Durancie komentáře u knih

Upír s tváří anděla Anne Rice (p)

Ubohé děcko, odpouštím ti všecko.

2 04.03.2017 5 z 5

Požitkář Richard Mason

Znáte film "Pro každého něco"? Je sice už hodně starý, z roku 1970, ale dějově velmi podobný této knize. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby si Richard Mason vzal inspiraci právě odtud.
Kniha je skvěle napsaná, nikde se zbytečně nezdržuje, takže děj utíká rychle. Hlavní hrdina je rozkošný zmetek, který jde za svým cílem a cestou se chytá každé berličky, která se mu namane. A neřeší přitom otázku pohlaví nebo morálky. Občas vám může připadat úlisný, můžete se mu vysmívat nebo mu fandit, ale knihu neodložíte dřív, dokud se dozvíte, jak to s ním nakonec dopadne.

2 16.11.2016 5 z 5

Kámen a bolest Karel Schulz

Nádherné! Krása a rozkoš v každé větě, která mě zasáhla až do morku kostí. Všechny ty dlouhé, popisné, opakující se pasáže, které mě jinde otravují, jsem si tady užívala, protože do stylu psaní přesně zapadají a utvářejí dokonalý dojem. Při čtení jsem plakala i se smála, Do Michelangela jsem se zamilovala a měla jsem chuť každému vykládat, jak byl úžasný. Nezbývá, než litovat, že Karel Schulz neměl možnost dokončit zamýšlenou trilogii.

8 12.11.2016 5 z 5

Žiji svou smrtí Michelangelo Buonarroti

Jako je skryt už v peru v kalamáři
vznešený prostřední i nízký sloh,
jako je v mramoru sto různých tváří,
krásných i hrůzných podle našich vloh,

tak snad i vaše srdce v sobě hostí,
můj drahý pane, kromě pýchy cit,
cit plný pokory a laskavosti,
ač se mi zatím nechtěl projevit.

V kamenech, v slovech, ve zvěři a býlí,
jsou pro nás léky – a smět hovořit,
jistě by nám to samy prozradily.

A podobně je možná i má spása
i lék mých bolestí zas ve vás skryt…

3 05.11.2016 5 z 5

Desátá Múza Zora Beráková

Trochu suchopárné. Z tak zajímavého života se dalo vytěžit víc.

2 12.09.2016 3 z 5

Neštěstí bývalo mým bohem Bruce Duffy

Dočetla jsem to až na druhý pokus. Musela jsem k této knize dozrát. A tentokrát jsem nelitovala. Bylo to natolik reálné, jako by se to odehrálo právě takhle.
Paříž. Svět viděný skrze sklenici absintu.
Verlaine. Popudlivý alkoholik bijící svou matku i manželku. Ovládaný, trpící, podléhající, ničící. Objevující podstatu poezie. Osvícený. Zatracený. Genius.
Arthurova matka. Drsná a nepoddajná. Sedlačka a drnohryzka. Zneužívaná. Opovrhující muži. Bojící se mužů. Oslyšená, vládnoucí a nešťastná.
Arthur. Dravé dítě, nehodný a odvržený syn. Nádherný koloušek. Vzpouzející se, neukotvený. Drzý, vyzývavý, pokorný. Vážený obchodník. Bohatý. Osamělý a zoufalý vysloužilec. Mrzák. Žádný bůh. Jen pouhý nešťastník.
Ledový vítr v Roche. Pálící písek Habeše. Pouštní slunce. Svěží zeleň ardenských polí. Spalující láska hararské dívky, matčino chladné francouzské srdce. Touto knihou se neustále prolínají protiklady. Světlo a temnota. Síla a slabost. Láska a nenávist.
Rimbaud a Verlaine.
Vím, že vám to nedává smysl, ale mé nejčerstvější dojmy mi nenabízejí jiná slova.
Během čtení doporučuji shlédnout film Úplné zatmění a přečíst Rimbaudovy básně.

01.08.2016 5 z 5

Upír Lestat Anne Rice (p)

Kdysi v dětství jsem v časopise Pevnost četla článek, jehož první věta se mi na věčné časy vpálila do paměti: „Nenávidím Anne Riceovou a její upíry, ty ufňukaný buzíky, kteří si pořád stěžují, že jsou až do konce svého bídného života ach tak sami.“
Pamětliva zmíněné věty jsem tedy k této knize přistupovala patřičně skepticky.
A výsledek?

Guilty pleasure! Občas nadbytečně filozofující, občas opravdu upírsky ukňourané a připomínající spíše fanfiction, nežli skutečný román, ale přesto svým způsobem skvělé. Anne Rice vytvořila podmanivý upírský polosvět, a podala svou verzi jejich mytologie a původního poslání. Tedy, že upíři byli na počátku své kariéry bohy, kterým se přinášela obětina. To dává smysl! Takovou míru propracovanosti jsem nečekala a moc mě potěšila. Stejně tak i skvěle vykreslené charaktery postav a lehce homoerotický nádech mezi nimi. Ačkoliv stále se opakující popisy těch hebkých a lesklých vlasů byly už unavující.

A samotný Lestat? To je zářivý paprsek mládí, okouzlující a svébytný džentlas, který by si o třpytkujícího a bezvýrazného Edwarda Cullena neotřel ani boty a ještě by ho nějakou trefnou hláškou poslal zpátky na strom. Musím si přečíst i ostatní knihy z Upířích kronik.

6 18.07.2016 4 z 5

Měsíční kámen Sjón (p)

Zajímavá knížečka. Psaná stylem, kterým se píší filmové scénáře – obraz, nálada, postavy, kamera, klapka…
Dotklo se mě její historické pozadí. Do té doby jsem netušila, že byla v Reykjavíku epidemie španělské chřipky. Přimělo mě shlédnout „první seriál v dějinách“ Les Vampires a dohledat knihu Michael od Hermana Banga.
Příběh je jímavý, vyprávěný očima dospívajícího chlapce, který se živí tak, jak umí a přitom rád zapomíná na svou realitu ve dvou reykjavíkských kinech. Jeho život je pak jeho vlastním filmem s barvitými popisnými pasážemi a úspornou přímou řečí.
Napůl dětské, napůl dospělé, snové a živoucí.
Líbilo se.

1 28.06.2016 4 z 5

Cizinec Albert Camus

"Člověk je tak jako tak vždycky trošku vinen."

3 10.06.2016 4 z 5

Sonety William Shakespeare

Shakespearovy sonety považuji za jedno z jeho nejlepších děl. Nejsou to plytké, zamilované básničky, jakých je všude plno, ale "mluví do duše", přimějí čtenáře zamyslet se nad nimi a na chvilku sdílet štěstí toho, komu byly určeny.

Překlad Jana Vladislava jsem dlouho považovala za nedostižný, ale nový překlad Jiřího Joska z roku 2008 si mě získal ještě víc

38

Copak mi může chybět inspirace,
když vidím tebe, poezii,
která se nedá popsat verši veršotepce,
a přece sama prýští z mého pera?
Poděkuj sobě, pokud se v mé básni
objeví něco tobě rovnocenné,
vždyť sama ošklivost dík tobě krásní,
jakmile si tvůj půvab připomene.
Mou Múzou jsi, cennější desetkrát
než oněch devět, které opěvují.
Kdo o tobě své verše bude psát,
tomu já věčnou slávu prorokuji.
A přežijí-li čas i tato slova,
pak proto, že jsem tebe oslavoval.

7 28.04.2016 5 z 5

Muž, který miloval Yngveho Tore Renberg

Achjo, Yngveho mi bylo líto.

01.09.2015 5 z 5

Dívka, která se dotkla nebe Luca Di Fulvio

S touhle knihou jsem měla problém, nemohla jsem se začíst ani získat nadšení. Hlavní milenecká dvojice byla nesympatická a ostatní postavy právě tak. Nejvíc sympatií si u mě získal Scarabello, který bohužel nebyl pro autora tolik důležitý.
Ale abych jen nekritizovala, líbilo se mi vykreslení Benátek a života té doby, spolu se vším smradem a špínou, tou v ulicích, i tou morální.

1 04.08.2015 3 z 5