edita.g komentáře u knih
Výborně, přesně a neokázale napsané.
Vyšlapaná čára strachu a jistot dětství. A na konci náznak cesty, která je pokusem o vykročení z obojího, ke svobodě a zodpovědnosti dospělosti.
A taky o tom, že umění není závod, kde se rozdávají ceny.
Nejen osudy lidí, se kterými se Szczygiel setkal, ale i otázky: jak moc se můžeme spolehnout na svou paměť? jaká je zodpovědnost novináře? - Bez jednoznačných odpovědí, naštěstí.
O tom, že rodina a domov jsou lidi, kteří vás mají rádi, i když o tom nemluví, a kterým nemusíte nic vysvětlovat. O jizvách v krajině, v domě a v duši . A taky o tom, že venkov opravdu není místo, kam se můžete přistěhovat z Hamburku, šťastně a vlastnoručně okopávat brambory, vařit marmelády, vysvětlovat místním sedlákům výhody tradičních odrůd a tradičního hospodaření a psát o tom všem - s barevnými fotkami marmelád, brambor, tradic i sedláků - knihy a časopisecké články... leda tak dvě, tři sezóny. ("V zimě bojovala s depresemi, v létě s plevelem.")
"Odjakživa, ať jsem byla kdekoliv, jsem si připadala mimo, mimo scénu, mimo téma, jakoby někde vedle, jako bych zvuky a slova, co ostatní nevnímali, slyšela jenom já sama, a naopak jsem byla hluchá ke slovům, která oni evidentně slyšeli, jako bych byla mimo záběr, za nějakou obrovskou neviditelnou skleněnou stěnou.
Jenomže včera jsem tam byla, přímo s ní, a vím jistě, že bychom kolem sebe mohly nakreslit kruh, kruh, do kterého bych patřila i já, kruh, který by obklopoval nás dvě a na pár minut nás chránil před okolním světem:"
Pro mě je příběh o tom, že když jste na tom takhle, tak pro člověka, se kterým se ocitnete v kruhu, uděláte úplně všecko.
"Vzal jsem si dětskou knížku, kterou mi nadělil Ondřej. Jmenuje se "O smutném tygrovi" a je o tom, jak tygr smutně seděl v kleci, přiletěl ptáček a řekl mu, že kdyby jedl semínka jako on, prolezl by mříží. Tygr praví, že by to zkusil, a za strašného hladu (o kterém knížka mlčí) zmenší se na ptáčka a vyletí ven. Příběh končí větou, kterou mi Ondráš zalepil, prý aby mě nekormoutila. Pro věcnou informaci ji však ocitoval ve věnování: "Takové věci se přeci dějí jen v pohádkách!" Asi chtěl, abych se nedal ničím odradit. - Hned jsem veselejší." (Ludvík Vaculík: Český snář)
Budete-li tuto knihu číst nahlas někomu, koho máte rádi, přestanou vás bolet záda (ověřeno).
„Myslím, že je to autobiografické – jedná se o smyšlený životopis mého psa, v kterém on je však jediná skutečná postava. Pocházím z irského venkova, ale odjela jsem do Dublinu, jakmile jsem na to byla dostatečně stará. Když mi začalo táhnout na třicet, přestěhovala jsem se zpátky na venkov – nemohli jsme si jiné bydlení dovolit, a tak jsme se rozhodli přestěhovat do polorozpadlé barabizny na břehu moře. Když jsme tak učinili, nebylo to takové, jaké jsme očekávali, a navíc se z našeho psa vyklubal šílenec. Kniha se tedy zrodila právě z toho.“ (http://www.iliteratura.cz/Clanek/37627/baume-sara-jasno-lepo-podstin-zhyna). Myslím, že autobiografie by byla skvělá. Román o Rayovi (57 let, samotář, podivín) taky. Jasno lepo... je něco mezi tím, takže je skoro skvělé.
Teprve z ilustrací Vojtěcha Štolfy jsem pochopila, proč Deml píše o žampionech "kolena Andělů" - ony tak totiž vypadají. Ale nejradši mám pořád ještě větu, kterou znám už dlouho, ze starších vydání; o ženách, které Jakuba Demla potkaly, když nesl z polí svízel na oltář, rukama podrápanýma od hlohového křoví: "Usmály se přátelsky, myslíce si snad, že každé moje bláznovství končí, ne-li dobře, tedy aspoň s lítostí."
Líbilo se mi. Ale protože jsem (nejmíň) o generaci starší než hlavní hrdina Craig, jsou moje úvahy nad jeho příběhem taky o generaci starší: je lepší dětem striktně říkat, co je dobré/špatné, aby se mohly včas vzbouřit proti omezeným dospělým a jít si svou vlastní cestou, nebo je máme nechat, aby si nad tím, co je dobré/špatné a co by vlastně v životě chtěly, pohodlně přemýšlely, jak dlouho chtějí?
Dobře napsané, charaktery i situace uvěřitelné, jen se nemůžu zbavit dojmu, že knížka funguje jako výborně seřízený stroj... ne jako živý organismus.
Oba slévající se příběhy jsou dobré a duchařina mi vůbec nevadila. Vadily mi pasáže jako ze Sexu ve městě (Lauřino katastrofální rande, končící opileckým oknem a kocovinou, náhlé zjevení věrné přítelkyně, která jí oznámí, jak je skvělá a zase zmizí... apod.) a krmení ubohých psů koblihami se smetanou, věnečky s marmeládou nebo chlebem s máslem. Tomu, že si dvojice Stan a Stella žertovně říká "esesáci", jsem se taky nějak nedokázala zasmát.
Aristokratky jsem číst nedokázala, tohle je lepší. Bohužel (spoiler) to nemá konec,
V postavách jsem měla trochu zmatek, vysvětlování jejich motivace mi přišlo nadbytečné, akční scény mě nebaví. Ale touze po tichu a blízkém člověku rozumím dobře.
Pokud nemáte na starosti nikoho kromě sebe, máte vedle sebe milujícího a pečujícího člověka a dost peněz na účtě, je to vynikající návod na to, jak pochopit, z čeho deprese vzniká a jak se s ní vyrovnat. Pro lidi, kteří píšou, to platí dvakrát. - Pokud si nemůžete dovolit na rok nebo natrvalo vypadnout z práce a léčit se dlouhým spánkem, školou surfování nebo nákupem klobouků a večerních šatů s rozparkem až k boku, bude dost těžké všecka (jistě dobře míněná) doporučení dodržet.
V knížce je všeho moc. Moc slov a vět na jeden nápad, moc vysvětlování, moc vtipných přirovnání za každou cenu.