drakamena komentáře u knih
Skvělá kniha. Moje první od Václava Erbena a báječně jsem se u ní bavila. Doktor Soudek byl vskutku jedinečná persona. Kdykoli se objevil na scéně, musela jsem se usmívat. Nejzábavnějším okamžikem pro mě byla scénka, kdy s náležitou neochotou převzal roli tlumočníka při rozhovoru Exnera s francouzským inspektorem. Bylo to jako sledovat tenis střihnutý tichou poštou.
Skvěle napsaná kniha se zajímavou zápletkou. Opět se ukázalo, že Ma Žung je rovný chlap, a soudce Ti, třebaže občas bývá nedůtklivý, má hlavu i srdce na pravém místě a umí se řídit nejenom logikou nýbrž i soucitem.
Spoustu těchto mýtů jsem znala z díla Eduarda Petišky - jako asi většina alespoň průměrně vzdělaných Čechů - řada dalších pro mě však byla úplně nová. Líbily se mi hlavně vysvětlivky toho, jak jména různých bohů, mýtických postav či hrdinů ovlivnila po filologické stránce různé současné názvy a pojmy. To bylo moc hezky zpracované.
Co se mi ovšem naopak nelíbilo, bylo, že lehce uštěpačný tón, v němž se celá kniha nesla, k některým mýtům, hlavně k těm skutečně smutným a dojemným, neseděl. Byly příběhy, k nimž seděl dokonale a dělal bláznivé boží výstřelky o to bláznivější. Někde ale prostě... snižoval prožitek, řekla bych.
Co se nigerijských autorů týče, zatím jsem četla jenom povídky mužských autorů, proto jsem chtěla vyzkoušet i něco od ženské autorky. Tato kniha navíc nabízela vhled do postavení žen v této zemi. A bylo to vcelku zajímavé čtení, i když trochu skákalo z místa na místo a chyběla mu ucelená, jednotná linie s nějakou konkrétní pointou. Rozhodně si vyhledám další knihy této autorky.
Moc hezká manga, která mi svým způsobem připomněla xxxHolica, jenom bez nadpřirozena, neboť Holmes a Aoi řeší osobní problémy lidí, kteří zavítají do jejich starožitnictví. Kdo očekává psychopaty a vraždění, nebo naopak červenou knihovnu, bude zklamán. Ve mně ale manga vyvolala pocit pohody, vnesla mi úsměv na rty. Tento druh příběhů se mi moc líbí.
Druhé čtení, nebo spíše poslouchání. A kupodivu, můj názor i po letech zůstává stejný. Stále bych volila osud Vládců před osudem lidstva. Raději bych zkoumala vesmír jako individuum, než jako součást nějaké telepatické vesmírné kaše, která jen tak pro legraci ničí planety.
Velmi dobrá kniha o tom, co je to syndrom vyhoření a co ho způsobuje, a to jak po psychické, tak po fyzické stránce. Navíc je humorně napsaná - netušila jsem, že Radkin Honzák má tak laskavý smysl pro humor! - a skvěle načtená Martinem Preissem. Mohu vřele doporučit!
Moc dobrá kniha. Líbilo se mi, jak autor aplikoval biblické příběhy - a nejen ty, také příběhy jiných náboženství - na život a jak vysvětlil jejich archetypy, z čeho vycházejí a proč se tedy příběhy všech kultur tolik podobají, i když se třeba nikdy nedostaly do styku. Rovněž se mi líbilo jeho striktní odsouzení ideologií, od pravicových po levicové, od konzervativních po post-moderně liberální, a to, že upozornil na jejich úskalí. Není divu, že se stal terčem nenávisti progresivistů.
Hezké vyprávění o Japonsku a japonských tradicích s krásnými fotkami. Zároveň je však zjevné, že se autorka živí vařením, protože kniha je vlastně tak trochu zakuklená kuchařka: víc než 1/3 tvoří recepty a povídání o vaření obecně. Pokud má někdo zájem o japonskou kuchyni, asi by se mu to líbilo, já ale bohužel můžu tak nanejvýš ramen - který miluji! - protože z rybích omáček se mi dělá šoufl. Takže jsem ve své podstatě třetinu knihy přeskočila.
Na můj vkus až příliš moralizující. Všichni dělají všechno špatně, jen autor a jeho vesnice jdou tou jedinou správnou cestou. Velkochov je špatně, domácí chov na maso je zneužívání důvěry zvířat, chov na lov je špatně, velké lány jsou špatně, těžká technika je špatně... No, pak už jenom zpátky do jeskyň a ke sběratelskému způsobu života, což by sice drtivou většinu populace neuživilo a pochcípala by hlady, ale lesy by se konečně začaly zotavovat. Autorovy rady a postupy v malém jsou dobrá věc, ale obecná aplikace? Jak může ochránce přírody kupříkladu říct, že je lepší dřevo jehličnanů dovážet ze Sibiře než ho pěstovat u nás, je mi nepochopitelné. A ještě ono dřevo přirovnávat k banánům. Má vůbec představu, kolik dřeva je potřeba jenom na stavby domů? Ale byly tam i hezké věci, třeba kapitola o stromovém hřbitově, přiznávám, že mě rozbrečela.
Kniha kriminálních povídek. První dvě, Tři opice a Krvavý rok, se mi moc líbily. Stejně jako trochu hororový příběh Panenky. Superhrdina ve mně zanechal smutek, pocit zmaru. Zbytek mě až tak moc neuchvátil. Takže tak půl na půl.
(SPOILER) Šiškote, to byl cvok! Tentokrát jsem pachatele vůbec neodhadla. A důvody, které ke všem těm vraždám vedly! Takového blázna aby člověk opravdu pohledal. Druhé a třetí oběti mi bylo obzvláště líto, protože to byli dobří lidé, kteří prostě zkřížili cestu sociopatovi.
Úžasná kniha. Nerozuměla jsem ani zdaleka všemu, o čem pojednává, nejsem fyzik, ale konečně jsem díky ní pochopila "iluze" gravitace a stavu beztíže a také podstatu experimentu Schrödingerovy kočky.
Kniha mě nijak neuchvátila. Ne že by byla přímo špatná, to se říct nedá, ale prostě mi nesedl její styl. Až na výstupy sobího policisty mi totiž nepřipadala moc humorná, třebaže humorná být měla, i když se mělo jednat o černý humor. Nejsem si jistá, jestli bych ji dočetla v tištěné podobě. Naštěstí audio verze byla aspoň skvěle namluvená.
Sonda do života starého terapeuta. Měla jsem nemalé porozumění pro jeho opuštěnost a odcizení. Dokázala jsem pochopit i jeho letargii a nezájem, i když takový člověk by asi neměl léčit pacienty. Když se ale rozhodl zaplavat si plně oblečený v ledovém jezeře a začal slídit za svojí pacientkou? Ne. Dost. Tenhle stařík potřeboval cvokaře víc než jeho vlastní pacienti.
Zajímavá detektivka, hlavně mě však zaujal styl. Skoro celou knihu jsem se culila, protože je napsaná naprosto skvělým humorným stylem. Ne že bych se přímo řehtala jako kůň, ale pokaždé, když jsem ji zaklapla, jsem se usmívala. Navíc měla skvělý překlad do češtiny. "Čvachtací terapie" mě dostala!
Poslední cantilena se mi líbila víc než Tajemství Tudorovců. V Poslední cantileně byla identita pachatele kupodivu velmi nasnadě, když se nad tím člověk zpětně zamyslel. Tajemství Tudorovců ale bylo příliš zdlouhavé a překombinované, až jsem se nakonec začala trochu ztrácet v tom, o co komu vlastně jde.
Zkratkovité chování hlavní hrdinky a její neustálé "musím odejít - ne, nemůžu - musím - nemůžu" mi postupem času začalo jít na nervy, to jak si pořád v duchu opakovala, jak by se měla řídit pravidly, ale prostě nemůže, nejde to atd. atd. atd. Pořád dokola jako na kolovrátku. Atmosféra hezká a líbilo se mi, že jsme se dozvěděli pravdu o Ameliině původu, ale moje potřeba pořádně s Amelií zatřást, až to bude chrastit, můj požitek z knihy poněkud otupovala.
Kniha se mi moc líbila, bylo to takové pohodově humorné, člověk se prostě musel usmívat. Byla jsem připravená dát knize plný počet hvězdiček - nebýt až příliš useknutého konce. Dopadli naše cyklistické lupiče nebo ne? To jsme se nedozvěděli. Osobně doufám, že ne ¯\_(ツ)_/¯ Moji nejoblíbenější postavou byl rozhodně Ernie, ten byl prostě úžasný.
Mimochodem, audiokniha je naprosto skvělá. Hlavně pasáže mladého Boona jsou perfektně načtené. Už samotný způsob načtení u mě vyvolával úsměv na rtech.
Ačkoli v knize bylo několik zápletek, které autor použil už dřív, líbilo se mi, jak je tentokrát vyřešil, kupříkladu Otovo dobrodružství v Olomouci. Musela jsem ale skutečně protáčet oči nad nevraživostí jednotlivých řádů. Křesťanský Bůh je jenom jeden a jít si po krku kvůli tomu, jak si kdo vykládá jednotlivá evangelia a další drobnosti, mi připadá nesmyslné.