaktery, postavy rozhodně nejsou ploché a kniha dokáže čtenáře pohltit, a to je to, oč tu jde.
Kniha měla neuvěřitelný spád, autor čtenáře napíná až k prasknutí, vždy jen tak naťukne a místo rozuzlení přijde konec kapitoly. Skvělá gradace, styl, zápletka….jen ten konec, který mírně snižuje hodnocení celé knihy. Nicméně na tu správnou severskou pesimistickou notu naladí skvěle!
Po delší době jsem dala šanci Třeštíkové a opět to nebyl ne úplně příjemně strávený čas. Jejím postavám jsem prostě nevěřila……tu jejich naivitu, pohled na svět, stále stejné vzorce chování. Marně jsem v knize hledala nějaký hlubší smysl, nějakou pointu, která přijde a která opětovně nepřišla.
A samotný konec? To byl skoro výsměch čtenáři a přitom stačilo tak málo.
Dočetla jsem a nijak výrazně pohnutá nejsem. Dokonce bych řekla, že po přečtení jsem okamžitě zapomněla na celý umně vykonstruovaný příběh, postavy, charaktery – nebylo zde nic, co by mi na chvíli utkvělo v paměti a to je na rádoby český bestseller dost málo.
(SPOILER) K této knize jsem se opětovně vrátila a stále mne bavila, a to autorovým stylem psaní, myšlenkami a také neuvěřitelnou proměnou hlavní hrdinky.
Na scénu se opět vrací náš antihrdina dr. Hannibal, který si tentokrát k ukojení svého labužnických chuťových buněk vybral renesanční Florencii. Ta je zde popsána naprosto skvěle, leckterý průvodce by se mohl od Harrise v tomto směru učit. Děj příjemně plyne, postavy se začínají měnit, transformovat v něco, čím netušily, že kdy mohou být. A to je přesně případ dr. Hannibala a agentky Starlingové. On nás několikrát provede svými temnými zákoutími, svou minulostí, která ho tolik ovlivnila, zanalyzuje psychický stav agentky Starlingové do nejmenších podrobností a ona nás na oplátku nechá nahlédnout do její duše, do myšlenek, které se jí stále více a více vtírají do hlavy a nesou jméno Hannibal. Jejich osudy, nebo chcete-li životy se začínají více, či méně prolínat až se ve strhujícím „labužnickém“ konci protnou úplně – možná i definitivně.
Závěr knihy se opravdu nese v doslova dekadentním stylu, který z dr. Lectera učinil symbol přitažlivého netvora, kterému podlehne i Clarice Starlingová.
Opět jsem se k této knize vrátila, opět skvělá. Christie měla prostě dar…. dar na psaní, na zachycení charakterů, na poutavé vyprávění a dokonce i sem tam na špetku břitkého anglického humoru, který do této knihy několikrát vpašovala. Zápletka je skvělá, ovšem Hercule Poirot je excelentní. Už jen kvůli němu si stojí za to tuto knihu přečíst!
Kniha, v níž hlavní roli hraje brněnská vila Tugendhat, funkcionalistický skvost, který je zahrnut mezi památky UNESCO.
Simon Mawer sice román označuje za fikci, nicméně ve vile Landauer poznáváme vilu Tugendhat, v osobě architekta Rainera von Abta zase slavného Miese van der Rohe, některá jiná slavná jména zůstala nepozměněna, např. Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová.
Dá se říci, že unikátnost románu spočívá v tom, že stěžejní věci se odehrávají ve vile, týkají se tohoto funkcionalistického klenotu, vytváří se zde přátelství, lásky, nevěry, utváří, ale i deformují charaktery. Román je rozdělen do několika kapitol, které pojednávají o určitých věcech, tématech, osudech, ty ale spojuje v jedno jako dějová linka Skleněný pokoj – der Glasraum. Hlavní místnost ve vile a její onyxová stěna, kde se odvíjí příběhy hrdinů, dějová linka se zde sbíhá a zákonitě paprskovitě dělí. Vila Tugendhat zde vystupuje jako němý a chladný svědek, který tolik viděl a tolik toho ovlivnil svou strohostí. Dvacátá léta vystřídala léta třicátá a ta sebou přinesla mnoho stínů, které pronikly do Skleněného pokoje. Na řadu tak přichází zkouška charakteru a první lži. Viktor a Liesel jsou tak donuceni se svými dětmi opustit svůj dům, zatímco Vila Tugendhat je tak ponechána svému hořkému osudu.
Jako velké mínus hodnotím příběh samotný, ten je pak mírně řečeno plochý. V hlavní roli se neustále objevuje sexuální život manželů Landauerových, jejich mimomanželské styky (Viktor a Kata souloží ve strohé vile), je načrtnuta i lesbická láska paní Landauerové (opět zde hraje prim der Glasraum) s její nejlepší přítelkyní Hanou. A to je možná ta jediná postava z celé knihy, která stojí za zmínku. Hana Hanáková, blízká přítelkyně Liesel je zdaleka tou nejživočišnější a nejzajímavější postavou z celé knihy. Je inteligentní, pohotová, živočišná, porušuje společenská tabu, je bez zábran a předsudků, nebojí se projevit své pocity, taková je tato femme fatale. Je to zkrátka postava, o které si čtenář rád přečte, není statická, její charakter se vyvíjí, je vláčena událostmi a přesto bojuje. Bojuje sama se sebou, s nepřízní osudu a přesto pokaždé, co je sražena na kolena se s noblesou a hrdostí sobě vlastní postaví opět na nohy.
Kniha je v podstatě takovou sondou do života jedné rodiny, kterou ovlivnily nepříznivé okolnosti. Je to román o komplikovaných mezilidských vztazích, které se zpočátku zdají až příliš jednoduché. Jako jednohubka výtečné, ovšem jako hlavnímu chodu tomu hodně chybí a hodně přebývá.
Jedná se o historický román ze starověkého Říma, z doby jeho morálního i hmotného úpadku, kdy v zemi vládla demokracie a volili se konzulové.
Způsob, jakým Loukotková popisuje starověký Řím je fenomenální. Pod rukama tak čtenáři na stránkách knihy ožívají klikaté uličky obývané spodinou, stejně tak i vznešené a povýšené Forum Romanum, po kterém kráčejí všichni, kteří něco znamenají.
Spisovatelka opět dokázala skvěle popsat dané historické období a vytvořit tak zajímavé hlavní postavy, jejichž osud není moc příznivý.
Knihu jsem četla na dovolené a možná i to se lehce promítlo do jejího celkového hodnocení. Příběh se čte lehce, svižně ubíhá a autorskému duu nelze upřít talent pro poutavé vyprávění. Spisovatelky tu rozehrály představení á la hra na schovávanou, ve kterém bylo těžké určit, kdo jakou má roli. Manipulovaly jak hlavními hrdinkami, tak i čtenářem, kterého mátly a vytvářely tak další z mnoha iluzí.
Zkrátka a dobře, i když má příběh pár slabin a neskutečně plochých míst, i přesto se jedná o celkem dobře vypilovaný příběh, který je plný všemožných zvratů a napětí.