Dudek komentáře u knih

Kniha Rudolfa Vrby je v mnohem odlišná od podobně zaměřené literatury. Emoce tu jdou stranou, jen málokdy vyjadřuje vlastní pocity, ale umožňuje nám nahlédnou více pod pokličku toho strašlivého stroje na smrt. Věnuje se táborové hierarchii, kšeftování i mezilidským vztahům. Nehodnotí žádná rozhodnutí, ani neodsuzuje. Spíše popisuje a nechává veškeré hrůzy bez zbytečného přibarvování, které je přeci jen trochu neuctivé. Ve své podstatě vše uvádí tak jak to emočně obrnění vězni vnímali. Z beletristického hlediska tak může být kniha pro určitou skupinu jistým zklamáním. Přesto se však domnívám, že právě díky své ojedinělosti a informační hodnotě by neměla být opomenuta, jelikož právě kvůli tomu se jedná o neobyčejný příspěvek k tématu. Další „žánrovou“ novinou je způsobem jakým Vrba celou mašinérií proplouvá. Vše se mu daří, škobrtnutí jsou minimální a jak několikrát tvrdí, na poměry, které v táboře vládly si žil královsky. Těžko usuzovat, na kolik si příběh mohl přibarvit, uzobnout příběhy jiných lidí a podobně. Když to porovnáme s ostatními příběhy z Osvětimi, zní to celé dost neuvěřitelné, či možná spíše nepatřičně. Rozhodně to nesplňuje očekávání, které od podobného příběhu většina má. V Útěku sám píše: „Duševně jsem byl, díky osvětimské univerzitě o dost starší, v jiném ohledu jsem však pořád byl tím nemotorným klukem, který se doma v Trnavě hlasitě vychloubal svými úspěchy, ale ve skutečnosti se nikdy nedostal dál, než k neohrabaným polibkům po večerní zábavě.“ Stejně šokující je, i že se Vrbovi podařilo z Osvětimi uprchnout, a to jen těžko bude někdo vyvracet. A pokud knihu bereme jako dokumentární beletrii, má smysl přemýšlet zda se Vrba opět hlasitě vychloubá? Lze se vůbec životem v Osvětimi chlubit?

9 16.09.2013

Urbanovo nejnovější dílo je marketingově představováno jako dlouho očekávaná odpověď na současný boom krimi románů. „Přišla z moře“ tak vyvolává zdání novinky, která, v návaznosti na drsnou americkou školu z padesátých let, vyplní mezeru v současné krimi tvorbě inteligentním románem kladoucím důraz na postavy. Miloš Urban v rámci české tvorby proslul zejména díky zdatnému používání (a kombinování) prvků brakových žánrů se sociální kritikou, které fungují zejména v rámci pseudoreálné národní prózy (historický Lord Mord, pohádkový Hastrman) a ještě lépe ve spojení s nespolehlivým vypravěčem. Jeho příspěvek do kriminálního žánru tak logicky budí zvědavost nejen u svých fanoušků. Autor tentokrát svůj román zasazuje do zahraničí, konkrétně do Anglie, a spíše než o opravdový noir se pokouší o jakousi sociologickou sondu, ve které sleduje menší skupinu lidí, jejichž osudy se zcela nečekaně začnou ovlivňovat. Středobodem universa je dívka, která vystoupila z moře a nemluví. Nic víc, zpočátku chybí fakta, chybí mrtvola a nejsou jasné ani žádné motivace postav. Autor pravděpodobně chtěl postupně budovat dějovou zápletku a pomalu odhalovat další a další indicie. Nicméně krom trpělivosti mu chybí opravdové zauzlení (děj je primitivní, ale zároveň zbytečně překombinovaný) a uvěřitelně se chovající postavy. Čím více se tedy čtenář dozvídá, tím je pro něj pokračování ve čtení více a více frustrující a na konci nedochází k žádnému naplnění. V určitých chvílích dokonce dochází k tak velkému nakumulování řekněme až směšných prvků, že se dokonce zdá, že Urbanovou snahou bylo sepsat žánrovou parodii (scéna v mrazáku a následné pobíhání po sídle).

8 22.04.2014

Čtyři hvězdičky za mírné zklamání, které mi tento Pratchett přinesl. Do zeměploškého univerza přináší jen slabší prvek venkovského života a zajímavé poodkrytí skřetí rasy. Ani příběhově příliš neoslní a patří tak po této stránce mezi slabší knihy o hlídce. Zklamáním je třeba postava malého Sama Elánia, která působí dojmem, že autor přesně neví jak s ní naložit. Nevšímejme si teď nepříliš povedené hovínkové linie, ale spíše postavy samotné, která se spíše než obohacovatelem děje stává jeho narušitelem. Pro příběh má minimální přínos a více by mu slušela pasivnější role. Získává až příliš mnoho prostoru, nejspíš, aby čtenář vzal více v potaz jeho existenci. Dalším zklamáním je cyklický humor, ke kterému se tentokrát Pratchett uchýlil. Není problémem, že opakuje humor z předchozích knih, jenž se jistým způsobem pojí k daným postavám, ale není uspokojivé, když v rámci jedné knihy neustále protáčí několik málo vtípků v různých více či méně pozměněných variacích. A v neposlední řadě mě rozesmutnilo včlenění dalších členů hlídky do příběhu, které nejenže je zbytečné, ale zároveň dost hloupě sepsané. Celkově vzato se ale nejedná o špatnou knihu. Terry Pratchett je pořád skvělým skladatelem slov, která se čtou jedním dechem, tentokrát ovšem v knize chybí něco svěžího. Na druhou stranu, kdo dokáže napsat takhle vtipnou a nevážnou knihu, která se dotýká otázky otroctví a xenofobie?

7 09.07.2012

Po úspěšné Zlodějce knih, začali nakladatelé po celém světě tisknout i autorovi starší romány. Je to logické, avšak čtenářstvo zacílené reklamní kampaní, která odkazuje právě na Zlodějku knih, může být trochu zklamáno, že Posel je románem značně odlišným a zejména mnohem méně vyzrálým. Dějově se nejedná o příliš originální dílko. Zusak částečně navazuje na tvorbu Josteina Gaardera, která však cílí na mladší čtenářstvo a poutavou formou jej uvádí do různých společenských věd. Způsob vedení děje mají oba téměř totožný, Zusak ale klade důraz zejména na formální stránku, a o obohacování čtenářů nejeví přílišný zájem. A pokud se rozhodne přijít s nějakou hlubší myšlenkou, bohužel tak činí nešikovně a příliš okatě. Zusak je rozhodně autor zdatný po slohové stránce, i když Posel působí jako by byl sepsán dle literárních pouček. Nadšení se nedostavuje, i když jsem knihu přečetl bez vážnějšího škobrtnutí. Příliš zapamatování hodných momentů se v ní nenajde, ale jsem rád, že jsem mohl být jednou také svědkem australských parných vánoc.

6 26.03.2013

Klub nenapravitelných optimistů je pro mě v první řadě kniha až neskutečně atmosférická. Už dlouho se nestalo, že by mě děj nějakého románu tak pohltil a přímo mě donutil se až téměř stát jedním z jeho protagonistů, tichým pozorovatelem. Na bezmála šesti stech stránkách se mu daří odvyprávět příběh odehrávající se během pěti let, na počátku druhé poloviny dvacátého století v Paříži. Přestože se v příběhu vypráví spousta životních příběhů spousty postav, je přehledný a překvapivě snadno čitelný. Souhlasím s názorem, že poslední dějová linie se Sašou je trochu zbytečná a méně výrazná, než zbytek, nicméně požitek z knihy jako celku nekazí.

6 28.12.2012

Klobouk dolů, že dokázal tenhle kolos Stephen King docela dobře ukočírovat. To totiž není klasickou knihou, která by měla pevný děj. Je spíše soustavou příběhů, které jsou spojeny jedním motivem. Vyprávění o dospívání, dětském strachu, který se může přelít až do dospělosti a snad i přechodovém rituálu, tu několikrát mění překvapivě svůj tok. V první části si hrdinové vyprávějí o prvním setkání s děsem, vlastně podobně jako hrdinové ve slavném Dekameronu. Postupně získává více prostoru linie s dospělými, kteří vzpomínají na dětská léta a děje se vzájemně až téměř kopírují. Tahle linie až téměř obtéká tu dětskou a jedna bez druhé ztrácí na dramatičnosti. Jsou na sobě závislé. V závěru už se prolínají nejen v jednotlivých kapitolách, ale jsou spojené těsně, symbolicky i napříč větami. Je zábavné to sledovat. Ale závěr, ten samotný závěr pro mě uspokojivý nebyl. Posledních několik desítek stran jsem ani neměl chuť číst a vlastně mě příliš nezajímalo jak postavy dopadnou... A to není dobré. Závěr, to vyvrcholení totiž mělo být to nejniternější co to přinese.

5 17.05.2019

Alena Mornštajnová dokáže psát knihy, ve kterých sleduje rozsáhlé příběhy celých rodin se všemi jejich radostmi a strastmi. Podobně jako v Haně i tady hraje prim zejména ta tragická dějová linie. Zatraceně silné jsou zejména části, při kterých se hlavní postava střetává se státním aparátem. Autorce se podařilo výborným způsobem na čtenáře přenést všechny ty pocity z naprosté bezmocnosti, ze které pak těží i na dalších stránkách. Hodně otevřené, zábavné, ale přitom rozhodně ne milé. Hotýlek tak není žádným pohlazením na duši, přesto je však knihou, která je výborným svědectvím určité naší dějové kapitoly a knihou, která má šanci zaujmout široké spektrum čtenářské obce. Dovedu si děj představit v silné seriálové formě.

5 27.03.2019

Čtivost této knihy je dána hned několika jasnými důvody. Tím prvním je zřejmě její pravdivost, tedy že je převyprávěním skutečných událostí. Celá kniha je vyprávěna v ich formě, přičemž postava vypravěčky neuhýbá ze šokujících událostí, ale nechává čtenáře, aby si jich dosyta užil. Právě tato přímost ve vyprávění, kde jsou poměrně dobře popsány veškeré situace od špíny na záchodech po sexuální scény, je dalším důvodem, který umocňuje emociální dopad na čtenáře a tím pádem de facto opět zvyšuje čtivost. No a tím posledním, a nejspíš i nejdůležitějším důvodem je Christiane sama. S její postavou se setkáváme v moment, kdy ještě není závislá a v podstatě tak získáváme pocit, že celou tuto její životní epizodu prožíváme s ní. Čemuž samozřejmě napomáhá i vypravěččino časté vyjadřování citů a pocitů. Při návštěvě míst, ve kterých se kniha odehrává mně skoro až mrazilo. Jedna z nejzásadnějších knih, kterou jsem kdy četl.

5 15.01.2011

Uznávám, že je to docela chytře vystavené. Neustálá repetičnost, napojení Nickova osobního života na dění v politice a naprosto skvěle popsaná nabubřelost a všudypřítomná póza. Občas je to trochu ubíjející, nicméně tady je třeba autorovy přiznat, že ubíjející úmyslně. Hollinghurstovi se tak daří ze čtenáře udělat skoro až diváka či součást všech těch hloupých a prázdných večírků. Závěr je fakt vážně efektivní. Všechny děje ohledně Nicka jsou provázané od prvního momentu, a na posledních stránkách se to ukáže v plné síle. Takže ano, uvědomuji si, že Linie krásy je dobrá kniha a nějakou dobu ve mě budou i určité momenty vyznívat. Jako čtenáře, takového který dává přednost naprostému čtivému mainstreamu, mě však úplně neuhranula a v určitých momentech mi dávala docela zabrat.

4 16.06.2019

Současná česká próza mi opravdu mimořádně sedí. Ani jedna z nejvíce omílaných českých knih roku 2018 není výjimkou. Anna Cima vytvořila na debut velmi vyzrálý román, který boduje zejména použitým jazykem. Autorka zvolila hovorovou češtinu, ovšem pozor, v žádném případě se nejedná o jazykově plytkou knihu. Forma zde napomáhá k vykreslení atmosféry, celkový dojem podtrhuje a v žádném případě neruší. Cima si výborně pohrává s tempem, čemuž napomáhá i členění do krátkých celků a rozdělení příběhu do několika dílčích rovin. Ty jsou všechny vyprávěny v ich formě, a jak čtenář očekává, nakonec splynou dohromady. Není to taková pecka jako Cesta na jih od Michala Ajvaze, přesto jsem si na jeho knihu párkrát vzpomněl. Moderní, vtahující a niterné. Palec nahoru i za ilustrace, pro které mám v literatuře slabost.

4 22.03.2019

V první řadě musím přiznat své překvapení nad českým názvem této sbírky. Nejen z doslovu je zřejmé, že Murakami odkazuje i na stejnojmennou sbírku od Ernesta Hemingwaye. Proč se tedy český vydavatel přiklonil k řadě názvů, k jejichž rozpuku došlo po vydání trilogie Milénium? Vypočítavost bych v tom úplně nehledal, spíš jemný humor. Druhé drobné zklamání je z překladu. Ne, že by nebyl dostatečně dobrý a čtivý, ale trochu mu chybí hravost, kterou do svých povídek Murakami vkládá. Kitaru tak v povídce Yesterday mluví spisovnou češtinou, i když v ní značnou roli hraje jím přijatý dialekt. Je to škoda, a trošku to ubírá povídce její kouzlo. Jinak samozřejmě smekám klobouk, Murakami i v povídkách dokázal stvořit svébytné světy, které se pohybují přesně na hraně mezi realitou a snem. Na pár stránkách vždy dává prostor jen několika málo postavám, díky čemuž se mu daří jim dávat jiskru a opravdovost. Navíc na pozadí řešených problémů zručně načrtává funkční psychické profily a opravdu tíživé situace, díky kterým je těžké nedočtenou povídku odložit. Nechci tvrdit, že ze všech příběhů jsem byl stejně nadšený, přesto ve mně kniha jako celek nechala veskrze pozitivní dojmy. Za sebe tedy musím říct, že na povídky dobré.

Působí to na mě podobně jako knihy Ladislava Zibury. Uvědomuji si, že autor má stylistický talent a daří se mu výborně sestavovat a hlavně pointovat téměř každou větu, ale chybí mi nějaký silný jednotící prvek, který by mě nutil vnímat celou knihu jako jeden celek. Evžen Boček napsal knihu, jejíž velmi pozitivní přijetí naprosto chápu. Aristokratka krásně klouže po povrchu a daří se jí neustále vtipkovat, nejedná se však o knihu, z níž by mi v paměti něco utkvělo nebo bych si v ní oblíbil byť jednu jedinou postavu. Postavy mi tu spíše než živé bytosti připomínají prázdné schránky, které jsou nositelem jediné charakterové vlastnosti, která se neustálým opakováním stává jedním z mnoha zábavných momentů. Humor je jasně patrný, ale není z ranku, který by mi byl blízký.

3 27.03.2019

Tomáš Poláček nenapsal úplně tradiční cestopis, ale silně osobní knihu. Nezaměřuje se na místa, ani události, ale spíše na osobní pocity s celou cestou spojené. Poslední stop je krásná jednohubka, která díky velmi otevřené výpovědi může u mnoha lidí vyvolat rozporuplné emoce. To už vlastně ukázaly i reakce na úryvky, které vyšly v měsíčníku reportér.

3 20.03.2019

Známé pořekadlo nabádá, abychom nesoudili knihu dle obalu. Já s tím mám odjakživa problém a knihu, která obalem a vnitřním zpracováním neumí pozitivně zaujmout si prostě nekoupím a nepřečtu. Krvavá zima mě zaujala právě svou obálkou a též zemí původu. Nic víc jsem o ní do prvních stránek nevěděl. A to je vlastně dobře, mohl jsem k ději přistoupit bez předsudků. Hildur Knútsdóttir napsala knihu, která je nepochybně čtivá a přelouskat ji je otázkou několika hodin. Dějově se o žádný zázrak nekoná, přesto se však autorce daří dobře vykreslovat pohled na apokalyptický svět skrze dva značně rozdílné dětské hrdiny. Trošku mě zklamalo, že jen pramálo využívá islandských reálií, i když na začátku jsem si vyloženě užíval zimní atmosféru a jemnou vůni skořicových šneků. Co však nefunguje v žádném případě je závěr. Ten je uspěchaný a nepřináší tolik potřebnou katarzi.

3 20.03.2019

Naprosto báječná kniha. Opravdu zábavná. Tahle nespoutaná cesta Arthura Lesse napříč světem je podána úžasným svižným jazykem, tak živelným a tak reálným. Adnrew Sean Greer je vynikající vypravěč, který se nebojí podávat myšlenky, tak jak mu příchází na papír. Přeskakuje, vzpomíná, míří do budoucna. A to vše tak hladce, až z toho čtenářovo srdce plesá. Kniha stejně nádherná, jako Lessova jízda. Až se skoro nechce věřit, že na tak málo stránkách jsme se o tomhle padesátníkovi dozvěděli tolik věcí a poznali tolik výjimečných momentů jeho života. Svobodné a nespoutané. Jsem rád, za výbornou reklamní kampaň, kterou Leda v prosinci spustila. Bez ní bych nevěděl ani o knize, ani o tom, že Leda vydává spoustu zajímavé beletrie.

3 20.03.2019

Japonské snad každým znakem. Kawabata ve své nejznámější knize dává čtenáři možnost nahlédnout pod pokličku jedné obyčejné rodiny. Hlas hory je zajímavý zejména tím, že k předání svých myšlenek nepotřebuje vytvářet složitou fabuli, ale vystačí si opravdu jen s jemnou a věrohodnou sondáží.

3 18.04.2016

Další z Murakamiho jednohubek, které nechají na duši nejeden šrám. Tentokrát vypráví příběh dvou lidí, jejichž nadmíru nepravděpodobné setkání je vyprávěno skrze myšlenky obou z nich. Úchvatné, chytlavé a nečekaně chytré. Takhle drsnou a zároveň sexuální atmosféru na pár stránkách dokáže vytvořit jen Murakami.

3 04.02.2013

Poměrně souhlasím s pistalkovým komentářem, proto se budu soustředit jen na několik prvků, které neuvádí. Pražská zima Madeleine Albrightové mi krom obsahu přijde i zajímavá po slohové stránce. Přestože se jedná o knihu naučnou, rekapitulující určité etapy naší země, používá autorka beletristický jazyk. Tvoří příběhy, napíná čtenáře pomocí náznaků (tak oblíbených třeba u Kinga) a vytváří nedořečené věty, jež doplní o pár kapitol později, což samozřejmě příjemně zvyšuje její čtivost. Zklamáním je pak pro mě poznámkový aparát, které je nepřehledný a místo osvědčeného číslování horním indexem využívá pouze úryvky, které sdružuje v poslední části knihy. Na druhou stranu se nejedná o knihu akademickou, ale popularizační, takže můžeme být rádi, že autorka vůbec dává možnost nahlédnout do svých zdrojů. Ale teď již k obsahu samostatnému. Celá Pražská zima jsou silné a souvisle odvyprávěné paměti o Československu v jeho nejtemnějších obdobích. Přestože větší část příběhu je známá, daří se autorce z více důvodů doplňovat tyto části o méně známé, ba dokonce neznámé informace. Jediný problém jsem měl při čtení s momenty, ve kterých autorka píše sama o sobě jakoby s nadhledem, a to i přestože jsou autobiografické vsuvky příjemným obohacením a dávají možnost více nahlédnout na život určité skupiny lidí v těchto chmurných letech.

3 01.01.2013

Jsem opravdu smutný. Ještě smutnější než po dočtení knihy Přišla z moře. Ta pro mě byla takových zklamáním, že pro mě Miloš Urban na nějakou dobu upadl v zapomnění. Doufal jsem, že se Kar stane jakýmsi vykoupením. Brakový námět zaváněl návratem k tématům, které minimálně pro mě byly u Urbana určující. Navíc propojení s určitým autobiografickým prvkem a nostalgickým vzpomínáním, prostě příslib knihy, která bude i pro autora osobní záležitostí má očekávání ještě znásobil. Kar je pro mě však jedním z nejhorších čtenářských zážitků. Několikrát jsem si vzpomněl právě na předchozí výše jmenovaný román, který pro mě byl chvílemi též velmi frustrující. Příběhově se jedná pouze o těžko uvěřitelný konstrukt, který nefunguje už od úplně prvních momentů a neustále si usnadňuje cestu pomocí náhod a příšerných oslích můstků. Nepomáhá tomu ani nesympatický hlavní hrdina, jehož chování a motivace mě udivovaly snad na každé druhé straně. To bych ovšem Urbanovi ještě dokázal odpustit. Jedná se totiž o autora, který i přes tyto neduhy dokáže na většině stran udržet čtenářovu pozornost a bavit. Největší problém mám ale s některými podivnými větnými konstrukcemi, které jsou jak hozeným špalkem pod nohy, protože celkový tok slov a plynulé čtení značně narušují. A hodně mi vadilo i dávání na obdiv naprosto banálních a vyprázdněných myšlenek typu: "Známá místa jsou strašná. Pokud nám je připomene umělecké dílo, je to prožitý úžas. Pokud nám umělecké dílo připomenou sama, jsou cestou do pekla. Proto utíkáme ke všem novým, a je nám pak jedno, že jsme jen za turisty..."

2 16.06.2019

Super, i když z hlediska informační hodnoty se o žádnou pecku samozřejmě nejedná. Formálně kniha ničím nepřekvapí. Je rozdělena do několika částí a začíná veskrze klasicky. Nejdříve vysvětluje, co je to mikrobiom a proč je důležité jej sledovat. Následně se věnuje části nejdůležitější a to porodu a krátké době po něm následující. Přičemž nezapomíná sledovat vývoj v oblasti potravit a jeho dopad na mikrobiom moderního člověka žijícího v západním světě. Kniha přináší nějaké typy na zdravé stravování, ty ale neslouží k nápravě, ale spíše k udržení zdravého stavu a myslím si o nich své... Kniha totiž uvádí, že poškozený mikrobiom už není snadné, či snad možné dostat zpět do formy. To jaké základy byly položeny v minulosti totiž už lze těžko ovlivnit. Pro získání základního povědomí o tom, co se děje ve střevě je to každopádně velmi dobré.

2 17.05.2019