Elenče komentáře u knih
(SPOILER) Knihy Liane Moriarty miluji, ale tato mi přišla, jako mnozí opakují, jako nejslabší, i když jsem ještě nečetla všechny, ale dlouho se mi ještě nestalo, aby mě konec rozladil tak, jako v případě tohoto románu.
Postavou, se kterou jsem soucítila byla Saskie. Já se jí vlastně nedivím, přijít během jednoho měsíce o matku a pak i o "manžela a syna". Nemohoucnost si o tom s někým promluvit, protože vy máte být ta rozumná a brát věci tak, jaké jsou. Rozešli jste se, to se stává, život jde dál. Že jste dítě brala jako vlastní, strávila u něj probdělé noci, budovali jste si pouto, se nepočítá. Nejste jeho matka a jeho otec si vás nevzal, nemáte jakékoliv rodičovské práva. Já nevím, mi by z toho asi taky přeskočilo. Pořád jsem čekala, kdy Ellen dojde, že to Patrick se zachoval jako hajzl, jako člověk necítící zodpovědnost ani k Saskii ani ke svému synovi. Proboha, vážně byste v nějakém vesmíru s někým takovým chtěly jako ženy zakládat rodinu? Čekala jsem, že to teď bude ona, kdo s ním přeruší kontakt a s dítětem odjede, a on zažije to, co musela zažít Saskie, kterou opustil tak velice citlivě. Prostě jsem k němu opravdu nedokázala cítit sympatie. Jak to shrnula jeho matka, z Jacka se stal kluk, který se z něj stal, díky Saskii, a alespoň ona měla rozhodně prosazovat, aby neztratili kontakt.
Skvěle napsaná kniha, která přináší bez přikrašlování pohled na svět v zemi, která se touží stát, a nejspíše se už i stala, novou světovou supervelmocí. Jazyk Etzlera je strhující, vše se čte samo. A to je to mnohdy čtení neveselé, prodchnuté bezmocí při střetu s všudypřítomnou korupcí a despotismem absolutní moci, ale i nelichotivým zrcadlem nastaveným české společnosti. Už se těším, až se vrhnu na další knihy reportérů ČT, kterých se v poslední době objevilo hodně, a hlavně na slíbený druhý díl.
Kniha u níž anotace na obálce nesouvisí s obsahem nejvíc, co jsem zatím v životě zažila. Duchařina se nekonala. Nakonec neoriginální zápletka o dalším nechutném traumatu z dětství, téma otřepané mnohokráte. Závěr pro mě neuvěřitelný, styl psaní taky nijak neoslnil. Na druhou stranu knihu mám z výprodeje za 49 Kč a vydržela mi déle, než by vydržel dražší časopis. Kdybych ji koupila za plnou cenu, projevilo by se mé zklamání asi hodnocení jednou hvězdou.
Krásné reportáže z cest a hlavně jihlavského podzemí. Bez tlačení jednoznačných závěrů, k těm má čtenář dospět, nebo také ne, sám. Pro ty, co vyrůstali v 90. letech, bych řekla skoro povinná četba, protože před zjevením z jihlavského podzemí se v roce 1997/1998 nedalo utéct.
Tak tady se musím přidat k hodnocení Shashlicka, vyhledávání je opravdu hrozné. Ale narazila jsem na mnohem větší problém. Když zohledním chyby, na něž jsem narazila u míst, které znám, docela se bojím, jak to vypadá s věrohodností informací u míst, kam bych vyrazila jen dle knihy. Především heslo pro zoo Ostrava autorka zřejmě ve svých publikacích neaktualizovala několik let. Láká do ní na nosorožce, kteří se v Ostravě nechovají už od roku 2010. Jako ilustrační fotografie je zvolen tygr, přitom poslední tygřice ze zoo Ostrava odjela v roce 2016. Nelze se tedy vymlouvat, že by šlo o informace, které v roce 2021 nebyly známé, nebo události k nimž došlo těsně před vydáním knihy. Rešerše tedy vypadají dost odfláknutě.
(SPOILER) Asi takhle, jsem poseroutka, horory nejsou můj šálek čaje, ale Darcy Coates prostě píše horory pro holky, takže byť bylo mrazení občas hodně intenzivní, to ji upřít nemůžu, kniha se pořád dala číst i v situaci, jsem večer doma sama. Do čítanek se rozhodně nedostane, ale jako oddychovka, proč ne. U rozuzlení jsem se sice nahlas zasmála, protože větší klišé by člověk těžko pohledal, přesto musím přiznat, že mě to bavilo.
SPOILER Ke komentářům o zlých snech, taky jsem se bála, že se mi bude o tom klapavém zvuku a vypouleném oku bude i zdát, ale ten selankový závěr jakýkoliv strach, který ve mě příběh vyvolal, definitivně smazal okamžitě po dočtení. U Darcy oceňuji, že v knihách neumře nikdo, kdo by nebyl mrtvý už na začátku vyprávění příběhu, i když v tomto případě umře poněkolikáte, takže asi sáhnu i po dalším strašidelném domě, ať mě zase chvíli bezpečně mrazí.
Je to už skoro třicet let, ale stále si pamatuji, že jsme knihu koupili v Babiččině údolí. A jak jsem ji potom i se sestrou milovala. Encyklopedické pojetí, mi přišlo tehdy hrozně vtipné, a vlastně mi takové připadá pořád. A ráda si v ní zalistuji i teď.
Tahle knížka dokazuje, jak zoufale nám v literatuře chybí (nebo možná chyběly?) příběhy s dívčími hrdinkami, které by nebyly jen hodné a poslušné školačky čekající na svého prince. Pírinka pro mě byla v dětství zjevením, konečně po všech těch čteních o klukovských partách něco dobrodružného i s holkou. Až bude větší syn, zkusíme číst spolu, jestli osloví i dnešní děti.
První díl byl skvělý, do Měsíce nad Soho jsem se neuměla začíst, ale po výborném Šepotu podzemí mu určitě dám ještě šanci. U žádné knihy jsem se dlouho nesmála nahlas, což se tady u některých glos podařilo. Samotná detektivní zápletka je rozluštěna uvěřitelně a zajímavě sledujeme policejní vyšetřování. Co mi osobně moc nesedí, je Muž bez tváře, já tyhlety Rudé Johny, profesory Moriarty a jiné ústřední padouchy, co otravují celou sérií, moc nemusím.
Hodnotím vysoce, ale vlastně nevím, jak knihu charakterizovat. Nezapadá mi do žádné škatulky. Špionážní román - asi ne, krtka pozorný čtenář odhalí kolem strany 50 a pokud by mu to náhodou nedošlo, kolem strany 170 se mu prozradí sám. Detektivka - taky ne, pachatel je opět velmi brzy jasný. Thriller - rozhodně ne, pokud nemá jít o jakousi fiktivní historii, víme předem, jak zápletka dopadne. Přes všechny tyto výhrady mě to ale zatraceně bavilo a mrzí mě, že nic dalšího ze série s inspektorem Travem v češtině nevyšlo.
Mistr Hugh je již ve svém novém působišti jistější a kromě lékařské profese zase řeší i zločin. Líbí se mi to, co mnozí kritizují. Že se někdy chová až hloupě, jen pořád na někoho čeká. Vždyť to není profesionální policista ani detektiv, dle mého soudu právě tyto drobnosti dodávají příběhu na autenticitě. Oproti zmiňovanému VV, má autor mnohem větší cit pro mentalitu lidí středověku a především proto, jakou roli v jejich životě hrála víra. Jediná výtka k překladu. Obdělávání fazolového pole ve středověké Anglii? On ten bean byl asi bob, že - oblíbená součást středověkého jídelníčku.
Kniha o holčičích příšerách mě bavila, styl autorky taky. Ale, něco tomu chybělo. Od nápadu, který vytěžil všechny možné známé příběhy 19. století, Jackem Rozparovačem počínaje a Frankensteinovým monstrem konče, dodnes všudypřítomné v popkultuře, jsem čekala víc. Ani nejsem schopná říct co, ale prostě to něco, co by z odpočinkového čtení udělalo opravdovou bombu.
Kniha porušující základní pravidla detektivek dnes už sice kontroverze nevyvolává, ale skvělým čtením zůstává stále. Poirot ve vrcholné formě, fandící lásce a nemilosrdně trestající hřích. Narážky na mu chybějícího Hastingse, vykreslení atmosféry komunity anglického venkova. Prostě bonbonek.
Já nevím, vždy mám hrozný pocit, když klasiku hodnotím méně než pěti hvězdičkami, ale nemůžu jinak. Všichni knížku popisují jako nesmírně laskavý humor, ale já ho v ní nenašla. Spíš sebeironické poznámky ženy, která právě zřejmě neprožívá úplně nejlehčí část svého života a snaží se to tímto způsobem kompenzovat. Betty MacDonald používá nádherné slovní obraty, popis okolní krajiny a přírodního bohatství poskytovaného lesem a zahradou patří mezi nejlepší, jaké jsem četla. Jenže místo pohlazení po duši, které se objevuje v tolika hodnoceních, jsem z knihy spíše smutná, smutná za všechny ty ženy mlácené manžely a snažící se zbavit nechtěných kdovíkterých těhotenství, smutná za Indiány, z kterých se stali po kontaktu s naší civilizací alkoholici, smutná za děti, které přece musí mít záchvaty. Rozhodně bych knihu nedoporučila přátelům jako něco lehčího na čtení, i když za přečtení rozhodně stojí.
Obří zklamání. Romantický příběh o cestování časem měl obsahovat všechno, co mám ráda, a Nessie jako bonus. Jenže to bylo tak hrozné. Nejde ani o to, že na každé druhé stránce musel být sex, bez nějž by asi hlavní hrdinové vůbec nebyli schopni komunikovat. Ale o to, jak to bylo napsané. Ubohé výrazové prostředky, nechápu, jak autorka může dávat lekce tvůrčího psaní, i když něco tady mohl ubrat překlad, stále se opakující přirovnání, naprosto nelogické chování postav (ano, prostě zapomenete, že jste vdaná, jen tak)... Prostě nikdy více a výtisk poputuje do bazaru, v domácí knihovně ho nechci.
Toto je pohádka od Oscara Wilda a ne ten horor Šťastný princ. Velmi příjemný, vtipný, krátký příběh, navíc doprovázený úžasnými ilustracemi Cyrila Boudy. Třešnička na jedno odpoledne. Varování: hrozí, že hlasitými výbuchy smíchu pohoršíte spolucestující ve vlaku.
Řadím se k těm, co to asi nepochopili. Absolutně bez popisu místa, konec nekonec. Tři hvězdičky dávám za super vylíčení povahy hlavní postavy, která rozhodně není tuctová. Asi jsem divná, protože začátek se mi líbil, ten popis podvůdků na lidi a jejich ždímání. I popis "věšteckého" salonu. Kéž by se stejné pozornosti dostalo pak i strašidelnému domu.
Těžko hodnotit klasiku, jen to, když si uvědomíme, že Emmu čteme déle než 200 let a nejen z důvodu, že je to povinná četba, mluví za vše. Je poněkud jiná, než její ostatní nejslavnější hrdinky, nemusí se provdat proto, aby se zajistila, což ji dává značné sebevědomí. Postavení paní domu získané de facto ještě v dětství ji také na skromnosti nepřidalo. Přesto nejde o postavu nesympatickou. Navíc skvěle vylíčený mikrosvět života středních a nižších vrstev venkova lze dnes už taky číst jako historický pramen, což ostatně historici dělají. Při čtení jsem se neubránila dojmu, že by mi takové večery s kartami, pastely a knihami, bez přesycení digitálními technologiemi, se vším tím časem na to udělat si pořádek ve vlastním srdci a hlavě hrozně hodily. I když bych pravděpodobně brzy utíkala zpátky, pár týdnů takového života by byl balzám.
Přidávám se ke komentářům, které nechápou nízké hodnocení.
Mistrně vytvořená atmosféra, na čemž se ale shodují vlastně i čtenáři, kteří knihu kritizují. Všichni tvrdí, že knihu nedokázali odložit, dokud nezjistí, co se na grilování stalo a jen tak dokládají, že Liane Moriarty její autorský postup vyšel na 100 % a čtenáře ke knize připoutala.
Navíc oceňuji její hlubokou lidskost, to jak zjišťujeme, že i nesympatické postavy musí nést vlastní kříž, o kterém bychom jako běžní sousedé, kolegové neměli ani tušení. A jako asi většina jejich knih je i o tom, jak svým životem ovlivňujeme, mnohdy nevědomky, nebo bez ochoty si to připustit ostatní.
Píšu více než týden po dočtení a dojem ve mě stále zůstává hodně silný. Pokud nečekáte thriller, který bude na každé stránce přinášet nové šokující detaily, myslím, že budete při čtení spokojení.
Upřímně, nevím úplně, jak hodnotit. Při čtení byly chvíle, kdy bych dala s bídou dvě hvězdičky, i nadšené okamžiky, kdy bych dala čtyři, takže jsem to zprůměrovala na tři. Vlastně mi tam přišla navíc celá zápletka s únosem. Líbily se mi příběhy čerstvých maminek, Nellin osud bych si docela ráda přečetla jako samostatný román. Samotná hlavní linka kolem únosu je tak trochu bouda na čtenáře, dostává hrozně málo informací, aby si mohl dopřávat spřádání teorií o tom, jak to celé bylo, takže jsem opravdu dokonce netušila, jak to dopadne.