Elsinor024 komentáře u knih

Tuhle knihu mi doporučila známá, lékařka na psychiatrii, jako esenci poznatků, které získala za léta praxe v oboru. Byla z ní nadšená a kupovala ji příbuzným, tak jsem se do ní také pustila.
Mnoho věcí chválím. Například rada hned na začátku - nesnažte se. Autor cituje mého oblíbeného filozofa Alana Wattse, který pojmenoval "obrácené pravidlo". Čím víc se o něco křečovitě snažíme, tím víc se nám dostává pod kůži, že nám to chybí a dostaví se frustrace.
Líbí se mi také Mansonův hypotetický superhrdina "Panda Zklamání", "nikdo ho nechce a všichni ho potřebujeme", který všem rozdává nepříjemnou pravdu v hutných dávkách.

Marku Mansonovi hlavně leží v žaludku v současné době rozšířené populární knihy osobního rozvoje, které doporučují a učí neustálou falešnou pozitivitu.
Usmívejme se na sebe v zrcadle, opakujme si, jak jsme krásní, chytří, milovaní, bohatí, všechno kolem je v naprostém pořádku. Proč? Ptá se Manson. Štěstí za každou cenu v podstatě škodí, jako škodilo Buddhovi, uzavřenému původně ve falešném světě bez starostí v otcově paláci. Uspokojení pochází z konfrontace s realitou, z řešení problémů, ne z vyhýbání se jim.
A na konci všeho je smrt těla. Jak autor říká, snažíme se jí vyhnout tím, že chceme, aby po nás zbylo něco trvalého, co vytvoří "konceptuální já", což je naše identita, vnímání sebe sama. A to něco, aby bylo "zapamatováno, uctíváno, zbožňováno", až my už tu nebudeme.
A tuhle snahu uznává jako zdroj konfliktů a problémů ve světě. Radí tedy při vytváření trvalých hodnot myslet na druhé a smířit se plně s vlastní smrtelností, která nás "odvede od nebezpečných a dogmatických pohledů".
I když autor v podstatě upřednostňuje buddhistické vnímání světa jako to, co nás učí mít dost věcí "u prdele", nezachází podle mého názoru tak hluboko, jak je třeba. Aby jeho rada mohla fungovat, chybí to něco, jak říká právě Buddha, co je neměnné, stálé, dokonalé samo o sobě a je to naše nejvnitřnější podstata, ke které se dostaneme až za egem, za Mansonovým "konceptuálním já". To nás teprve odvede od těch nebezpečných a dogmatických pohledů.
Ale to asi autorovi připadá už moc spirituální a nevědecké. No třeba takový slavný francouzský fyzik A. Aspect už v 80. letech předpokládal "z prostoru a času, prostě ze všeho a všech, nedělitelnou harmonickou jednotu, na jejíž nejspodnější rovině existuje zcela zřejmá souvislost všeho se vším," Einstein měl zase "kosmický tmel", David Bohm "implicitní imanentní řád vesmíru, co se dotýká našeho vědomí především". Škoda, že tahle vědecká spiritualita není více v kurzu...
Ale jsem ráda, že knihu mám, některé další rady a příklady ze života jsou určitě podnětné.

12 11.02.2018

Tahle kniha je klasika. Tak trochu horory pro děti se sugestivními obrázky, ať se připraví na život:) Zvláště pohádka "O překrásné Vasilise". Ty svítící lebky na kůlech kolem chatrče a babu Jagu v hmoždíři, která vypadá jako něco mezi mumií a zombie, si vybavím dodnes. Kostěj nesmrtelný, baba Jaga, carevič Ivan, krásná Marja, Finist jasný sokol, Jelena přemoudrá. To byly postavy mého dětství, četla jsem několikrát a později svým dětem.

12 10.01.2018

Rozhovor novináře s elitním pilotem, ve kterém se dozvíte spoustu informací o létání. Já jsem teprve díky panu kapitánovi pochopila, jakou chybu jsem loni udělala při letu a proč mě bolelo břicho. Jak to, že to nikde nepíšou? :-)
Kteří pasažéři jsou nejčistotnější a naopak, kteří se s čistotou moc nekamarádí? Je to asi tak, jak byste odhadli.

Služebně navštívit 86 zemí je skvělé, ale na druhou stranu máte permanentní život kočovníka, který se asi moc neslučuje s rodinným životem.

Svěží, upřímné, jen na konci už jsem trošku přeskakovala odstavce. Ale celkově dost dobré.
"Kolik vzletů, tolik přistání," jak prý se říká mezi piloty, přeji sympatickému kapitánu Heclovi.

11 04.08.2023

Moc milé!
Fakta o Korejcích podaná v lehkém a svěžím duchu, přečtené za chvilku.
Věděli jste, že v Koreji v období zkoušek nesmí přistávat letadla?
Hodilo by se napsat něco podobného o každém národu:)

11 19.05.2023

Básně napsal fanda českého mystika Fráni Drtikola a rodák z mého oblíbeného jihočeského města.
Text se většinou ani nerýmuje, je napsaný formou postřehů ze života, zamyšlení, úvah. Pěkně píše o autorovi v doslovu M. Kovářík: "Uživatel bytí" v neklidném moři denodenních plaveb.
Tak se dočteme o spoustě věcí, jako třeba o opilecké cestě z hospody nad ránem, o hřbitově, moři, strachu, synovi... Někdy vyjádřené i peprným jazykem.

Dost často se vrací mystické naladění:

Kdybych měl myslet v barvách
myslel bych barvou slunce
často modrou a průzračnou
oblohou
a zelenou lesů polí a luk
barvou lehkosti
v níž se večer v létě
vlní vůní vlahý vzduch

ale myslet to vůbec nic není
co teprve za krásu je
Nemyšlení

Moc se mi to líbilo.

11 07.10.2020

Asi tak kolem půlky knihy jsem chtěla čtení vzdát. Ne, že by nebyl příběh čtivý, ale už jsem se nechtěla prodírat tím stále dokola se opakujícím kruhem nespravedlnosti, násilí, na to navazující nenávistí a touze po pomstě.

Phúlan se narodila (pravděpodobně) v roce 1963, ale začátek jejího vyprávění by se v podstatě mohl odehrávat v době kamenné. Na svět přišla do extrémně chudé a vyprahlé oblasti, kde jen pár vyvolených trochu slušně přežívá. Lidé v těchto podmínkách jsou ještě navíc obětmi různých pověr a rituálů, kdo trochu vybočí, je ztracený.
I když jsem si četla i jiné zdroje než její vyprávění a někdy se najde dost odlišný popis událostí, které ona sama diktovala svým životopiscům, zůstává bezpochyby pravda, že v životě prošla pro nás nepředstavitelným utrpením. Kromě šíleného sexuálního násilí od svých jedenácti let, přes strašné chování příbuzných i jiných lidí ve své vesnici, po únos bandity a život s nimi.
Sama přiznávala, že lež používala pro přežití často, neměla s ní problém. Proto beru trochu s rezervou i tu magickou scénu s hadem, ale kdo ví...
Je možné, že opravdu chtěla pro lidi na pokraji společnosti, a hlavně pro zneužívané ženy, odplatu a spravedlnost. Ale tím, že sama lidi vraždila (nebo nechávala vraždit, unášet a mrzačit - mužům uřezávala jejich "hady"), jen dál roztáčela tu zmiňovanou spirálu násilí - nenávist - pomsta. Sama se potom z toho neuměla dostat.

"...ty pocity jsou silnější než já. Nedůvěra, odmítání, nenávist."
"Zalykám se hněvem, který vychází odkudsi z hloubky. Je se mnou stále, bublá ve mně."
"Cítím se nemocná, jako bych spolkla jed a nemohla ho vyzvracet."
Až potom snad ke konci vězení trochu došla klidu: "Vztek a neklid zmizely. To byl skutečný jed, má nedůvěra a strach, které pomalu opouštěly mé tělo i duši."

Jako politička prý dál bojovala proti násilí na ženách, útlaku a chudobě. Dokud ji samotnou nezavraždil jiný nositel pomsty, kterou ona sama kdysi v jedné vesnici při masakru podnítila.

11 25.05.2020

Přečetla jsem si rychle knížku, která bude vánoční dárek pro jednu malou slečnu.
A nelituju. Dozvěděla jsem se spoustu užitečných věcí.
Například, že velryby, savci, se potápějí v klidu do fakt velké hloubky, kde už je naprostá tma a ne úplně příjemný tlak vody nad hlavou.
Taky mi uniklo, jak statečný je režisér Avatara, nebo že někdo padal rychlostí větší, než dokáže vyvinout dopravní letadlo a přežil to.
Děti autorka moc nešetří, aby ty odvážnější nebyly příliš útlocitné a věděly, co takové dobrodružství taky obnáší. A tak se dozvědí, co polárníci dělají se psy, když dojdou k moři a potřebují na člunu jet dál. Nebo jak pytláci zacházejí s ochránci goril.
Příběhy jsou stručné, aby malý čtenář udržel pozornost, ale zároveň i plné zajímavých faktů a napětí. Povedené.

11 24.11.2019

Čtivě a svižně napsané, jen jak už tu někdo podotknul, v určitých chvílích těžko uvěřitelné. Ale v podstatě splňuje to, co od oddechovek tohoto typu očekáváte.
Hlavní padouch, který si myslí, že vítězí a hlavní kladný hrdina, kterému se nakonec snad podaří zlotřilce přelstít.
Je to takové černobílé čtení, něco jako májovky pro dospělé. Zlý padouch Santer, který se rochní ve své zkaženosti a kladný hrdina Old Shatterhand, co se obětuje pro druhé bez mrknutí oka:-)
Májovky jsem před lety milovala, občas se k nim v takové podobě vracím.

11 30.10.2019

Louise Penny nám pěkně zraje jako víno. Čím dál víc je troufalejší a popouští uzdu uhlazeného chování vrchního inspektora. To co najdeme v tomhle díle, není v žádném předchozím. Trochu to jeho postavu zlidšťuje od dokonalosti, ale stejně jsem měla pocit, jako by to vzepětí emocí a trocha vzteku k němu ani nepatřilo:-)
Děj je propracovaný, spousta informací, které do sebe zapadají už od prvního dílu.
Konec je opravdu napínavý a tempo se zrychluje, že se nedá od posledních stránek odtrhnout ani na chvíli. Gamache je nejen téměř bezchybný gentleman, ale také génius, který rozehrál velkou a složitou hru na několika polích.
A vztah dvou hlavních postav... S nimi si autorka zahrála nejvíc a dala jim zabrat. Vrchní inspektor znovu prokázal povahu světce, jak jinak:)

Příběh dokonale vtáhne do děje, popisy a cítění postav skvělé, a tentokrát i v poklidném Three Pines superakční.

11 12.06.2019

Tenhle komiks není pro mladý, píše se v anotaci. (Pozor vstoupili byste do světa za oponou, o kterém jen tušíte, kde není veselo a vy byste se mohli zhroutit z toho, co vás čeká a nemine.) Bývalá modelka se ve dvaašedesáti seznámí s opět let mladším stěhovákem čerstvě vyhozeným z práce, který má trochu rustikální způsoby. Ona má krásné jméno po moři, on po antickém hrdinovi.
V podstatě si každý neví rady se svým životem, spolu najednou objeví úplně jiný svět. Kdysi v takovém světě žili, ale postupně ho pomalu opustili a dostali se někam, kde se jim moc nelíbilo. A do toho se ještě najednou přihodí zázrak.
Je to takový milý příběh o návratu někam zpátky, ještě naposled, než přijde smrt, ale ne tak úplně o smíření. Pokud by zůstali o samotě, jsou v pytli...

Napadá mě, že by někdo mohl třeba nakreslit příběh mojí babičky:) Je sama, smířená, veselá, aktivní, život má ráda. Neřeší staré tělo a šedivé vlasy, nehroutí se z nevyhnutelných šlupek osudu a občas bolavého kolena. A ví, že druhý břeh je nedaleko. A co?

11 31.05.2019

Příběh Pepíka Střechy asi nemusí oslovit úplně každého. Protože je to hodně zvláštní pohádka a každý si ji může vysvětlit po svém. Myslela jsem, že u mne zůstanou v kategorii "divných příběhů zdánlivě jen pro děti" nepřekonatelné Pohádky Olgy Scheinpflugové, Pavel Čech je ale v mé soukromé databázi dotáhl a dovedl téměř k dokonalosti.
Je nádherné sledovat, jak se propojují dva světy, ten reálný a ten z říše fantazie a hranice není nikde jasná. A nakonec je to úplně jedno, protože síla je v jejich spojení a hlavně v tom, jakou stopu v nás zanechají.

Vzpomínám si, jak jsme se sourozenci na zahradě našeho domu prožívali úžasná dobrodružství hrdinů z verneovek a stačilo nám k tomu jenom pár vzrostlých hrušní a jeden starý šeřík s větvemi u země a naše ochota se poddat fantazii.
V tu chvíli hry jsme v jeho větvích opravdu utíkali na moři před piráty, šplhali se na kopec, na který nemohla láva valící se k nám ze sopky, našli jsme v pustině obří termitiště, co v něm přespával Dick Sand z Patnáctiletého kapitána. A spoustu jiných dalších míst pro nás ten strom představoval.
A když jsme pak utíkali jako Pepík Střecha hladoví domů, měli jsme v hlavě opravdové obrazy z našich nebezpečných dobrodružství. Bylo úplně fuk, co je "reálné".
Děti si nejvíc vyhrají se svou vlastní fantazií než se sebelepší a dokonalou mechanickou hračkou, která jim podá všechno polopatě.
A Pepík Střecha tu fantazii nabízí všem vrchovatou míru.

11 12.04.2019

Atmosféru umí Louise Penny popsat poutavě, její postavy jsou sympatické a uvěřitelné. Nepotřebuje potoky krve, násilí a sex. Vysloužila si šest cen Agatha Award a spoustu dalších.
Jen už mi byla po třetině knížky jasná zápletka a vrah:) Ale právě kvůli autorčině nadání popisu situace to vlastně ani tak nevadí:)

11 23.06.2018

Je to pěkný nápad. Jak by to asi vypadalo, kdybychom potkali své hodně mladé já, které je ještě neobroušené, plné nadšení, naivity a optimismu:) Třeba by jeho názor nemusel být někdy tak špatný. Namíchat to nadšení se zkušenostmi.
Opět se potvrzuje, že Liane Moriarty je výborná vypravěčka dobrých nenáročných románů. Skvělé ke kafi na terasu po náročném pracovním dnu, kdy už se vám fakt nechce nad ničím přemýšlet.

11 03.06.2018

Autorka pokračuje ve své dobré kondici, kdy si udržuje stále skvělou úroveň i u 13. knihy.
Jak říká v doslovu, psala Skleněné domy v době, kdy jí umíral manžel. Utíkala prý každý den na pár hodit potěšit se k přátelům do Three Pines, aby to nějak zvládla a nabrala energii.
Já jsem knihu půjčila sousedce, která prožívala úplně stejné složité období jako Louise Penny. Nabírala také v kanadské vesničce sílu všechno zvládnout.
A v tom je tato spisovatelka neocenitelná. Při čtení máte opravdu pocit (a píše to v komentářích dost lidí), že se vracíte ke starým známým. Máte chuť s nimi posedět v bistru u Gabriho a Oliviera, sednout si tam u krbu s horkou čokoládou nebo jít ke Gamachovým na večeři se zasmát a poklábosit s Ruth.

Spoiler:
Proto Louise Penny odpouštím i to, že se na konci nedozvíte, jak pachatel vlastně svoji oběť zprovodil ze světa.
Vraždí se opravdu jen tak mimochodem a hlavní jsou postavy, které po dobu čtení téměř žijí vedle vás.

10 07.10.2022

Docela originální nápad ze světa, kde "Brémští muzikanti" spustili emancipační revoluci. Zvířata se přiblížila lidem, jíst maso je tabu. I když...
Hlavní hrdina Jack vlk je sympaťák, elegán a gentleman každým coulem. Kolem něj se ve správném množství potulují záhadné a inteligentní krásky. Taky padouši bez špetky slitování a dobra v sobě.
Povznesení na lidskou úroveň přineslo pozitivní diskriminaci zvířecích menšin. Lidé si sypou popel na hlavu. Všechny filmy, kde jsou zvířata v podřízené roli, jsou tvrdě cenzurovány atd.
Až to skoro vyvolá opačný efekt...

Kresby povedené a propracované, pěkně se na ně kouká. Příběh mě i přes dobrý start zase až tolik nevtáhl, i když na velmi slušné tři hvězdy (až téměř čtyři) to vidím.

10 15.07.2020

Byla jsem první po třiceti letech, kdo si tenhle román u nás v knihovně půjčil.
A přitom soudě podle ohmataných desek a černých rohů stránek se za ty desítky let, co je na světě, půjčoval a četl dřív určitě často. Baar už dnes tolik netáhne.
Asi se na příběhy také dívám jinak než předchozí čtenáři.

Farská panička - ukazuje zištnost a nemravnost hospodyněk na faře. A já si nemohla pomoct a trochu jsem té ženské fandila.
Pravda, nechovala se zrovna ohleduplně ke svým kolegům sloužícím, střádala si nejen ze svého, ale dřela do úmoru v domácnosti i na zahradě, "jemnostpán" farář se občas choval jako nekňuba, k tomu mladý kaplan, který ji přitahoval. Kdyby se v poslední chvíli před hříchem nepodíval dříve na kříž než do jejích očí, bylo dokonáno, protože "Jan už cítil, že do jeho srdce se vkradla bestie" při pohledu na pantoflíček na bosé noze :)
Je vidět, že tenhle příběh psal Baar už jako zkušený spisovatel. Měl lehkou ruku, hrál si s metaforami, rozvíjel příběh bez zádrhelů.

Kohouti - tady použil částečně svůj život. Jako synek ze selského rodu byl nucený z finančních důvodů zapsat se do semináře, kam se mu příliš nechtělo. Také se po vysvěcení marně snažil o reformu církve a jeho nebezpečné novátorské myšlenky byly včas hodnostáři rozpoznány a zaraženy.
V příběhu je nositelem pokroku farář Černý, ze kterého se ale časem vyklube až zpátečnický konzervativec. Jeho protipólem je příliš liberální volnomyšlenkář učitel Dusil, který má dokonce (velmi lehce naznačený) poměr s manželkou pana řídícího.
Nakonec ani jeden z nich není kladný hrdina a vítěz, tím je zlatá střední cesta.

On tomu věřil - poslední povídka. Tady se katolík Baar strefuje do vlastních řad:
"Probošství a děkanství zde stály v celé kráse i slávě a svými půvaby budily závist i touhu, sváděly i starce k věrnému milování a o jejich ruku - kdykoliv osiřela - zápasilo vždycky několik vášnivých milovníků."
Boj o moc a postavení uvnitř církve, který jde doslova přes mrtvoly. Vysoce postavení církevní hodnostáři, kteří mají nadstandardní vztahy se svými hospodyněmi...
V pouhých padesáti letech už se prý znechucený Baar nechal penzionovat a rezignoval na své povolání. Pochopil, že změna není a nebude vítána.

Celkově jde o zasvěcený pohled do života na sklonku 19. století, se všemi jeho klady a zápory. Bez skrupulí se hovoří o "židácích", aby petice měla patřičnou váhu, tak ji samozřejmě nesmí podepsat ženské a podobně.
Jsem ráda, že už se spousta věcí od té doby změnila. I když některé, jako je dřívější mnohem větší sepětí člověka s přírodou, by se zase mohlo trochu vrátit.

10 01.07.2020

Na tuhle knihu mě upozornila jedna kolegyně tady z databáze. Jinak bych o její existenci vůbec netušila. Už s jejím autorem se otevírá zajímavý příběh. Patřil k okruhu křesťanských spisovatelů, kteří neměli rádi Karla Čapka (a ani Masaryka). Vadili jim jeho liberální postoje. Někteří mu dávali za vinu, že díky podobným volným postojům vyrostlo podhoubí pro světovou válku.
Autor této sbírky po jeho smrti dokonce napsal v nekrologu, že Čapek byl nepřítelem státu číslo tři.
Ať už se Václav Renč jako mladík svojí horlivostí a urputností provinil čímkoliv, osud mu později přichystal těžkými zkouškami vytříbení charakteru. V padesátých letech byl spolu s ostatními katolíky zatčen a odsouzen na 25 let.

Skřivaní věž obsahuje výbor z lyriky 1941 - 1962. Jeho básně jsou svěží, psané s vášní, plné obrazů a metafor.
A přece mě nejvíc oslovily ty, které si psal v duchu ve vězení, kde nakonec strávil jedenáct let. Je v nich opravdovost až na dřeň, člověk před sebou vidí plastický obraz jedné noční cely a vžívá se do pocitů jejích nedobrovolných obyvatel:

Spí, vpravo, vlevo. Psaní pod hlavou,
vzkaz od břehů, kam ve snu doplavou.
Jsem jeden z nich, a sám jak zrnko soli,
jak atom - vesmír v rudém valounu,
sám jak stéblo v dýchajícím poli,
sám jako nit ve velkém čalounu.
Za dne ho tkáme, noc ho trhá v niti.
Spí, všichni spí. Jsem sám jak ryba v síti.
.....
Spí, taky spí. Jsou se mnou, jak já s nimi:
medúza stesku s vlasy měsíčnými.
Kolik těch medúz dálku po dálce,
obchází sténající kavalce!

10 25.06.2020

Knihu jsem přečetla kvůli dceři a její seminárce, už se mi do toho tématu moc nechtělo. Ale nakonec to nebylo tak špatné. Naopak.
CBC příběh Samry Zafar vybralo jako knihu roku v oblasti literatury faktu za rok 2019, v tomtéž roce se prosadila mezi 100 nejvýznamnějších žen Kanady a mezi TOP 25 kanadských imigrantů.
Většina knihy se odehrává v Kanadě, kam si tato pákistánská komunita přenesla i svoji mentalitu. Šikana a týrání šestnáctileté, čerstvě provdané holky, lhaní a plané sliby jako norma. Manžel jí trpělivě vysvětlil, že je jeho majetek a tudíž platí pouze to, co rozhodne on.
Ale tchyně ji uklidňovala: "Nemáš zlámané kosti, tak co bys chtěla? Jiné jsou na tom mnohem hůř." A taky jí připomínala, že podle koránu má manžel plné právo ji jednu lupnout, i třeba ze špatné nálady. Její povinností je snášet to, mlčet a tím ochraňovat rodinnou čest, která je nade vše.
Tahle trochu děsivá pohádka skončila tím, jak píše jiná oceňovaná autorka ze SAE Sharon Bala, že "princezna se zachránila sama". Po překonání "emocionální horské dráhy", kdy ji komunita vnucovala názor, že po rozvodu se stane poškozeným zbožím a manžel není přeci vůbec špatný, občas ji vezme na výlet a koupí burger...

Pár vět a věcí, které mě zaujaly: Manžel Samry Ahmed, byť kanadský občan a umírněný muslim, má ke své nové zemi veskrze negativní postoj typu totálně zkažený a prohnilý Západ, který nás hlavně chce odradit od islámu. Není ve svém prostoru zdaleka sám.
Samra se při podání svědectví o týrání na policejní stanici nemůže ubránit úžasu, že v Kanadě, dokonce i muži (policistovi) připadá nenormální, že ji manžel fackuje, škrtí a kope.
Další šok má z toho, že jí v této podivné zemi ani neodeberou děti a nezakážou je vídat, když se provinila úmyslem opustit manžela. On musí opustit jejich domov!
Miluje Kanadu!

Teď tahle dáma jezdí po světě a přednáší, navštívila i Českou republiku. Její komunita ji povětšinou zavrhla, ale statečně se s tím pere. Dává příklad podobně šikanovaným ženám, aby se i přes své vyobcování z rodiny a okruhu známých nenechaly odradit od rozvodu s tyranem.

10 23.02.2020

Něco od Tomáše Šebka jsem si chtěla přečíst už dlouho, a taky jsem dost dlouho čekala, než si v knihovně přečte jeho zápisky pět lidí přede mnou. Tahle kniha u nás frčí.
A nedivím se. Málokdy se vidí taková otevřenost a autenticita. Nejvíc je autor přísný sám k sobě, nešetří se. Vypráví hovorovou řečí, co mu zrovna probíhá hlavou. Ale všechno v rámci korektnosti organizace MSF. K té je urputně loajální.
A to se vlastně taky nedivím, protože sám na vlastní kůži zkusil, jak ohromnou pomoc tihle lidé přináší do zemí jako je Súdán, Afghánistán, Jemen...
Tak v půlce vyprávění jsem si říkala (při opakování nekončící řady zastřelených břich, hlav, nohou, hrudníků), že už mi nakouknutí do života Lékařů bez hranic v Afghánistánu stačí. Je to trochu pořád totéž. I když se autor snaží co to dá neztrácet humor a vykřesat z pobytu nějaké informace o místním normálním životě.
Nedovedu si představit tu nekonečnou únavu a nekonečnou marnost, kdy neustále látám lidi dohromady a posílám je domů, aby mi druhým koncem chodili v řadě další mnohdy příšerně zranění pacienti. Ne přírodní katastrofou, ale sami sebou navzájem, včetně žen a malých dětí.
"Prostě nemůžu, Když jdu, je to, jako kdybych plaval. Točí se mi hlava. Když zavírám břicho, je mi fyzicky blbě. Pořád to samý. Nejím a nespím. Nikdy není nic hotový, a je toho pořád víc."
Autor vypráví, jak místní vzpomínají, že v sedmdesátých letech tady chodily holky v minisukních do kina. Teď je to rozbořená země plná kalachů, výbušnin, těch od T, o kterých se nesmí mluvit a chodících černých bubáků v burkách.
Tenhle statečný lékař samozřejmě uvažuje nad tím, jaký má práce jeho osobně i kolegů smysl. Odpovídá si s optimismem: "Já si myslím, že limitní počet ostrůvků svobody, partnerství a spolupráce ne nepodobných tomu, který tady vytvořili Lékaři bez hranic, je přesně to, co snad časem zapálí proces národní obrody v Afghánistánu."
No, uvidíme...

10 10.11.2019

Výtvarně velmi dobře zpracované, šedozelená barva a ostré S v bublinách navozuje ponurou atmosféru uprostřed druhé světové války.
Konference, kde se nad dorty, chlebíčky a teplými ústřicemi diskutovalo, jak co nejefektivněji zlikvidovat miliony lidí... Kulky jsou moc drahé, výfukové plyny jsou také na nic. Co plynové komory? V ideálním případě "bychom se dostali na 60 000 Židů denně".
Setkání, kterému předsedal Heydrich pár měsíců před tím, než si na něj počkali Gabčík s Kubišem.
Z patnácti vysokých potentátů, kteří na konci téhle schůzky projevili souhlas se závěrem "efektivního řešení židovské otázky" se tři dožili v klidu vysokého věku. Někteří byli zproštěni viny.
Jediný kdo trochu na konferenci prudil, byl státní tajemník F. W. Kritzinger. Heydrich ho musel párkrát okřiknout. Ten v Norimberku potom jako jediný řekl, že se stydí za hrůzy páchané v třetí říši. Osvobodili ho.
Na zpracování knihy trochu vadí nepřehlednost. I když je na konci vysvětleno, kdo byl kdo, při diskusi je těžké se zorientovat, kdo zrovna hovoří. Text tak splývá do jednoho celku podbarveného dobovými kulisami. Škoda.
I tak ale zajímavý počin vysvětlující startovní bod pozdější nesmírné hrůzy plynových komor v koncentračních táborech.

10 02.10.2019