Elle272 komentáře u knih

Norské dřevo je mou první knihou od Murakamiho, vybrala jsem si ji vlastně jen náhodou. A musím říct, že už dlouho jsem nebyla tak uchvácena. Má v sobě poetiku, kterou sama nedokážu popsat. Je jemná a plná citu a zároveň jsem si místy připadala, jako bych po lžičkách polykala temnotu. Nedokážu to vyjádřit jinak, melancholie a samota čišící z mnoha stránek byly místy až moc reálné, sebevraždy skoro denní rutinou. A přesto tu knihu miluju. Musím si ji opatrně dávkovat, abych se nepropadla do hutného bahna smutku a zoufalství, ale i to nakonec dává smysl. Murakamiho jazyk, syrovost a opravdovost jsou pro mě objevem posledních dní.

10 09.08.2019

Pro mě kniha s naprosto nenaplněným potenciálem. Prostoduchá hlavní hrdinka raději detailně rozebírá svůj milostný život, než aby se na chvíli zamyslela nad směrem, kterým se ten její "utopický" svět ubírá. Dočetla jsem prakticky jen ze zvědavosti, kam nás autor nakonec zavede, ale byla jsem opět zklamána. Jazyk je čtivý, ale bez jakékoli přidané hodnoty. A takový je vlastně dojem z celé knihy, jedno velké zklamání, protože dle mého se z tématu novodobého "Velkého Bratra" dalo dostat mnohem víc.

2 14.10.2017

"Co kdybychom se oběsili?"
Miluju to absurdno a nevím, co víc mám dodat. Čekání na Godota buď milujete nebo nenávidíte. Hrdě se hlásím k první skupině.

3 18.08.2017

Než jsem knihu začala číst, slyšela jsem o ní ze všech stran superlativy. A to zřejmě byl první problém- čekala jsem víc. Příběh je zajímavý, ale na můj vkus zdlouhavě odvyprávěný, plný zbytečných kliček. Další problém, který byl ale spíš způsoben mou neinformovaností, jsem měla s orientováním se v prostoru- nikdy jsem nebyla na lodi, a proto jsem nebyla s to si představit většinu míst, které Smilla popisovala, což vedlo k tomu, že se mi kniha četla hůř a pomaleji.
Přesto mě Smilla svým způsobem okouzlila a myslím, že by rozhodně neměla být přehlížena. Je kouzelná duše, která umí obdivovat krásu drobností. Miluju její vášeň pro sníh, stejně tak jako její nezávislost a chlad, který pro ni znamená ochranu.
Myslím, že kniha Petera Hoega má v sobě mnoho velkých a moudrých myšlenek, ale taky mnoho zbytečných a prázdných slov.

4 18.08.2017

Pokaždé, když mám pocit literární prázdnosti, vrátím se k Vianovi. A Pěna dní je kouzelná. Její svět vás uchvátí. A přestože celou knihu vlastně čtete tragický příběh, přijdete si šťastní, jakoby do všech temných koutů svítily paprsky Vianova neotřelého, krásného vyjadřování a hravých obratů. Jste šťastní a o to více pak otřesení při dočítání, které je ledové.
Ale nemám to Vianovi za zlé, právě naopak. Vytvořil mistrovské dílo.

5 02.06.2017

Helenka, Helenka je moje spřízněná duše.
Upřímně jsem se bavila od začátku až do konce, přestože tuhle úžasnou knížku nečtu poprvé. To by přece ani nešlo, jednou a dost. Protože je to tak poeticky krásný vhled do duše jedné citlivé, chytré holčičky, která nás nespočetkrát rozesměje a zároveň nám jemným, neškodolibým dloubnutím připomene, jak smutné ty doby vlastně byly.
A nejde nezmínit vynikající představení s geniální Bárou Hrzánovou, které je už prostě kulturní kult.

Jimmy, hnusná tučňáčí zrůda

Jmenuji se Jimmy,
ale kluci říkají mi,
ta hnusná tučňáčí zrůda.

To sakra mluví za vše. Prostě Tim Burton. Od začátku do konce. Naštěstí jsem divná, potrhlá anevímcoještě, a proto miluju každičkou, každičkou básničku.

3 09.08.2016

Hendrik je odporný. Zaslepený touhou po slávě a uznání. Hnijící duše. Ale stejně ho nejde nenávidět. Možná proto, že někde hluboko jsem jako on.
Není to tak dlouho, co jsem dočetla poslední stranu, ale už teď mi chybí. Chybí mi krása slov, které popisují ten hnus. Chybí mi rozporuplnost, jakou ve mně Hendrik vyvolával. Chybí mi Mefisto. A tak to má být- nádherná kniha, která si odnesla kus mě.

4 01.08.2016

Tahle kniha pro mě byla neskutečným zklamáním. Nejenže jsem nebyla schopná přivyknout neobvyklému jazyku, ale hlavní postava Péti Bajzy mi přišla nesmírně povrchní- malé vrtošivé dítko dožadující se pozornosti. Marně jsem očekávala nějaký vyprávění hodný příběh, ale bohužel se neobjevil.

6 26.06.2016

Miluju tu absurdní skládačku,mozaiku směšných událostí, které by snad ani nebyly k uvěření, kdybychom nečetli o socialistickém Rusku a neměli tu čest se samotným ďáblem!
Bulgakov mě dostal po první stránce, hned jak se Woland zjevil v horkém letním oparu a započal své divadlo. A už mě nepustil. Ještě teď, když tohle píšu, nenalézám slova k tomu, abych vyjádřila směs pocitů, která uvnitř mě vře. Tak poznáte skvělý příběh. Když vám vezme slova od úst.

6 10.05.2016

Je to pravda, opravdu takovéhle knihy potřebujeme!
Díky Leonardovi jsem se vážně zamyslela. Nad sebou, nad vámi, nad námi. Jak rychle bychom asi takového člověka odsoudili, kdyby své "dílo" dotáhl do konce a nikdo by ani nemohl poznat jeho příběh? Kdo by se na ten příběh vůbec ptal?
Bojím se, že moc rychle.
A děkuju Leonardovi za to, že mi zas trochu víc otevřel oči.

7 10.05.2016

"Jestlipak víte, že jsou na světě ptáčkové, co nemají nožičky a celej život lítaj po nebi. Na mou duši, já jsem jednou takovýho viděl. On umřel a spad na zem.Byl světlounce modrej a tělíčko měl mrňavý asi jako vás malíček. A když jsem ho zved byl lehkej jako pírko, ale křídla, ty měl takhle široký. Modrý jako nebe a průsvitný, že bylo skrz ně vidět...
...a poněvadž tyhle ptáčkové nemají nožičky, tak prožijou celej život na křídlech a spí na větru. A nikdy neslítnou na zem. Až když umřou a je s nima ámen."
Co víc dodat. Jsem až moc okouzlena.

4 14.02.2016

Je to jako, když vám někdo podkopne nohy a pak vám nabídne ruku, která vás zvedne ze země. Přesně tak Zusak píše. A já to miluju. Miluju, jak se mi slova vtiskávají až do morku kostí. Miluju, jak je to jiné než všechno ostatní. To Zusak umí a předvádí ve Zlodějce knih. A taky to, jakou nepředstavitelnou moc nám dávají slova.

12 10.02.2016