Elsinor024 komentáře u knih

Po americkém úplně polopatickém úvodu autor nabízí spoustu dobrých a užitečných informací. Obyčejné rostliny kolem nás, které můžeme použít k jídlu a jsou lepší než skleníkové supermarketové saláty.
Hodně jich už mám s úspěchem vyzkoušeno a jsou výborné: popenec, svízel, bršlice, ptačinec, kopřiva, pampeliška, sedmikráska, řebříček... Ale třeba takový mahon, o kterém (skoro) každý tvrdí, že je jedovatý, mě překvapil. Nebo aloe, o které jde pověra, že se musí loupat - tak prý nemusí.
Také podle Sergejovy rady do zeleného repertoáru sem tam přihodím listy ovocných a jiných stromů. Doporučuji!

3 05.03.2018

Krásné, plné a živé básně. Délkou i stylem tak trochu haiku:) Moc se mi líbily, když jsem je četla před oknem do parku a svítilo slunce.

3 28.02.2018

Nic není svaté a ze všeho si jde alespoň trochu udělat legraci:)

3 26.01.2018

Verze útěku obou statečných mužů z obávaného tábora smrti, tentokrát pohledem Alfréda Wetzlera. Poněkud se liší od velice populárního a poutavého líčení Rudolfa Vrby: Utekl jsem z Osvětimi.
Přes nesporné morální ospravedlnění je Vrbova kniha hrdinským eposem, kdy se skutečnost možná poněkud přikrášlila. Tento autor je syrovější, bez obalu hovoří o strachu a zoufalství. Některé scény jsou trochu jiné od Vrbova vyprávění a připadají mi pravdivější. Nicméně klobouk dolů před nimi oběma!

3 23.01.2018

Tolik jsem se na tuhle knihu těšila. Achmatovou jsem četla před lety a hodně se mi líbila, některé její verše si dodnes pamatuju.
Jéé, to jsem byla zklamaná. Ne samotnou básnířkou, tu znám, ale překladem. Achmatova je trošku dekadentní bohémka, která potřebuje střídat milence, týrat je a být jimi týrána, žít v neustálém napětí a bouřlivém citu. Překlad Marie Marčanové mi bohužel připadal, jako když se ji snaží interpretovat Karolína Světlá na Kroužku šití pro počestné paní a dívky. Ta vášeň a hořící touha tam jsou, ale učesané a cudné a působí trochu strojeně.
Přitom v jiném přesnějším překladu se její verše nečtou, ale prožívají, jak píše František Branislav.
No nic, jdu hledat tu druhou překladatelku, jejíž verše si pamatuju, tady jsem stejnou báseň nemohla poznat.

Z toho povedenějšího:

Co nebylo řečeno námi,
já slovem nezradím,
a na místo neshledání
keř šípku zasadím.

2 23.10.2018

V první řadě obdivuju upřímnost až na dřeň, se kterou nám autor Stárek - Čuňas předkládá výseky ze života Jirouse - Magora. Vypravěč si tedy opravdu nebere servítky a tak víc prosvítá ta "magorštější" Jirousova tvář. Což jak vidím v komentářích níže, dost lidí irituje.
Ale kdo bez trochy šílenství v sobě by se dobrovolně rozhodl pro život s STB za zadkem, neustálým napětím z možného zatčení při všem co dělám? K životu disidentského intelektuála 80. let patřil chlast, miliony vykouřených cigaret, vulgarity, nevěry, absolutní neúcta k jakýmkoliv státem vnucovaným autoritám. Ale taky sebevražedná odvaha, se kterou se vrhali do průšvihů a samotek za svoji pravdu.
Líbí se mi Magorovo heslo: "Člověk je starý, když se jeho život stává jen čekáním na příležitost udělat něco předem připraveného".
Když si tak představíme, jak by vypadaly podobně smrtelně upřímné "Babišovy nebo Zemanovy legendy", to by teprve bylo maso...

2 13.09.2018

Vyprávění o rodině prezidenta Beneše z pohledu bratra Vojty. Maminka Anna Petronila Benešová si vzala svého vzdáleného příbuzného Matěje Beneše a společně se vypracovali z chudých poměrů k relativnímu bohatství a podnikání, i s deseti dětmi na krku (osm jich přežilo). Energii a touhu po zlepšení měli Benešovi v krvi.
Nejmladší Edvard měl být ševcem, pár starších chlapců už studovalo a to rodinný rozpočet zatížilo. Prosadil si svou, což se ukázalo jako prozíravé.
Maminka byla pyšná na dva syny učitele, své desáté dítě prezidentem už nezažila.
Nevěděla jsem, že dva starší bratři také koketovali s politikou a nejstarší Václav se stal dokonce Masarykovým oblíbencem dlouho před Edvardem.

U Benešů starších sloužil jako pasáček vepřů pozdější slavný sochař Václav Levý. Benešově mamince jako holčičce na pastvě vyřezával figurky. Jeho žákem nebyl nikdo jiný než slavný Myslbek. No a ten zase vyučil Jana Štursu, aby mohl vytvořit známé Masarykovy portréty ve 20. letech. Líbí se mi tyhle osudové provázanosti :)

2 24.07.2018

Ráda jsem si přečetla o zapomenutých hrdinech našeho kraje, kteří se v polovině předminulého století nebáli z domova navždy odjet na druhou stranu zeměkoule do neprobádaných divokých končin Nového Zélandu. Tenkrát to bylo stejné hrdinství jako je dnes let na Mars.

2 26.06.2018

Kniha, kterou si pamatujete i spoustu let po přečtení. Vidíte její obrazy a cítíte její pocity. Koupila jsem ji za 5 Kč ve výprodeji v antíku a nelituju. Výjimečná.

2 06.06.2018

Mám radost, že se v téhle knize setkává celé široké spektrum. Ježíš, mistr Eckhart, Ramana Maharši, Dante, Bhagavadgíta. Nemají spolu problém:)

"Já jsem začátek, Já jsem život a Já jsem konec všech bytostí."

Líbí se mi, že RB nevyzdvihuje žádné náboženství, všechno je koncept a každý si najde ten, který je mu nejbližší.
Eckhart Tolle někdy přirovnává čověka k tanci a Já - Zdroj k tanečníkovi. R. Balsekar trochu méně poeticky bere lidskou bytost jako soustavu tělo-mysl, která je Zdrojem "naprogramovaná". V podstatě mluví stejným jazykem.
Čistá advaita. Moudrost v pár stránkách, skvost mezi knihami.

2 23.03.2018

Tato sbírka povídek je jedna z nejlepších, co jsem kdy četla. Ale jako se vším dobrým a výživným je to třeba dávkovat po kouskách. Každý z příběhů je jiný a silný, některý vypráví autor, jiný démon nebo ďábel, další je vyprávěn v první osobě. Téměř všechny jsou zapamatovatelné na dlouho dobu, nesplývají do jednoho celku.
Například povídka "Sám" je pro mne nejlepší povídka vůbec. Nobelovka zasloužená.

2 21.03.2018

Knížka je výborná, pěkně rozdělená na části, kdy a kde co roste. Také jedovatí dvojníci jsou důležití pro zapamatování. Jen kvůli malému rozsahu chybí podrobnější fotografie rostlin. Což ale zase doplňuje celkem podrobný popis i s upozorněním, co která rostlinka připomíná chutí.
Tak třeba mladý ptačinec fakt chutná jako kukuřice a mladý svízel jako čerstvý hrášek. Úžasné a levné (zadarmo:) doplnění našeho jídelníčku.

2 05.03.2018

Docela pěkná pohádka na variaci nebe a jak by to mohlo být. Ale nic světoborného, taková milá oddechovka s pár vloženými moudry. Hlavní poselství zní - žádný život není zbytečný a izolovaný.
Myslím, že v tomhle žánru (ne čistá filozofie ale příběh) je lépe propracovaná a mnohem více jdoucí k jádru věci Richelieuova kniha Putování duše aneb metafyzická zdravověda.

2 31.01.2018

Čistý surrealismus, jak procházka po muzeu Dalího ve španělském Figueres. Tam jsou dvě desítky místností plných zhmotněných bizarních snů. Tady máme pár desítek kapitol. Každá je jako samostatná jednotka skládající se z reality namíchané se sny a představami do koktejlu, který s námi občas hodně zalomcuje. Asi jako po panáku peyotlu.
Autorka vypnula jakoukoliv autocenzuru a pozvala nás tak do světa svých šílených, ujetých, děsivých i komických představ, možná ale i toho, co opravdu prožila. Hranice mezi realitou a tím druhým je nezřetelná a rozmazaná.
Osobně mi vadila občasná krutost, chvíli už jsem byla rozhodnutá se čtením přestat. Jisté je, že kniha uchvátila spoustu recenzentů.

2 21.01.2018

Ze Strinbergova deníku: "Život je příšerně ošklivý a my lidé tak propastně zlí, že kdyby nějaký spisovatel měl popsat všechno, co viděl a slyšel, nikdo by to nevydržel číst. ... To nejvyšší, čeho dosáhneme, je, že skryjeme svou podlost." 1903.
Není divu, že tento tolik uznávaný, lehce psychopatický autor do konce života nenašel nikde trochu naděje...

2 14.01.2018

Na této knize je velmi znát její snaha o korektnost (i když někdy podle mého názoru až na hraně).
Byla jsem na besedě s Joshuou Faudemem, který se pochlubil, že jeden výtisk knihy poslali i rodičům mladíka, co se odpálil. Bohužel už nevíme, co na to říkali.
Autoři nechtějí k žádnému náboženství zaujímat negativní stanovisko. Před barem se odpálil jen pomatený člověk, hotovo. Víc o tom nediskutují.
Je také pravda, že komiks je napsán bohužel tím způsobem, že vám žádná postava úplně nepřiroste k srdci. Ale jako sonda do života pár lidí kolem baru v Tel Avivu dobré.

2 13.01.2018

V dětství přečteno několikrát, obvykle v posteli s teplotou a vždycky znovu jsem se u toho smála a zlepšila si náladu. Teď ale děti čtou víc fantasy a tohle už jim asi tolik neříká.

2 10.01.2018

Denisa Ogino je statečná ženská. Měla hodně náročné dětství, přesto na rodinu nezanevřela. V cizině se také jen tak snadno nevzdávala. Myslím, že ji to všechno nakonec přetavilo do člověka s nadhledem.
Je pravda, že tak kolem půlky knihy jsem se trochu ztrácela a moc mě to nebavilo. Vadilo mi občasné fňukání a stížnosti, kdo se nechoval tak, jak měl. Ale potom, kdy popisuje život s Japoncem a svoji heroickou snahu být tak dobrá jako domorodá manželka, to je opět rozjeté a čtivé až do konce.

2 10.01.2018

Přišlo mi to trošku nezáživné, jdoucí po povrchu, ale kladem je srovnání životního stylu mezi Italy a Američany, což je někdy docela zajímavé.
Autorku obdivuji za upřímnost, se kterou na sebe i své příbuzné všechno vytáhla. Žádná autocenzura.
Spoiler:)
A také za to, že přes velké rozdíly v pohledu na život se svým italským manželem zůstala.

2 05.01.2018

Je mi líto, ale nejsem z tohoto počinu až tak úplně nadšená. Přitom komiksy a zkratky mi vůbec nevadí. Tohle dílo je po grafické stránce výborné, není co vytknout. Je vidět, že si autoři dali záležet s detaily, které poctivě propracovali.

Jen mi snad kromě jednoho příběhu přišlo, že vynecháním takové spousty Čapkových vět povídky hodně a bolestně ztratily na svém kouzlu a osobitosti.
Čapek, to jsou hlavně a především slova a krása jazyka, jeho obrovská slovní zásoba. Což logicky do tohoto díla dát nešlo začlenit. Možná kterýkoliv jiný spisovatel by komiks unesl. Ale tady celkové vyznění ve srovnání s originálem (nebo i televizním zpracováním) hodně ztrácí.

1 23.10.2018