EmmaEmma komentáře u knih

Šílenec, kterému je Langdon tentokráte v patách, Je genetický inženýr Bertrand Zobrist, který si uvědomuje, co lidstvu hrozí díky přelidnění. Inspiruje se Dantovým Peklem a čtenář v obavách sleduje, kam vědec umístil zárodky moru, jimiž má být problém lidstva vyřešen. Všechno je nakonec jinak - z Dantovy Florencie putujeme i do islámského prostředí, nepřátelé nakonec jsou přátelé, ale do Vodojemu s Zobristovou skrýší stejně společnými silami dorazí tentokrát pozdě. Mor je nakonec virus měnící lidskou DNA a omezující lidskou plodnost a už je vypuštěn jako džin z lahve….
Kniha nebyla tak strhující, jako ty tři díly před ní, ale i tentokrát přináší spoustu informací z dějin kultury a myšlenek, u kterých se dá zastavit…

4 22.11.2024

Jen útržky ze závěru, který mi opět vzal dech…

“Čas je řeka… A knihy jsou lodě. Mnohé svazky se vydají po proudu, ale ztroskotají a navěky uvíznou na písčině Jen málo, pramálo z nich odolá zkouškám času a přežije, aby požehnalo budoucím věkům…

“Kdyby si nekonečný Bůh nepřál, aby byl člověk moudrý, byl by ho neobdařil schopností uvažovat…

Nějak mě ty Brownovy knihy pohltily
1. Démoni a andělé -Vatikán- ilumináti a katolická církev
2. ˇSifra mistra Leonarda - Paříž - pohanství
3. Ztracená šifra- Washington- zednářství….

Některé části knihy Ztracená šifra jsou na mě už moc kruté, váhala jsem, jestli v Longdonově pentalogii vůbec pokračovat.
Ale myšlenky v závěrečné pasáži mě přesvědčily -optimismus; humanismus, víra v lidstvo- nádhera…

3 08.11.2024

Balancování na tenoučkém břitu racionálna a iracionálna mě baví. Fascinující je i proplétání příběhu, vědy, historie, umění a religiozity….

9 28.10.2024

Vlastně nejsem vůbec příznivcem tohoto žánru. Kniha ke mně však nějak doputovala a zaujala mě svými bohatými fotografickým doprovodem. Historie dějin umění Vatikánu mě nakonec zlákala, přestože se takovým “velkým titulům programově vyhýbám. Text mě doslova pohltil a na týden vyřadil z běžného každodenního rytmu, musela jsem v každé volné chvilce číst. Velice dobře a rafinovaně napsaný, trošku mi vadilo zjevné prvoplánové filmové určení -takové trošku vizuální spekulativno. Ale jinak moc dobrá, i když místy až moc krutá. Překvapivě rozpletená zápletka…

7 11.10.2024

Knížka nejen pro chytré děti, ale i jejich rodiče….

1 04.09.2024

Kei se už dvanáct let trápí otázkami souvisejícími se zmizením manžela, otce své dcery Momo. Křehká, citlivá, japonská žena nás nechá nahlédnout hodně hluboko do své duše. Magická, velmi otevřená, čtivá, kouzelná, tajemná….

“Každodenní život skryje opravdu všechno. Tedy i věci, kterým nechceme čelit přímo…. S 143

“Má sebevědomí, které pramení z toho, že ještě netuší, co ji čeká za útesem.
Nebo možná ví. Možná, stejně jako je celý vesmír obsažen v jedné kapce vody, je v jejím dětském světě obsažen celý lidský život…S 28

4 02.09.2024

Pavučinka světa mladičké Hiromi je spletena z drobných nitek příběhů, které se odehrávají nejen v sympatickém vetešnickém krámu pana Nakana. Máme pocit, že jsme tam s ní, dny plynou a přinášejí pohlazení z jejich rozuzlení. Zažili jsme je všichni, i když možná někdy jindy a někde jinde. Příběhy plynoucí časem lidských vztahů jsou krásným, pohodovým, inteligentním čtením.

9 23.08.2024

Krásné čtení, slova plynoucí jako spadaně květy po hladině tiché řeky….
Jedna z knih, na které se nezapomíná.
Jiný svět, jiné tempo, jiné příběhy, než na jaké jsme zvyklí v Evropě.
Pomalejší, prostší, ale neuvěřitelně krásné, křehké a opravdové.

P.S. Myslím, že knize měl zůstat její původní název. Přejmenování naprosto postrádá smysl.

12 05.05.2024

Milá knížka, která do naší kultury vrací onu Erbenem zapovězenou štědrovečerní otázku - máme znát svou budoucnost? Trosku technicky těžkopádné martýrium kolem křesílka v jedné malé japonské kavárničce nám pohyb časem umožní sledovat. Vznikají tak dojemné situace vysvětlující dlouho zastřené okamžiky ze života milenců, manželů, ale i smutné tajemství jednoho mateřství.
Snad výběr těchto motivů mě neustále mylně utvrzoval v myšlence, že autorkou těchto křehkých příběhů musí bÿt žena.
Příběhy pro evropského čtenáře bych hodně proškrtala, obsahují podle mě mnoho slov, vedlejších motivů a jmen epizodních postav, dohromady tak vzniklo zbytečné hodně zamotané čtenářské klubíčko

4 14.04.2024

“Je to samotářská práce. Což je odpudivě klišovitý výraz, jenomže psaní- a zvláště psaní románů- je skutečně činnost velice samotářská. Občas mám pocit, jako bych seděl úplně sám na dně hlubokánské studně. Nikdo mi nepomůže, nikdo mě nepoplácá po rameni, že jsem dnes dobře pracoval. Stává se /pochopitelně v optimálním případě, / že někdo pochválí dílo, které je výsledkem té práce. Samotný proces psaní ovšem lidé z zvlášť neocení. To už je břímě, které spisovatel musí osaměle a mlčky nést “s.121

2 07.04.2024

Murakami mě natolik zaujal, že už delší dobu nečtu téměř nikoho jiného. Jedna kniha lepší než druhá . Vychutnala jsem si opět hodiny magického čtení. Tentokrát však zklamání v závěru. Jakoby autor už neměl čas knihu dopsat,
všechny zápletky náhle chvatně uzavřel, někdy až tak, že nedopřál jejich pokračování, vysvětlení a rozuzlení ani ve fantazií čtenáře

2 09.12.2023

Murakami v lidské poloze, přesto i zde nadzemský
Drive my car, Zamilovaný Samsa a Muži, kteří nemají ženy- to jsou mí favorité této knihy.
Jednoho dne se z vás zničehonic stanou muži, kteří nemají ženy. Žádná předzvěst, žádná předtucha, ten den přijde bez varování a bez sebemenšího náznaku, ani nezatuká, dostaví se nepředvídaně. Zahnete za roh a hned vám bude jasné, že jste tam. A cesta zpět už neexistuje s.227

Při četbě mezi řádky na mě vykoukla dobře zamaskovaná obrovská láska. Láska muže k ženě. Hleďme, ženy nejsou jen chladnokrevné intrikánky.
Trošku mě to, pane Murakami, mezi těmi řádky překvapilo, klobouk dolů.

6 11.04.2023

Trochu jiný Murakami. Stále výborný, ale jiný, než ten; kterého zbožňuji.

3 17.12.2022

I Kdyby Murakami napsal jen tuto jedinou knihu, měl by dostat Nobelovu cenu za literaturu. Přála bych si, aby jeho tlusté knihy byly ještě obéznější. Dělá mi dobře už jen knihami zprostředkovaná jeho blízkost- blízkost jeho slov, myšlení, duše.

/“Duše má své vlastní principy, podle kterých jedná. A právě to je tvé já..”s-317/

“Poté, co jsem tu píseň mnohokrát v sobě přehrál, odložím nástroj na podlahu, opřu se o zeď a zavřu oči. Ještě v sobě cítím pohyb. Připadá mi pojednou, jako bych všechno v tomhle Městě byl vlastně jen já sám. Zeď, brána, zvířata. Lesy, řeka, větrná jáma i Tůň, všechno to jsem já. Všechno to mám v sobě. ..I tahle dlouhá zima i ta bude nakonec jen kus mne samotného. Poté, co sundám z rukou harmoniku, zavře dívka oči a vezme mou ruku pevně do svých. Z očí jí tečou slzy…s.458
Stín se posadí do sněhu a zavrtí párkrát hlavou…
“…musím ale nést odpovědnost za to, co jsem udělal. Tohle je totiž můj svět…” s.498

11 28.05.2022

“Zeměkoule se pomalu otáčí a všichni, všichni žijeme ve snu…”

I já, okouzlována Murakamim …navždy.

10 13.02.2022

Příjemné vánoční čtení; dárek pod stromeček…

1 27.12.2021

Murakami je pro mě vždy dobře mířenou ranou přímo do srdce. A Sputnik? Kouzlem první velké lásky, která jednou navždy definitivně zmizí a už se nikdy nevrátí.
Mladší Murakami je trošku jiný, než ten současný, ale vždy zatraceně dobrý.

P.S. Nečtu doslovy, nezajímá mě, co si mám myslet, abych vše správně pochopila. Čtu srdcem a to zatím pořád rozumí docela samo…

10 06.08.2021

“Tak co mám vlastně dělat ?”
“Tancovat,” řekl Ovčí mužík.
“Musíš tancovat, dokud ti hraje hudba. Rozumíš , co ti říkám? Tancuj. Tancuj a nepřestávej. A nepřemýšlej proč. Nesmíš uvažovat, jaký to má smysl. Smysl to totiž nemá žádný..”
.
.
.
Jak říkal Ovčí mužík, byl jsem unavený a vyděšený. A byl jsem sám. Tak jako dítě, co zabloudilo v lese.
Musíš tancovat, opakoval jsem si sám nahlas…
Svět reality- svět, kde už možná nikdy nebudu šťastný…”

Nemám slov. Je to nejlepší Murakamiho kniha. Možná vůbec nejlepší kniha….
Moje určitě…

7 07.07.2021

Tento Murakami mě minul; možná tím, že už nejsem studentka. Začala jsem jeho knihy číst asi ve špatném pořadí, myslím; že napsal lepší. Nad touto ještě pořád přemítám a momentálně se přikláním k myšlence - ano; už je to Murakami, ale ještě to úplně není ten můj Murakami...

8 14.05.2021

Kouzlo magického realismu je také v úžasné svobodě výkladů knihy. Já Murakamiho cítím velice osobně. Jeho úzkosti, strachy i obavy jsou také mými. Mám je v sobě ukryté jako něco dříve odžitého. Jeho příběhy je jedno , že se odehrávají v Japonsku, či jinde. Hlavním místem děje je totiž moje srdce...
Hon na ovci je příběhem putování do hlubokého svědomí. Možná, nejen mého... Je pohádkou bez konce.
Nelze-li věřit nikomu a ničemu, je člověk nakonec nevyhnutelně konfrontován se sebou samým. /Norihiro Kató/

9 28.04.2021