ElvisJagger komentáře u knih
Filozofický Walking Dead, který nabízí polemiku nad existencionálními otázkami a opravdu intenzivní emocionální prožitek. Během čtení máte pocit, že jste poslední člověk na zemi.
Po této knize jsem si uvědomil, že těžiště Bradburyho tvorby pro mě zůstane v 451 stupňů Fahrenheita a jeho hororových povídkách. Ačkoli má Ilustrovaný muž nepopíratelné kvality, nemohl jsem se zbavit dojmu, že klukovské nadšení zde ustupuje hlubšímu poznání. Přesto se zde najdou kousky, ke kterým jsem se několikrát vrátil. Jako celek to asi není kniha pro mne, ale věřím, že si své čtenáře najde.
Kniha, která ve vás vytvoří iluzi, že jste porozuměli životu a následně toto porozumění roztrhá na cucky. Něco tak silného jsem v literatuře ještě nezažil.
Mělo to zvláštní melancholický náboj. Ten pro mě dokátal prebít veškeré nedostatky, kterých kniha má hned několik a které by "nefanoušek" Lynche nejspíš nedokázal omluvit... a já bych mu úplně rozuměl.
Jan Sokol je génius. Úvod do filozofie jak se patří. Kniha po každé kapitole klade čtenáři hloubavé otázky a nutí jej kriticky přemýšlet nad každým řádkem. Do této zkratkovité recenze ani nejsem schopen vepsat, kolik katarzí jsem během čtení prožil. Sokol nejen provádí podivuhodným filozofickým světem, ale zároveň apeluje, upozorňuje a vztahuje se k současné situaci ve světě. To vše způsobem, který ani na chvíli nepůsobí křečovitě.
"Nesmíme se přestat divit, žasnout a neustále se překvapovat."
Londonovi rozumím, chápu ho, ztotužnuji se s ním...
PS: Až na naivní představu o reformě problematiky alkoholu důsledkem udělení volebního práva žen, se jedná o nejreálnější, nejkomplexnější a nejpoutavější výpověď o alkoholu, jakou jsem kdy četl / viděl ve filmu.
Kniha, které si velice vážím pro její schopnost vystihnout poetickou, drsnou, hřejivou a zároveň pravdivou esenci života. S hodnocením bych šel rád podstatně výš, jelikož jsem něco podobného v životě nečetl, ale přeci jen musím zůstat na 3 hvězdičkách. Nejsem schopen přesně analyzovat proč. Ze začátku jsem byl z knihy nadšen, ale zhruba od její poloviny jsem necítil absolutně žádnou potřebu se do jejího světa vracet. Dočetl jsem ji tedy především proto, nakolik si ji vážím a nakolik si vážím Berlinové a její osobité a autobiografické výpovědi. Možná magičnost tohoto díla naplno ocením o pár let později, kdo ví... do té doby bude čekat na mé poličce. Určitě se k ní ještě někdy vrátím.
Hvězdičkové hodnocení jednotlivých povídek v rozsahu 1 - 5 hvězdiček:
Medailon - 3
Černý kocour - 5
Muž davu - 5
Probuzení z mesmerického spánku - 4
Zánik domu Usherů - 3
Senzace s balonem - 2
Předčasný pohřeb - 4
Zlatý brouk - 5
Skokan - 3
Jáma a kyvadlo - 5
Maska červené smrti - 4
Nikdy se nesázej s čertem o hlavu - 4
Král mor - 3
Musím navrch konstatovat, že mě velmi mile překvapil tvůrčí rozptyl Poea, co se žánrů týče. Řada lidí jej má zafixovaného jako hororového spisovatele, píšicího o tragických láskách v temné, špinavé hospodě uprostřed viktoriánského Londýna. Ano, i to je část Poea. Nicméně celá řada povídek z této romantické škatulky jasně vybočuje. Ať už se jedná o dobrodružného "Zlatého brouka", filozofickou esej "Probuzení z mesmerického spánku" nebo černou komedii "Nikdy se nesázej s čertem o hlavu", Poe toho má opravdu hodně co nabídnout. Někdy jsem se až nestačil divit nad jedinečností jeho pohledu, nebo nad schopností tak přesně rozanalyzovat ty nejniternější pocity člověka. Občas je to složité čtení, ale stojí za to.
Lakomec je o dualistickém vnímání významu slova bohatství. Zatímco starý Harpagon v příběhu zastupuje onen konzervativní, zaujatý a emočně chladný pohled, mladé postavy vnímají bohatství právě ve všedních věcech, jako iracionální pocity, štěstí a láska. Na střetu těchto dvou pohledů, je postavená dramaturgie celého Lakomce. Místy vás překvapí, jak dokáže být humorný. Harpagon je sice z dnešního pohledu karikatura, ale nad jeho dialogy se doteď smějeme. Pro mě osobně knížka postrádala větší sofistikovanou/výpovědní rovinu. V mých očích tak klouže pouze po povrchu, jinak velice zajímavého tématu, ale hlubší výpověď neskýtá. Skvělý protiklad je například Shakespeare, který ve svých dílech právě onu sofistikovanost má. Jednak jde více do hloubky a druhak dokáže tvořit humor mezi řádky, který vzniká hrátky se slovy a slovními hříčkami. Další věc je, že si nejsem jistý Lakomcovou (ne)nadčasovostí. Příběh je natolik naivní a povrchní, že by v dnešní době zřejmě nefungoval (tedy alespoň ne v originální formě, ve které byl napsaný). Navíc se nedokáže zbavit historického kontextu, na kterém jsou založeny určité pilíře příběhu (věno, otec rozhodující o budoucnosti svých dětí a podobně). V nějaké podobě by to určitě do dnešní doby bylo přenositelné, ale určitě ne tak flexibilně, jako právě již zmiňovaný Shakespeare. Nemluvě o tom, že v dnešní době je toto téma použito v hodně jiných podobách a v současné pop-kultuře je vnímané, spíš jako bezduchá fráze. Čímž nechci shodit nezpochybnitelné kvality Lakomce, nýbrž narážím na jeho bohužel, slabší přesah do dnešní doby. Vtipná, krátká věc, nad kterou se pobavíme. V mých očích ale zůstane uvězněná v 17. století.
Začátek jednoho z nejepičtějších komiksů. Pokud jste viděli seriál a líbil se vám zaručuji, že toto je ještě 2x větší nářez. Komiks daleko víc rozvíjí vztahy mezi jednotlivými postavami a co víc nevleče se tolik jak seriál, takže mi nedělalo problém přečíst sedm dílů najednou a samotná kresba... z počátku se mi moc nelíbila ale později jsem si tuhle černobílou nádheru zamiloval.