Devorah komentáře u knih
Ve své době patřili Led Zeppelin k nejznámějším hardrockovým kapelám, které obklopovala aura tajemna, a kteří za sebou nechávali spoušť v podobě zdemolovaných hotelových pokojů, zlomených ženských srdcí a hektolitrů vypitého alkoholu. Ano, měli pověst rabiátů, nicméně za svůj fenomenální úspěch vděčí své píli a neutuchající inovaci hudby a také schopnému manažerovi.
Hudební publicista Stephen Davis se ujal zpracování historie kapely velmi čtivě, jeho styl nenudí a vtáhne nás do děje. Čtenáře tak vezme do nahrávacích studií, zdemolovaných pokojů, nebo na koncertní pódia. Nicméně to je ale tak to jediné, za co získává plusové body. Zcela opomíjí soukromé životy hlavních protagonistů, resp.v jeho podání to zní: někdy se narodil, byl hned v pubertě, začala ho zajímat hudba, pak potkal svou lásku, vzali se a najednou měli děti…...občas je to až matoucí, jak Davis k informacím přistupuje. A co rozhodně nebudí důvěru je fakt, že spisovatel měl možnost kapelu osobně poznat – jak sám dodává a děkuje v doslovu – během letu v rámci jejich amerického turné a z toho vlastně čerpal. Čili jak důvěryhodné jsou jeho řádky o této kapele?
Nicméně magie Led Zeppelin a jejich hudba stále přetrvává, a to je to, oč tu běží.
Krátká novela, ze které si čtenář odnese to podstatné, a to naprosto bezbřehou osamělost, která na nás ční z každé stránky tohoto příběhu.
Příběh o milujícím se mladém páru, který nebyl připraven na manželství ani na intimitu. Děj se odehrává v roce 1962, tedy v době, kdy se o sexu nebavilo a antikoncepční pilulky se vyskytovaly jen ve sci-fi četbě. Florence a Edward se milují celou svou duší, o tělesném milování toho ale moc neví ani jeden z nich a kvůli tehdejší zapšklé výchově o něm ani mluvit neumí. Svůj svatební den tráví v hotelu na Chesilské pláži. Zároveň s ubíhajícím dějem, který mladou dvojici přibližuje jejich prvnímu sexu, se stupňuje napětí.
Chesilská pláž je tu zcela klíčová, zde jsou totiž vyřčena a nevyřčena slova, která už nelze vzít zpět, nebo doplnit. Čtenáři je tak jasné, že již nic nebude jako dřív, že ti dva se prostě neskutečně minuli a kvůli neschopnosti komunikace již nikdy neprotknou.
Zde se happy end opravdu konat nebude a konec je tak hořký jako sám pelyněk.
Když tato kniha vyšla, Anglie na ní zcela jistě nebyla připravena. Dnes se nám to může jevit jako absurdní, v naší době nás asi máloco překvapí, nicméně tou dobou způsobila neuvěřitelný skandál a byla pokládána za prototyp erotického románu.
Ústřední postavou příběhu je Connie, lady Chatterlyová, která se v mladém věku vdala za baroneta Chatterlelyho. Manžel je, bohužel, ochrnut a zůstává na vozíku – zranění, které utrpěl za 1. světové války. Jeho manželka je zde ovšem vylíčena jako mladá žena, která má i přes manželovo postižení své tužby, ať již po dítěti, nebo sexuálního charakteru. Naváže milenecký vztah s hajným svého chotě, který postupem času přerůstá v něco hlubšího, intimnějšího, až skončí rozkolem mezi manželi.
I přes toto – ve své době skandální téma – se zde objevují čím dál tím častěji narážky na tehdejší společnost, na rozdíl mezi vrstvami, např. šlechta versus horníci, nebo na to, jak těžební průmysl ničí půdu a zamořuje vzduch v okolí. Rovněž na psychologii hlavních postav si dal autor záležet. Úvahy Connie prostupují celým dějem, zachycují její dramatickou změnu a přerod v moderní ženu.
Vše spěje k rychlému konci a je jen na nás, jak si přejeme, aby to s hlavními postavami dopadlo. Klasický happy end zde rozhodně neočekávejte.
Tak tato kniha byla trefou do černého. Neočekávala jsem nic a jako odměnu po přečtení jsem dostala neuvěřitelné množství témat k zamyšlení, na které neznám odpovědi.
Děj plynul tak nějak lehce, pozvolna, až čtenář nabyde dojmu, že se vlastně nic neděje. Ovšem to je jen dojem. Ono se toho děje tolik, ale dobře ukryté pod pokličkou. Yalom to vymyslel opravdu dobře. Vše začíná vpádem krásné a nevyzpytatelné ženy na scénu, která se tu a tam mihne celým příběhem, ovšem již jen formou vzpomínání jedné z hlavních postav, kterou je Nietzsche. Ten postupem času vede s Breuerem čím dál tím osobnější rozhovory týkající se základních existenciálních témat. Jejich pocity nás mohou vědomě, či nevědomě, dovést k sebepoznání, nebo alespoň k tomu, abychom o svých pocitech začali více uvažovat a více je vnímat.
Jak je u Jodi Picoult zvykem, vybrala si silné téma, které zvládla skvěle. Před námi se tak odvíjí v nenásilném tempu příběh hlavního hrdiny, který má Aspergerův syndrom, žije si ve svém vlastním světě, do kterého občas nechá ostatní nahlédnout. Pak je ovšem obviněn z vraždy a rázem se jemu a jeho rodině mění život z minuty na minutu. Jeho nejbližší s ním tak prožívají obavy, strach a hrůzu z neznámého. Hrůzu z toho, zda nakonec pravda není horší, než lež.
Ostřílené Jodi Picoult se opět podařilo čtenáře vtáhnout do děje od prvních řádků, její výborný vypravěcí styl pak zážitek ještě více umocňuje. Nicméně (následuje velmi sprosté slovo), co ten konec?! Že by autorce došla inspirace? Po celou dobu, kdy nás napíná, pak přijde toto „vyuzlení“, které vlastně ani vyuzlením v pravém slova smyslu není. Happy endy ano, ale ne v tomto žánru a ne tímto stylem.
Miluji Andahaziho vypravěčský styl a smysl pro mystifikaci, přičemž tajemstvím v tomto příběhu opravdu nešetří. Vše je zahaleno v mlze a je jen na autorovi, kdy se rozhodne nám část příběhu odkrýt. Oproti jiným jeho dílům zde není tolik erotiky, jistý erotický náboj se zde objevuje tak v polovině knihy, ale jaksi nenuceně, jakoby mimochodem.
Děj se odehrává v 15. století, vlámští a italští malíři před námi odkrývají – nebo mistrně zakrývají? – své touhy, svá přání, své sny, svá tmavá nitra, do kterých jim pronikne nádherná mladá žena, o které se více dozvídáme s postupujícím dějem. Finále a celé vyústění příběhu pro mne bylo sice grandiózní, nicméně jsem se neubránila dojmu, že se nám čtenářům tímto koncem autor vysmál do obličeje.
Velmi pozitivně hodnotím také doslov, díky kterému se mi v knize spojilo dohromady více věcí a vše pak dávalo daleko hlubší smysl.
Cornwell opět dostál svému dobrému jménu. Občas se v této knize vyskytuje trocha romantiky, která příjemně navnadí. Vzápětí přijde ale akce a napětí v podobě drsných soubojů, muž proti muži tak stojí na bitevním poli a bojují o čest, o slávu svých králů a o svůj holý život.
Kniha má neuvěřitelný spád, skvělé střídání dějů a úžasně psychologicky prokresleného hlavního hrdinu, jehož postupná proměna čtenáře fascinuje. A mne nezbývá nic jiného, než se dát do pokračování této návykové série.
Zamarovský má dar psát čtivě, poutavě a neuvěřitelně chytlavě a z této knihy se tak stává román s mírnou detektivní zápletkou, např. ve chvílích, kdy před námi rozkrývá taje klínového písma.
Kniha je opět rozdělena do více částí, kdy první část popisuje práci badatelů a archeologů a před námi tak defilují jejich nelehké začátky a osudy. Druhá část se zabývá historií Sumerů, nejen událostmi, ale zamýšlí se i nad obdobími rozkvětu a úpadku a ve zvláštní sekci se pak věnuje právu, zemědělství, matematice a celkovému rozvoji Sumeru. A na konec je zařazena kultura, kde kromě architektury, sochařství, malířství, šperků a různých ozdob je zmiňována i literatura a její skvosty.
Báječný Hercule Poirot v plné síle, i tak by se dala shrnout tato kniha. Vtáhne do děje, předkládá před nás indicie, aby se nakonec vše ukázalo v jiném světle.
Vražda se odehrává již v první kapitole přímo před zraky známého Hercula Poirota na palubě letadla a my společně s ním nahlížíme do myslí všech možných podezřelých, rozplétáme klubka lží a intrik, abychom vraha odhalili v samotném strhujícím závěru knihy.
V tomto díle se nevyskytlo nic nového, co bychom od Vondrušky už neznali z děl předchozích. A přece je zvláštní, že u jiných jeho knih to není na škodu a skvěle se po celou dobu čtení bavíme dialogy hlavních hrdinů. Což se tady rozhodně říci nedá. Jeho hrdinové jsou stále stejní, nijak se nevyvíjí, nikam neposouvají, stále stejné vzorce chování, a to je pro čtenáře ubíjející. Co se týče zápletky, tak obě povídky spojuje naprostá absurdnost a jakási nedotaženost.
Není to vyloženě špatná kniha, ale Vondruška to rozhodně umí daleko lépe.
Ačkoliv se jedná o literaturu faktu, rozhodně mě tato kniha ani jednou nenudila, natož aby obsahovala nezáživné pasáže. Skvěle zvolený vypravěčský styl z ní udělal dílo na rozhraní beletrie.
Objevení Tróje je rozděleno do tří částí, přičemž první se zaobírá Homérem a jeho Odysseou. Druhá část nás seznamuje se životními osudy Heinricha Schliemanna a třetí část se pak věnuje vědeckým odpovědím na „homérské otázky“.
Kniha mne nenudila, občas pobavila, místy pobouřila nad tehdejšími podmínkami, které panovaly např. na vykopávkách, nebo v politickém světě. Jako celek je ovšem nepřekonatelná.
Další případ slavného Hercula Poirota, který zde ovšem nehraje hlavní roli. Více než on tak na scénu vstupují jiné postavy a dostávají více prostoru, než jsme zvyklí. Emocemi se to zde jen hemží, různé náznaky citů, potlačené vášně, to vše eskaluje v očekávanou vraždou.
Není to bravurní dílo, nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy Christie napsala, přesto se ale kniha čte výborně, děj ubíhá a Hercule Poirot je stále k zulíbání.
Na KAR od Miloše Urbana jsem se těšila jako malé dítě na Vánoce. Bohužel mé těšení se ukázalo být zcela planým. Místo knihy, která by mne nabila, jsem dostala knihu, která mne ubila, a to jak absurdním dějem, tak stylem.
Urban byl coby spisovatel vždy trochu mimo všechny „škatulky“, ať již svým projevem, nebo právě dějem, nicméně v tomto díle se opravdu překonal, v negativním slova smyslu ovšem. Nic tu není konzistentní, postavy jednají absurdně, děj je zcela mimo naše chápání a vše doráží naprosto těžkopádný autorův styl.
Nevím, co se stalo, ale Urban již léta není tím Urbanem, kterým byl. Čtivým, přímočarým, s perfektními zápletkami a vybroušeným stylem. Tato kniha se mi jeví jako naprostá ztráta mého času, peněz a také stromů, které byly pokáceny na toto rádoby dílko.
Mario Puzo je bezesporu výborný spisovatel, který psal o tématu, jež je mu velmi blízké, a to o rodině Borgiů.
Téma je to obsáhlé a přesto výborně zpracované, láska k Bohu, láska incestní, láska rodičovská, milenecká, manželská, láska po moci – to vše je zde smícháno v jeden koktejl. Nicméně v onom pomyslném koktejlu nám stále cosi chybí, určitá ingredience, která ho dělá perfektním – a té se tady nedostává.
Je to dobrá kniha, ale nikoliv výborná, jak jsme od Puza zvyklí. Rozhodně stála za přečtení, ale kvalit Kmotra zdaleka nedosahuje.
Jedná se o psychologickou sondu do života dvou lidí, kdy žena hlavního hrdiny právě spáchá sebevraždu. A on se formou retrospektivy vrací na začátek jejich vztahu, myšlenky mu těkají sem a tam, jsou sice upřímné, o to více ale zmatené a neuspořádané.
Vypravěčem celého příběhu je postarší majitel zastavárny, který formou přemítání odhaluje postupně genezi svého vztahu k mladinké dívce, kterou si vzal za ženu. Ovšem zcela prostá a nezkušená dívka není na manželství připravena a v tomto svazku stále více trpí, až jediné východisko nalézá ve vlastní sebedestrukci.
Námět je to výborný, psychologicky vycizelovaný, nicméně forma podání značně pokulhává. V podstatě jde o záznam velmi zmatečných úvah nad mrtvolou milované ženy, o jejíž činech a pohnutkách jsme se vlastně ani nic nedozvěděli.
Je až s podivem, jak dokáže mile překvapit román s tak příšerným názvem a ještě horším obalem.
Není to jen kniha o cukrářském umění jedné „tak akorát tlusté“ hlavní hrdinky, o vůni čerstvě upečených zákusků a lahodné chuti právě upražené kávy, je to román o sebeuvědomění, o přiznání si vlastních hodnot, o získání sebevědomí a o to větší chuti do života.
A i když má lehce předvítelný děj (což u romanticky laděných žánrů není nic těžkého), dokáže skvěle vtáhnout do životů hlavních hrdinů.
Suma sumárum: kdo hledá nenáročné a pohodové čtivo, nechť sáhne po tomto kousku.
Kniha je plná rodinných sporů, intrik a tajemství, co měla zůstat hluboko skryta.
Hlavní hrdinka Robin se dozví, že jejího otce, jeho novou ženu a dceru někdo postřelil při ozbrojeném vloupání. Několik let se svou rodinou nepromluvila ani slovo, přesto se vrací zpátky do rodného města a potkává ty, které úspěšně ze svého života vytěsnila. A tak začíná příběh o tom, co je pravda, a co lež. Komu věřit, nebo bychom měli uvěřit a že jsou věci, které bychom neměli chtít znát.
Autorka je i v této knize věrna svému vypravěčskému stylu, výborně se čte, nemá rušivých momentů, charaktery všech postav jsou skvěle propracované, ale přesto má čtenář pocit, že Fieldingová recykluje sama sebe. K tomu připočeteme mírně předvídatelný konec, přeslazený happy end a na bestseller to opravdu nestačí.
Dva osudy, dva diametrálně odlišné světy, dvě hlavní hrdinky, které spojuje věčné filozofování o smyslu života.
Námět to není špatný, nicméně autorčin styl a podání rozhodně nesedne každému, nešetří odkazy na různé myslitele novodobých dějin filozofie a stále víc a víc tak čtenáře vtahuje do rozsáhlých a místy nudných výkladů ústředních myšlenek.
Hlavní postavy jsou sice prokreslené, ale pokud jde o jejich úvahy a tok myšlenek, autorka nás rozhodně nešetří a proto není občas jednoduché se v příběhu orientovat. Těch myšlenkových proudů je již dost, je to toporné a čtenáře to spíše unavuje, než obohacuje.
Tato kniha by tak mohla skvěle fungovat jako úvod do studia filozofie, jako román nikoliv.
Kniha s názvem Vegetariánka, která o vegetariánství vlastně vůbec není. I tak by se tento počin dal shrnout.
Hlavní hrdinka nechce žít jako ostatní, vzdoruje společnosti a jejím nepsaným pravidlům. Ve vegetariánství nachází nový smysl života a popírá tak svou vlastní existenci. Začíná to celé celkem nudně, s manželem má nudný, klidný vztah, pečlivě nalinkový život, který se rozhodne ze dne na den změnit tím, že přestane jíst maso. Nezůstane ovšem jen u toho, bouří se proti celé usedlé korejské společnosti, proti celému diktátu, odmítá se jí podřídit, a to tak moc, až jedinou jistotu a východisko spatřuje v nebytí.
Po celou dobu čtení nás doprovází zvláštní pocit, který s pozdějšími kapitolami graduje až k pocitu bezútěšnosti, depresi a zoufalství. Kniha pracuje s ožehavým tématem, místy se pohybuje až na hranici perverznosti, vyžívá se v popisech nechutných scén s nádechem surrealismu a mnoho událostí se tak jeví možná jinak, než jaké jsou. Rozhodně to není kniha pro každého, záleží na kolik se jí čtenář otevře a co vše v ní najde.
Tato kniha je velmi specifická, je rozdělena do několika zdánlivě nesouvisejících rovin, které se později více a více prolínají, vyprávěna asynchronně a o životě hlavního hrdiny se tak dozvídáme víc až formou restropektivního vyprávění. Zvláštností také je, že se zde nevyskytuje jedna hlavní postava, ale rovnou několik, jejichž osudy se postupně prolínají.
Hlavní myšlenkou celého díla je jižanský rasismus, který je zde vyobrazen vskutku bravurně. Faulkner, coby vypravěč, zůstává mimo, neovlivňuje nás v našem názoru na postavy, ten si musíme udělat sami, viz. Joe Christmas, jedna z hlavních postav, která možná zaslouží lítost za jeho kruté dětství (běloch s kapkou černošské krve) a možná i odsouzení za vraždy, kterých se dopustil.
Jde o veskrze náročnou četbu, jak autorovým – mírně – archaickým stylem, tak i velmi líně plynoucím dějem, který se místy lepil a táhl jak med až k hranici únosnosti.